K prvnímu odstavci: když to musí zmiňovat v dev. komentáři, asi to vedení za ručičku tolik očividné není. Mně to jako vedení rozhodně nepřišlo, vývojářům a spoustě jiných hráčů to tak nepřišlo, ale ty máš očividně rád do extrému hnané tápání, kdy se hra ani neobtěžuje vysvětlit základní ovládání. Nic proti tomu, já ale control mapping nepovažuju za zábavu a myslím, že i soulsovky mají na začátku tutoriály, které vysvětlí, co dělá které tlačítko. 

K druhému odstavci: hra toho nabízí mnohem, mnohem víc než hraní s hloupoučkými elementy. Ano, u každého stroje je napsáno, na jaký element je obecně slabý, mnohem účinnější je ale útočit na jednotlivá slabá místa, která mají slabiny úplně jiné, na které si už musíš přijít sám- třeba právě tím, že se jen tak vyblbneš v aréně a bez obav ze ztráty munice si vyzkoušíš nejrůznější herní styly, kopím na blízko, lukem na dálku, oštěpy, lana, pasti, atd., hra toho nabízí opravdu hodně a nabádá člověka ke zkoumání nejrůznějších kombinací prostě tím, že je to zábava. Samozřejmě lze všechno nakonec upižlat i tou nejzákladnější taktikou a zbraní, ale to trvá moc dlouho a není to moc zábava. Ohledně nápověd, kudy dál, ty taky nemám rád, hry ti je ale většinou říkají (FW není výjimkou), až když nějakou dobu tápeš, takže já se s nimi naštěstí moc nesetkal.

Setkal jsem se ale s tím, že dost hráčů hraje soulsovky tím způsobem, že se ptají na fórech, co dělat, kdykoli se zaseknou, nebo koukají na komentovaná videa, jak bosse porazil nekdo jiný. To je přece ještě mnohem horší, otravnější a doslovnější vedení za ručičku, nemám nic proti tomu, když hra trochu napoví, ale opakovat po někom něco jako opička, to bych se teprve cítil jako hlupák. Nebo to, jak tu píše někdo výše, pozvat si na pomoc dalšího hráče skrze kooperaci, ta hra je dělaná pro sólo hráče, ve dvou musíte být ještě víc OP, než kdyby do hry přidali easy mód. Zkrátka a dobře, když hru nezvládnu dohrát vlastními silami, tak ji radši nehraju.

Pekne napsany, u me to bylo dost podobny. Bavilo me to neskutecne, ale moc mi to neslo, v kostce receno. Prvni "konak" celkem OK, ale Lady Butterfly byla snad na 70-80 pokusu, mozna vic. Po ni se to ale nejak zlomilo a zbytek sem uz taky zvladnul. Hra je to perfektni, obtiznost brutalni. Znam se a proto jsem si to umyslne kupoval  na konzoli, jelikoz u PC hrozi, ze ve stadiu totalni frustrace sahnu po nejakym traineru a celou hru si nasledne "znechutim" a prestane me to bavit (jsem v tomhle nemocnej, uz se mi to stalo nekolikrat :)). Myslenka se ukazala jako spravna, protoze okamziky z ty hry si pamatuju do dneska docela zretelne, trochu to pak upozadil Elden Ring, kterej me bavil jeste o neco vic.

Ano hrál jsem zatím jen Sekiro.

OK, to zní hratelně, dám tomu šanci :) díky

Neříkám, že to platí na všechny, ale na většinu. Hodně hráčů se pak diví, co si to vlastně koupili. Já japonské hry už v podstatě nehraji, protože jsou buďto typu "pejsek a kočička vařili dort" nebo s pedofilní vizuální stránkou nebo extrémně těžké.

Tyj si z těch her od From Software zkoušel jen Sekiro? To je imho pro nováčky úplně nejhorší titul (ne kvalitou, ale vhodností). Naopak Elden Ring je imho pro nováčky nejlepší.

Jednak je open world = když někde něco nedáváš, tak se nezasekneš, ale můžeš jít prostě zkusit "štěstí" jinam. A tam hra je fakt obří, takže se ti jen tak nestaneš, že by jsi musel zabít určitého bosse a bez toho se nemohl pohnout někam dál. A protože je to rpg, tak se tím naskilluješ a ten těžký boss bude najednou jednoudušší.

