Je fakt, že Stalin si ve třicátých letech minulého století posteskl nad tím, že Rusko je zaostalé, a za svoji zaostalost v minulosti draze platilo. Ovšem jeho režim, který se zmocnil soukromého majetku, nemohl v dlouhodobé perspektivě uspět. Důkazem toho je kromě jiných Bělomořský kanál, který spojuje Bílé a Baltské moře. Průplav dlouhý 227 kilometrů byl postaven za cenu tisíce mrtvých vězňů z gulagů za rekordních 22 měsíců, ovšem kvůli nízké hloubce 3-4 metrů jim nemohou proplouvat větší lodě, takže je skoro k ničemu.

Za komunistů do nás Rudé Právo cpalo horem dolem zkazky o údajných sovětských ekonomických úspěších. Ve skutečnosti však sovětské hospodářství po celou dobu trvání SSSR charakterizovala bída, chaos a trvalý nedostatek většiny druhů spotřebního zboží.

Nevýkonné zemědělství bylo příčinou opakovaných hladomorů, přičemž se nejednalo jenom o předválečné období. Ještě v šedesátých letech za Chruščova panoval v SSSR v některých oblastech hlad.

Excelentní Sajmon!

+40 cent pucfleku!

Bída většiny ve Stalinově říši

Obyčejní chudí lidé v komunistickém ráji hladověli a po milionech umírali. Otřesné svědectví podává bývalý vězeň gulagu Ivan Soloněvič, autor vynikající knihy Koncentrační tábor Rusko. Hned v úvodu píše: „Vzpomínám si na strašnou moskevskou zimu v letech 1929 – 1930, kdy Moskva, samozřejmě ta obyčejná, neoficiální Moskva umírala hladem a umírala zimou.“
Asi nejděsivější horor popisuje Soloněvič v kapitole Děvčátko s hrncem zmrzlé polívky. „Hned od samého rána, ještě před odchodem trestanců do práce, a večer, během jídla, postávaly před našimi stany desítky otrhaných vesnických děcek, žebrajících o zbytky. Bylo to absurdní vidět děti „svobodných občanů“ žijící ještě ve větší nuzotě a chudobě než my, vězni na nucených pracích, kteří jsme přece jen každý den dostávali svých půl funtu (1 funt = asi 400g) chleba, zatímco vesničané neměli ani těch půl funtu.“
Autor dále popisuje scénu jak malá holčička po něm muklovi zoufale žadonila o hrnec zmrzlé polévky, který se pokoušela zahřát na holém podvyživeném těle s ostře vyčuhujícími žebry. „...najednou mně došlo, že děvčátko chce teplem vyhládlého těla rozehřát půlpudovou (1 pud = 16,38 kg) kouli zmrzlé odporné polívky, a i když to bylo spíše žrádlo pro prasata, pro ni představovalo alespoň nějaké jídlo….Ne, ani kdyby se opravdu podařilo vybudovat takový ráj na těchto kostřičkách, tak tento ráj nechci“

Ačkoli byl Kolčakovi slíben bezpečný odchod s legiemi z Ruska, Čechoslováci ho předali levicové vládě v Irkutsku, které se souhlasem spojenců (zejména Američanů) hodlali předat též od Kolčakovy armády převzatý poněkud zmenšený ruský zlatý poklad, s nímž se setkali již v srpnu 1918 při dobytí Kazaně.

Jen pro srovnání, v Estonsku se obětí stalinských represí stalo během jednoho roku na 60 tisíc obyvatel ze zhruba milionového národa. V tehdejším Československu se zhruba deseti milionů Čechů a Slováků zahynulo v letech 1939 až 1945 360 tisíc lidí. K tomu není co dodat.

Na krutost bolševiků vzpomíná i Litevka Malvina Pranaitieneová. „Rodiny roztrhali od sebe, děti byly odvedeny od rodičů. Spolu s dalšími ženami jsem cestovala v přecpaném dobytčáku, kde bylo pouze jedno vědro na tělesnou potřebu, pitná voda žádná. K jídlu jsme nedostávaly nic.“ Jako cesta do Osvětimi, že.

Nakonec je po začátku války odvedli z vlaku a zavřeli do nějakého lágru, kde ležely na betonové podlaze zesláblé bez jídla a nakonec se nemohly ani hýbat. Nelze se tedy divit, že ony ženy 29. června uvítaly německé vojáky jako osvoboditele. Nutno říct, že Němci -vojáci Wehrmachtu se k nim zachovali lidsky, dali jim najíst a nechali je prohlédnout a ošetřit lékařem.

Pobaltské republiky se také staly obětí násilné rusifikace. V základních školách se děti musely většinu předmětů učit v ruštině a nikoliv v litevštině, estonštině a lotyšštině. Diplomové práce na univerzitách v Pobaltí musely být vypracovány v ruštině.
Důkazem genocidy Pobalťanů jsou tato čísla. V roce 1940 před začátkem sovětské okupace žilo v Lotyšsku 75% Lotyšů, v roce 1991 při obnovení nezávislosti pak pouhých 52%. V Estonsku žilo v roce 1940 90% Estonců, v roce 1991 pak už jen 65%. Rusové se v Pobaltí dopustili zločinů systematického vyhlazování místních obyvatel.

