mezi ním a Soňou, přičítal vinu sobě a ji chválil. Prosil kněžnu

Marju, aby byla k jeho sestřenici dobrá a laskavá. Hraběnka

Marja si byla viny svého muže dobře vědoma a cítila se také sama

před Soňou vinna; myslela si, že její jmění mělo na Nikolajovu

volbu vliv, nemohla Soně nic vytknout a přála si ji milovat;

avšak nejenže ji neměla ráda, ale dokonce se často

přistihla, že k ní chová zlé city, a nemohla je přemoci.

Jednou se rozhovořila se svou přítelkyní Natašou o Soně

a o své nespravedlivosti k ní.

„Víš,“ řekla Nataša, „ty hodně čteš bibli. Tam je jedno místo

přímo o Soně.“

„Jak to?“ zeptala se hraběnka Marja udiveně.

„,Majícímu bude dáno a nemajícímu bude odňato‘, pamatuješ

se? Ona je ten nemající. Proč? To nevím. Možná že není

dost sobecká – nevím, ale jí bude odňato, a skutečně jí bylo

všechno odňato. Mně je jí někdy strašně líto; hrozně jsem si

dřív přála, aby se s ní Nicolas oženil; ale vždycky jsem měla jakousi

předtuchu, že se to nestane. Ona je planý květ; víš, jako

bývá na jahodách. Někdy je mi jí líto, ale někdy si myslím, že

to tak necítí, jako bychom to cítily my.“

A přestože hraběnka Marja vysvětlovala Nataše, že tato slova

bible je třeba chápat jinak, při pohledu na Soňu souhlasila

s výkladem, který jim dala Nataša. Skutečně se zdálo, že Soňu

její postavení nijak netíží a že se zcela smířila se svým údělem

planého květu. Zdálo se, že nemá ani tak ráda jednotlivé lidi jako

spíše celou rodinu. Jako kočka přilnula nikoli k lidem, nýbrž

k domu. Pečovala o starou hraběnku, mazlila se s dětmi a hýčkala

je a byla vždy ochotna prokazovat drobné úsluhy, jichž byla

schopna; avšak to vše bylo mimoděk přijímáno bez nějaké

větší vděčnosti…

Panské sídlo v Lysých Horách bylo znovu vybudováno, ale

ne tak honosně jako za nebožtíka knížete.

Stavby začaté v době nouze byly víc než prosté. Obrovský

dům byl vybudován na starém kamenném základě, ale byl dřevěný

a omítnutý jen zevnitř. Velký prostorný dům s nenatřenou

prkennou podlahou byl zařízen zcela prostými tvrdými pohovkami

a křesly, stoly a židlemi, vyrobenými vlastními truhláři

z vlastních bříz. Dům byl prostorný, s místnostmi pro čeleď

a s pokoji pro hosty. Příbuzní Rostovových a Bolkonských sjížděli

se někdy na návštěvu do Lysých Hor s celými rodinami,

s osmi páry koní a s množstvím služebnictva a zůstávali tu celé

měsíce. Kromě toho čtyřikrát do roka, na jmeniny a narozeniny

pána a paní domu, přijíždělo sem na den dva téměř sto hostů.

Po všechen ostatní čas v roce plynul život nerušeně a pravidelně

s obvyklou prací, s čaji, snídaněmi, obědy a večeřemi z domácích

zdrojů.

Byl večer před svatým Nikolajem, pátého prosince roku

1820. Toho roku byla Nataša s dětmi a s mužem od začátku

podzimu na návštěvě u bratra. Pierre byl v Petrohradě, kam

odjel za svými zvláštními záležitostmi, na tři neděle, jak říkal,

a teď už tam byl sedmý týden. Čekali ho každou chvíli.

Pátého prosince byl na návštěvě u Rostovů kromě rodiny Bezuchovových

ještě Nikolajův starý přítel, generál ve výslužbě

Vasilij Dmitrič Děnisov.

