Hraběnka Marja žárlila na muže pro tuto lásku a litovala, že

ji nemůže prožívat s ním, avšak nemohla pochopit radosti a trpkosti,

které mu přinášel ten zvláštní, jí cizí svět. Nemohla pochopit,

proč je tak čilý a šťastný, když ráno vstal na úsvitě, strávil

celé ráno v poli nebo na humnech a vrátil se k čaji ze setí,

kosení nebo sklizně. Nechápala, čím je tak unesen, když nadšeně

vyprávěl o bohatém rolníkovi Matveji Jermišinovi, který byl

tak dobrý hospodář, že celou noc svážel s rodinou snopy, a ačkoli

nikdo jiný neměl ještě svezeno, jemu už stály stohy. Nechápala,

proč tak radostně chodil od okna k balkonu, usmíval

se pod vousy a pomrkával, když se na mladý oves snesl teplý

deštík; nebo když vítr při senách nebo při žních odnesl hrozivý

mrak, proč přicházel z humen červený, opálený, zpocený

a s vůní pelyňku a hořčice ve vlasech, mnul si ruce a říkal:

„Ještě den a moje i selské bude ve stodole!“

Ještě méně chápala, proč on, tak dobrosrdečný a vždy připravený

vyplnit její přání, dřív než je vyslovila, proč upadal málem

v zoufalství, když mu tlumočila prosby některých ženských

nebo vesničanů, kteří se na ni obraceli, aby byli

osvobozeni od práce, proč on, ten dobrý Nicolas, ji tvrdošíjně

odmítal a zlostně ji prosil, aby se nepletla do věcí, do kterých jí

nic není. Cítila, že má svůj vlastní svět, který vášnivě miluje,

a že v tomto světě platí zákony, jež ona nechápe.

Když s ním někdy ve snaze ho pochopit mluvila o jeho zásluhách,

záležejících v tom, že prokazuje dobro svým poddaným,

zlobil se a říkal: „To tedy vůbec ne: to mě nikdy ani nenapadlo;

pro jejich blaho nehnu ani prstem. To všechno je poezie

a babské povídačky – celé to blaho bližního. Já chci, aby naše

děti nešly po žebrotě, proto se musím postarat o naše jmění, dokud

jsem živ; to je všechno. Ale k tomu je zapotřebí pořádku,

přísnosti… Tak je to!“ svíral svou sangvinickou ruku v pěst.

„Spravedlnost taky, samozřejmě,“ dodal, „protože když je sedlák

nahý a hladový a má jen jednu kobylku, neudělá nic pro sebe

ani pro mne.“

A snad právě proto, že si Nikolaj nepřipouštěl myšlenku, že

dělá něco pro jiné z ušlechtilosti, přinášelo všechno, co dělal,

plody: jeho majetek se rychle zvětšoval; sousední robotníci ho

přicházeli prosit, aby je koupil, a dlouho po jeho smrti se mezi

lidem zachovala zbožná vzpomínka na jeho hospodaření. „To

byl hospodář… Napřed selské a teprve potom své. Ale taky

nám nic neodpustil! Zkrátka – hospodář!“

Jen jediná věc Nikolaje při jeho hospodaření mrzela, a to byla

jeho prchlivost spolu se starým husarským zvykem ponechávat

rukám zvůli. Zpočátku v tom neviděl nic zavrženíhodného,

ale dva roky po svatbě se jeho názor na takový způsob

trestu náhle změnil.

Jednou v létě zavolali z Bogučarova starostu, nástupce zemřelého

Drona, který byl obviněn z různých podvodů a z nepořádků.

Nikolaj k němu vyšel před dům a hned po prvních starostových

odpovědích se v síni ozvaly výkřiky a rány. Potom se

Nikolaj vrátil domů na snídani a přistoupil k ženě, která seděla

s hlavou hluboko skloněnou nad vyšívacím rámem, jal se jí ja-

ko obyčejně vypravovat, čím se to ráno zabýval, a mezi jiným

se zmínil i o bogučarovském starostovi. Hraběnka Marja střídavě

rudla a bledla, svírala rty, seděla stále se sklopenou hlavou

a neodpovídala mužovi ani slovem.

„Takový drzý darebák,“ rozčiloval se Nikolaj při pouhé

vzpomínce. „Kdyby mi byl aspoň řekl, že byl opilý, že neviděl…

Co je s tebou, Marie?“ zeptal se najednou.