Diskuze OSOBNOSTI.cz

I Wim Wenders by se dnes nejspíše sám sebe musel zeptat zda existuje dnes ještě něco jiného a něco více v hodnotách a v přesvědčení lidí než jen výchova k tupému a k povrchnímu americky filmovému diváckému konzumu, k americkému konzumu v dnešní době, v dnešní společnosti. Je to smutné. Rádobyamerický šoubyznys ve filmu nade vše že?, ale kdo ještě nečetl znamenitou esej od Wima Wenderse pod názvem "Americký Sen" s podtitulem "Nezvěstný" ten jako by divácky a lidsky nebyl!! Je to velmi ostrá a nekompromisní kritika americké konzumní společnosti!! A samotná Amerika? Velmi nebezpečná země s vysokou kriminalitou plná hlubokých sociálních propastí a nejistot. Nic skutečně dobrého, co v americkém filmu dnes už téměř vubec neuvidíme. Neuvidíme v něm už tvrdou americkou realitu. Cenzura samozřejmě nade vše, ale násilí pro osobní konzumní zábavu američanum evidentně ve filmu už dnes nevadí. To je demagogické jako slavná Amerika za tím hollywoodským filmovým pozlátkem už samotná. Nepište nikdo komentáře k Wimmovy, proč také že? Na malé čechy je Wimm asi velký intelektuál nebo vlastně co skutečně nevím že není v Česku Wimm tolik v oblibě!! Nepište, stačí že píšu na 100 komentářu já přece. Někdo ten náš český divácký nezájem a českou diváckou pasivitu a lhostejnost jednou přece vynahradit musí!! Nebo ne?

Wim Wenders navždy v mém srdci s road-movie "Land of Plenty", jiný, prostě už evropský pohled na Ameriku a americkou společnost v krizi očima němce a Evropana, pak s mystriozním road-movie snímkem "Palermo Shooting", která je především jednoznačnou poctou zesnulému Ingmaru Bergmanovi a jemu filmu "Sedmá Pečet", který napovídá více než mužu říct, a s filmem "Submergence", krásný film v české distribuci bohužel prozatím jak jsem měl možnost zakoupit na DVD bez české podpory jen v originálním anglickém znění, bez dabingu, bez českých titulek. Přes jazykovou baryéru přesto navzdory tomu silný divácký zážitek. Za to také kvalitní film Wimma Wenderse, jak soudím podle diváckých ohlasu a recenzí na samotný film, pod názvem "Vše Bude v Pořádku" se kupř. na DVD prakticky nedá v české distribuci sehnat vubec. Dá-li se vubec na DVD sehnat. To je otázka. Předešlí komentář směřoval k otázce, kterou si sám sobě stále častěji pokládám, a nevyhnul by se ji ani Wim Wenders, to zda je u filmových diváku dnes něco více a ještě něco jiného než jen americká výchova slavným hollywoodským šoubyznysem k tupému k povrchnímu diváckému konzumu, který určuje poptávku a nabídku filmu na trhu, a hollywoodským pozlátkem je trh dnes přesycený. Wim Wenders nejlíp ví a stejně tak si uvědomuji že američané si dnes o sobě velice najivně myslí že jejich zábavné filmy jsou ty nejlepší a nejduležitější na světě, že americká zábava je nade vše v hodnotách a v přesvědčení druhých lidí, proto k ní musí být i výchova hollywoodskou produkcí pak filmovým divákem. To je ta největší lidská lež, to je ten největší lidský omyl. Američané už nemají být dnes sami na co hrdý, Amerika se stala velice nebezpečnou zemí s nejvyšší kriminalitou plná sociálních a životních nejistot, kulturní rozdíli mezi zeměmi se nesmažou nikdy!! Každá země musí mit svou kinematografii vždy odlišnou od té americké, ta nesmí určovat kinematografickou hodnotu jiných zemí. Byl tu švéd Ingmar Bergman, je tu němec Wim Wenders, byl tu hrdý evropan v USA Elia Kazan, byl tu rus Andrej Tarkovskij, byl tu jihokorejec Kim Ki-duk, dali kinematografii ve své zemi svou národní identitu jako žádní jiní filmaři.

