Já to měl tak, že jsem čekal už napoprvé, že na mě z vozíku vyletí a pokusí se mě chytit. Proto jsem už k němu šel opatrně v tom domnění, že po mě vyskočí. Pořád jsem ho sledoval, i když jsem kolem něj procházel (to jsem čekal, že se za mnou rozběhne když se k němu otočím zády) - jednoduše jsem nevěřil, že je nějak nemocný a prostě tam jen sedí (je to ústav...). Tak stejně jsem následně pozoroval a měl na očích i ty lidi v tom pokoji hnedka. No, a když jsem se vracel kolem toho vozíku, tak mi bylo jasný, že když nevyběhl napoprvé, tak si to nechají na zpáteční cestu (ne že by mi to bylo jasné, ale prostě jsem s tím počítal). Podle mě má Outlast zkrátka předvidatelné a tupé lekačky (otevřu dveře a něco udělá bububu). Ale zase ano...takhle jsem nikdy vozíčkáře nesledoval :D , jen člověk prostě takové věci předpokládá. Možná proto se u takových her nebojím, nevím.
Jak jsem psal v komentáři výše, pořádnou tíživou atmosféru (z neznáma) má pro mě třeba hra Gone Home nebo Serena. U těch jsem měl celou hru daleko horší pocit, než třeba z Amnesie nebo Outlastu. Kdežto Outlast je pro mě jen další obyčejná hororovka, kterou lidi přechválili (tím strachem).