Diskuze OSOBNOSTI.cz

Jak se u Wima Wenderse fascinace Amerikou změní ve znechucení Amerikou, skvělá esej "Americký Sen" s podtitulem "Nezvěstný", psáno roku 1984, nadčasová, ve společnosti stále aktuální kritika (nejen americké) masové konzumní společnosti, česky publikováno v knize "Dech Andělu", vyšlo u nakl. Aurora, jde o výbor z kritik, eseju a rozhovoru s Wimem Wendersem, kniha je dnes již nenávratně rozebraná.

"Dokonalé Dny", ocenění na MFF v Cannes a nominace na Oscara, za kamerou opět Franz Lustig, dobrý film.

Wim Wenders by si už rozhodně zasloužil více pozornosti a zájmu českých médií i více prostoru v českých médiích.

Wim Wenders by si zasloužil více prostoru  v českých médiích, více pozornosti a zájmu českých filmových diváku, a stejně tak i nějakou tu diskuzi. Mě už tu docházejí slova.

Velká škoda že Wimovy Wendersovy česká média nevěnují větší zájem a pozornost, Wim by si to rozhodně zasloužil stejně jako i nějakou tu diskusi k němu. Docházejí mě tu slova... už ani nevím co dál tady psát.

"Dokonalé Dny", za kamerou Franz Lustig, oceněno na MFF. Právě v kinech.

Ernst Wilhelm Wenders při svém pobytu v Paříži nebyl přijat na zdejší Akademii Malířských Umění, tak si alespon přivydělával výpomocí v uměleckém ateliéru. A právě ve Francii, při svém pobytu v Paříži, v té době navštěvoval zdejší kino, kde se postupně zrodila jeho největší vášen začít kriticky psát recenze právě o filmech, které v kině shlédl, později coby profesí už mimořádně nadaný a ctižádostivý znamenitý filmový kritik. To samé platí pro něj i co pro fotografa a kameramana, Wim má nesmírně vyjímečný a vzácný cit pro fotografování i pro práci s kamerou. Wim psal své filmové kritiky pro listy "Filmkritik", "Suddeutsche Zeitung" a pro "Die Zeit". Uvědomil si že má v životě mnohem navíc než zustat jen u profese filmového kritika. Nedokončil svá studia semestru medicíny a filozofie, ačkoliv puvodně snil o tom že se stane knězem a Wim se zajímá též i o teologii, a krom toho že obdržel celou řadu vysokých čestných státních vyznamenání v roce 1988 získal čestný doktorát pařížské katolické teologické fakulty a v roce 1995 mu stejné vyznamenání udělila i fakulta ve švýcarském Fribourgu. Wim vždy rád cestoval a právě k cestování ho podle jeho slov hodně podněcovala klasická anglo (britsko) - americká rocková hudba, kterou si oblíbyl, pod jejímž vlivem zprvu natáčel krátkometrážní a středometrážní existenciální, později už road-movie snímky, kdy se roku 1967 do roku 1970 stal studentem Vysoké Filmové Školy v Mnichově, je univerzitním pedagogem a spisovatelem, a také vyučoval na fotografické škole v Hamburku a pořádal ve světě vernisáže svých fotografií, natáčel životopisné, cestopisné a hudební dokumenty od "Nickuv film - s podtitulem Blesky nad Vodou" (1979) po cestopisný "Tokyo-Ga" (1983) a hudební "Buena Vista Social Club" (1998) a "Duše Člověka" (2003). Uspěšně Wim také založil svou vlastní nezávislou filmově produkční společnost Road Movies Films-produktion, která se často dostávala do finančních problému. Tématicky se ve svých road-movie filmech Wim zabývá ztrátou domova v Německu a problémem mezilidské komunikace, Wim se osvědčil jako znamenitý filmový kritik, i jako vyjímečný kameraman, vynikající fotograf, je scénarista, dokumentarista, producent a nezávislý filmový režisér, a také i univerzitní pedagog, spisovatel a teolog.

