Diskuze OSOBNOSTI.cz

Wim Wenders nedostudoval krom jiného medicínu. Medici zastávají už tu nejduležitější, nejtěžší a nejzodpovědnější profesi ve společnosti, které si osobně nejvíce v životě hluboce vážím. Vždy mě fascinovala jejich odvaha, starostlivost o druhé lidi a obětavost pro druhé (pro své pacienty) v zájmu medicíny... resp. obdivuju jejich odvahu, zájem o druhé, pečlivost, laskavost, starostlivost, obětavost a zodpovědnost, ta nejbolestnější a nejtěžší zodpovědnost za zdraví a život druhých lidí u mě vzbuzovala a podněcovala vždy nejhlubší uctu a nesmírný respekt k těmto lidem - k lékařum, protože právě tyto povahové vlastnosti se ve vysoké politice už bohužel nenajdou - přičemž právě do vysoké politiky už nejvíce patří. A to protože jsem byl s post traumatickou a jinak schizofrenní panickou poruchou už několikrát odkázán na rychlou zdravotní pomoc. Wimmuv otec byl lékař - chirurg -, který nebyl nacista, naopak jeho otec s nacisty vždy osobně těžce bojoval pro své katolické hluboce křestanské přesvědčení a byl kvuli tomu i nacistickým fanatismem stíhaný (dalo by se říct že trpěl v tehdejší době a společnosti za své vyznání a přesvědčení) a podle Wimma takový hluboce kladný a názorný příklad do života nejde už jen tak setřást. Wimm pochází z katolické rodiny, ale sám se přitom hlásí k lutheránství, jinými slovy k protestanství. Obdržel vedle vysokých čestných státních vyznamenání čestný doktorát z teologie.

V road-movie snímku "Land of Plenty" ("Země Hojnosti") němce Wimma Wenderse jsem si nejvíce oblíbil 3 filmové scény: 1) ,,Když Lana (Michelle Williams) četuje se svým přítelem přes notebook, kamera nám (divákovy) vzápětí dá následně nahlédnout do spuštěného videa, ve kterém vidíme doprovod učastníku pohřbu civilní obětí války, kdy slyšíme bezutěšný pláč a naříkání ze zoufalství z bezmoci a z bezradnosti rodinných příbuzných oběti (která už je na Blízkém východě, v Iráku jen jednou z mnoha civilních obětí války), kdy přes rakev je přehozena stuha s citátem připomínajícím nám to že ,Bolest z míru je lepší než agonie z války'. Poté kamera najede na polocelek se záběrem obličeje Lany jak nesmírně zvídavě, ale současně smutně a starostlivě, něžně už bezradně sleduje stažené video v notebooku a z pozadí se ,,teskně" a nostalgicky rozlehne teskná rocková hudba Thom and Nackt, která její pocity, či spíše emoce divákovy vyjádří v této situaci lépe než už právě to, co muže zabrat v této události už samotná kamera." Geniální nápad Wimme, je vidět že kameraman Franz Lustig má nesmírný cit pro kameru. 2) ,,Pro mě snad tou nejlepší scénou z tohoto filmu je vzájemný rozhovor Michelle Williams (Lana) a Johna Diehla v roli Poula nad neštastnými událostmi terroristických utoku na World Trade Center ("Světové Obchodní Středisko") v New Yorku z 11.9. 2001 v zátiší hřbitova kdesi v Troně, kdy každý však mluví už jen sám za sebe právě o svých osobních vzpomínkách, právě už ze svého osobního hlediska pohledu na tyto události tak jak si je přitom sám pamatuje a jak na ně už osobně vzpomíná a právě s Wimmem Wendersem a s divákem pozorně sledujeme to jaké osobní pocity už v nich jejich tyto osobní vzpomínky na tyto neštastné a otřesné události vyvolávají, a snaží se přitom osobně už přijmout či přijímat a pochopit osobní pocity a hledisko pohledu u druhé osoby na tyto události a ptát se sám sebe, se zodpovězenou otázkou jak tyto neštastné otřesné události dnes vlastně vubec ovlivnili současný (dnešní) život v Americe. Wim Wenders opět dokládá divákovi potřebu a nutnost citlivého a starostlivého, pečlivého vzájemného nasloucháni si k porozumění si svým osobním pocitum i názorum zda jsou oprávněné a správné nejen u sebe, ale i u druhé osoby. To je na filmech Wimma Wenderse přitom už krásné a vyjímečné. Naprosto znamenité. ,,Terroristé!?" (ptá se Lany Poul) a Lana mu odpovídá: ,,Ne!, byli to jen obyčejní lidé." ,,Tak proč oslavovali?" ptá se Poul a Lana mu na to odpoví: ,,Protože nás nenávidí. A protože nenávidí Ameriku!" (Popis 3 filmové scény už se mě do komentáře sem pravděpodobně nevejde, tak ji vynechám.) Považuji to osobně za své nejlepší divácké zhodnocení tohoto filmu Wimma Wenderse, i když jsem 3 scénu musel bohužel už uplně vynechat. Snad se vám má recenze filmu bude líbit. Gramatika ale není bohužel má silná stránka.

