Vědomí říká: 1. Jsem sám a všechno, co existuje, jsem zase

jen já; z toho plyne, že jsem v sobě obsáhl prostor. 2. Měřím

plynoucí čas nehybným okamžikem přítomnosti, v němž jedině

si uvědomuji, že žiji; z toho plyne, že jsem mimo čas a 3. mimo

příčiny, neboť cítím, že jsem sám příčinou každého projevu

svého života.

Rozum vyjadřuje zákony nutnosti. Vědomí vyjadřuje podstatu

svobody.

Svoboda ničím neomezená je v lidském vědomí podstatou života.

Nutnost bez obsahu je lidský rozum s jeho třemi formami.

Svoboda je to, co je zkoumáno. Nutnost je to, co zkoumá.

Svoboda je obsah. Nutnost je forma.

Jen když rozdělíme tyto dva prameny poznání, které se k sobě

mají jako forma k obsahu, dostaneme samostatné, navzájem

se vylučující a nepoznatelné pojmy svobody a nutnosti.

Jen když je sloučíme, nabudeme jasné představy o životě

člověka. Mimo tyto dva pojmy, které se, jsou-li spojeny, vzájemně

podmiňují jako forma a obsah, není možná žádná představa

o životě.

Vše, co víme o lidském životě, je pouze jistý poměr svobody

k nutnosti, to jest vědomí k zákonům rozumu.

Vše, co víme o vnějším světě přírody, je pouze jistý poměr

přírodních sil k nutnosti nebo podstaty života k zákonům rozumu.

Síly života přírody leží mimo nás, my si je neuvědomujeme

a nazýváme je přitažlivostí, setrvačností, elektřinou, životní silou

a tak dále; avšak sílu lidského života si uvědomujeme a nazýváme

ji svobodou.

Ale právě tak jako sama o sobě nepostižitelná síla přitažlivosti,

kterou pociťuje každý člověk, je nám pochopitelná jen

potud, pokud známe zákony nutnosti, jimž podléhá (od prvního

poznatku, že všechna tělesa jsou těžká, až po zákon Newtonův),

právě tak sama o sobě nepostižitelná síla svobody, kterou

si uvědomuje každý člověk, je nám pochopitelná jen potud, pokud

známe zákony nutnosti, jimž podléhá (počínajíc tím, že

každý člověk je smrtelný, až po znalost nejsložitějších ekonomických

a historických zákonů).

Každý poznatek je pouze podřazení podstaty života zákonům

rozumu.

Svoboda člověka se liší od každé jiné síly tím, že si ji člověk

uvědomuje; avšak pro rozum se od žádné jiné síly neliší. Síly

přitažlivosti, elektřiny nebo chemické reakce se navzájem liší

jen tím, že je rozum různě definuje. Právě tak rozlišuje rozum

sílu lidské svobody od jiných přírodních sil jen podle definice,

kterou jí sám dává. Neboť svoboda bez nutnosti, to jest bez rozumových

zákonů, které ji definují, neliší se ničím od přitažlivosti

nebo tepla nebo síly vegetační – je pro rozum jen okamžikem,

jen nedefinovatelným pocitem života.

A jako nedefinovatelná podstata síly uvádějící v pohyb nebeská

tělesa, nedefinovatelná podstata síly tepla, elektřiny, síly

chemické slučivosti nebo síly životní je obsahem astronomie,

fyziky, chemie, botaniky, zoologie a tak dále, je podstata síly

svobody obsahem historiografie.

Ale tak jako předmětem každé

vědy je projev této neznámé podstaty života, kdežto sama tato

podstata může být pouze předmětem metafyziky – právě tak

projev síly lidské svobody v prostoru, čase a závislosti na příčinách

je předmětem dějepisu, kdežto svoboda sama je předmětem

metafyziky.

Ve vědách o živých organismech nazýváme všechno, co známe,

zákony nutnosti a to, co neznáme, životní silou. Životní síla

je pouze výraz pro neznámý zbytek toho, co víme o podstatě

života.

Právě tak je tomu v historiografii: to, co známe, nazýváme

zákony nutnosti, to, co neznáme, svobodou. Svoboda je v historiografii

pouze výraz pro neznámý zbytek toho, co víme o zákonech

lidského života.

