Přijďte si s námi popovídat na slavnostní Fight Club #400
-
V poměru k otázkám lidstva se historická věda dosud podobá
peněžnímu oběživu – papírovým penězům a kovovým mincím.
Monografie a historie jednotlivých národů se podobají papírovým
penězům. Můžou kolovat a obíhat a plnit své poslání,
neškodit nikomu a naopak prospívat tak dlouho, dokud nevyvstane
otázka, čím jsou kryty. Stačí zapomenout na otázku, jakým
způsobem vůle hrdinů vyvolává události, a dějiny Thiersů
budou zajímavé, poučné, a navíc ponesou odstín poezie. Ale
-
právě tak jako pochybnost o skutečné hodnotě papírových peněz
vzniká tak, že se snadno tisknou, a proto že se jich začne
vyrábět mnoho, nebo tak, že je někdo bude chtít vyměnit za
zlato – právě tak vznikne pochybnost o skutečném významu
prací tohoto druhu buď proto, že se jich vyskytuje příliš mnoho,
nebo proto, že se někdo ve své prostoduchosti zeptá: „Jakou silou
to vlastně Napoleon dokázal?“ – čili bude chtít vyměnit papírové
oběživo za čisté zlato skutečného pojmu.
-
Historikové všeobecných dějin a kulturní historikové se zase
podobají lidem, kteří by prohlásili bankovky za nepohodlné
a rozhodli by se razit místo papírových peněz mince z kovu nemajícího
hutnost zlata. A ty mince by byly skutečně kovové, ale
pouze kovové. Papír mohl snad oklamat někoho, kdo se v tom
nevyzná; avšak peníz sice kovový, ale bezcenný nemůže oklamat
nikoho. Právě tak jako zlato je zlatem pouze tehdy, může-li
-
ho být použito nejen k ražení peněz, nýbrž i k jiným věcem, tak
také všeobecní dějepisci budou pouze tehdy zlatem, budou-li
umět odpovědět na podstatnou otázku dějin: co je to moc? Všeobecní
historikové si v odpovědi na tuto otázku odporují a kulturní
historikové o ni vůbec nedbají, odpovídajíce na něco docela
-
jiného. A jako hrací známky podobné zlatu mohou být
používány jen mezi lidmi, kteří jsou ochotni je uznat za zlato,
nebo mezi těmi, kteří nevědí, jak zlato vypadá, tak i všeobecní
a kulturní historikové, poněvadž neodpovídají na podstatné
otázky lidstva, slouží jen jakýmsi svým cílům, jako oběživo
používané univerzitami a skupinou čtenářů libujících si ve vážné
literatuře, jak tomu říkají.
-
Jakkoli bychom prodlužovali časové období od vzniku jevu,
který posuzujeme, až do okamžiku jeho hodnocení, bude
toto období konečné, kdežto čas je nekonečný – a proto ani
v tomto směru nemůže být nikdy úplná nutnost.
3. I kdyby byl řetěz příčin jakéhokoli skutku sebepoznatelnější,
nikdy ho nebudeme znát celý, protože je nekonečný, a zase
nedospějeme k úplné nutnosti.
-
Avšak kdybychom kromě toho dokonce připustili, že nejmenší
zbytek svobody se rovná nule a že v některých případech, jako
například v umírajícím člověku, v zárodku a v idiotu, svoboda
není vůbec, popřeli bychom tím sám pojem člověka, který
studujeme, neboť není-li svobody, není ani člověka.
A proto představa o lidské činnosti podléhající pouze zákonu
nutnosti bez nejmenšího zbytečku svobody je stejně nemožná
jako představa o zcela svobodné činnosti člověka.
-
Abychom si tedy mohli představit člověka podřízeného pouze
zákonu nutnosti, bez svobody, musíme připustit znalost nekonečného
množství prostorových podmínek, nekonečně velkého
časového období a nekonečného řetězu příčin.
Abychom si mohli představit člověka naprosto svobodného,
nepodléhajícího zákonu nutnosti, musíme si ho představit, že je
sám mimo prostor, mimo čas a nezávislý na příčinách.
-
V prvním případě, kdyby byla možná nutnost bez svobody,
došli bychom k definování zákona nutnosti zase jen nutností, to
jest došli bychom k pouhé formě bez obsahu.
Ve druhém případě, kdyby byla možná svoboda bez nutnosti,
došli bychom k bezpodmínečné svobodě mimo prostor, čas
a příčiny, která by právě proto, že by byla bezpodmínečná a ničím
neomezená, byla buď ničím, nebo pouhým obsahem bez
jakékoli formy.
-
Zkrátka bychom došli ke dvěma základním rysům, z nichž se
skládá celý světový názor člověka – k nepoznatelné podstatě
života a k zákonům, které ji určují.
Rozum říká: 1. Prostor se všemi formami, které mu dává jeho
viditelnost – hmota, je nekonečný a nemůže být jiný. 2. Čas
je nekonečný pohyb bez jediného okamžiku klidu a nemůže být
jiný. 3. Souvislost příčin a následků nemá začátek a nemůže
mít konec.