A nebyl by to opět Wim Wenders, aby svému road-movie filmu "Land of Plenty" ("Země Hojnosti", 2003) nedal i především natolik něco sám ze sebe, s jasně už s psychologicky s terapeuticky s křestansky osobním zájmem - Wim Wenders ukazuje nesmírnou srdeční laskavost a skromnost, upřímnost a otevřenost, odvážnost a trpělivost, obětavost a duvěřivost ke druhým lidem už u mladé křestanské misionářky Lany Swansonové (Michelle Williams), vracející se z Blízkého Východu po mnoha svých letech strávených v Izraeli a v Palestině zpět do Ameriky, kde prožila své dětství, za svým strýcem Paulem (John Diehl), coby jinak Vietnamským veteránem a přespříliš velkým americkým vlastencem, který trpí post traumatickou stresovou poruchou osobnosti a svým ještě nevyřešeným neukončeným osobním traumatem z Vietnamské války, za kterým je jeho nezdravá podezíravost a svou paranoiou snová další konspirační teorie o terroristických bunkách a o dalších případných terroristických utocích na Ameriku, už bohužel pod silným a převažujícím vlivem amerických masových médií, která už po terroristických utocích na Světové Obchodní Středisko v New Yorku z 11. září 2001 přestala být nezávislá na americké politice, a jinak přímé politiky George Bushe ml. Právě Paul (John Diehl)  je přesným opakem charakteru své neteře Lany (Michelle Williams) - je neduvěřivý a uzavřený sám do sebe, je zatrpklí, je nezdravě podezíravý až paranoidní pod vlivem do jisté míry svého potlačeného traumatu z Vietnamské války, který přitom sám potřebuje uspěšně vyřešit, dokončit, porozumět mu a odpustit si sobě samému, a naskytne se mu k tomu příležitost teprve až prostřednictvým své neteře Lany, díky které poznává nenásilnost a srdečnost Arabu a skrze svou neteř Lanu teprve až potom dokáže plně přijmout své osobní válečné trauma a dokáže skrze sebe odpustit i blízkým lidem. Pracovní podtitul tohoto road-movie filmu zní "Angst nad Alienation in America" (Pocit Uzkosti a Odcizení v Americe). Na filmu se výrazně podílel dnes jeden z ocenovaných a z vubec nejlepších kameramanu Franz Lustig. Kéž bych příště dokázal krom toho i psát o mysteriozním road-movie "Přestřelka v Palermo" anebo o filmu "Až na Dno", nemám zatím tak dobře shlédnuto jako právě "Země Hojnosti".

"Kromě lásky není na světě nic jiného, pro co by stálo za to žít.", "Zlo není v lidech, nýbrž ve vzdálenosti mezi nimi.", "Násilí je citová msta, nedostatek lásky a strach, který nemá definované jasné hranice." Miluji u Wima Wenderse jeho nejlepší pozdní filmovou tvorbu v letech 2003 až 2017, která zahrnuje road-movie snímky "Land of Plenty" ("Země Hojnosti", 2003 s pracovním podtitulem "Angst and Alienation in America" - Pocit uzkosti a odcizení v Americe  a mysteriozní "Palermo Shooting" ("Přestřelka v Palermu", 2008), na kterých se podílel ocenovaný kameraman Franz Lustig až po komorní drama "Every Thing Will Be Fine" ("Všechno Bude v Pořádku", 2015) a "Submergence" ("Až na Dno", 2017), krom těchto filmu jeho uplně celou filmovou tvorbu dost dobře neznám. Filmy jsou to náročný, není snadné o nich psát. Miluji u Wima Wenderse v jeho filmech jeho schopnost nenásilné citlivé komunikace, výběr hudebního doprovodu (melodická a senzitivní rocková hudba) stejně jako vždy znamenité vizuální zpracování filmu (užasný vyjímečný cit pro kameru u Wima Wenderse tolik vychází z lásky k jeho fotografování), a také to že Wim vždy příběh vypráví pomalu a velice přehledně na dnešní poměry "uspěchaného amerického filmu", což je vždy typické pro jeho filmy, svými filmy Wim navrací životu vždy pevný řád i smysl a při sledování jeho filmu vždy mám krásný pocit že plně osobně zodpovídám za to co sleduji u hlavních hercu v jeho filmu, snad protože herci jakoby "nic nepředstírají", hlavní herci v jeho filmech jsou velice uvolněný, spontánní, jakoby vždy sami sebou před filmovými diváky, ten upřímný a duvěryhodný výraz ve tváři u jeho hlavních hercu v jeho filmech jakoby už nepotřeboval slova, to je to právě vyjímečné na jeho filmech a asi muj zatím nejlepší komentář. Upřímně se schizofrenií nepíše se mě snadno, ale velice pomalu a obtížně a jsem moc rád pokud to někdo tady ještě vubec čte a nevzdal to, moc děkuji, snažím se v tom neztratit a psát vždy alespon o něco málo líp, to je ted mé přání psát více stručně a do hloubky, a možná asi o to více jsem plný nenávisti právě kvuli schizofrenii, která mi v tom mím dezorganizovaným (neuspořádaným) myšlením brání a jak možná už asi víte u schizofrenie přijímám vždy více informací než kolik dokážu už zpracovat, typické.

Věnuji zdarma knihu "Dech Andělu" o Wimu Wendersovy, dobrý stav, vyšlo 1996 u nakl. Aurora, výbor z kritik, eseju a rozhovoru s Wimem Wendersem... Trutnov. Pište mě e-mail na martindyntarr@seznam.cz