Co může člověk říci nebo si pomyslet, aby se utěšil?“ pokračoval

Pierre. „Nic. Proč musel umřít takový chlapec, tak milý

a plný života?“

„Ano, v naší době by bylo těžké žít bez víry…,“ poznamenala

kněžna Marja.

„Ano, ano. To je věru pravda,“ přerušil ji Pierre.

„Proč?“ řekla Nataša a pozorně se podívala Pierrovi do očí.

„Jak to, proč?“ namítla kněžna Marja. „Už jen myšlenka, že

tam čeká…“

Nataša ji ani nenechala domluvit a opět tázavě pohlédla na

Pierra. „Proto,“ vysvětloval, „že jen člověk, který věří v existenci

Boha, jenž řídí naše skutky, může snést takovou ztrátu,

jako je její… a vaše.“

Nataša už otvírala ústa, aby něco řekla, ale náhle se zarazila.

Pierre se od ní honem odvrátil a zeptal se kněžny Marji na poslední

dny knížete Andreje. Jeho rozpaky skoro zmizely; ale

zároveň cítil, že zmizela i všechna jeho dřívější svoboda. Cítil,

že nad každým jeho slovem, nad každým jeho činem stojí nyní

soudce, jehož mínění je mu dražší nad soudy všech ostatních lidí

na světě. Když teď mluvil, představoval si přitom dojem, jaký

jeho slova udělají na Natašu. Ne že by byl mluvil naschvál

věci, které by se jí mohly líbit; ale ať mluvil co mluvil, posuzoval

sám sebe z jejího hlediska.

Kněžna Marja neochotně, jak to vždy bývá, začala vyprávět,

v jakém stavu nalezla knížete Andreje. Avšak Pierrovy otázky,

jeho vzrušený, neklidný pohled a jeho tvář chvějící se pohnutím

ji ponenáhlu přiměly pohroužit se do podrobností, které se sama

pro sebe bála v paměti oživit.

„Ano, ano, tak tak…,“ říkal Pierre, nakláněl se nad ní celým

tělem a dychtivě poslouchal její vyprávění. „Ano, ano; tak se

uklidnil? Zjihl? On si všemi silami své duše přál jen jediné – být

dokonale dobrý, takže se nemohl bát smrti. Jeho chyby – měl-li

jaké – nepocházely z něho. Tak tedy zjihl…? Jaké štěstí, že se

setkal s vámi,“ obrátil se Pierre k Nataše s očima plnýma slz.

Nataša sebou trhla. Svraštila tvář a na okamžik sklopila oči.

Chvíli váhala, má-li mluvit, nebo ne.

„Ano, bylo to štěstí,“ řekla posléze tichým prsním hlasem,

„pro mne to zcela určitě bylo štěstí.“ Odmlčela se. „A on… on

říkal, že si to přál, právě ve chvíli, kdy jsem k němu přišla…“

Hlas jí selhal. Začervenala se, sevřela ruce na kolenou a najednou,

jako by se násilím přemohla, začala rychle vyprávět:

„Když jsme jeli z Moskvy, o ničem jsme nevěděli. Neodvažovala

jsem se na něj zeptat. A najednou mi Soňa řekla, že jede

s námi. Na nic jsem nemyslela, nedovedla jsem si představit,

v jakém je stavu; musela jsem ho jen vidět, být vedle něj,“ mluvila

rozechvěle, zadýchávajíc se. Aniž se dala přerušit, vyprávěla

o tom, co ještě nikdy nikomu nepověděla: o všem, co prožila

za ty tři týdny jejich cesty a života v Jaroslavli.

Pierre ji poslouchal s otevřenými ústy a nespouštěl z ní oči

vlhké slzami. Když ji poslouchal, nemyslel ani na knížete Andreje,

ani na smrt, ani na to, co vyprávěla. Poslouchal ji a jen ji

litoval pro utrpení, které prožívá teď při vyprávění.

Kněžna Marja seděla vedle Nataši vraštíc obličej, aby se nerozplakala,

a poprvé poslouchala příběh posledních dní lásky

mezi svým bratrem a Natašou

Toto mučivé a přitom radostné vyprávění Nataša zřejmě potřebovala.

Při řeči mísila malicherné podrobnosti s intimními

důvěrnostmi a zdálo se, že nikdy nebude moci skončit. Několikrát

opakovala totéž.

Za dveřmi se ozval Dessalesův hlas tázající se, může-li se

Nikoluška přijít rozloučit.

„Ano, a to je všechno, všechno…,“ řekla Nataša. Rychle

vstala, a právě když Nikoluška vcházel, rozběhla se ke dveřím

krytým záclonou, narazila do nich hlavou, zasténala napůl z bolesti,

napůl ze žalu, a vyběhla z pokoje.

Pierre se díval na dveře, v nichž zmizela, a nechápal, proč

najednou zůstal sám na celém světě.

Kněžna Marja ho vytrhla z jeho roztržitého zamyšlení, upozorňujíc

ho na synovce, který vešel do pokoje.

Ve stavu zjihlého dojetí, v jakém Pierre právě byl, zapůsobila

na něj Nikoluškova tvář, podobná otci, tak, že chlapce políbil,

a spěšně vytáhnuv kapesník, odešel k oknu. Chtěl se s kněžnou

Marjou rozloučit, ale ona ho zadržela.

„Ne, my někdy s Natašou nespíme až do tří hodin; prosím

vás, poseďte s námi ještě. Dám prostřít k večeři. Jděte dolů, přijdeme

hned.“

Než Pierre vyšel z pokoje, řekla mu ještě:

„Takhle o něm mluvila poprvé.“

Pierra uvedli do velké osvětlené jídelny; za několik minut se

ozvaly kroky a kněžna s Natašou vešly do místnosti. Nataša

byla klidná, i když jí na tváři ustrnul strohý výraz bez úsměvu.

Všichni tři byli poněkud nesví, jak to obyčejně bývá po

vážném a důvěrném rozhovoru. Pokračovat v předešlé rozmluvě

není možné; mluvit o malichernostech je člověku trapné

a mlčet je nepříjemné, protože všichni chtějí hovořit a mlčením

jako by se přetvařovali. Mlčky přistoupili ke stolu. Lokajové

odsunuli a přisunuli židle. Pierre si rozložil ubrousek, a rozhodnut

přerušit mlčení, pohlédl na Natašu a na kněžnu Marju. Obě

zřejmě právě pojaly tentýž úmysl; oči jim zářily, jako by byly

se životem spokojené a dospěly k poznání, že kromě zármutku

existují i radosti.

„Pijete vodku, hrabě?“ zeptala se kněžna Marja a tato slova

naráz rozehnala stíny minulosti.

„Vyprávějte nám teď něco o sobě,“ vybídla Pierra, „povídají

se o vás učiněné divy.“

„Ano,“ odpověděl Pierre se svým mírně ironickým úsměvem,

který ho teď neopouštěl. „Dokonce i mně vyprávějí o takových

divech, že se mi o nich ani ve snu nezdálo. Pozvala mě

Marja Abramovna a všichni mi tam líčili, co se mi stalo nebo

mělo stát. Stěpan Stěpanyč mě také poučil, jak mám vyprávět.

Vůbec jsem si všiml, že být zajímavým člověkem je velmi pohodlné

(já jsem teď zajímavý člověk): všichni mě zvou a vypravují

mi o mně.“

Nataša se usmála a chtěla něco říci.

„Nám vypravovali,“ skočila jí do řeči kněžna Marja, „že jste

v Moskvě přišel o dva miliony. Je to pravda?“

„A přitom jsem teď třikrát bohatší než dřív,“ řekl Pierre.