Ačkoli ženiny dluhy a nutnost stavět změnily stav jeho jmění,

Pierre stále ještě mluvil o tom, že je třikrát bohatší.

„Co jsem získal nade všechnu pochybnost,“ pokračoval, „to

je svoboda,“ začal již vážně, ale rozmyslel si to, neboť si uvědomil,

že to je příliš egoistický předmět rozhovoru.

„A stavíte?“

„Ano, Saveljič chce.“

„Řekněte mi, vy jste nevěděl o hraběnčině smrti, když jste

zůstal v Moskvě?“ zeptala se kněžna Marja a hned se začervenala,

neboť se přistihla, že když navázala svou otázku na jeho

slova o svobodě, připisuje jim význam, jaký možná ani neměla.

„Ne,“ odpověděl Pierre, který zřejmě neshledával nic nevhodného

ve výkladu, který dala kněžna Marja jeho zmínce

o svobodě. „Dověděl jsem se o tom v Orlu a dovedete si asi

představit, jak mě to ohromilo. Nebyli jsme vzorní manželé,“

řekl rychle, pohlédl na Natašu a všiml si, že zvědavě čeká, jak se

vyjádří o své ženě. „Ale její smrt mě strašně překvapila. Když

se dva lidé hádají, jsou vinni vždy oba. A vlastní vina se stává

najednou hrozně těžkou před člověkem, jehož už není. A pak,

taková smrt bez přátel, bez útěchy. Je mi jí velmi, velmi líto,“

dodal a s uspokojením zpozoroval na Natašině tváři radostný

souhlas.

„Tak jste tedy zase svobodný muž a ženich,“ řekla kněžna

Marja. Pierre náhle krvavě zrudl a dlouho se snažil nedívat na

Natašu. Když se konečně odhodlal na ni pohlédnout, byla její

tvář chladná, přísná, a dokonce, jak se mu zdálo, pohrdavá.

„A je to pravda, že jste se setkal a mluvil s Napoleonem, jak

nám vyprávěli?“ ptala se dál kněžna Marja.

Pierre se zasmál.

„Ani jednou, nikdy. Vždycky si všichni myslí, že být v zajetí

znamená být na návštěvě u Napoleona. Nejenže jsem ho neviděl,

ale ani jsem o něm neslyšel. Byl jsem v mnohem horší společnosti.“

Večeře byla u konce a Pierre, jenž zprvu odmítal vypravovat

o svém zajetí, se ponenáhlu rozpovídal.

„Ale vy jste přece zůstal, abyste zabil Napoleona, že?“ zeptala

se ho Nataša a pousmála se. „Tenkrát jsem to uhodla,

když jsme vás potkali u Sucharevovy věže, pamatujete?“

Pierre přiznal, že je to pravda, a od této chvíle, veden postupně

otázkami kněžny Marji a hlavně Nataši, dal se do podrobného

líčení svých dobrodružství.

Zpočátku vyprávěl s mírnou ironií, s jakou se teď díval na lidi

a hlavně sám na sebe; ale potom, když dospěl k líčení hrůz

a utrpení, které viděl, dal se bezděčně unést a začal mluvit s potlačovaným

vzrušením člověka, jenž ve vzpomínkách prožívá

silné dojmy.

Kněžna Marja se s tichým úsměvem dívala střídavě na Pierra

a na Natašu. V celém tom vyprávění viděla jen Pierra a jeho

dobrotu. Nataša si opřela hlavu do dlaní a s tváří neustále se

měnící podle vyprávění sledovala Pierra, ani na okamžik z něj

nespouštěla oči a zřejmě s ním prožívala všecko, co vyprávěl.

Nejen její pohled, ale i její výkřiky a krátké otázky, které mu

dávala, dokazovaly Pierrovi, že z celého jeho vyprávění chápala

právě to, co chtěl říci. Bylo vidět, že chápala nejenom to, co

vyprávěl, nýbrž i to, co by byl chtěl, ale nemohl slovy vyjádřit.

O své příhodě s děckem a ženou, při jejichž obraně byl zatčen,

hovořil Pierre takto:

„Byl to strašný pohled, opuštěné děti, některé z nich v ohni…

Přede mnou vytáhli dítě… ženy, z nichž stahovali věci

a vytrhávali jim náušnice…“

Pierre se začervenal a upadl do rozpaků.

„Vtom přijela hlídka a sebrala všechny muže, kteří neloupili.

Mě taky.“

„Vy jistě nepovídáte všechno; vy jste asi něco udělal,“ skočila

mu Nataša do řeči a na chvíli se odmlčela, „něco dobrého.“