Úkoly a mise, které v nás vyvolaly nejsilnější emoce
-
Tassadar's sacrifice - StarCraft1
-
Soma
-
Přiznám se že si absolutně nepomatuji názvy questů a misí, tak jen tak pár kousků obecně (našlo by se toho mnohem víc):
Metal gear solid 3: finále a Snake vs The Boss
Metal gear solid: Peace Walker: boss fight s PW (zvlášť když se to dá dohromady s MGS3, tak to je emoční jízda)
Mass effect 3 a bro quest s Garrusem na střeše se střelbou na flašky
Moden warfare 2 mise Loose Ends, tenkrát strašný pocit zrady :D
Call of duty 1 Stalingrad, úvodní překročení volhy...
Dragon age origins: bitva o denerim, takto se dělají finální bitvy po té co desítky hodin sestavujete spojeneckou armádu
-
Nemůžu si vybrat. Ale když jsem tak četl niže o FF15, tak všechna DLCčka byla fajn. (myslím hlavně texty. prostě fajn anime momenty) Takovej Gladius a závěrečnej souboj s Immortalem jako hlavní Challenge. Pecka (bez toho ten přiběh ani neberu jako celej)
Hlavní hra mi zase zanechala v srdci díru, které už se asi nikdy nezbavím a stane se ze mě časem "Hollow". Cítil jsem se jak Saske. Chtěl jsem umřít. (když jsem zrovna nechytal ryby :D ) Jedna rána za ránou, jedno zjištění horší než druhý a dotoho vás furt někdo nutí a poučuje jak bejt Dobrej King.. Genialní rozpolcenost. Opačný pocit, ale taky hodně silný. Asi nejsilnější, co jsem v poslední době ve hře zažil a nedokázal to vstřebat. Znáte ten pocit
Z Kotora to byl vztah mezi hlavní postavou a Bastilou jako Quest, co mě nejvíc na celé hře bavil. (nehodnotím li to herně, že to byl v podstatě singeplayer Star Wars variace dračáků)
Z Mass Effectu bych vypíchl vztahy s postavami a jejich rozhovory, když by se slepily dohromady. Ať už Liara, Miranda, Garrus, nebo Wrex to je jedno. Měly duši
-
-
Ohledně vztahů mi to přijde, že KOTOR2 šel ještě o trochu dál než KOTOR. Ačkoliv Bastila je jenom jedna a nepodařilo se ji překonat. Tak Handmaiden (Brianna) byla velmi zajímavá. Za zmínku stála ještě Visas Marr, Atton Rand nebo Kreia.
-
-
na KOTOR2 mi vadilo, že občas bylo docela těžké získal influence u společníků, zejména Kreia, ale i Handmaiden byly oříšky. Pak jsem vždycky zkoušel všechny větve dialogů, která z nich dá influence bod u společníka.
-
-
Nepamatuji si svůj první gameplay, ale na druhý gameplay jsem vůbec neměl problémy se společníky a získat dostatečně velký influence.
Stačilo se zamyslet nad tím, co každou postavu zajímalo a pak vybrat z možností odpovědí nejvíce se hodící. Třeba Kreia tě chtěla naučit tomu, aby jsi byl "vypočítavý" a nevolil jenom extrémy typu dobro a zlo. A když se naskytla příležitost, tak ji ukázat, jak moc talentovaný jsi.
Ale to načítání Save pozicí před konverzací s parťáky byla úplně běžná věc. KOTOR 1&2 měla ohromně velké množství konverzací a člověk se často dozvěděl velmi zajímavé informace, když v konverzaci zvolil jiné možnosti.
-
-
-
-
Sekiro, Robeeeeeertoooo!
-
V poslední době určitě Sinnerman v Cyberpunku. Souhlasím s Alešem, ten quest byl zneklidňujícím způsobem divnej a finále bylo silné (a to jsem se jenom díval, protože mi to přišlo jako nejlepší způsob, jak s ním zůstat, ale zároveň se na tom nepodílet). Mrzelo mě, že mu nešlo ten úmysl rozmluvit, protože kdyby třeba zbytek života pomáhal chudejm, tak by si určitě víc zvednul karmu. A taky mi vadilo, jak skončil ten maník, kterej to na začátku zadal. Ale i to asi přispělo k pocitu vyšinutosti ze zajetejch kolejí.
-
Jak už tady někdo napsal, hodně emotivní byl Spec Ops: The Line. Ta celá hra se vás snažila dostat ven z komfortní zóny.
Akurát ta hra není něco, na co by člověk rád vzpomínal. Nejraději na to zapomenout, obzvlášť na scénu s bílým fosfórem...
