Židé, šťastně přežili holocaust a vrátili se v květnu 1945 z koncentráků do Prahy. Jenomže happy end se nekonal. Neměli totiž kde bydlet, protože v jejich domě jsou Rusové, kterým ho daroval prezident Beneš. To je de facto legalizace nacistického bezpráví a arizace židovského majetku. Nejhorší je, že Rusům to nevadí. Na tento fakt upozornil redaktor České televize David Vondráček v pořadu Reportéři ČT.

Kdo tvrdí, že současné Rusko není Sovětský svaz, buď lže, nebo nemá informace. Nic jiného není možné. Já bych tomu také rád věřil, ale jaksi to není pravda. V Tverské oblasti chce totiž nějaký spolek otevřít muzeum jednoho z nejhorších netvorů a tyranů ve světové historii, tedy Stalinovo.

Tuto mantru si pořád opakujme, Josif Stalin byl zločinec stejné kategorie jako Adolf Hitler. Na svědomí má smrt milionů lidí, které nechal likvidovat jako třídní nepřátele, čili se dopustil genocidy skupiny obyvatel. Je například zodpovědný za hladomor na Ukrajině, při kterém umřelo minimálně pět milionů tamních obyvatel. Dále nechal okupovat Pobaltí a s pomocí domácích rudých kolaborantů zavedl proti vůli většiny tamních obyvatel zločinné komunistické režimy v zemích východní Evropy.

Prý však udělal také leccos dobrého. To ovšem Hitler také, nechal stavět dálnice, posílal dělníky na rekreaci, koneckonců i čeští dělníci jezdili za Protektorátu na závodní dovolené do Luhačovic, a především zlikvidoval v Německu nezaměstnanost. Tak proč mu také nezřídit nějaké to malé muzeum? Ne! Lidé, jako on Himmler, Stalin, Lenin a další, kteří cíleně vraždili skupiny lidí, se z hlediska vyššího principu mravního neoslavují.

Navíc Stalinova glorifikace, například za údajné válečné úspěchy, je spíše přáním než skutečností. Byl to právě tento sovětský vůdce, který byl z největší části zodpovědný za katastrofální porážky Rudé armády v prvním půlroce války v roce 1941. Především neuvedl sovětská vojska do bojové pohotovosti, když dopředu a z více zdrojů věděl, že nacistické Německo se 22. června chystá zaútočit na Sovětský svaz. Dále svými rozkazy způsobil několikrát tragédii. Například i přes naléhání armádního generála Žukova odmítal ústup rudoarmějců z Kyjeva a výsledkem bylo půl milionů vojáků v německém zajetí. Naštěstí pro Rusko později pochopil, že svými zásahy armádě škodí a tak ponechal velení profesionálům. V tomhle ohledu se ukázal chytřejší než Hitler, který se považoval za geniálního vojevůdce a velel svým vojákům až do konce. A i on svým diletantstvím zavinil hodně německých porážek, také tu u Stalingradu. Stalin tak není tím, kdo přivedl bolševické Rusko k válečnému vítězství.

V plejádě ruských válečných násilností začneme v Afghánistánu. Ruská komunistická armáda se tam po vpádu v roce 1979 dopustila mnoha válečných zločinů. Bývalí ruští vojáci sami přiznávají, že v Afghánistánu se svými nepřáteli nijak nemazlili. Tak poru­čík Igor Kotov, který v osmdesátých letech válčil ve východním Afghá­nistánu, prohlásil zcela otevřeně: „Za­jatce jsme nelitovali, často jsme je mučili.“ Ten také přiznal, že Rusové běžně zabíjeli zajatce tak, že je shazovali z vrtulníků z velkých výšek. Hodně se o zločinech ruské armády v Afghánistánu píše v Černé knize komunismu.

Ruští vojáci postupovali vždy stejně. Nejdřív hodili do vesnického domu granát a pak pro jistotu ještě postříleli všechny přítomné muže. To, jestli patřili k protikomunistickým bojovníkům nebo se jednalo o civilisty, samozřejmě nezjišťovali. Asi k nejhoršímu masakru došlo 20. prosince 1980, kdy byla zničena městečko Tarinkot u Kandaháru. Sověti tam během jediného dne povraždili na tři tisíce lidí včetně žen a dětí. To bylo daleko víc obětí než v Američanům tolik předhazovaném vietnamském My – lai. Je jasné, že ruské komunistické běsnění v Afghánistánu bylo hlavní příčinou vzniku fanatického muslimského Talibanu a rovněž radikála Usáma bin Ladina, zakladatele teroristické al-Káidy. Kdyby Rusové nechali Afghánistán na pokoji, Taliban by neexistoval. Rusové jsou tedy v případě Afghánistánu hlavní příčinou islámského terorismu.

