Nejen Y Soft, ale i mnoho dalších firem je důkazem, že do Číny se dá dostat i bez prezidenta Miloše Zemana, ale dá to práci. Základem však je nabídnutí kvalitního výrobku, jinak Vám nepomůže ani sto cest Miloše Zemana do Číny. Je potřeba se také obrnit trpělivostí při jednání s čínskými úřady, ale jinak to nejde. A bylo by naivní si myslet, že se to nyní změní. Snahy dočasného nájemníka Pražského Hradu není nutné přeceňovat. Vzájemný obchod mezi námi a Číňany koneckonců rostl i éře minulých vlád.

Václav Muchna je důkazem toho, že, když se chce, tak to jde. Přitom to neměl jednoduché, a v začátcích spával v kanceláři a sprchoval se v restauraci. Problém je v tom, že mnoho lidí nechce. Raději budou hledat stovky výmluv, a nedělat nic. Jenomže my potřebujme podnikatele, jako je pan Muchna, kteří jsou úspěšní a dávají práci dalším lidem. Profesionální plačky naříkající nad nepříznivým osudem jsou k ničemu.

V Panevežysu nastal při ústupu Rusů masakr. Jednotky rudoarmějců povraždily několik desítek dělníků ve zdejších továrnách, lékaře a personál ve zdejší nemocnici, zdravotní sestra Zinaida Kanevičiene byla znásilněna a umučena. Stalo se 26. června 1941.

Ve věznici Kretinze po sobě komunistické stvůry nechaly mučící kůl. Vězeň byl k němu přivázán ocelovým lanem, pálen, natírán kyselinou solnou, bylo mu uřezáno pohlaví a vypíchány oči.

Rudí zločinci tak v první dny války brutálně pozabíjeli na tisíce Pobalťanů. Násilí zmíněné z Litvy se nevyhnulo ani zbývajícím pobaltským státům Lotyšsku a Estonsku.
Jen pro srovnání, v Estonsku se obětí stalinských represí stalo během jednoho roku na 60 tisíc obyvatel ze zhruba milionového národa. V tehdejším Československu se zhruba deseti milionů Čechů a Slováků zahynulo v letech 1939 až 1945 360 tisíc lidí. K tomu není co dodat.
Na krutost bolševiků vzpomíná i Litevka Malvina Pranaitieneová. „Rodiny roztrhali od sebe, děti byly odvedeny od rodičů. Spolu s dalšími ženami jsem cestovala v přecpaném dobytčáku, kde bylo pouze jedno vědro na tělesnou potřebu, pitná voda žádná. K jídlu jsme nedostávaly nic.“ Jako cesta do Osvětimi, že.

Nakonec je po začátku války odvedli z vlaku a zavřeli do nějakého lágru, kde ležely na betonové podlaze zesláblé bez jídla a nakonec se nemohly ani hýbat. Nelze se tedy divit, že ony ženy 29. června uvítaly německé vojáky jako osvoboditele. Nutno říct, že Němci -vojáci Wehrmachtu se k nim zachovali lidsky, dali jim najíst a nechali je prohlédnout a ošetřit lékařem.
Pobaltské republiky se také staly obětí násilné rusifikace. V základních školách se děti musely většinu předmětů učit v ruštině a nikoliv v litevštině, estonštině a lotyšštině. Diplomové práce na univerzitách v Pobaltí musely být vypracovány v ruštině.

Pro pochopení složité ukrajinské historie a vztahů Ukrajinců s Poláky, Litevci a Rusy atd. je třeba toho znát víc než pouhý citát. Je nutné porozumět protipolskému povstání ukrajinského hejtmana Bohdana Chmelnického z poloviny 17. století, je potřeba znát rusifikační útlak Ukrajiny po polovině 19. století, který vyvrcholil roku 1876 carským zákazem používání ukrajinského jazyka. Nelze zapomínat ani na miliony mrtvých Ukrajinců za hladomorů na počátku třicátých let minulého století, který vyprovokovalo ruské komunistické vedení v Moskvě, na obranu proti polonizaci atd. Stepan Bandera jistě nebyl ukázkovým čítankovým hrdinou, ale bez pochopení složitých staletých dějů nelze vynášet soudy nad ukrajinskou historii.