-
-
Tak mě z komfortní zóny nevyvedla, ale do paměti se mi zaryla hodně. Osobně na mě víc zapůsobili scény třeba když ti DJ pustil do přestřelky Nowhere to run od Martha and the Vandellas, nebo co se s ním stalo když si k němu konečně dorazil, případně jak si běžel zachránit Luga, k civilům jsem si narozdíl od zmíněných postav takový vztah neudělal. Navíc to nebylo první zpracování Hearth of Darkness, nebylo jenom Apocalypse Now, spoustu lidí neví, že v herní scéně to byl před SpecOpsama Farcry 2, protože ho nehráli nebo nedohráli, ale za mě je The Line lepší hra. Obecně mám radši momenty, které vyplynou z emergentního gameplaye. Animačky jsou hezké ale radši mám momenty, které jsem zažil sám, než něco, co viděli všichni hráči, kteří si hraním odemknuly tu samou animaci, tohle nejvíc zažívají hráči MMO her, ale ty nehraju.
-
-
Jak už psal někdo níže, jednoznačně celý Mass effect, tedy hlavní linka a questy parťáků. To byla fakt jízda, musím říct (i přes x krát omleté výhrady), že žádná jiná hra ve mě nezanechala tolik emocí a prožitků.
-
Jinak nejvíc mě dostala Final Fantasy 15, bacha spoiler hodně velkej. Vlastně vyzradím hlavní záplatku. Celou půlku hry se jako princ Noctis Lucis Caelum vrháte do hledání své snoubenky princezny Lunafreya, když už ji vidíte a vypadá to, že budete konečně spolu, je znenadání zavražděna postavou, které dáse říci věříte, není konec jdeme dál. Po sakra dlouhém spánku se probouzíte do temné budoucnosti, když se člověk dostane domů, vidí na chodbě domu v tomto případě spíš zámku nabodnuté na háku postavy snoubenky, otce a hlavní postavy filmu kingsglaves. Aby té temnoty nebylo málo, hrdina musí k zastavení záporáka využít královský prsten, který spojuje sílu předchozích králů a využít jej může jen člověk hoden trůnu, má menší vedlejší účinky, po jeho použití člověk zemře.
-
-
Kdo viděl Kingsglaive, tak musel vědět za koho kope náš malý velký pomocník. Žel bohu, patnáctka je hrozně zmatená a nedopečená hra.
Při vzpomínání na něj okamžiky z Final Fantasy se mi vybaví třeba Auron z desítky, to byl v rámci žánru špičkový díl ságy!
-
Pro mě byl FF15 takovej mindf*ck, že to bylo dobry. Úděl hlavní postavy ve mě zanechal hlubokou rýhu.
-
Nesouhlasím. Konec u FF15 považuji za přibližně stejně neuspokojivý jako konec ME3.
[SPOILER ALLERT]
Já totiž FF15 nepovažuji za "emotivní", ale spíše za stupidní. Když zemřela Lunafreya, tak jsem měl chuť praštit pěstí do obrazovky.
Obzvlášť ten konec mi pak přišel trochu nelogický, protože jsem necítil potřebu se obětovat za stupidní království, které se změnilo v ruiny. Já motivaci hlavní postavy viděl ve znovushledání s jeho snoubenkou Lunafreyou, ale když už nebyla naživu, tak proč by se měl snažit zachránit ty ruiny?
-
-
Taky mě štval. Osobně sem si za kanonickej konec zvolil to "what if" z Ignisova DLCčka. Je mi jedno, že to tak "správně nebylo". Pro mě to tak bylo.
-
proto to byl takovej mindfunck, když zemřela, jen jsem na to čuměl s otevřenou hubou a googloval, kde jsem udělal chybu
-
Souhlas, příběh FF15 byl tak špatně napsanej, že jsem to dohrál jen s absolutní nechutí. Nedávalo to smysl, člověk musel vidět film a další čtyři kraťasy, aby aspoň trošku poznal postavy, protože ve hře se nic nedozví. Hned, jak jsem dohrál, šla na bazar. První hra, co jsem kdy prodal. Vůbec na to nechci vzpomínat.
Jediný, na co si v dobrém vzpomínám, je boss fight, kde poprvé hraje Omnis Lacrima. Tahle písnička je epičnost sama, a když to začalo hrát, měl jsem husinu.
-
-
Omnis Lacrima je epický soundtrack. Přidal jsem si ho na mého playlistu s epickými soundtracky 😎
Teď je to pohromadě s hity od Hans Zimmer, nebo Star Wars Imperial March a další.
-
Jo soundtrack je asi to nejlepší na patnáctce, což je trochu smutný.. 😐
-
-
-
-
Sakra, ten quest co zmiňuje Aleš jsem v cyberpunku nějak podělal. Řekl jsem si, že nejsem vrah, jasně ty stovky mrtvol se nepočítají, to byla nutnost. Tohle byla úkladná naplánovaná vražda, takže jsem auto s policajty naboural a zadavatele zakázky nechal zastřelit policií.