Častým evergreenem různých rádoby milovníků spravedlnosti jsou rovněž indiánské války v Americe. Jenom připomínám, že ve stejné době, kdy ve Spojených státech amerických válčili bílí s Indiány, tedy v první polovině 19. století, zahájily ruské armádní sbory dobývání Kavkazu. Nakonec obrovské přesile - půlmilionové carské armádě – tamní horské kmeny podlehly. Tato brutální invaze si vyžádala 8 milionů mrtvých Kavkazanů (Toto číslo je uvedeno v knize Dějiny Ruska, str. 237, nakladatelství LN, Praha 1995), tedy daleko víc než zahynulo Indiánů v severní Americe.

Na České televizi je jistě právem co kritizovat, když to však dělají komunisté, je třeba se mít na pozoru. Komunistický poslanec Jiří Valenta se do ní navezl kvůli pořadu Historie.cs, který patří k tomu nejlepšímu, co toto veřejnoprávní médium vysílá. KSČM totiž nejde o objektivitu, ale o to, aby mohla lidi otravovat svým lhaním.

Vystoupení soudruha poslance je dalším důkazem toho, že komunisté už měli být dávno postaveni mimo zákon. To je stejná situace, jak kdyby v roce 1970 nějaký soukmenovec nacista vykřikoval v Bundestagu něco o tom, že německá televize se k dějinám staví neobjektivně. Nechápu tedy proč stejným zločincům, tedy komunistům, se takové veřejné výlevy trpí.

Historie.cs je vynikajícím pořadem České televize, ve kterém vystupují špičkoví čeští historici a znalci dané problematiky a diskutují nad některou událostí z našich dějin nebo konkrétní osobností. Já například jsem v něm sám vystoupil v díle týkajícího se tzv. Lex Schwarzenberg, zákona, na jehož základě byla vyvlastněna hlubocká primogenitura tohoto rodu. Po pravdě jsem tam mimo jiné řekl, že stovky schwarzenberských zaměstnanců podepsaly petici proti tomuto de facto protiústavnímu zákonu. Ano, každý právnický začátečník ví, že zákony musí mít obecnou platnost a nemohou být účelově zaměřeny proti jednotlivcům nebo rodinám. A to byl právě tento případ. Také jsem řekl, že postavení pracovníků na panstvích tohoto nejmocnějšího jihočeského šlechtického rodu bylo vynikající. Knížata ze Schwarzenbergu pro ně stavěli byty, zřizovali domovy důchodců, pro jejich děti školky, od svých zaměstnavatelů dostávali tito lidé deputáty jako palivové dříví, ryby na Vánoce, zvěřinu atd.

Mladý český vědec vyrazil do Abcházie, která se kdysi od trhla od Gruzie, vyhlásila nezávislost a přimkla se k Rusku. Výsledkem je ovšem, místo očekávané prosperity, zaostalost, bída a beznaděj. Tak dopadají ruské sliby, kterým nyní věří naivkové na Krymu a východě Ukrajiny. Jako první zveřejnily tuto drsnou pravdu, která kremlofily nepotěší, Lidové noviny v sobotní příloze Orientace.

Už hraniční přechod s Gruzií znamenal pro neznalého jedince šok. Usměvavý gruzínský policista na jedné straně dal razítko do pasu a civilizovaně popřál šťastnou cestu. Hranici prozrazovaly vysoké žiletkové ploty na abchazské straně. Tam čekal mladý Brňan spolu asi s dvaceti Abchazijci, kteří se vraceli z trhu z Gruzie, kde prodávali zemědělské produkty, aby se vůbec uživili, protože doma žádnou práci nemají, bezdůvodně několik hodin, až je pohraničníci pustí dále. Nicméně hlavní slovo měli dva příslušníci ruské tajné služby FSB, kteří našemu Brňanovi vymazali z fotoaparátu všechny fotografie. Proč jim vadili snímky jeho rodiny, těžko říct. Ovšem vrcholem jejich arogantního vystoupení, bylo nevpuštění jednoho Abcházce domů, podle nich byl v Gruzii příliš dlouho, tak ať si tam zůstane. Jo, to se tam děje, Rusové v Abcházii rozhodují ovšem a tak, když chtějí, nepustí vás domů.

