Subnautica ve VR je dobrým expozičním tréninkem na thalassofobii. S myšlenkou článku souhlasím, hry se opravdu dělají pro masy a dřív to opravdu bývalo jiné. V 90. letech hráli hry spíš inteligentnější nerdi, dnes to hrají masy. Dřív hry dělali nadšenci do her, dnes hry dělají bezduché korporáty s jediným cílem - generovat zisk. Aby se toho prodalo co nejvíc a aby se neodradili hráči, tak se hry dělají "blbuvzdorné". Každopádně třeba ty soulsborne hry ukazují, že i pro těžší hry je tu market, i když Elden Ring už se trochu vydal cestou casual (spirit ashes z toho udělaly do značné míry casual hru)

Skvělý článek.

Ještě bych doplnil kapitolku o dlouhých a nepřeskočitelných tutoriálových levelech, co zabíjejí replayabilitu. Kaer Morhen + White Orchard + Wyzima jsou napoprvé super, možná i napodruhé, ale pak jsem si chtěl několikrát Witchera rozjet znovu a prostě mě to unudilo. Ale trpěly tím i staré hry, koho by bavilo popáté hodinu utíkat z vězení Jona Irenica nebo z Márnice? Bylo by super, kdyby tyhle lokace šlo po prvním dohrání hry přeskočit, a vlastně se divím, že volání po něčem takovém neslyším častěji.

Jako vždy tohle skvěle řeší souls série, jejichž úvodní level proběhne zkušený hráč tak za minutu...