Nikolaj věděl, že šestého prosince, kdy se na jeho svátek

sjedou hosté, bude muset svléknout prošívanou kazajku a obléci

kabát a boty s úzkými špicemi, jet do nového kostela, který

dal vystavět, a potom přijímat blahopřání, nabízet občerstvení

a mluvit o šlechtických volbách a o úrodě; avšak na den

před tím si dělal právo, aby jej směl strávit jako obyčejně. Dopoledne

prozkoumal účty šafáře z rjazaňské vesnice, ze statku

ženina synovce, napsal dva dopisy, které se týkaly hospodářství,

a šel se podívat do stodoly, do chlévů a do stájí. Učinil

opatření proti všeobecnému opilství, které se očekávalo zítra

vzhledem k pouti, šel na oběd, a aniž měl kdy promluvit s ženou

mezi čtyřma očima, usedl k dlouhému stolu o dvaceti příborech,

k němuž se sešli všichni domácí lidé. U stolu byla

matka, stařenka Bělovová, která žila u ní, žena, tři děti, vychovatelka,

vychovatel, synovec se svým vychovatelem, Soňa,

Děnisov, Nataša, její tři děti, jejich vychovatelka a stařičký

Michail Ivanyč, stavitel starého knížete, žijící v Lysých Horách

na odpočinku.

Hraběnka Marja seděla na protějším konci stolu. Sotva muž

usedl na své místo, hraběnka podle pohybu, jímž vzal ubrousek

a přestavil sklenici a kalíšek, stojící před ním, usoudila, že je ve

špatné náladě, jak někdy bývá, hlavně před polévkou, nebo

když přijde k obědu rovnou z práce. Hraběnka Marja znala tuto

jeho náladu velmi dobře, a když byla sama dobré mysli, klidně

čekala, až sní polévku, a teprve pak s ním začínala mluvit a nutila

ho k přiznání, že je bezdůvodně rozmrzelý; avšak dnes na

tuto svou zkušenost docela zapomněla; zabolelo ji, že se na ni

bez příčiny zlobí, a pocítila se nešťastnou. Zeptala se ho, kde

byl. Odpověděl. Zeptala se dál, je-li v hospodářství všechno

v pořádku. Nespokojeně se zamračil nad jejím nepřirozeným

tónem a pospíšil si s odpovědí.

Tak jsem se nemýlila, pomyslela si hraběnka Marja, ale

proč se na mne zlobí? V tónu, kterým jí odpovídal, cítila nevraživost

a přání ukončit rozhovor. Cítila, že její slova znějí

nepřirozeně, ale nemohla se udržet, aby nedala ještě několik

otázek.

Rozmluva u stolu se díky Děnisovovi brzy oživila a rozšířila

na všechny a hraběnka Marja už s mužem nemluvila. Když

vstali od stolu a šli poděkovat staré hraběnce, hraběnka Marja

muže políbila, nastavila ruku k políbení a zeptala se ho, proč se

na ni zlobí.

„Ty máš vždycky nějaké divné nápady; ani mě nenapadlo se

zlobit,“ odpověděl.

Avšak slovo vždycky říkalo hraběnce Marje: Ano, zlobím se

a nechci to přiznat.

Nikolaj a jeho žena žili spolu v takovém souladu, že dokonce

ani Soňa a stará hraběnka, které si ze žárlivosti přály, aby mezi

nimi došlo k neshodě, nemohly najít záminku k výtce; avšak

i mezi nimi byly chvíle, kdy si nerozuměli. Někdy, obvykle po

nejšťastnějších obdobích, se jich zmocnil pocit odcizenosti

a nepřátelství; bývalo to nejčastěji v době, kdy byla hraběnka

Marja v jiném stavu. Nyní byla právě taková doba.

„Nu, messieurs et mesdames,“ řekl Nikolaj hlasitě a jakoby

vesele (hraběnce Marje se zdálo, že to dělá schválně, aby ji urazil),

„jsem od šesti hodin na nohou. Zítra to musím přetrpět, ale

teď si půjdu odpočinout.“ A aniž řekl jediné slovo hraběnce

Marje, šel do malého pokojíka a ulehl na pohovku.

Tak je to vždycky, myslela si hraběnka Marja. Mluví se všemi,

jen ne se mnou. Vidím, vidím, že jsem mu protivná.

A zvlášť v tomhle stavu. Podívala se na své vystouplé břicho

a do zrcadla na svůj žlutý, bledý a přepadlý obličej s očima ještě

většíma než jindy.