pro Wimma: trpím tou nejtěžší emoční deprivací, která ke schizofrenní depresi už patří. Navzdory tomu nejhoršímu u mě už převažují ze všeho nejvíce kladné rysi melancholika. A závěrem právě od doby od mého dospívání se zkušeností se schizofrenií, s touto pro mě těžkou duševní nemocí, která mě o všechno v životě připravila, o studii na základní i střední škole, o mé vrstevníky a o mé přátelé, o zaměstnání, o partnerský vztah, o možnost mé budoucí rodiny, kterou z duvodu mého duševního onemocnění schizofrenií už vubec neplánuji - za zkušeností s touto duševní nemocí, která je tím nejhorším, co mě v životě kdy potkalo. Protože schizofrenie - tato duševní nemoc - jen bere, ta nic dobrého, nic kladného a pozitivního už v životě nepřináší a jen bezmocně a bezradně sleduji jak čas mě bere to poslední v životě co ještě mám (ale nevím co to vlastně je). Osobně už jen bezmocně a bezradně sleduji jak čas neuprosně a nemylosrdně běží v životě dál a já všechno ztrácím, o všechno v životě přicházím, a nic pro sebe a pro druhé lidi už neznamenám, nikam v životě nepatřím, nic v životě nemám a já díky tomuto duševnímu onemocnění schizofrenií žiju proto jen v minulosti a svou minulostí, to je to poslední co mě v životě ještě zbylo a zbývá, a čas nadále jen neuprosně běží dál, a já každou svou přítomnou chvilku jen ztrácím a promarním. Není pro mě žádné naděje, zustává jen osobní zoufalství, nejhlubší smutek, žal, osobní bezradnost, osobní bezmoc, jen lhostejnost a netečnost s apatií - s nejhlubší ztrátou smyslu života. A já se za schizofrenii, za toto své duševní onemocnění jen hluboce nenávidím a sebou samím jen hluboce pohrdám, nikdo z druhých lidí si skutečně neuvědomí a nevidí tu duševní bolest, tu trýzen a celé to duševní utrpení, protože je pečlivě před druhými lidmi skryto a já se už nedokážu na toto své duševní onemocnění přitom dál dívat. Jsem krajně zoufalí, ale nepřiznám si to vubec. Je mě to lhostejné, protože sám pro sebe už se netrápím a trápit se sám pro sebe už nechci a nedokážu. Vím že partnerský vztah nezvládnu a že bez partnerky se nikdy z tohoto duševního onemocnění už nijak ,,neuzdravím". Skutečně nechce se mě s duševním onemocněním schizofrenií žít dál a nebudu s ním umírat smířeně, nýbrž s výčitkami k sobě samému, se záští k sobě a s lítostí. Jiné vysvobození z nesmírné duševní bolesti a samoty už není a nemuže bít než právě v eutanázii. Nechci volit jiný zpusob než už ten bezbolestný. S eutanázií jsem osobně smířený.

Osobně cituji první list Korintským Sv. Pavla: ,,Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych už neměl, pak jsem jenom prachem ve větru. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ale lásku bych už neměl - lásku bych už nepocítil - nic nejsem. Skutečná láska je trpělivá, laskavá, nezávydí, a nezná zášt. Protože proroctví - to pomine, jayzyky - ty ustanou, poznání - to bude překonáno (předčeno). A tak zustává v nás víra, naděje, láska... - ale největší z té trojice je právě láska." (první list Korintanum sv. Pavla) Když jsem se probýral monografií rusa Vasilije Rozanova (1856 - 1919), zaujala mě též jedna stat o lásce...: cituji ,,Každá láska je krásná a jedině ona je krásná, protože jediné, co je na světě pravdivé je právě láska. Skutečná láska vylučuje lež: první zalhal jsem znamená už druhé nemiluji anebo miluji druhé méně. Hasne-li láska, hasne s ní i pravda. Proto pobývat na zemi v pravdě znamená jediné - nepřestat druhé milovat..." Dle Wimma Wenderse je nenávist v lidech mstou téhdy, když neopětujem city druhých lidí. Jinými slovy za nenávistí v lidech je právě citová msta z neopětovaných citu, a pak k tomu ještě náš strach, který nemá přiměřené hranice a samozřejmě nedostatek pro mě již zmíněné samotné lásky. Protože je v nás dána touha, potřeba a snaha (po) znát už pravdu jedině o sobě samém, o své osobnosti a charakteru - to je pro mě samého už tím jediným smyslem ,,mého" (a doufám nejen mého) života. Podle Nikolajeviče Lva Tolstého člověk by měl umírat teprve až téhdy kdy je na smrt ,,sám už" připravený - jeho slovy by měl umírat jako pokácený strom - to je bez lítosti sebe sama a bez záště ke druhým lidem, měl by proto umírat dustojně, čestně a krásně. Wimm je celoživotně hluboce zbožně přesvědčený lutherán (protestant) a zabývá se přičemž sám teologií, z toho duvodu tento muj komentář jak se domnívám je zcela na ,,svém" místě, prostě jsem patří.