Abcházie sama je symbolem zkázy, univerzita v Suchumi nemá prakticky žádné počítače, zato učebny mají vytlučená okna. Ve městě, které kdysi bylo významným rekreačním centrem na pobřeží Černého moře, většina domů, ostatně jako v celé Abcházii, chátrá. To se týká i hotelů, které kdysi byly plné turistů, avšak nyní v nich žijí krysy a jejich prázdnými místnostmi bez oken se prohání vítr. Abchazské děravé silnice nikdo neopravuje a zdravotní pojištění v zemi prakticky neexistuje, takže za doktory se platí.

Abcházie se na počátku devadesátých let odtrhla od Gruzie, na čtvrt milionů Gruzínců bylo vyhnáno ze svých domovů, a třicet tisíc z nich svými bývalými abchazskými sousedy povražděno.

Polská premiérka Ewa Kopaczová řekla jasně, že pokud budou Noční vlci urážet Polsko, nemohou počítat s povolením průjezdu. Právem také označila jejich jízdu za provokaci. Urážky Polska se dopustil zástupce tohoto motorkářského gangu tím, že polské odpůrce jejich jízdy označil za potomky nacistických kolaborantů. To je jasné hrubé a urážlivé zjednodušení. Ono může jít třeba o děti a vnuky těch, kterým Rusové zavraždili táty či dědy v Katyni nebo jejichž mámy a babičky zahynuly při deportacích do komunistických gulagů.

Bylo to sovětské Rusko vedené masovým vrahem Josefem Stalinem, které se spojilo s nacistickým Německem, aby společně napadly Polsko. Rudá armáda bez přechozího vyhlášení války 17. září 1939 začala okupaci východního Polska. Jednalo se také o hrubé porušení polsko-sovětské smlouvy o neútočení z roku 1932. Německo podobnou smlouvu s Polskem z roku 1934 vypovědělo na jaře 1939, kdy Polsko po půlročních jednáních razantně odmítlo vstup německé armády na své území.

Sovětský svaz pak uzavřel v srpnu téhož roku smlouvu s Německem o neútočení, známou jako pakt Ribbentrop-Molotov. Při té příležitosti vzkázal Stalin právě po německém ministru zahraničí Joachimu von Ribbentropovi pozdrav Adolfu Hitlerovi, kterého si prý nesmírně váží. Německý vůdce pro změnu připustil, že inspirací pro nacistické koncentráky byly ruské lágry neboli gulagy. Rudá armáda pak společně s německým Wehrmachtem uspořádaly vojenskou přehlídku po porážce Polska v Brestu-Litevském.

Je třeba říci naplno, že Rusové Polsko dvakrát okupovali. Poprvé v roce 1939 a po druhé v letech 1944-45. V obou případech rozpoutali komunističtí vetřelci z Východu v Polsku brutální teror. V prvním případě povraždili přes dvacet tisíc důstojníků v polské Katyni, deportovaly celé polské rodiny na Sibiř v transportech, které s i s těmi nacistickými nezadaly. Desetitisíce lidí včetně žen a dětí při nich zahynuly hladem a zimou nebo byly zavražděni surovými dozorci.

nacistickým Německem

Podíl USA a západních spojenců na porážce nacismu nebyl jen o vylodění v Normandii v roce 1944, ale také o významné vojenské pomoci Sovětskému svazu v letech 1941 – 1945, kterou ocenil i maršál Žukov.

Američané poslali do zemí válčících s hitlerovským Německem a jeho satelity materiál za desítky miliard dolarů. Západní spojenci také už od roku 1942 masovými nálety bombardovaly Německo, které muselo v protivzdušné obraně soustředit na 1,5 milionů vojáků a většinu svých letadel. Tyto síly jim pak chyběly na východní frontě. I díky tomu byl poměr mezi sovětskými a německými letadly v roce 1944 20 tisíc ku dvěma tisícům ve prospěch Rudé armády.

Američané se do přímého boje se silami Osy dostali už 8. listopadu 1942, kdy se vylodili v severní Africe v rámci operace Torch. O rok později v květnu pak před nimi, Brity a Francouzi kapitulovalo v Tunisku na 300 tisíc německých a italských vojáků, čili skoro stejný počet jako padl do zajetí u Stalingradu. Západní spojenci pak pokračovali v bojích s nacistickými vojsky v Itálii

Asi nejvýznamnějším příspěvkem Američanů k porážce Německa byla jejich pomoc, kterou dostalo i Stalinovo Rusko, tehdy Sovětský svaz. Podívejme se třeba do pamětí maršála Georgije Konstantinoviče Žukova, jeho slova jsou jasná: „Dnes se říká, že nám Spojenci nikdy nepomohli. Ale sotva lze popřít, že nám Američané dodávali obrovské množství materiálu, bez něhož bychom nemohli formovat naše zálohy, ba ani pokračovat ve válce. Dostali jsme 350 000 aut, a jakých aut! Chyběly nám výbušniny, střelný prach, neměli jsme ani čím plnit patrony do pušek. Američané nás opravdu dostali z nouze.“ To jsou jasná slova a těžko si někdo rozumný může myslet, že tento respektovaný sovětský vojevůdce lhal. Faktem je, že tehdy po válce tímto výrokem rozčílil samotného Stalina.

