Jakožto starý fanoušek TW musím oponovat. V Shogunovi byla zase o něco vylepšena diplomacie, poprvé přibyla starost o zásobování obyvatelstva a nakonec byla oslabena ultimátní vítězná strategie. Totiž hned ze začátku hry dobýt 7-10 měst, pak mír se všema a jen budovat následujících 50 tahů. Po tomto kroku měl člověk tak vyspělé zázemí, že už jen dobýval a dobýval (celkem nuda pak)… Tady právě díky starostem o zásobování si nemohl všechna města vylepšit na max, jelikož bys to pak neuživil. Musel si nechat nějaké oblasti čistě zemědělské, aby zásobovaly rozvinutá centra.

Co je na posledních dílech primitivnějšího oproti těm starším? Naopak má hráč daleko širší možnosti v managementu jednotek. A samozřejmě je blbost, aby měli všechny národy v Rome 2 stejné jednotky. V Shogunovi šlo o občanskou válku v Japonsku, takže bylo logické, že jednotky byly prakticky totožné. Pokud by v Rome 2 byla jen občanská válka v Římě, tak by taky byly všechny jednotky stejné.