V poměru k otázkám lidstva se historická věda dosud podobá

peněžnímu oběživu – papírovým penězům a kovovým mincím.

Monografie a historie jednotlivých národů se podobají papírovým

penězům. Můžou kolovat a obíhat a plnit své poslání,

neškodit nikomu a naopak prospívat tak dlouho, dokud nevyvstane

otázka, čím jsou kryty. Stačí zapomenout na otázku, jakým

způsobem vůle hrdinů vyvolává události, a dějiny Thiersů

budou zajímavé, poučné, a navíc ponesou odstín poezie. Ale

právě tak jako pochybnost o skutečné hodnotě papírových peněz

vzniká tak, že se snadno tisknou, a proto že se jich začne

vyrábět mnoho, nebo tak, že je někdo bude chtít vyměnit za

zlato – právě tak vznikne pochybnost o skutečném významu

prací tohoto druhu buď proto, že se jich vyskytuje příliš mnoho,

nebo proto, že se někdo ve své prostoduchosti zeptá: „Jakou silou

to vlastně Napoleon dokázal?“ – čili bude chtít vyměnit papírové

oběživo za čisté zlato skutečného pojmu.

Historikové všeobecných dějin a kulturní historikové se zase

podobají lidem, kteří by prohlásili bankovky za nepohodlné

a rozhodli by se razit místo papírových peněz mince z kovu nemajícího

hutnost zlata. A ty mince by byly skutečně kovové, ale

pouze kovové. Papír mohl snad oklamat někoho, kdo se v tom

nevyzná; avšak peníz sice kovový, ale bezcenný nemůže oklamat

nikoho. Právě tak jako zlato je zlatem pouze tehdy, může-li

ho být použito nejen k ražení peněz, nýbrž i k jiným věcem, tak

také všeobecní dějepisci budou pouze tehdy zlatem, budou-li

umět odpovědět na podstatnou otázku dějin: co je to moc? Všeobecní

historikové si v odpovědi na tuto otázku odporují a kulturní

historikové o ni vůbec nedbají, odpovídajíce na něco docela

jiného. A jako hrací známky podobné zlatu mohou být

používány jen mezi lidmi, kteří jsou ochotni je uznat za zlato,

nebo mezi těmi, kteří nevědí, jak zlato vypadá, tak i všeobecní

a kulturní historikové, poněvadž neodpovídají na podstatné

otázky lidstva, slouží jen jakýmsi svým cílům, jako oběživo

používané univerzitami a skupinou čtenářů libujících si ve vážné

literatuře, jak tomu říkají.

Jakkoli bychom prodlužovali časové období od vzniku jevu,

který posuzujeme, až do okamžiku jeho hodnocení, bude

toto období konečné, kdežto čas je nekonečný – a proto ani

v tomto směru nemůže být nikdy úplná nutnost.

3. I kdyby byl řetěz příčin jakéhokoli skutku sebepoznatelnější,

nikdy ho nebudeme znát celý, protože je nekonečný, a zase

nedospějeme k úplné nutnosti.

Avšak kdybychom kromě toho dokonce připustili, že nejmenší

zbytek svobody se rovná nule a že v některých případech, jako

například v umírajícím člověku, v zárodku a v idiotu, svoboda

není vůbec, popřeli bychom tím sám pojem člověka, který

studujeme, neboť není-li svobody, není ani člověka.

A proto představa o lidské činnosti podléhající pouze zákonu

nutnosti bez nejmenšího zbytečku svobody je stejně nemožná

jako představa o zcela svobodné činnosti člověka.

Abychom si tedy mohli představit člověka podřízeného pouze

zákonu nutnosti, bez svobody, musíme připustit znalost nekonečného

množství prostorových podmínek, nekonečně velkého

časového období a nekonečného řetězu příčin.

Abychom si mohli představit člověka naprosto svobodného,

nepodléhajícího zákonu nutnosti, musíme si ho představit, že je

sám mimo prostor, mimo čas a nezávislý na příčinách.

V prvním případě, kdyby byla možná nutnost bez svobody,

došli bychom k definování zákona nutnosti zase jen nutností, to

jest došli bychom k pouhé formě bez obsahu.

Ve druhém případě, kdyby byla možná svoboda bez nutnosti,

došli bychom k bezpodmínečné svobodě mimo prostor, čas

a příčiny, která by právě proto, že by byla bezpodmínečná a ničím

neomezená, byla buď ničím, nebo pouhým obsahem bez

jakékoli formy.

Zkrátka bychom došli ke dvěma základním rysům, z nichž se

skládá celý světový názor člověka – k nepoznatelné podstatě

života a k zákonům, které ji určují.

Rozum říká: 1. Prostor se všemi formami, které mu dává jeho

viditelnost – hmota, je nekonečný a nemůže být jiný. 2. Čas

je nekonečný pohyb bez jediného okamžiku klidu a nemůže být

jiný. 3. Souvislost příčin a následků nemá začátek a nemůže

mít konec.