Ono Miloš Zeman dokázal už dříve shodit jinak výborný článek v Technickém magazínu o příčinách zaostávání socialistického Československa, kde napsal, že naše školství je na tom hůř než nepálské. Já komunisty rád nemám, ale tohle byl opravdu nesmysl. Jenomže poněkud jednodušší Zemanovi obdivovatelé mají takové hloupé citace rádi a on jim je rád s chutí předhazuje, protože jimi dokáže slaboduché jedince zaujmout.

Když k tomu dále připočteme jeho spolupracovníky typu Vratislava Mynáře, jenž je navíc i bezpečnostním rizikem pro tuto zemi, a Jiřího Ovčáčka, které intelektuálně předčí snad i průměrní studenti gymnázia, pak se slušně řečeno Zemanovým problematickým výstupům nelze divit.

eho hvězdné chvíle nastaly v roce 1938, kdy se na podzim veřejně postavil proti zradě Československa a kapitulantské politice předsedy britské vlády Nevilla Chamberlaina. V nebývale ostrém projevu v Dolní sněmovně po uzavření Mnichovské dohody zvolil vůči Chamberlainovi tvrdá slova. „Vy, že jste zachránil mír, zradil jste maličké Československo, Anglie si mohla vybrat mezi hanbou a válkou, vybrala si hanbu a stejně bude mít i válku.“

Následující události mu daly za pravdu a v roce 1940 se stal válečným premiérem Velké Británie. Jeho odhodlání provázené dalším proslulým výrokem, „nemohu Vám slíbit nic jiného než krev, pot a slzy, ale slibují Vám jedno, tuhle válku vyhrajme“ povzbuzovalo Brity v odporu proti nacistickému vetřelci. Za II. světové války se spojil s rudým diktátorem Stalinem, ale jak sám prohlásil, na jeho názoru na komunismus se nic nezměnilo.

V tom momentě nebylo jiné řešení. Je to asi jako v případě, že začne hořet dům, v němž bydlíte a hasit pomáhá i soused, který je vyhlášený násilník a zločinec. Jenomže v tuto chvíli ho nevyženete, protože potřeba jsou každé ruce.

Nicméně již v březnu 1946 ve svém slavném projevu na univerzitě ve Fultonu, v americkém státě Missouri znovu odhalil komunisty jako darebáky a podvodníky. Správně v něm upozornil na to, že Stalin nedodržel dohodu z Jalty, kde slíbil východoevropským zemím demokratický vývoj a svobodné volby. V Československu k nim byl připuštěn omezený počet stran, v Polsku a Maďarsku byly rovnou zfalšovány ve prospěch komunistů. On řekl, že byla spuštěna železná opona od Štětína po Terst a Stalin tak de facto zahájil studenou válku. Nebyl to totiž Západ, kdo ji spustil, ale sovětské Rusko. V podstatě tak Churchill dokázal, že východoevropské země nebyly osvobozeny, ale znovu okupovány, tentokrát ruskými bolševiky, kteří je proměnili ve své kolonie a vnutili jim vládu podle své vůle proti mínění většiny tamních obyvatel.
Sir Winston Churchill se narodil na zámku Blenheim a je pohřben na hřbitově v sousedním městečku Badon. Jsem moc rád, že jsem mohl obě místa navštívit a u rodinného hrobu se poklonit jeho památce. Sire Churchille, děkujeme Vám za všechno, co jste pro osvobození lidstva od nacistické, a komunistické diktatury udělal. Pravda, pádu rudé tyranie jste se nedožil, ale máte na něm velký podíl.

Já jsem holka Simona bez koulí.

