Díky za tento komentář. Bavilo mě ho číst víc než samotný článek od Patrika. Asi hlavně proto, že tvůj život, jak ho popisuješ je o tolik jiný než životy ostatních kolem 🙂 A je to něco k zamyšlení právě pro takové rodiče a lidi, které popisuješ.

Jojo, když se ti zdá o tom, že si v Escape from Tarkov našel červenou kartu (která stojí mnohdy 40 milionů rublů na flee marketu) a snažíš se přežít raid, je na čase si dát pauzu 😀

Jojo jak jsme si jako mladí stěžovali na lineární hry a co bych za to teď dal, abych v single příběhový akční hře nemusel trávit 50 hodin. Ale strávit 150 hodin v AC: Odyssey je už slušný masochizmus 😀. Nevim jestli to tak taky máš, ale já trpim syndromem udělat všechny vedlejší mise a komplet prozkoumat celou hru. No ten komplex mi zůstal, ale trpělivost už ne, takže často prostě hry nedohraju, protože mě to přestane bavit.

Tahle introspekce může probíhat i v rámci her samotných - stojí za to "promarnit" 200 hodin opakovaným hraním MOBA zápasů, Call of Duty, nebo ježděním s kamionem či farmařením ve Stardew valley? Nebo za ten čas odehrát 10-15 jiných her, z nichž každá nabídne jiný příběh, emoce, prohloubení strategického uvažování či znalostí, např. o historii? :-)

Jednou jsem po desítkách hodin dohrál Rise of the Tomb raider, hraní jsem si užíval, ale po dohrání jsem si jen řekl "Tak jo" a dnes už skoro nevím o čem ta hra byla. Následující den jsem za jeden krátký večer dohrál indie Her Story, další den pak stejně rychle Gone home. Obě ty hry mě totálně dostaly a dodnes jsem na ně nezapomněl.

U spousty velkých her si často řeknu, že mě něčím obohatily, ale že po 50 hodinách hraní jsem zhruba stejně obohacen, jako jsem byl po 8 hodinách hraní. Pak často skončím.

(Ach jo, ale těch 150 hodin pobíhání po Řecku v AC: Odyssey stejně nelituji:-))

Zamyšlení co chce člověk od života? Myslím, že každý chce to samé: chcípnout co nejpozději. O ničem jiném život není, jsme jen živočichové a věci typu hraní, prcání apod. máme jen jako berličku, že život není úplně na nic a má nějaký smysl.

Jo ty "šťastné" rodinné životy ostatních jsou pro mě reklamou na rodinu:D

Taky jsem postižen. Vidím starou rozpadlou trafostanici nebo fabriku- Stalker. Jedu v kamionu, vidím ETS a jakmile vidím rouru trčící ze země, hned bych do ní skočil:D A jako dlouholetý hráč Football Manageru asi nemusím nic vyprávět:)

Já bych to nebral až tak tragicky. Je to koníček, jako každý jiný. Někdo chodí do kina, někdo do hospody. Prostě zábava. Nechtěl bych mít takové myšlenky u všeho, co mě nikam neposouvá. To je docela stres:D

Mám to se zkoumáním starověkých památek stejně jako ty. Pár šutrů, díra v zemi a já tam vidím ty lidi a připadám si o tisíce let zpátky. Takhle jsme byli před pár lety na dovolené v Řecku a zajeli do Delf. Procházíme se tam a potkáme partu lidí - holka sedí na kameni, něco vykládá, kolem borci s kamerama. Míjíme je, uslyším kousek rozhovoru a říkám přítelkyni: "To je úplně, jak kdyby povídala o AC Odyssey." Otočím se a kluci mají na zádech triček logo Assassin's Creed a věci ve sportovních taškách s logem Ubisoftu :) Bylo pár měsíců do vydání Odyssey...

Velmi zajímavé téma, u kterého stojí za zamyšlení, co chce člověk od života. A nejen dnes, ale i za rok, deset, nebo padesát. Dokážu si sám sebe představit, jak stejně nadšeně pařím hry i třeba v šedesáti? A když se ohlédnu zpátky, a uvidím tam život naplněný hraním her, budu si moci říct "Ok, nežil jsem nadarmo?" Nedostihne mne pak pocit, že jsem všechen ten čas místo hraní mohl strávit něčím tvůrčím, co obohatí nejen mě, ale i ostatní? Nebo co aspoň mě osobně učiní lepším člověkem?

Nechci hry hanit, jsou takové, které jsou nepochybně uměním a stojí za zahrání. Sám si občas něco zahraju, byť už jen málo. Život je ale krátký a nabízí toho mnohem, mnohem víc, než si jen hrát.

Vždycky jsem měl obrovskou fantazii, vlastnoručně "módoval Lego" Robina Hooda se stromovým hradem (pamětníci ví), kreslil vlastní komiksy, ovlivněn těmi v ABC a po lesích jsem běhal s vlastní mapou, do které jsem inkoustem zakresloval pro mě důležitá místa (pochopitelně vlastními názvoslovými, ovlivněn Pokladem na ostrově). Vše se ale "rozjelo" ve chvíli, kdy jsem v dřevěné kůlně objevil první počítače Svazarmu. Setkání s hrami mě nakřáplo a sousedův slovenský Didaktik M a hry na klasických MC kazetách vše dokonaly. Od té doby žiju hrami 24/7.