,,Zlo není v lidech, ale ve vzdálenosti mezi nimi, v nedostatku vzájemné domluvy, v nedostatku lásky, naslouchání druhým a v nedostatku vzájemného porozumění, protože kromě lásky už není nic pro co by stálo za to trpět a žít." (mnou doplněná a upravená citace Wimma Wenderse)

cituji Wimma Wenderse: Jsou i takové filmy, které nevyvíjejí nátlak na diváka, nýbrž poskytují mu volný, svobodný pohled. Jsou takové filmy. Vždy se snažím, aby k nim moje filmy patřily, aby také vznikaly teprve v hlavě toho kterého diváka, aby se stále zdviženým ukazovákem neříkaly: ted vidíš tohle a nic jiného! a tomu se má rozumět tak a tak! - nýbrž aby ukazovák schovaly a rozprostřely věci samotné, čímž by bylo možné - tak jako v životě - něco vidět nebo nevidět. To je těžké, protože v okamžiku, kdy člověk vypráví příběh zužuje pohled. A vyprávění příběhu je pro mě velkým problémem i proto, protože zužuje a má tendenci zjednodušovat pohled. A také manipulovat - jak diváky, tak i pruběh natáčení...(...) Doznává se Wim Wenders k tomu jak je těžké pro něj osobní životní příběh autenticky vyprávět a vubec svuj film právě natáčet. (zdroj: knížní titul Wim Wenders "Dech Andělu", aurora 1996)

"What Would America Be Without God?" (skutečný nápis podél silnice v USA... ze snímku "Země Hojnosti"). Díky Wimme!!!... to je Amerika z jiného pohledu.

Já chci osobně pomáhat těm lidem co ve společnosti nejvíce trpí, a když nemužu chci o tom alespon psát jak se tím vnitřně už užírám že nemužu těm lidem osobně pomoci. Vždy jsem nejvíce miloval a obdivoval práci zdravotníku (zvláště ted v první linii s covidem-19), přijde mě že právě medici zastávají tu nejduležitější profesi která muže bít ve společnosti - která je přitom mnohem nesmírně duležitější a cenější než je samotná vysoká politika, a Češi k tomu (k jejich profesi) už nemají žádnou uctu a respekt. Bohužel. U mě přetrvává jen má osobní bezmoc, životní beznaděj, post schizofrenní deprese až apatie... nic dobrého a pozitivního. Narozdíl od Wimma, kterýho si osobně vážím a obdivuji ho jako velice upřimného, ctižádostivého a charakterního čestného člověka, nedokážu své hluboké city a myšlenky zprostředkovat druhým lidem tak jasně a srozumitelně jako on abych něco ve společnosti kritizoval v co nejširším kontextu citlivě a s láskou a s porozuměním. To se mě stále nijak nedaří. A nejsem na to nijak osobně hrdý. Cítím že mým vlastním udělem více než pomáhat je o své duševní trýzni a bolesti druhým možná ted prozatím raději psát. Psát o svých vlastních pochybnostech k sobě samému. Vždycky byla a je pro mě přednější a mnohem duležitější už v životě na prvním místě upřímnost k sobě samému než přizpusobení se jen dnešní zkorumpované ,,morálce" lidí většinové konzumní společnosti.

