Nikolajova situace byla stále horší a horší. Ukázalo se, že

myšlenka dávat si z platu něco stranou byla jen sen. Nejenže si

nic neukládal, ale aby vyhověl matčiným požadavkům, dělal

ještě drobné dluhy.

Z této situace neviděl žádné východisko. Byla mu protivná

myšlenka na svatbu s bohatou dědičkou, kterou mu doporučovaly

jeho příbuzné. Na druhé východisko z této situace – na

matčinu smrt – nikdy ani nepomyslel. Po ničem netoužil, v nic

nedoufal; a v hloubi duše pociťoval chmurnou, asketickou rozkoš

z toho, že snáší své postavení bez reptání. Snažil se stranit

starých známých s jejich soucitem a s urážlivými nabídkami

pomoci, vyhýbal se všem rozptýlením a zábavám, a dokonce

i doma se zabýval jen tím, že vykládal s matkou karty, mlčky

přecházel po pokoji a kouřil jednu dýmku za druhou. Jako by

se úmyslně udržoval v pochmurné náladě, v níž byl jedině s to

snášet své postavení.

Začátkem zimy přijela do Moskvy kněžna Marja. Z městských

klepů se dozvěděla o situaci, v jaké se octli Rostovovi,

i o tom, „jak se syn obětoval pro matku“ – jak se říkalo po

městě.

Od něj jsem nic jiného ani neočekávala, řekla si kněžna Marja

a s radostí cítila, že to ještě utvrzuje její lásku k němu. Když

myslela na své přátelské, skoro příbuzenské vztahy k celé jejich

rodině, považovala za svou povinnost jet k nim na návštěvu.

Ale při pomyšlení na svůj vztah k Nikolajovi ve Voroněži se toho

lekala. Přemohla se však a za několik týdnů po svém příjezdu

do města přece jen jela Rostovovy navštívit.

První jí vyšel vstříc Nikolaj, poněvadž hraběnka mohla přecházet

jen po pokoji. Kněžna Marja čekala, že uvidí na jeho obličeji

výraz radosti, ale sotva ji Nikolaj spatřil, zatvářil se tak,

jak ho ještě nikdy neviděla – chladně, odměřeně a hrdě. Zeptal

se jí na zdraví, doprovodil ji k matce, poseděl s nimi pět minut

a odešel z pokoje.

Když kněžna vyšla od hraběnky, Nikolaj se k ní opět připojil

a zvlášť obřadně a suše ji šel vyprovodit do předsíně. Na její

poznámku o hraběnčině zdraví neodpověděl ani slovem. Co je

vám do toho? Nechte mě na pokoji, říkal jeho pohled.

„Co sem leze? Co od nás chce? Nemůžu tyhle slečinky

a všechny ty zdvořilůstky ani cítit!“ řekl nahlas před Soňou,

když kněžnin kočár odjel od domu, jako by už nemohl přemoci

svou rozmrzelost.

„Ach, jak můžete takhle mluvit, Nicolas,“ řekla Soňa, stěží

skrývajíc radost. „Ona je tak hodná a maman ji má tak ráda.“

Nikolaj neodpověděl a nechtěl už o kněžně vůbec mluvit.

Avšak od její návštěvy stará hraběnka několikrát za den zaváděla

o ní rozhovor.

Chválila ji, žádala, aby ji syn jel navštívit, projevovala přání

vidět ji častěji, ale přitom se pokaždé, když o ní mluvila, dostala

do špatné nálady.

Když hraběnka hovořila o kněžně, snažil se Nikolaj mlčet,

a to ji dráždilo.

„Je to velmi ušlechtilá a milá dívka,“ říkala, „a musíš ji navštívit.