A druhak - Sekiro je jediná hra, kde není mulťák. Který je dost podstatnou součástí Sousl her. A ono v coopu je to hned o něčem jiném. Buď tím, že prostory a bossy si ošaháš pomáháním ostatním (neriskuješ ztrátu expů) a nebo si prostě v nejhorším necháš pomoct od někoho jiného (a ten těžkej boss ve třech lidech prostě nebude tak těžkej jako v jednom v Sekiru)

Proč by hra jako Sekiro neměla být zábavné pro hráče co je mimo japonsko?

Popravdě nerozumím, že si někdo typ her jako je Sekiro vůbec koupí. Je mi jasné, že tyto hry jsou určené pro náročné japonské hráče, ale nerozumím, že si to někdo koupí mimo Japonsko a myslí si, jak zábavné to pro něj bude.

Když chci hrát Japonsko a přitom neskřípat zubama, tak hraju Ghost of Tsushima na PS5. Všem "normálním" hráčům doporučuji tohle, protože to je jedna z nejlepších her vůbec a budete mít japonské tématiky víc než dost bez toho, abyste byly trestání. 

Když jsi to zmínil, pohrávám si s myšlenkou pořídit Elden ring 

Ale nevím no, moje pošramocené ego mi našeptává, abych to v žádném případě nedělal. :D

Tak zrovna Half Life 2 je opravdu hodně špatný příklad. Jako tu hru taky miluju, ale doporučuju si u ní zapnout komentář tvůrců, kde ti krok po kroku vysvětlují jak tě za ručičku právěže celou dobu přiznaně vedou 😀 navíc ty zbraně tam jsou natolik základní, že opravdu nemusíš na nic přicházet, protože je to v žánru jako takovým už roky před HL dané že brokovnice = zbraň na blízko, raketomet = zbraň na techniku atd, jediné co tam je a jinde do té doby nebylo je Gravity Gun, kterej ale využíváš k (podle autorů záměrně) k velmi jednoduchým hádankám.

A Forbidden West... no, to je hra ve které ti hlavní hrdinka neustále (!!!) vykládá co máš zrovna udělat a to jako doslova pořád 😀 tam už je hráčův vklad naprosto nulovej. Já to ostatně kvůli tomu ani nedohrál, protože mi přišlo, že mě autoři hry považují za naprostého blbce, když poslouchám věty typu: "a teď bych měla skočit sem, použít tohle, skočit támhle a otevřít dveře" nebo když přijdeš k nepříteli, tak hned spustí další pindy jako "jo tohle zvíře je zranitelný na elketriku a tamto na kyselinu" jako fakt WTF! Já si během těch jejich keců, které vysvětlují 100% věcí co máš udělat rval vlasy. Ta hra je doslova definicí vodění za ručičku 😀

Škoda, tak snad jiná souls bude vhodnější 😎 btw ashina castle je minove pole 😠

Tak se přidám se svou troškou do mlýna,

I já se pod tlakem Sekira zlomil jako suchý klacík pod vahou okované boty. První moment probuzení přišel při setkání s lady Butterfly, kdy pocity frustrace sřídal čistý rage - ani nechci vzpomínat, kolikrát jsem se respawnoval a běžel dolů do sklepení pro další potupnou smrt.

Mě osobně "dostal" Ashina Castle Upper Tower, kdy mi začali dávat fakt na prd*l řadoví pikolíci - to byla pomyslná poslední kapka a hra šla z hard disku.

Sekiro: Shadows Die Twice rozhodně není pro každého.