Je mi líto mích rozporuplných komentářu na osobnostech, se schizofrenií psaní příliš kognitivně už nedávám, jiný zájmy v životě nemám než se ze všeho pořádně vypsat, schizofrenie mi tu schopnost a zájem vzala, už nepíšu rád a řekl bych o sobě že ty kontroverzní komentáře na osobnostech jsou o mě spíše nepravdivé, jsou zavádějící, nic moc nevýpovídají o tom jaký skutečně jsem - jsem melancholik, systematik, (z hlediska schizofrenie kognitivně nepříliš dobrý) analytik, povahově však ve mě zustalo, a jsem trochu citlivý romantik, ale také pacifista, ten co ve skutečnosti vubec nevyhledává konflikty a také to co uvnitř prožívám velice upřímně a hluboce, ale většinou hodně skepticky, pesimisticky nedávám ve skutečnosti navenek vubec znát. Kvuli schizofrenii trpím většími depresemi než kolik mám do jisté míry povahově melancholií v povaze, proto jsem myslím kognitivní a stejně tak negativní příznaky paranoidní schizofrenie v životě asi včas nerozpoznal, kterými to vše začalo, řekl bych jsem hodně frustrovaný morálně na dně a z některých kontroverzních komentářu je to také myslím pořádně znát, těžko si představit kolik duševní bolesti, nepohody i životního neštěstí, ztráty rodiny i domova, i druhých blízkých lidí s odcizením ve vztahu mám vše v životě za sebou, odpustit sobě za schizofrenii bude to poslední a nejtěžší. A nevím asi to jde, zatím v to příliš ještě nedoufám dokud nezačnu cítit se teprve skutečně s nějakou přítelkyní nebo partnerkou skutečně zamilovaný pak odpustit nejen sobě, ale i druhým lidem vím že bude jednou ze všeho v životě to snazší a nejduležitější.

Esej Wimma Wenderse "Americký Sen" s podtitulem "Nezvěstný" psáno roku 1984 - skvělá kritika americké masové konzumní společnosti -, v českém překladu publikovánov knize "Dech Andělu", výbor z kritik, eseju a rozhovoru.

A nebyl by to opět Wim Wenders, aby svému road-movie filmu "Land of Plenty" ("Země Hojnosti", 2003) nedal i především natolik něco sám ze sebe, s jasně už s psychologicky s terapeuticky s křestansky osobním zájmem - Wim Wenders ukazuje nesmírnou srdeční laskavost a skromnost, upřímnost a otevřenost, odvážnost a trpělivost, obětavost a duvěřivost ke druhým lidem už u mladé křestanské misionářky Lany Swansonové (Michelle Williams), vracející se z Blízkého Východu po mnoha svých letech strávených v Izraeli a v Palestině zpět do Ameriky, kde prožila své dětství, za svým strýcem Paulem (John Diehl), coby jinak Vietnamským veteránem a přespříliš velkým americkým vlastencem, který trpí post traumatickou stresovou poruchou osobnosti a svým ještě nevyřešeným neukončeným osobním traumatem z Vietnamské války, za kterým je jeho nezdravá podezíravost a svou paranoiou snová další konspirační teorie o terroristických bunkách a o dalších případných terroristických utocích na Ameriku, už bohužel pod silným a převažujícím vlivem amerických masových médií, která už po terroristických utocích na Světové Obchodní Středisko v New Yorku z 11. září 2001 přestala být nezávislá na americké politice, a jinak přímé politiky George Bushe ml. Právě Paul (John Diehl)  je přesným opakem charakteru své neteře Lany (Michelle Williams) - je neduvěřivý a uzavřený sám do sebe, je zatrpklí, je nezdravě podezíravý až paranoidní pod vlivem do jisté míry svého potlačeného traumatu z Vietnamské války, který přitom sám potřebuje uspěšně vyřešit, dokončit, porozumět mu a odpustit si sobě samému, a naskytne se mu k tomu příležitost teprve až prostřednictvým své neteře Lany, díky které poznává nenásilnost a srdečnost Arabu a skrze svou neteř Lanu teprve až potom dokáže plně přijmout své osobní válečné trauma a dokáže skrze sebe odpustit i blízkým lidem. Pracovní podtitul tohoto road-movie filmu zní "Angst nad Alienation in America" (Pocit Uzkosti a Odcizení v Americe). Na filmu se výrazně podílel dnes jeden z ocenovaných a z vubec nejlepších kameramanu Franz Lustig. Kéž bych příště dokázal krom toho i psát o mysteriozním road-movie "Přestřelka v Palermo" anebo o filmu "Až na Dno", nemám zatím tak dobře shlédnuto jako právě "Země Hojnosti".

