-
Jsem hluboce lidsky a lidsko-právně zaměřený ve společnosti, ale
občas to mám pořádně dezorganizovaný a špatně se na věci soustředím,
hudba mi pomáhá se líp soustředit a líp si to vše v hlavě i srovnat, do
politiky nevidím a ani nechci, politika mě vubec nezajímá a s dnešní
masově konzumní společností taky nedržím krok a tempo, vlastně tempo
nestíhám, proč se tím trápit, jsem velký expert na polopatické
primitivní zjednodušování věcí, které jsou vždy o mnohem více nakonec
složitější ještě více než se vubec zdá, že jsou. Člověk by měl jít vždy
dobrým a nejlepším příkladem pro své nejbližší okolí a toho by se měl v
životě i držet, neměl by už moc strávit čas na sociálních sítích a být
už jednostranně tolik pod vlivem médií, to bere svobodu i nezávislost,
mě chýbí větší tolerance dnešní masově konzumní společnosti, protože pro
mě je velice těžké nahlížet tuto společnost už tzv. zevnitř, ale na
druhou stranu lidská osobnost mentálně nedozrává nikdy s plnoletostí, to
často nemáme ještě sami vubec ujasněné své priority, ale mentálně sami
plně vždy dozráváme vždy někdy ke konci 30.let, do té doby je to tolik
hodně o manipulaci a dnešní doba je hodně o manipulaci s lidmi, protože
vždy to skutečně ze všeho nakonec už nejtěžším ve společnosti pro
každého z nás vždy bude a zustane být plně a svobodně tolik upřímně sami
sebou, nezávisle na druhých lidech, to má být i jedinou pravou hodnotou
života, a mě osobně v tom už právě samotná rocková hudba i "Nový
Německý Film" Wima Wenderse nakonec nejvíce pomáhá, tolik právě
usměrnuje, povzbuzuje, motivuje a inspiruje k seberealizaci, nezávisle
na dnešní době a konzumní společnosti. I to muže být nakonec dobrým
vzděláním. Upřímně jiné vzdělání v životě nakonec stejně nemám. Na
druhou stranu trénink intelektu matematikou není už pro mě. -
V road-movie snímku "Land of Plenty" ("Země Hojnosti") němce Wimma Wenderse jsem si nejvíce oblíbil 3 filmové scény: 1) ,,Když Lana (Michelle Williams) četuje se svým přítelem přes notebook, kamera nám (divákovy) vzápětí dá následně nahlédnout do spuštěného videa, ve kterém vidíme doprovod učastníku pohřbu civilní obětí války, kdy slyšíme bezutěšný pláč a naříkání ze zoufalství z bezmoci a z bezradnosti rodinných příbuzných oběti (která už je na Blízkém východě, v Iráku jen jednou z mnoha civilních obětí války), kdy přes rakev je přehozena stuha s citátem připomínajícím nám to že ,Bolest z míru je lepší než agonie z války'. Poté kamera najede na polocelek se záběrem obličeje Lany jak nesmírně zvídavě, ale současně smutně a starostlivě, něžně už bezradně sleduje stažené video v notebooku a z pozadí se ,,teskně" a nostalgicky rozlehne teskná rocková hudba Thom and Nackt, která její pocity, či spíše emoce divákovy vyjádří v této situaci lépe než už právě to, co muže zabrat v této události už samotná kamera." Geniální nápad Wimme, je vidět že kameraman Franz Lustig má nesmírný cit pro kameru. 2) ,,Pro mě snad tou nejlepší scénou z tohoto filmu je vzájemný rozhovor Michelle Williams (Lana) a Johna Diehla v roli Poula nad neštastnými událostmi terroristických utoku na World Trade Center ("Světové Obchodní Středisko") v New Yorku z 11.9. 2001 v zátiší hřbitova kdesi v Troně, kdy každý však mluví už jen sám za sebe právě o svých osobních vzpomínkách, právě už ze svého osobního hlediska pohledu na tyto události tak jak si je přitom sám pamatuje a jak na ně už osobně vzpomíná a právě s Wimmem Wendersem a s divákem pozorně sledujeme to jaké osobní pocity už v nich jejich tyto osobní vzpomínky na tyto neštastné a otřesné události vyvolávají, a snaží se přitom osobně už přijmout či přijímat a pochopit osobní pocity a hledisko pohledu u druhé osoby na tyto události a ptát se sám sebe, se zodpovězenou otázkou jak tyto neštastné otřesné události dnes vlastně vubec ovlivnili současný (dnešní) život v Americe. Wim Wenders opět dokládá divákovi potřebu a nutnost citlivého a starostlivého, pečlivého vzájemného nasloucháni si k porozumění si svým osobním pocitum i názorum zda jsou oprávněné a správné nejen u sebe, ale i u druhé osoby. To je na filmech Wimma Wenderse přitom už krásné a vyjímečné. Naprosto znamenité. ,,Terroristé!?" (ptá se Lany Poul) a Lana mu odpovídá: ,,Ne!, byli to jen obyčejní lidé." ,,Tak proč oslavovali?" ptá se Poul a Lana mu na to odpoví: ,,Protože nás nenávidí. A protože nenávidí Ameriku!" (Popis 3 filmové scény už se mě do komentáře sem pravděpodobně nevejde, tak ji vynechám.) Považuji to osobně za své nejlepší divácké zhodnocení tohoto filmu Wimma Wenderse, i když jsem 3 scénu musel bohužel už uplně vynechat. Snad se vám má recenze filmu bude líbit. Gramatika ale není bohužel má silná stránka.