MAM PROJITO 2X, NESKUTECNE NERVY DRASAJICI HRA. KAMARAD ME PRIVEDL K SOULS, ZACAL JSEM BLOODBORNE, DARK SOULS 3 A TRESNICKA NA DORTU BYLO SEKIRO. ZA ME ZE VSECH TRI HER, TA NEJTEZSI. ALE NEZKLAMAL JSEM, ANI HIDETAKIHO ANI SEBE, HRU MAM ZA SEBOU 2X A VERIM, ZE SE JESTE JEDNOU DO ASHINY VRATIM :) ps: VCERA PORIZENO DEMONS SOULS PS5, A V ZIME ELDEN R. TAK HODNE STESTI A JAK RIKA HIDETAKI:  NEJAKA TA PORAZKA JE PRECI K VYTEZSTVI NUTNA :)))

Pokud jsem začátek dobře pochopil, tak Sekiro byla tvoje první hra od FS? Na tvém místě bych dal šanci i nějaké jiné (Elden Ring je asi ideální). Sekiro bylo podle mě nejtěžší kvůli tomu, že to byl čistý singl. Zatímco všechny ostatní hry mají hodně významou MP složku, díky které můžeš hrát i v coopu (a ne, fakt to není cheatování, jak ti budou HC fanoušci tvrdit). Což je úplně o něčem jiném. Nemluvě o tom, že jak je Elden Ring v otevřeném světě, tak když se někde zasekneš, vždycky se dá jít jinam a vrátit se silnější.

Jako příklad za všechny, kdy hra netrestá a hráč má chuť zkoušet něco nového, uvedu Half-Life 2. Tuhle hru dodnes považuju za geniální v tom, jak přirozeně a nenásilně seznámí hráče s novými nepřáteli i novými zbraněmi, aniž by ztratila tempo- vždy jen napoví, a nechá hráče, ať na zbytek přijde sám, postupně, po malých dávkách. O něco současější příklad, Forbidden West- ve hře jsou nepovinné arény, při jejichž hraní neztrácíte munici, hra tak přímo nabádá ke zkoušení nejrůznějších zbraní a taktik, které pak využijete během celé hry. Na vyšší obtížnosti přitom rozhodně nejde o jednoduchou hru, mnoho strojů vás může zabít na jednu ránu. Co chci říct- když jsou level a quest designéři šikovní, dokáží hráče navést správným směrem tak, aby si nepřipadal vozený za ručičku a zároveň při tom netrpěl a nebloudil, vše je zkrátka o vyváženosti a spousta her toto dělá dobře.

Ohledně malých her- malé hry miluju, možná právě díky nedostatku času jsem rád, když hru dohraju nejvýš za několik večerů, než když ji mám rozehranou měsíce a roky, jako třeba ty nové kolosy od Ubisoftu, to pak člověka po takové době ani nebaví. Předloni jsem si strašně užil hříčku The Pathless, letos třeba Shadow Warriora 3 nebo Stray. Rád se vrátím i ke klasikám z 90tek, nedávno jsem si třeba zopakoval Dark Forces nebo The Longest Journey. Rozhodně mi tedy nejde o nablýskanou grafiku, samozřejmě se jí nebráním, ale je jen jedním z mnoha aspektů, které dělají hru hrou. Vždycky mě třeba bavily různé variace na Arkanoid, a tam grafiku opravdu nikdo neřeší, jde čistě o hratelnost.

Tak jasně. Očividně nejsi cílovka, na druhou stranu mi přijde, že to co popisuješ taky není úplně dobře. Hra by měla být trochu výzva a určitě by před tebe měla stavět nějaké překážky. Proč ji pak vůbec hrát?

Jak třeba píšeš: "hratelnost, která mě netrestá a nabádá ke zkoušení něčeho nového" tady je třeba problém v tom, že když tě hra něčím nepotrestá, tak tě logicky ani nedonutí ke zkoušení něčeho nového. Proč by to hráč chtěl zkoušet, když nebude mít impulz k tomu něco takového dělat? V takový moment se dokonce paradoxně může stát, že si nějakého svěžího prvku třeba ani nevšimne. Navíc je další problém v tom, že z tvého popisu vyplývá, že máš rád vlastně spíš takové ty naleštěné, drahé a  "velké" hry. To samozřejmě není problém a naprosto to respektuju. Spíš je trochu smutné, že zrovna tyto hry tě od zkoušení "něčeho nového" spíše odrazují, protože spoléhají hlavně na prezentaci a v samotném gameplayi nic nového právě nepřináší. 

