na tento dům, k večeru už měli všechno prohovořeno a rozmluva

neustále klouzala z jedné bezvýznamné věci na druhou

a často vázla. Pierre seděl tentokrát tak dlouho do noci, že si

kněžna Marja s Natašou mezi sebou vyměňovaly pohledy a čekaly

zřejmě na to, až konečně odejde. Pierre to viděl, ale nemohl

odejít. Bylo mu těžko a trapně, ale seděl dál, protože se

nemohl zvednout a odejít.

Když kněžna Marja viděla, že to hned tak neskončí, vstala

první, vymluvila se na migrénu a začala se loučit.

„Tak vy tedy zítra jedete do Petrohradu?“ zeptala se.

„Ne, nejedu,“ řekl Pierre udiveně, jako by ho to urazilo.

„Ach tak, do Petrohradu? Zítra; ale neloučím se. Přijedu se zeptat,

co vám tam mám vyřídit.“ Stál před kněžnou Marjou celý

zardělý a neodcházel.

Nataša mu podala ruku a vyšla z pokoje. Kněžna Marja naopak,

místo aby odešla, usedla znovu do křesla a svýma zářivýma,

hlubokýma očima se na něj přísně a zkoumavě zadívala.

Únava, kterou předtím patrně cítila, ji docela přešla. Těžce

a dlouze vzdychla, jako by se chystala k delšímu rozhovoru.

Sotva se Nataša vzdálila, zmizela všechna Pierrova rozpačitost

a stísněnost a vystřídala je vzrušená nálada. Rychle si přisunul

křeslo až ke kněžně Marje.

„Chtěl jsem s vámi mluvit,“ začal, odpovídaje na její pohled

jako na slova. „Kněžno, pomozte mi. Co mám dělat? Mohu mít

naději? Kněžno, má milá, vyslechněte mě. Všechno vím. Vím,

že jí nejsem hoden; vím, že se teď o tom nedá mluvit. Ale chci

jí být bratrem. Ne, to… nechci, nemohu…“

Zarazil se a přejel si tvář a oči rukama.

„To je tak,“ pokračoval a ze všech sil se namáhal mluvit souvisle.

„Nevím, odkdy ji miluji. Ale miloval jsem vždycky jen ji,

jen ji celý svůj život, a mám ji tak rád, že si bez ní nedovedu ži-

vot představit. Neodvažuji se teď požádat o její ruku; ale pomyšlení,

že by možná mohla být mou a že propasu tu možnost…

tu možnost… je to hrozné. Povězte mi, mohu doufat?

Řekněte mi, co mám dělat? Milá kněžno,“ dodal, a když neodpovídala,

dotkl se po chvíli její ruky.

„Přemýšlím o tom, co jste mi řekl,“ pravila kněžna Marja.

„Něco vám řeknu. Máte pravdu, že mluvit s ní teď o lásce…“

Kněžna se odmlčela. Chtěla říci, „mluvit s ní teď o lásce je

nemožné“, ale zarazila se, poněvadž už třetí den viděla na Nataše,

najednou celé změněné, že by se nejen neurazila, kdyby jí

Pierre vyznal lásku, ale že touží jen po tom.

„Mluvit s ní teď… není možné,“ řekla přesto.

„Ale co mám dělat?“

„Nechte to na mně,“ rozhodla kněžna Marja. „Já vím…“

Pierre se jí díval do očí.

„No… no…?“ pobídl ji nedočkavě.

„Vím, že vás má… že vás bude mít ráda,“ opravila se kněžna

Marja.

Nestačila to ani doříci, když Pierre vyskočil a s polekanou

tváří ji chytil za ruku.

„Z čeho tak soudíte? Myslíte, že mohu doufat? Myslíte?!“

„Ano, myslím,“ odpověděla kněžna Marja s úsměvem. „Napište

rodičům. A nechte to na mně. Povím jí o tom, až to bude

možné. Měla bych z toho radost. A srdce mi říká, že se to stane.“

„Ne, to není možné! Já jsem tak šťastný! Ale to není možné…

Já jsem tak šťastný! Ne, to není možné!“ mluvil Pierre

překotně, líbaje kněžně Marje ruce.

„Jeďte do Petrohradu; to bude lepší. Já vám napíšu,“ řekla

kněžna.

„Do Petrohradu? Jet? Dobrá, tak pojedu. Ale mohu k vám

zítra přijet?“