Historiografie studuje projevy lidské svobody v souvislosti

s vnějším světem v čase a v závislosti na příčinách, to

jest definuje tuto svobodu zákony rozumu; proto je historiografie

vědou jen natolik, nakolik je svoboda těmito zákony definována.

Kdyby historiografie uznala svobodu lidí jako sílu, která může

mít vliv na historické události, to jest sílu nepodřízenou zá-

konům – bylo by to totéž, jako kdyby astronomie uznala svobodnou

sílu pohybu nebeských těles.

Kdyby to učinila, popřela by možnost existence zákonů, to

jest jakýchkoli poznatků. Existuje-li jen jedno jediné svobodně

se pohybující těleso, neexistují již zákony Keplerův a Newtonův

a neexistuje již žádná představa o pohybu nebeských těles.

Existuje-li jen jediný svobodný lidský čin, neexistuje žádný

historický zákon a žádná představa o historických událostech.

Pro historiografii existují směry pohybu lidských vůlí, jejichž

jeden konec se skrývá v neznámu a na druhém konci,

v prostoru, v čase a v závislosti na příčinách, se pohybuje vědomí

lidské svobody v přítomnosti.

Čím šíře se před našimi zraky rozevírá toto jeviště pohybu,

tím jsou zákony tohoto pohybu zřejmější. Postihnout a definovat

tyto zákony je úlohou dějepisu.

Dívá-li se nyní věda takto na svůj předmět a kráčí-li přitom

cestou hledání příčin a jevů ve svobodné lidské vůli, nemůže

stanovit žádné zákony, protože ať omezujeme lidskou svobodu

sebevíc, jakmile jednou připustíme, že to je síla nepodléhající

zákonům, přestávají všechny zákony existovat.

Jen když tuto svobodu nekonečně omezíme, to jest budeme-li

ji rozebírat jako nekonečně malou veličinu, přesvědčíme se

o naprosté nepoznatelnosti příčin; a tu si historiografie, místo

aby hledala příčiny, vezme za úkol hledat zákony.

S hledáním těchto zákonů bylo započato již dávno a nový

způsob myšlení, který si musí historiografie osvojit, vzniká

současně se zánikem staré historiografie, jež zaniká, neustále

rozmělňujíc příčiny jevů.

Touto cestou se braly všechny lidské vědy. Když matematika,

nejpřesnější z věd, dospěla k nekonečně malé veličině, zanechala

procesu rozmělňování a přistoupila k novému procesu

sčítání nekonečně malých neznámých. Opustila pojem příčiny

a hledá zákon, to jest vlastnosti společné všem neznámým nekonečně

malým prvkům.

Touto cestou, byť i v jiné formě, braly se i vědy ostatní. Když

Newton vyslovil zákon o přitažlivosti, neřekl, že Slunce nebo

Země má schopnost přitažlivosti; řekl, že všechna tělesa, od

největších po nejmenší, mají schopnost navzájem se přitahovat,

to znamená, že ponechal stranou otázku o příčině pohybu těles

a vyjádřil vlastnost společnou všem tělesům, od nekonečně velkých

po nekonečně malá. Totéž dělají přírodní vědy: ponechávají

stranou otázku o příčině a hledají zákony. Stejnou cestou

jde i historiografie. A zabývá-li se dějepis studiem pohybu národů

a lidstva, a nikoli popisováním epizod ze života lidí, musí

zanechat pojmu příčin a hledat zákony společné všem navzájem

si rovným a nerozlučně spjatým nekonečně malým prvkům

svobody.

Od té doby, co vzniklo a bylo dokázáno Koperníkovo učení,

samo uznání, že se nepohybuje Slunce, nýbrž Země, zničilo

celou starověkou kosmografii. Bylo možné vyvrátit toto

učení a ponechat starý názor na pohyb těles, ale nebylo-li vyvráceno,

nebylo možné, jak se zdá, pokračovat ve studiu Ptolemaiových

světů. Přesto však se ještě dlouho po Koperníkově objevu

pokračovalo ve vědeckém zkoumání Ptolemaiových světů.

Od té doby, co bylo řečeno a dokázáno, že množství porodů

nebo zločinů je podřízeno matematickým zákonům a že jisté

geografické a politicko-ekonomické podmínky určují takový

nebo onaký způsob vlády, že jistý poměr obyvatelstva k zemi

má za následek pohyb národů – od té doby v podstatě padly základy,

z nichž vyrůstala historiografie.