S tím úplně nesouhlasím. Když to omezíš, tak se soustředíš na maximální vyladění toho jediného co tam máš. Takhle komplexní a odladěný souboják by s počtem zbraní v Soulsech nebylo možné dosáhnout a musel by jsi už z povahy těch zbraní začít dělat kompromisy.

A právě klikáním na YouTube sám sebe okrádáš o ten princip, na kterém je to postavené. Protože ty souboje jsou svým způsobem hádanky, které se učíš rozlousknout. V Soulsech máš na jejich rozlousknutí desítky nástrojů, v Sekiru jeden a o to je to snažší.

S autorem článku se ztotožňuji, Sekiro mě taky lákalo, asi nejvíc ze všech her od FromSoftware, ale musím si přiznat, že na to opakovat jednu a tu samou pasáž stále a stále dokola už bohužel nemám nervy a čas. Možná, kdybych byl ještě na střední či na vejšce, to byl čas na leccos, i když ani tehdy jsem nepatřil mezi nejtrpělivější hráče. Něco jiného byly 90ky, kdy měl člověk dvě tři hry do roka, to jsem je jel furt dokola dobrovolně. Ale dnes, kdy za pár kaček v nejrůznějších akcích či předplatných tolik dobrých her, že je člověk nemá všechny šanci dohrát, ani kdyby nedělal od rána do noci nic jiného, nemám nejmenší důvod se u her trápit, něco si dokazovat překonáváním zdánlivě nemožných pasáží. Už téměř dekádu nemám ambice předstírat, že nejsem lopata- hry mám pro relaxaci, abych si odpočinul od práce a dennodenních negativních zpráv ze všech koutů našeho reálného světa, proto to poslední co chci je, aby se ze hry stala další šichta. Mám rád, když hry odsýpají, vypráví zajímavý příběh, který vás nenechá hru pauznout, nabídnou sympatické postavy, kterým můžu fandit, zábavnou hratelnost, která mě netrestá a nabádá ke zkoušení něčeho nového, herní světy, které uchvátí na pohled a je radost se v nich ztratit, nejlépe za doprovodu krásné hudby. Sekiro jsem chtěl hrát především kvůli Japonsku, ale od té doby vyšel Ghost of Tsushima, Aragami 2, kolekce Ninja Gaiden nebo Lost Judgment a teď byly oznámené Yakuza Ishin a Ronin- u všech těchhle her jsem měl a mám jistotu, že je dohraju do konce a že se u nich k smrti nerozčílím. Sekiro je určitě výborná hra- jinak by u ní ostatně tolik lidí nevytrvalo navzdory její pekelné obtížnosti- a přeji vám všem, kteří máte dostatečně pevné nervy a volného času na rozdávání, ať si hru i nadále užíváte a ať se v budoucnu dočkáte i neméně povedené dvojky, já sám se však bez ní obejdu.

Ano, je to tak zásadní změna paradigmatu, že to někdo prostě nedá. Já šel na Sekiro po pár stovkách hodin v * Souls a Bloodborne a pár hodin jsem dostával hrozně nařezáno, než došlo k "aha" momentu, všechno zacvaklo a pak jsem hrou projel bez nějakých extrémních záseků.  

Přirovnal bych to k tomu, když jsem poprvé zapnul Dark Souls a několikrát jsem to odinstaloval a pak se zase vrátil, protože "přece Fuka a Červ by neyhypovali nějakou blbost" a ten "aha" moment se posléze dostavil a já se zamiloval :)  

To může být pro spoustu lidí docela problém. Soulsy právě mají tu volnost a každý si najde způsob, jak mu vyhovuje je hrát. Když to omezíš, omezíš i skupinu, která to zvládá. Uvědomil jsem si to, když jsem hrál Soulsy a při problému s nějakým bossem jsem koukl na youtube, jak to hraje někdo jiný. Samozřejmě to hrál jinak, než jsem byl zvyklý a jeho stylem jsem měl ještě větší problémy. Vždycky jsem si nakonec našel vlastní cestu. Z tohoto důvodu o Sekiru ani vážněji neuvažuju.

Sekiro hlavně není soulsborne. Kdo k téhle hře přistupuje jako k Dark Souls nebo Bloodborne, odejde s brekem.