Dnes je v Americe bohužel po SNU, zustalo mediální pozlátko, mediální klam o Americe, lidi tam o lepším životě už osobně nesní, mluvím o Wimově najivní fascinaci a o posléze osobním už rozčarování a tolik osobním zklamání a neštastném znechucení právě samotnou Amerikou téhdy, kdy ji sám měl možnost už právě navštívit a žít v ní delší dobu a poznat její reálie, uvědomil si mnohé duležité a stále tolik aktuální o této zemi nejen prostřednictvím už své slavné eseje "Americký Sen" (sepsal v březnu a v dubnu roku 1984) s podtitulem (Franze Kafky) "Nezvěstný", znám a čtu (zdroj: jinak právě samotný knížní titul "Dech Andělu", Aurora 1996), tuto tolik už osobně nesmlouvavou velice už jinak asi i nepříjemnou a možná i nepohodlnou velice upřímnou a hluboce pravdivou kritiku masového rozvoje americké konzumní společnosti, je v ní pravda o Americe a právě i o hodnotách americké dnešní společnosti utápějící se v tvrdém neuprosném kapitalismu a v masovém konzumu jak je to spolu i možná tolik provázané, čtenářsky všem mužu jen nejlépe doporučit než začnou patolízalsky pochlebovat právě této zemi. Nepovažuji se nijak za velkého znalce celé filmové tvorby Wima Wenderse,ale jsem svým zpusobem velkým znalcem jeho myšlenek i jeho osobního života co se ze zdroju dnešní wikipedie a nejen ní o něm nikde už nedozvíte a nikde už nedočtete. Čerpal jsem nejvíce ze 2 knížních titulu a to: "Spletité Cesty Wima Wenderse" od Petera Gavaliera (velice špatná citlivá lepená vazba knihy navíc jen ve slovenském jazyce) a osobně nejvíce "Dech Andělu" (přeložil Milan Doinel, 1996 Aurora, titul je už dnes nenávratně rozebraný, osobně ho mám několikrát), čerpám o Wimovy Wendersovy snad nade vše objektivně právě nejvíce z jeho poskytnutých osobních rozhovoru, znamenitých filmových kritik a esejistických prací. Srdečně dnes nejvíce miluji a divácky obdivuji jeho filmové snímky "Land of Plenty" (jiný, už odlišný pohled na Ameriku očima velkého Němce a největšího Evropana), "Palermo Shooting" (největší režisérská pocta Ingmaru Bergmanovy a jeho významnému filmu "Sedmá Pečet"), "Submergence" (pro mě jen dostupné v originálním anglickém znění už bez české podpory) a "Every Things Will Be Fine" (také jen ke shlédnutí prozatím jen právě v originálním německém znění), tyto filmy jsou nejen vizuálně vyjímečné a dokonalé, především už dvorní kameraman některých filmu Wima Wenderse Franz Lustig patří či patřil profesně k uplné Evropské špičce nejlepších kameramanu, snímek "Palermo Shooting" je vizuálně tolik perfektcionalisticky vytříbeným obrazovým klenotem jako žádný z filmu Wima Wenderse, Franz Lustig na filmu odvedl kameramansky nejnáročnější svou práci, ostatní už dnešní kameramané se dnes od něj mužou právě z road-movie snímku "Land of Plenty" a "Palermo Shooting" stále tolik co učit, Franz Lustig je nejlepším možným vzorem každého světového (nejen Evropského) kameramana. MARTIN DYNTAR, Rychnov nad Kněžnou..

Wimm Wenders svými filmy a dokumenty a v poslední době svým psaním druhé lidi vzdělává a vychovává!!! Je to člověk od kterého se hodně očekává!!! Je to opak povrchního a laciného tupého pro amerického konzumu - Wenders smýšlí a žije opačně, za to si ho nesmírně cením a hluboce lidsky vážím!!! Nepřestanu milovat a obdivovat jeho silnou osobnost a jeho filmy!!!

