o něm nemluvíme, jako bychom se bály, abychom něčím neurazily

své city, a tak na něj zapomínáme.“

Kněžna Marja ztěžka vzdychla a tím vzdechem přiznala, že

Nataša má pravdu; ale slovy svůj souhlas nevyjádřila.

„Cožpak je možné zapomenout?“

„Mně bylo tak dobře, že jsem to dnes mohla všechno vypovědět,

bylo to těžké a bolestné, ale bylo mi dobře. Moc dobře,“

opakovala Nataša. „Jsem přesvědčená, že ho určitě měl taky

rád. A proto jsem mu to pověděla… Nevadí to, že jsem mu to

pověděla?“ zeptala se náhle s uzarděním.

„Pierrovi? Ó ne! On je tak skvělý…,“ ujistila ji kněžna Marja.

„Víš, Marie,“ řekla najednou Nataša s šelmovským úsměvem,

jaký u ní kněžna Marja už dávno neviděla. „Je teď takový

čistý, hladký a svěží; jako by právě vystoupil z lázně – chápeš?

– Z morální lázně. Nemám pravdu?“

„Ano,“ odpověděla kněžna Marja, „mnoho získal.“

„Svrchníček má kratičký a ostříhané vlasy; úplně, úplně jako

z lázně… Tatínek jednou…“

„Chápu, že on (kníže Andrej) neměl nikoho tolik rád jako jeho,“

řekla kněžna Marja.

„Ano, a je docela jiný než on. Říká se, že muži jsou dobrými

přáteli, když je každý jiný. Asi je to pravda. Že se mu ničím nepodobá?“

„Ničím, ale je úžasný.“

„Tak dobrou noc,“ řekla Nataša.

A ten šelmovský úsměv jí dlouho zůstával na tváři, jako by

jej tam zapomněla.

Toho dne nemohl Pierre dlouho usnout; přecházel po pokoji

sem a tam a hned se mračil, přemýšleje o čemsi tíživém,

hned pokrčil rameny a trhl sebou, hned se zase šťastně usmál.

Myslel na knížete Andreje, na Natašu, na jejich lásku a střídavě

žárlil na minulost, vyčítal si to a zase si to odpouštěl. Bylo

už šest hodin ráno a on stále ještě chodil po pokoji.

No, co se dá dělat; když to jinak nejde… Co dělat? To znamená,

že to tak musí být, řekl si a rychle se svlékl a ulehl do

postele, šťastný a vzrušený, ale bez pochyb a nerozhodnosti.

Musím, ať je to sebepodivnější a ať je to štěstí sebenemožnější,

musím udělat všechno pro to, abychom se stali mužem a ženou,

řekl si.

Několik dní předtím se Pierre rozhodl, že v pátek odjede do

Petrohradu. Když se ráno, ve čtvrtek, probudil, přišel si k němu

Saveljič pro rozkazy k zabalení věcí na cestu.

Jak to, do Petrohradu? Co je s Petrohradem? Kdo je v Petrohradě?

zeptal se mimoděk sám sebe. Ach ano, kdysi dávno, ještě

předtím, než se to stalo, chystal jsem se z nějakého důvodu

do Petrohradu, vzpomněl si. Ale proč? Ostatně, možná že tam

pojedu. Jak je hodný a pozorný a jak si všechno pamatuje! pomyslel

si při pohledu na starou tvář Saveljičovu. A jaký má příjemný

úsměv! řekl si v duchu.

„Tak co, pořád ještě nechceš na svobodu, Saveljiči?“ zeptal

se ho.

„K čemu by mi byla svoboda, Vaše Jasnosti? Žili jsme za nebožtíka

hraběte, pánbůh mu dej lehké odpočinutí, a ani za vás

jsme žádnou křivdu nepocítili.“

„A co děti?“

„I děti budou žít dobře, Vaše Jasnosti; u takových pánů se dá

žít.“

„Ale co moji dědici?“ namítl Pierre. „Co když se najednou

ožením… Všechno se může stát,“ dodal s bezděčným úsměvem.

„Dovolím si poznamenat, Vaše Jasnosti, že by to byla moc

dobrá věc.“

Jak mu to připadá lehké, pomyslel si Pierre. Neví, jak je to

strašné a nebezpečné. Příliš brzy, nebo příliš pozdě… Strašné!