Mám sice hromadu dalších koníčků (jako třeba entomologii, makrofotografii hmyzu, artbooky, práci na grafikách, muziku aj.), ale hry i v mých 41 letech jsou naprosto zásadní každodenní náplní. A nic se na tom měnit zcela evidentně nebude. Na každou novou se klepu jako dítě, které si ve svém stárnoucím těle velmi rád hýčkám. Vyhoření u mě nikdy nenastalo. Děkuji bohům, že mám po svém boku 100% tolerantní partnerku, která nechce mít děti (stejně jako já) a oba se tak 100% můžeme věnovat svým koníčkům. Což je vynikající kompromis. Já nevyčítám nic jí a ona nevyčítá nic mě. Nemáme "nasekané děti" a zcela nás míjejí nářky a soužení našich kamarádů, kteří si obden (doslova) stěžují na své životy. Na to, jak je drahej materiál na stavěná baráků, jak řeší druhé auto, jak nemají ani minutu na to, aby shlédli nový trailer na youtube, natož aby měli čas napsat SMSku kámošům, jak se jejich život smrsknul jen ve starosti o XY dětí, vydělávání peněz a placení hromady věcí. Ne každý prahne po výše uvedeném a ne každý děti chce. Denně děkuji bohům, že jsem si nikdy nikde žádné rodiny nezaložil a jsem i ve svém věku absolutně svobodný člověk, žijící v tom nejposlednějším baráčku v lese, v našich krásných horách :-) Denně za to děkuji všem bohům (a Harrachovu, že má lokálního poskytovatele internetu, protože dráty velkých společností končí XY kilometrů daleko a k nám do lesů již nevedou) :-D Hry jsou umění, příběhy, nádherné fantazie a já je mohu prožívat a prožívám je prakticky celý svůj život. Ve spojení s přírodou a focením (především) jde pro mě osobně o splněný životní styl. Jak řekl pan Košťál: "Největší, co vymyslíš, je svoboda. Svoboda, to je k nezaplacení!"

Vždycky kdyz večer prší a od asfaltu se odráží světla aut a pouličních lamp, řeknu si: hooodně dobrej raytracing 🙂

S cities:skylines to mám trochu jinak. Spíš si říkám, že ten kdo tu infrastrukturu tak blbě navrhnul by si to měl zahrát, aby pochopil, že střídat 2 pruhy a 1 nebo přivést 3 pruhy dálnice na 2 pruhy obchvatu je nesmysl.

No, asi takhle - minulé léto jsem pořídil první deskovku a teď už jich mám přes třicet, takže jsem trochu zmagořil🙂.

Mně zase u deskovek nejvíc záleží na tématu, zpracování a atmosféře a sám si jí aktivně hledám třeba i u suchého eura.

Moje přítelkyně hraje stylem: "Vezmu si žlutou kartu, abych získala tyhle body a mohla se posunout na té stupnici". A já to beru úplně jinak: "Vybuduji strážní věž, abych posílil svou posádku v regionu a získal vliv u dvora" 🙂

Neboj Patriku, já jsem mírumilovnej a po agresi, nebo po zbrani bych sáhl jen v případě, že Ivan překročí řeku Moravu. 😉

Jak píšeš v článku, člověk je prostě postiženej, ať už chce, nebo nechce něčím, co dělá dlouho a často. Podívej, já pracuju jako leteckej konstruktér, jsem pilot a mám vlastní letadlo a vlastně celej můj život se kolem letadel točí a co si myslíš? Když jedu autem, tak nejvíc času, mimo sledování provozu, čumím po okolních loukách, kde by se v případě vysazení motoru dalo nouzově přistát. A máme to tak všichni, co lítáme.😀

Takže pokud ty hry miluješ, hraješ a ještě za něma chodíš do práce, tak bych se nedivil, že po vzoru CS budeš prostě pokaždý do hospody chodit podél zdi a nikdy přes volný prostranství.😀

Mně se to často děje po hraní Cities: Skylines nebo Transport Fever 2, když pak někam vyrazím hromadnou dopravou. Najednou se kochám a inspiruji křižovatkami, míjejícími se vlaky, obdivuji množství assetů... 😀

Závislost na videohrách je skutečný a nebezpečný stav duševního zdraví, který postihuje miliony lidí po celém světě. Světová zdravotnická organizace ji ve své Mezinárodní klasifikaci
nemocí (ICD-11) uznává jako „herní poruchu“ – jako „vzorec
přetrvávajícího nebo opakujícího se herního chování, které může být
online nebo offline, projevující se zhoršenou kontrolou nad hraním her,
což jednoznačně upřednostňuje hraní do té míry, že hraní samotné má
přednost před jinými životními zájmy a každodenními aktivitami a
pokračování nebo eskalace hraní má přednost navzdory vzniku negativních
důsledků v reálném životě.“

Popravdě je skoro lepší si pustit ten edukační režim - Discovery Tour, kdy se člověk nemusí otravovat s repetetivní hrou a jen se kochat světem + jsou v tom komentované prohlídky nebo jen info obrazovky.

No už se těším, až se do toho konečně pustím 🙂. Nemám ambice to dohrávat, ale dostat se dál než při mé první zkušenosti. Trochu víc objevit právě tu architekturu a ostrůvky 🙂.

Existujou dvě možnosti. Buďto je tohle promítání do reality normální, když prostě hraješ hodně, a nebo... sem taky divnej.

Zažil jsem to osobně fakt u kde čeho. Když jsem třeba dlouho hrál factorio, v hospodě na stole jsem pak automaticky viděl, jak bych pospojoval pásy a podavače mezi podtáckama, popelníkem a půllitrama, aby to "fungovalo". 

A naopak to samozřejmě existuje taky, zmiňoval jsem to třeba tuhle v recenzi na chef life - člověk uvidí třeba listí ve větru a má najednou potřebu chuť hrát něco, v čem jsou lesy. Nebo se mu na procházce otevře výhled na louku a má náhlou potřebu pustit nějakej survival, kde se na takový louce dá stavět chatrč. A tak.