Píšu toto s láskou k Wimovy to co jsem si konečně uvědomil ze sledování jeho pro mě dosud nejlepších a vyjímečných 2 jeho znamenitých filmu "Land of Plenty" (2003) a "Palermo Shooting" (2008), které miluji (je z toho stručné malé opět esejistické krátké zamyšlení), které naštěstí u nás v české distribuci vyšli na DVD s plnou českou podporou a vzdávám tak opět od srdce osobně čest a nesmírnou uctu tomuto filmaři, na kterého se u nás bohužel neprávem zapomíná. Tímto to chci napravit a konečně slabé divácké poměry ohledně Wima u nás tímto trochu změnit...: Slzy neznamenají slabost! Naopak čím člověk více pláče tím je silnější v tom ohledu že je naprosto osvobozený od předsudku právě v té dané chvíli, protože osobní předsudky znamenají největší bolest a také slabost! Čím člověk více pláče tím více je pak laskavější a vnímavější ke druhým lidem a svědomitější, je jak právě vnímavější, tak i ohleduplnější, i mnohem více tolerantnější a chápavější ke druhým lidem. A také osobně zodpovědnější a spokojenější v životě - protože porozumět své osobní lítosti a at pocitu viny nebo skutečné mravní vině vyžaduje od nás tu největší odvahu, které se nám častěji právě tolik nedostává. Slzy nejvíce zušlechtují a zocelují náš lidský charakter jako nic jiného. Slzy nejsou a neznamenají slabost ani sebe ponížení před druhými lidmi. Naopak jsou projevem té největší odvahy k sobě samému. A také čím člověk více pláče tím více je pak zakotvenější ve vztazích a v životě. Kdo se slzám vyhýbá je většinou největší zbabělec, lhář a pokrytec. Jinými slovy slzy jsou natolik přirozenou reakcí na ztrátu a nedostatek něčeho v našem osobním životě že znamenají pro nás velkou emoční inteligenci a rozvýjejí i tu naši sociální inteligenci, takže usloví že chlapi nepláčou je zcela natolik zcestné a nesmyslné jako nic jiného. A tenhle muj komentář je neskutečně hodně a výrazně melancholický (upřímný a...) a životně pravdivý. A pravda a upřímnost nebývá častěji příjemná.

Stále nevím, nechápu, nerozumím proc tu není žádna diskuse ani rozšířeny fanklub k tak významné německé osobnosti dalece přesahující samotný rámec jeho filmů a dokumentů k cestování, resp. k cestovní horečce, k univerzitní pedagogii, k zájmu o křesťanství, teologii, fotografování, a literární vědu-psaní atd...Wim Wenders je hluboce zbožny přesvědčeny protestant. Tenhle němec obdržel a získal celou řadu vysokých čestných státních vyznamenání. Kdo z evropských nebo amerických filmařů toto dokázal a může něco takového o sobe říct???? Téměř nikdo!! A me komentáře vas zájem nenahradí a nevynahradi, proto stydte se všichni co diskusi k teto výjimečne osobnosti ignorujete. Nechte se vést raději ciste zábavnou hollywoodskou filmovou produkcí tupe a slepe mainstreamove ovce, ano tou idiotskou zábavnou americkou filmovou produkcí bez jakkekoliv intelektuální hloubky a bez snahy kinematograficky už vzdělávat a společensky vychovávat diváka právě k tomu aby byl pro sociální, a nikoliv jen samolibe narcisticky a sobecky egoisticky jak je dnešním trendem jak byt tzv. in v konzumní společnosti. Víte co by řekl Wimm? Nestarejme se jen sami o sebe a nemysleme jen sami na sebe. To je ve společnosti největším zlem. Vždyť krom lásky k bližnímu svému už není nic pro co by stálo za to žit. Mějme to proto všichni na paměti. Děkuji tim to všem za Váš nezájem o diskusi. Děkuji vam za vaši lhostejnost!

Wim Wenders by si zasloužil více prostoru  v českých médiích, více pozornosti a zájmu českých filmových diváku, a stejně tak i nějakou tu diskuzi. Mě už tu docházejí slova.