Alespoň někoho uvidíš; vždyť s námi se jistě nudíš.“

„Ale já o to vůbec nestojím, maminko.“

„Dříve jsi ji chtěl vidět, a teď – já o to nestojím. Já tě, můj

milý, opravdu nechápu. Pořád se nudíš, a najednou nechceš nikoho

vidět.“

„Ale já jsem neříkal, že se nudím.“

„Jak to, vždyť jsi sám řekl, že ji nechceš ani vidět. Je to velmi

hodná dívka a vždycky se ti líbila; a teď si najednou postavíš

hlavu. Přede mnou se všechno tají.“

„Ale vůbec ne, maminko.“

„Kdybych tě prosila o něco nepříjemného, neřeknu; ale

vždyť tě prosím, abys jel oplatit návštěvu. To přece vyžaduje

slušnost… Prosila jsem tě, ale teď už se do toho nepletu, když

máš před matkou tajemství.“

„Vždyť já pojedu, když chcete.“

„Mně na tom nezáleží: přeji si to kvůli tobě.“

Nikolaj vzdychal, hryzl si knír a začal vykládat karty, aby

odvedl matčinu pozornost jinam.

Druhého, třetího a čtvrtého dne se opakovala stejná rozmluva.

Po své návštěvě u Rostovů a po tom neočekávaně chladném

přijetí, kterého se jí dostalo od Nikolaje, řekla si kněžna Marja,

že měla pravdu, když nechtěla jet na návštěvu k Rostovům

první.

Nic jiného jsem ani nečekala, říkala si, berouc na pomoc

svou hrdost. Nic mi do něj není, chtěla jsem jen vidět starou paní,

která ke mně vždycky byla hodná a které jsem za mnohé zavázána.

Avšak tyto úvahy ji nemohly uklidnit: když vzpomínala na

svou návštěvu, trápil ji cit podobný lítosti. Ačkoli se pevně rozhodla

k Rostovům už nejezdit a na všechno zapomenout, cítila

neustále, že je tu cosi nejasného. A když se ptala sama sebe, co

to je, co ji trápí, musela si přiznat, že je to její vztah k Rostovovi.

Jeho chladný, zdvořilý tón nevyvěral z jeho citů k ní (to věděla),

ten tón cosi zakrýval. Toto cosi musí zjistit; cítila, že do

té doby nebude moci být klidná.

Uprostřed zimy seděla v učebně a dohlížela na synovcovy

úlohy, když jí přišli ohlásit Rostovovu návštěvu. Pevně odhodlána

neprozradit své tajemství a nedat najevo svůj zmatek, zavolala

m-lle Bourienne a šla s ní do salonu.

Při prvním pohledu na Nikolajovu tvář poznala, že přijel,

jen aby učinil zadost povinnosti, kterou mu ukládala zdvořilost,

a rozhodla se neochvějně držet téhož tónu, jakého užije

on vůči ní.

Mluvili o hraběnčině zdraví, o společných známých, o posledních

válečných novinkách, a když uplynulo bontonem předepsaných

deset minut, po nichž host může vstát, Nikolaj se

zvedl a loučil se.

Kněžna se s pomocí m-lle Bourienne zhostila rozhovoru velmi

dobře; ale v poslední chvíli, když Nikolaj už vstával, náhle

ji tak unavilo mluvit o tom, co ji nezajímalo, a tak ji zaujala

myšlenka, proč jen jí je v životě dáno tak málo radosti, že v návalu

roztržitosti upřela své zářivé oči před sebe a nehybně seděla

nepozorujíc, že se už zvedl.

Nikolaj se na ni podíval, a aby se mohl tvářit, jako by její

roztržitost nepozoroval, prohodil několik slov s m-lle Bourienne

a pak znovu pohlédl na kněžnu. Seděla stále stejně nepohnutě

a na jejím jemném obličeji se zračilo utrpení. Bylo mu jí náhle

hle

líto a maně ho napadlo, že příčinou toho smutku, který se jí

objevil na tváři, je možná on sám. Měl chuť jí pomoci a říci jí

něco milého, ale nebyl schopen si něco vymyslet.

„Sbohem, kněžno,“ řekl. Vzpamatovala se, zrudla a těžce si

povzdychla.