Nesmělo se o tom dříve mluvit, ale též letectvo Rudé armády útočilo od února 1945 až do konce války na české země. Problematické ovšem bylo jeho bombardování našich měst ještě 9. května, tedy den po kapitulaci německé armády.

Dříve se zveličovaly hlavně americké nálety na Protektorát Čechy a Morava. Historici už dávno vyvrátili idiotské komunistické pomluvy, že se jednalo o úmyslné vyřazování hospodářství nepohodlné konkurence. Ví se, že bombardování Prahy 14. února 1945 bylo důsledkem tragického navigačního omylu, nádraží v Českých Budějovicích a Českých Velenicích zničily americké letecké svazy na žádost velení Rudé armády, které chtělo zabránit přísunu německých posil k Vídni a na plzeňskou škodovku padaly bomby proto, že to byla tehdy zbrojovka vyrábějící pro nacisty.

Cílem ruských náletů se stalo desítky českých a moravských měst a zahynulo při nich minimálně třináct set lidí. Jak ale uvedl historik Michal Plavec z Národního technického muzea v pořadu České televize Historie.cs, v tomto počtu nejsou zahrnuty oblasti bombardování v Sudetech na Liberecku a Českolipsku. Takže mrtvých bude s vysokou pravděpodobností daleko víc. Touto problematikou se také nedávno v publicistickém pořadu Reportéři ČT zabýval redaktor Karel Vrána.

Moje rodina sama zažila nálet ruského letectva 7. května 1945 v Miroslavi na Znojemsku, která se stala terčem především proslulých bitevníků IL – 2 Šturmovik. V tomto městečku tehdy den před koncem války zahynulo 53 civilistů a asi 80 německých vojáků.

Tragické důsledky mělo bombardování letadly s rudými hvězdami v obci Hrotovice na Třebíčsku. Tam kvůli omylu dopadly bomby již na osvobozené území s vojáky Rudé armády a místními občany, kteří je vítali. Výbuch jedné z tříštivých bomb zabil uprostřed jásajícího davu 114 zdejších obyvatel a 36 rudoarmějců.

Já jsem Simona, demokradka s koulema!

Podíl Spojených států amerických na porážce nacismu nespočíval jen v přímé a vydatné vojenské a hospodářské podpoře států protihitlerovské koalice, ale též v poválečné pomoci zničené Evropě. Jmenovala se United Nations Relief and Rehabilitation Administration (UNRRA), česky Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu. Jak uvádí brněnský historik Libor Vykoupil v publikaci Slovník českých dějin, například Československo z ní získalo od května 1945 do konce roku 1947 zboží za 270 milionů dolarů, přepočteno na dnešní ceny se jednalo řádově o desítky miliardy korun.

Naše země tak dostala 793 451 tun potravin, polovinu z toho tvořily obilí a mouka, dále pak maso, masové a rybí konzervy, mléko, káva a kakao. Do naší země také dorazily potraviny, které byly za války prakticky nedostupné. K nim patřily rýže, špagety, burská pomazánka, různé druhy čajů, pro děti pak čokoláda, burské oříšky, cukrovinky, ovocné šťávy, ovocné konzervy, jablečné protlaky a džemy.

V tucích a olejích pokrývaly dodávky UNRRA 33% naší celostátní spotřeby, v mase a obilí pak 15%. Důležité byly i dodávky strojů, dopravních prostředků a spotřebního zboží. Například parní lokomotivy řady 475.1 přezdívané Šlechtična dostaly šnekové přikladače uhlí, které výrazně ulehčily práci topičům, dodané v rámci této pomoci

Výrazně nám pomohla i americká léčiva, hlavně antibiotikum - penicilin, který se u nás tehdy nevyráběl a jenž pomohl zachránit životy tisíce nemocných lidí. Kamarád z Písku mně vyprávěl, jak jeho máma dostala rok po válce těžký zápal plic a nebýt amerického penicilinu, tak zemřela.