Wim Wenders v březnu 1983 píše svou esejisticky směrovanou kritiku k filmu "Posledním Rodeo" režiséra Nicholase Raye s podtitulem "Muži v Aréně Rodea: Dychtiví" s odstavcem Uvnitř-venku: ,,Film o stárnutí a touze po mládí a o umírání na tento protiklad. Mnoho Rayových filmu pojednává o tomto i dalším rozporu: o přání zustat doma a zároven příslušet k cizině. V Posledním Rodeu si chtějí dva muži své role vyměnit a nemohou. A kdyby mohli? Pak by toho brzy litovali: oba chtějí hrát jak sebe, tak i toho druhého. Jeden, který má dost ,,života na silnici" a hledá pevné místo (zázemí, domov), a druhý, který se svého pevného místa pro tohle potulování vzdává a postupně tomuto životu stále více propadá. Tak se pozorují a touží stále dychtivěji po tom, čím právě ten druhý pohrdá. Až svou smrtí vystoupí Jeff z této soutěže. To znamená, že přesně vzato umírá právě proto, aby soutěž ukončil. Tak prapodivný jako sama scéna umírání je i prostor, v němž se odehrává.  Zcela zvláštním zpusobem nic nepředstavuje, kromě ,,vnítřního světa", jako kdyby ty čtyři zdi okolo Jeffa už samy byly smrtí. A když pak Wes a Louise vyjdou, ocitnou se doopravdy ve ,,vnějším světě", uplně netknutém tragickou smrtí, ozářeném sluncem. ...Poslední Rodeo je černobílý film, který natočil američan Nicholas Ray v roce 1951 pod názvem "Cowpoke" se Susan Haywardovou, Robertem Mitchumem a Arthurem Kennedym v hlavních rolích. Nakonec byl překřtěn na "This Man Is Mine"... (zdroj: knížní titul Wim Wenders "Dech Andělu", Aurora 1996, je ojedinělím a znamenitým výborem z kritik, eseju a rozhovoru právě s Wimmem Wendersem. Ps. Knížní titul je dnes nenávratně rozebrán)

věnováno Wimmu Wendersovy!: mám několik tajemství, o kterých už nemužu mluvit a které v sobě musím dusit, protože jsou ve společnosti tabu. Mužu jen nastínit čeho se to přibližně týká: jako dítě jsem si prožil a vytrpěl až do své dospělosti domácí násilí, poznal jsem co je dáno v lidské povaze, co to je bít obětí domácího násilí i (její) aktér, spolupodílet se na tom, co je pro mě bolestné a nepříjemné a nepřijatelné. Poznal jsem co to je sadismu. i masochismus v té nejhorší lidské podobě a snažím se to dnes vždy striktně oddělovat a rozlišovat (ačkoliv prý podle psychiatru to není jednoznačně už možné, není totiž jedno bez druhého, je jen sado-masochismus), který se kdysi promítl i do mé několikaleté obliby rockové hudby v německém jazyce s albem "Mutter" od Rammstein a později jsem toužil stále více přecházet do bipolární poruchy (už do těžkých mánio depresivních stavu) s poslechem alba "Auswartsspiel" od Die Toten Hosen, což nebylo pro mě vubec snadné. Přesto souhlasím s Wimmem v tom s tím že "Zlo není v lidech, ale uměrně ve vzdálenosti mezi nimi samími." (V nedostatku vzájemné komunikace s druhými lidmi) a že "Krom lásky už není nic jiného pro co by stálo za to žít" (Wimm je totiž celoživotně hluboce zbožně přesvědčený protestant, lutherán) Moje matka byla lehkomyslná a nezodpovědná, v době těhotenství užívala alkohol, proto bylo u mě v dětství podezření na ADHD (na hyperaktivitu v dětství s poruchou soustředění se a pozornosti). V roce 2008 moje matka zemřela na rakovinu plic ale myslím si, domnívám se že i dlouho chtěla vlastně zemřít, myslím si že ji puklo srdce a nedokázala se už dál dívat na realitu která je. Od svých 15 let trpím paranoidní schizofrenií (paranoia značí obavy, strach, neduvěru, podezíravost...a další příznaky, mezi které patří sluchové halucinace ,,hlasy" a špatná mylná přesvědčení ,,bludy"), dnes přehodnocena na reziduální schizofrenii, trpím též kvuli své celoživotní zkušenosti s domácím násilím post traumatickou stresovou poruchou a panickou poruchou z psychotických schizofrenních atak, upřímně prodělal jsem 3 paranoidně schizofrenní ataky s hlasy se sluchovými halucinacemi a s bludy, tj. s mylným přesvědčením že mě druhý lidé pronásledují a snaží se mě otrávit a zabít. (a skončilo to mou nedobrovolnou ustavní detencí) Tady bych připomněl už Campina právě ve filmu Wimma Wenderse "Palermo Shooting"(2008), který je pro mě příznačný a sleduji v něm jistou paralelu s tím co jsem si do jisté míry svým zpusobem prožíval právě osobně já. Nejvíce jsem v životě brečel při přesvědčení že brzo zemřu, že budu zavražděn a přičemž i že umírám. Vzpomínám si že to bylo při pobytu na ubytovně v Hradci Králové současně při poslechu písní z "Akustického Alba" od ruských Korol i Shut, které se mě tím navždy vryli do srdce a do paměti. Nikdy v životě už nezapomenu na ty obavy a strach z blížící se smrti, které jsem měl, který pláčem a slzami spalovali jak ohen mé srdce.