Ty jsi jen ruský zloděj a teplouš *15* *15* *15*

Bývá obvyklé, že útočníci mají větší ztráty než obránci. V tomto případě to však bylo opačné a poměr byl 12:1 ve prospěch Němců. Jak správně podotkl Solonin, něco takového se stávalo tehdy, když proti domorodcům vyzbrojenými kopími a luky se šípy, útočily jednotky koloniálních velmocí s pušky a děly. To se dalo pochopit. Ale hůře se chápe fakt, že v tomto případě rozdrtil silnějšího soupeře slabší protivník. Na začátku války byly zničeny prakticky všechny prvosledové jednotky Rudé armády. Tento masakr by asi nepřežila žádná jiná armáda na světě, Tehdejší Sovětský svaz, k jehož nástupnictví se současné Rusko hrdě hlásí, to vydržel jen díky tomu, že měl hodně obyvatel a tak mohl posílat do boje stále nové jednotky a z toho důvodu přežil i obrovské ztráty. Tento fakt Němci podcenili, nemohli tolik doplňovat početní stavy svých vojsk a výsledkem tak byla pozdější velká přesila Rudé armády.

Nicméně je legitimní se ptát, proč Rusové na začátku války takto ostudně selhali? Názor Viktora Suvorova, který je rovněž součástí této knihy, že Sovětský svaz se připravoval na jinou válku a chtěl zaútočit proti Německu jako první, ale to ho předběhlo a on nebyl schopen se najednou místo útočení bránit, mnoho historiků nesdílí.

Jistě za to může i nezkušenost důstojníků a předcházející čistky ve velitelském sboru Rudé armády. Tohle je velká Stalinova vina. Tento masový vrah ale také decimoval svoje vojáky zcela diletantskými rozkazy, jež byly často mimo realitu. Byl to Stalin, který smetl ze stolu návrh náčelníka generálního štábu RA armádního generála Žukova na vyklizení Kyjeva. Ten se nakonec stejně nepodařilo Rusům udržet a výsledkem bylo obklíčení a zajetí půl miliónu rudoarmějců. A to nebyl jediný lapsus ruského bolševického vůdce.

Dcera Vladislava Vančury chtěla v roce 1968 poslat svědectví redakci Listů o tom, že za smrt jejího otce může Julius Fučík. Než to stihla, údajně zemřela na infarkt a rukopis se záhadně ztratil.

Už dříve se mu v časopise Týden věnoval Ivan Motýl. Ten správně připomněl, že fanatický komunista Fučík ve svých pracích o Sovětském svazu dvacátých a třicátých let minulého století sprostě lhal, když nehorázně zlehčoval hrůzy stalinismu. Za to si to s ním právem vyřídily dvě prvorepublikové literární hvězdy - Ferdinand Peroutka o něm napsal, že je příkladná nula a Karel Čapek ho v Přítomnosti nazval drzým lhářem. Fučík oběma zmíněným pánům nesahal ani po kotníky.

Ve výborné publikaci Ferdinand Peroutka pozdější život (1939 – 1978) autor Pavel Kosatík přibližuje pozdější vystoupení novinářské osobnosti v rádiu Svobodná Evropa. Ta upozornila na fakt, že Fučíkovu legendu bourá nejvíc to, že vězňové na Pankráci v roce 1943 vyklepávali na zeď morseovkou varování „pozor na Fučíka.“ Peroutka jistě moc dobře věděl, co říká, protože byl ve stejné věznici vězněn o rok později a doslechl se to od lidí, kteří si na tuto komunistickou modlu pamatovali.

Rovněž manželka jedné z legend Pražského osmašedesátnického jara Františka Kriegela Riva, která byla zatčena gestapem spolu s Fučíkem, o něm řekla, že mluvil, tedy správněji udával.
Pravdou rovněž je, že Fučík v situaci, kdy byl přistižen gestapem v bytě manželů Jelínkových na Pankráci 24. dubna 1942, se vzdal nacistům bez boje, přestože u sebe měl dvě pistole.