-
Krom lásky není uz nic pro co by stalo za to žit (Wenders)
-
Dnešní Německo je vzorem pro další země EU. Dnešní Německo je tou nejlepší zemí z celé EU. Mim oblíbenym mottem je že Německo nezastavíš!!
-
Co dělá Wim? Už nenatáčí? Ale věnuje se myslím hlavně psaní, menší shrnutí toho nejduležitějšího z jeho rozhovoru s Wolframem Schuttem z 6.listopadu roku 1982: cituji tedy Wimma: ...Ve filmu chce vyprávění vyprovokovat zpětné poznání a pomocí formy uspořádat nepřeberné množství dojmu. Potřeba příběhu znamenala už za Homéra, kterého nyní čtu: slyšet, že lze utvořit souvislosti. Existuje potřeba souvislostí, protože lidé vlastně mnoho souvislého nezažijí. Přitom se ,,dojmy" množí stále silněji, skoro jako při inflaci. Proto si myslím, že se potřeba příběhu bude spíše zvyšovat, protože je v nich někdo, kdo vypravuje, řadí a vnáší tam myšlenku: mužeme ještě zasahovat do vlastního života. A to přece příběhy dělají: potvrzují nám, že jsme kompetentní, že určujeme své životy. -Potvrzují, že jsme něco zažili. - Většina lidí vyprávět své příběhy ale neumí - protože je dost těžké něco vyprávět. To vlastně pokaždé znamená: ,,Neumím ti to pořádně povědět, však víš, co mám na mysli." To znamená, že se vlastně sami ,,dobrovolně" zřekli toho, aby něco skutečně už osobně vyprávěli. (...) Všechno to, co chci vyprávět, jsou maličkosti, at už pojednávají o městech nebo emocích nebo osamělosti a opuštěnosti. Idea, že film by se měl nějak dotýkat života a zkušeností (mých zkušeností jakožto tvurce stejnou měrou jako zkušeností diváku), tato idea - a to mi ten film ozřejmil - je nerozlučně spjata s příběhy. Pro mne nejsou filmy zříkající se už vyprávění příběhu a líčící jen pouhé situace vubec možné. Člověk je prostě na vyprávění příběhu už zvyklí a závislý, muže právě tak přitom sdělit všechno to, o co mu nejvíce v životě jde...(...) Několik týdnu čtu Homéra a nebyl jsem zklamán v naději, že se z něho lze něčeho dopátrat, že příběhy musí být afirmativní - právě už ono afirmativní vyprávění je například momentálně převážně nejvíce u Američanu: ti totiž vypravují už jenom afirmativní formu příběhu, jejich vrcholy, jako určitý druh prázdné zábavy, jako určitý druh ,,vyhlídkových letu". A vyprávění příběhu už pak je u nich jenom pouhým prázdným žvaněním. (psáno pro Frankfurter Rundschau, 6. listopadu 1982) (zdroj: Wim Wenders "Dech Andělu", aurora, 1996)
-
"What Would America Be Without God?" (skutečný nápis podél silnice v USA... ze snímku "Země Hojnosti"). Díky Wimme!!!... to je Amerika z jiného pohledu.
-
Už se tu dál nemůžu vůbec divat na absenci jakkekoliv diskuse k Wimmu Wendersovy. Je z toho bolest v srdci i na duši. Takový nezájem o diskusi by si Wim Wenders svým přínosem ke světové kinematografii rozhodne nezasloužil. Stydte se všichni co diskusi ignorujete.