„Co račte přikazovat? Račte jet zítra?“ zeptal se Saveljič.

„Ne; trochu to odložím. Pak ti řeknu. Odpusť mi, že jsi s tím

měl starosti,“ řekl mu Pierre, a dívaje se na jeho úsměv, pomyslel

si: Jak je to divné, že neví, že teď pro mne žádný Petrohrad

neexistuje a že se to především musí rozhodnout. Ostatně možná

že to ví a jen se přetvařuje. Mám se ho zeptat? Co si asi

myslí? napadlo ho. Ale ne, někdy později, později.

Při snídani sdělil Pierre kněžně, že byl včera u kněžny Marji

a zastihl tam – představte si – Natašu Rostovovou!

Kněžna se zatvářila, jako by na té zprávě neviděla nic neobvyklejšího,

než kdyby se tam Pierre setkal s Annou Semjonovnou

„Znáte ji?“ zeptal se Pierre.

„Viděla jsem kněžnu jednou,“ odpověděla. „Slyšela jsem, že

jí namlouvali mladého Rostova. To by bylo pro Rostovovy výhodné;

říká se, že jsou na mizině.“

„No ptám se, jestli znáte Rostovovou?“

Slyšela jsem jen tenkrát o té historii. Je mi jí líto.“

Ona nic nechápe, nebo se přetvařuje, pomyslel si Pierre. Raději

to neřeknu ani jí.

Také kněžna připravila Pierrovi jídlo na cestu.

Jak jsou všichni hodní, myslel si Pierre, že se tím vším zabývají,

ačkoli je to jistě nemůže bavit. A to všechno pro mne; to je

na tom to podivuhodné.

Týž den přijel k Pierrovi policejní komisař s návrhem, aby

pověřil některého svého člověka převzetím věcí, které se právě

rozdávaly v Hranovité síni majitelům.

Tenhle taky, říkal si Pierre, dívaje se mu do tváře, takový milý,

hezký důstojník, a jak je hodný! Teď se stará o takové hlouposti.

A to se o něm říká, že je nečestný a využívá každé příležitosti.

Jaký nesmysl! Ostatně proč by všeho nevyužil? Je

k tomu vychován. A dělají to všichni. Má takový příjemný,

dobrý obličej a usmívá se na mne.

Pierre jel na oběd ke kněžně Marje.

Když projížděl ulicemi mezi spálenými domy, obdivoval se

kráse těch trosek. Vyhořelými čtvrtěmi se táhly komíny a zřícené

zdi domů, zakrývajíce se navzájem, a svou malebností

připomínaly Pierrovi Rýn a Koloseum. Potkával drožkáře,

jezdce, tesaře, kteří roubili domy, trhovkyně a kramáře,

a všichni na něj pohlíželi s veselými, rozzářenými tvářemi, jako

by chtěli říci: Á, to je on! Uvidíme, co z toho bude!

Když vcházel do domu kněžny Marji, přepadla Pierra pochybnost,

zda je to vůbec pravda, že tu včera byl a že se setkal

s Natašou a mluvil s ní. Možná že jsem si to vymyslel. Třeba

vejdu dovnitř a nikoho tam neuvidím. Ale ještě nebyl ani

v pokoji, když celou svou bytostí, podle toho, že okamžitě

ztratil svobodu, poznal, že je přítomna. Měla tytéž černé šaty

splývající v měkkých záhybech a byla stejně učesaná jako

včera, ale přesto byla docela jiná. Kdyby byla taková včera,

když vešel do pokoje, ani na okamžik by ji byl nemohl nepoznat.

Byla taková, jak ji znal ještě jako dítě a později jako nevěstu

knížete Andreje. Z očí jí zářil veselý, zvědavý svit; její tvář měla

laskavý a podivně šelmovský výraz.

Pierre se naobědval a byl by u nich proseděl celý večer, ale

kněžna Marja jela na večerní mši a on se zvedl s nimi.

Druhý den přijel Pierre hned ráno, obědval u nich a seděl celý

večer. Třebaže kněžna Marja s Natašou měly z hosta zřejmou

radost a třebaže se všechen Pierrův zájem soustřeďoval nyní jen