Tassadar's sacrifice - StarCraft1

Soma

Nepamatuji si svůj první gameplay, ale na druhý gameplay jsem vůbec neměl problémy se společníky a získat dostatečně velký influence.

Stačilo se zamyslet nad tím, co každou postavu zajímalo a pak vybrat z možností odpovědí nejvíce se hodící. Třeba Kreia tě chtěla naučit tomu, aby jsi byl "vypočítavý" a nevolil jenom extrémy typu dobro a zlo. A když se naskytla příležitost, tak ji ukázat, jak moc talentovaný jsi.

Ale to načítání Save pozicí před konverzací s parťáky byla úplně běžná věc. KOTOR 1&2 měla ohromně velké množství konverzací a člověk se často dozvěděl velmi zajímavé informace, když v konverzaci zvolil jiné možnosti.

Omnis Lacrima je epický soundtrack. Přidal jsem si ho na mého playlistu s epickými soundtracky 😎

Teď je to pohromadě s hity od Hans Zimmer, nebo Star Wars Imperial March a další.

na KOTOR2 mi vadilo, že občas bylo docela těžké získal influence u společníků, zejména Kreia, ale i Handmaiden byly oříšky. Pak jsem vždycky zkoušel všechny větve dialogů, která z nich dá influence bod u společníka. 

Nevím, co na tom bylo nelogického. Nehledal bych v tom složitosti :)

Taky mě štval. Osobně sem si za kanonickej konec zvolil to "what if" z Ignisova DLCčka. Je mi jedno, že to tak "správně nebylo". Pro mě to tak bylo.

A Way Out?! Ten konec byl strašný a nelogický! Do teď nadávám, když si na to vzpomenu...

Přiznám se že si absolutně nepomatuji názvy questů a misí, tak jen tak pár kousků obecně (našlo by se toho mnohem víc):

Metal gear solid 3: finále a Snake vs The Boss

Metal gear solid: Peace Walker: boss fight s PW (zvlášť když se to dá dohromady s MGS3, tak to je emoční jízda)

Mass effect 3 a bro quest s Garrusem na střeše se střelbou na flašky

Moden warfare 2 mise Loose Ends, tenkrát strašný pocit zrady :D

Call of duty 1 Stalingrad, úvodní překročení volhy...

Dragon age origins: bitva o denerim, takto se dělají finální bitvy po té co desítky hodin sestavujete spojeneckou armádu

Kdo viděl Kingsglaive, tak musel vědět za koho kope náš malý velký pomocník. Žel bohu, patnáctka je hrozně zmatená a nedopečená hra.

Při vzpomínání na něj okamžiky z Final Fantasy se mi vybaví třeba Auron z desítky, to byl v rámci žánru špičkový díl ságy!

Jo soundtrack je asi to nejlepší na patnáctce, což je trochu smutný.. 😐

Ohledně vztahů mi to přijde, že KOTOR2 šel ještě o trochu dál než KOTOR. Ačkoliv Bastila je jenom jedna a nepodařilo se ji překonat. Tak Handmaiden (Brianna) byla velmi zajímavá. Za zmínku stála ještě Visas Marr, Atton Rand nebo Kreia.

Haha, vtipné 😀

proto to byl takovej mindfunck, když zemřela, jen jsem na to čuměl s otevřenou hubou a googloval, kde jsem udělal chybu

Death Stranding jsem zapomněl (Y) I ten první quest byl síla. 

Nemůžu si vybrat. Ale když jsem tak četl niže o FF15, tak všechna DLCčka byla fajn. (myslím hlavně texty. prostě fajn anime momenty) Takovej Gladius a závěrečnej souboj s Immortalem jako hlavní Challenge. Pecka (bez toho ten přiběh ani neberu jako celej) 

Hlavní hra mi zase zanechala v srdci díru, které už se asi nikdy nezbavím a stane se ze mě časem "Hollow". Cítil jsem se jak Saske. Chtěl jsem umřít. (když jsem zrovna nechytal ryby :D ) Jedna rána za ránou, jedno zjištění horší než druhý a dotoho vás furt někdo nutí a poučuje jak bejt Dobrej King.. Genialní rozpolcenost. Opačný pocit, ale taky hodně silný. Asi nejsilnější, co jsem v poslední době ve hře zažil a nedokázal to vstřebat. Znáte ten pocit

Z Kotora to byl vztah mezi hlavní postavou a Bastilou jako Quest, co mě nejvíc na celé hře bavil. (nehodnotím li to herně, že to byl v podstatě singeplayer Star Wars variace dračáků) 

Z Mass Effectu bych vypíchl vztahy s postavami a jejich rozhovory, když by se slepily dohromady. Ať už Liara, Miranda, Garrus, nebo Wrex to je jedno. Měly duši

Kasta Metabaronů je boží.

Sekiro, Robeeeeeertoooo!

tahle a jeste 3. mise 😉

Pro mě byl FF15 takovej mindf*ck, že to bylo dobry. Úděl hlavní postavy ve mě zanechal hlubokou rýhu.