-
Pokoušel jsem se začíst do "Mráz přichází z Hradu". To prostě nejde...:-(
-
Vážený pane, reagoval by jste stejně, pokud by se toto stalo V.Havlovi ?
Jsem si jist, že ne. Považuji vás za zakomplexovaného tvora. Prezidentovi Klausovi nesaháte ani po kotníky. -
Dobrý den,
chtěla bych se zeptat jestli byste mi mohl dát svůj email, chtěla bych se totiž poradit o napsání vlastní knížky, děkuji. -
Zajdi si na ipetrov.cz
-
což takhle Bílé barony
Pokud se líbili Černí baroni, mohu dát podklady pro Bílé barony aneb jak jsme privatizovali za Klause. Pokud by někdo toto zpracoval a zfilmoval, vznikne neskutečný dokument o nových kapiatlistech v Čechách. -
jsi dobry tipek narodil jses ve stejny den jak ja *3* *16* *8* *16* *8* *15* *5* *4* *4* *13* *13* *13* *13* *13* *13* *13* *13* *13* *13*
-
Díky pane
Dnes jsem si Vás poslechl na ČR2. Udělal jste mi velkou radost, což je po ránu 2x fajn. Bulvár nečtu, ale byl jsem rád, že jsem se dověděl, co jste říkal o našem "tatíčkovi" ... Mooo hezký :o) Rád bych se přidal k Vaší "iniciativě" na vytvoření konta pro soudní ochranu osobnosti lidí, kteří si to finančně nemohou dovolit, leč byli poškozeni ... zjednodušeně řečeno. Můžete mne prosím příležitostně kontaktovat ? Koukněte se prosím na www.moraviapatent.com pro bližší informace o mně ... také nemám rád anonymy. Děkuji a zdravím Vás s :o)) Martin K. -
téma
Dobrý den,mám ráda vaše knížky.Rozhodla jsem se vám nabídnout téma z mého života,který je skutečný,který jsem prožila ,ale když to někomu vykládám tak mi nevěří..Byli i názory abych to nabídla jako téma. Zkráceně-žena ,děti z prvního manželství,druhý manžel-manžel s kamarádem vymyslí jak zpeněžit manželku- bití,vydírání,dlužní úpisy,útěk manželky,rozvod,po deseti letech,kdy vše zapomenuto se znovu ozývá jeden z těch dvou a opět oficiálně žádá své...V podrobnostech jsou i takové věci,že vlasy stojí hrůzou.Rády bych vám svůj příběh vyprávěla osobně,jestli budete mít zájem.Nechci žádné peníze,jen aby múj příběh někdo napsal a tak ukázal co se odehrává mnohdy za dveřmi bytů a člověk s tím nic neudělá,nenajde nikde pomoc,i když všude se hlásá jak se ženám pomáhá.Jsem z Moravy a vím,že jezdíváte na letní školy do Luhačovic,třeba se setkáme i dříve,pokud vás můj příspěvek zaujme.Na schledanou šárka -
*14*
-
příběh se kterým se chci svěřit
Můj příběh začíná v 60. letech, tehdy jsem se narodila jako třetí dcera mých rodičů. Nejaké vidiny mám dodnes, že můj otec byl z toho, že má třetí dceru dost nešťastný a má matka zklamaná, že on je nešťastný. Spala jsem s matkou v podkrovní místnosti a cítila lítost nad nezájmem mého otce. Nevím, zda je toto vůbewc možné, ale vidím to takhle. Dětství bylo velmi neradostné, rodiče se stále hádali, někdy dokonce docházelo i k fyzickému násilí ze strany otce, ovšem z matčiny strany to bylo zase psychické násilí. Otec byl starý gazda z menšího gruntu, který si zakládal na polích, koních a lesech, matku jsem vlastně možná málo znala, protože podle jejich výkladů to byla ideální rodina, ale mně se to, posuzujíc její sourozence, moc nezdá, nějaké výkyvy tam určitě byly. Tak já jsem měla pocit, že o mě ve skutečnosti moji rodiče nestojí, by vlastně jsem bokem jejich myšlení, protože stále řešili jen sami sebe. Často jejich trpělivost vybuchla a já byla na obtíž. Přitom jsem byla svědkem jejich střetú. Hádali se a často bili, mě zavřeli ve vedlejší místnosti, hlavně proto, že jsem začla šíleně řvát, ve strachu, že otec ublíží matce. Jeden takový moment byl, že se zase hádali a otec matku něčím uhodil, ta jakoby upadla do bezvědomí, i když dnes si myslím, že to byl psychický stav. Otec pak zavolal doktora, matka dostala injekci a za nějakou doibu se z tohoto stavu probrala. Já jsem samozřejmě šíleně plakal ve strachu o matku. Můj otec když mě chtěl poilichotit, tak mě nazýval jmény, jako kastrolku nebo podobně, neuměl to lépe vyjádřit. Moje matka pracovala často celou noc a já taky brzy nemohla spávat. Dokud nebyl v domě klid, já nespala, možná ze strachgu, co se bude dít. Matka mně po poradě s lékařem začala dávat léky na spaní. Brzy jsem si začala vysnívat, že mě má někdo rád. Nebo, že budu umírat a někdo bude hodně plakat, že umírám a bude chtít, abych tu zůstala. Ve škole jsem žárlila na mé kamarádky když byly v kolektivu uspěšnější a mě si málo všímaly. Ty samé pocity jsem měla i k učitelkám. Samozřejmě došlo i na průšvihy z těchto pocitů, abych taky na sebe upozornila. Třeba se dvouma kamarádama jsem šla domů potom co jsme byli všichni po škole. Všichni jsme nadávali na pani učitelku, ale ti dva to honem donesli pani učitelce a mně průšvihářce nikdo nevěřil a pak jsem nemohla jet na školní výlet. Dál je to ještě dost zajímavé (dnes mám 4 děti, stále mám velké problémy - rakovina, průšvihy dětí, psychika atd.), jestli stojíte o mé vyprávění - napiště, obdivuji