Rozpad Svazu sovětských socialistických republik v prosinci 1991 můžeme považovat za jednu nejšťastnějších událostí 20. století. Je děsivé a zločinné, že někteří zdejší proputinovští fanatici zašli tak daleko, že litují rozpadu této americkým prezidentem Ronaldem Reaganem trefně řečeno říše zla. De facto tak schvalují masové vraždy desítek milionů lidí, které má gangsterský bolševický režim na svědomí. Sovětský svaz také nebyl ničím než pokračovatelem agresivní ruské dobyvačné politiky.

Na jednu stranu se sovětští bolševici oháněli humanitou a lidskostí, jenomže v SSSR došlo k masovému vyvražďování lidí z třídních důvodů a daleko horším zločinům, než kterých se dopustili nacisté. Sovětský vůdce Stalin má na svědomí životy zhruba 20 – 25 milionů nevinných lidí, jak píše v knize Rusko plné křížů bývalý přední sovětský komunista Gorbačovovy éry Alexandr Jakovlev, který důkladně prostudoval i tajné sovětské archivy, takže jeho číslům můžeme věřit. Kromě komunistické Číny se žádná jiná země na světě v dějinách lidstva nedopustila tak otřesné genocidy na vlastním obyvatelstvu.

Stalinova hrůzovláda tak zavraždila víc obyvatel Sovětského svazu, než kolik jich údajně zahynulo za nacistické okupace. Dokonce někteří historici tvrdí, že údaje o 20 milionech sovětských obětí nacistické okupace jsou nadsazené, aby Stalin zakryl své vlastní zločiny. Bolševik a masový vrah Josef Stalin byl stejným a možná ještě horším zločincem než nacista Adolf Hitler! SSSR dále podněcoval pod rouškou tzv. národně osvobozeneckého boje mezinárodní terorismus a jeho vinou vznikly z bývalých kolonií tzv. nezávislé státy, které ovšem svoji nezávislost nezvládají a jsou zdrojem potíží. Viz Uganda, Sýrie, Somálsko a další.

7. září 1968 zastřelil z dosud nejasných důvodů opilý příslušník polské okupační armády Stefan Dorna. Střelbou ze samopalu zasáhl dalších pět osob, včetně dvou polských vojáků, které přežily s různě těžkými zraněními.

Představte si, že bychom na nějakém pražském hřbitově zřídili památník německým vojákům, kteří popravovali české muže v Lidicích se slovy, že oni přece také patří k obětem války a mrtví se nekádrují. To by bylo řevu. Jenže pomník ruským vojákům, kteří v roce 1968 z rozkazu bolševikých kremelských vládců přepadli a okupovali Československo, už na pražském hřbitově v Olšanech stojí.

Je mravně nepřijatelné stavět pomník ruským okupačním vojákům v České republice. Chápu, že mnozí z nich k nám nepřišli dobrovolně a byli docela vyděšeni z toho, co je v srpnu šedesátého osmého roku u nás čekalo, místo květin oprávněná nenávist a volání „okupanti běžte domů.“ Rusové tehdy povraždili desítky českých lidí, stovky dalších zranili a stříleli do dětí. A těmto zločincům snad máme stavět pomníky?

Je potřeba dát jasně najevo, že takový pomník oslavující komunistické zločiny je pro drtivou většinu českého obyvatelstva nepřijatelný a musí z Olšan zmizet. Pokud tomu vedení tohoto největšího pražského hřbitova nechce rozumět, pak je na místě, aby zasáhlo vedení pražského magistrátu a sáhlo i k razantním personálním změnám v hřbitovní správě.

Velká část lidí už dala najevo, jak hodlá na tuto nehoráznou provokaci vůči českému národu reagovat. Na Facebooku jsou reakce typu, „doufám, že to někdo brzy pomaluje hákovými kříži nebo jako toaleta to bude dobrý, prostě ho zboříme apod.“

Upřímně řečeno, nekritické rusofilství je zločinné, protože ve skutečnosti obyčejným Rusům, kteří jsou obětí Putinovy neschopnosti, škodí víc, než si myslíte. Nechce totiž vidět hrůzu, jež ve skutečnosti v Rusku panuje. Otřesným důkazem je stav zdravotnictví, kde ve zchátralých nemocnicích umírají lidé, chybí základní léky a novorozenecká úmrtnost ve výši téměř 11 promile je větší než například v Kostarice. Miliardy rublů na výboje Kreml má, ale pro své pacienty nikoliv.

Ruské zdravotnictví se nachází v tragickém stavu, nemocní nemají ve zchátralých nemocnicích často ani základní léky a leží ve špinavém povlečení v přeplněných pokojích s plesnivými stěnami. To bohužel smutný standard mimo Moskvu a některá další větší města. Znám případ českého řidiče tiráku, který v Rusku onemocněl a tak musel do oblastní nemocnice. Dali ho do nějakého zatuchlého temného skladu někde v suterénu a on si myslel, že je v márnici. Když k němu po dlouhé době někdo přišel, a on chtěl deku, protože mu byla zima, tak měl smůlu, nebyla. Inu takhle zdravotnictví vyspělého státu nevypadá. Pravda je tedy taková, že Rusko se s výjimkou kosmonautiky a zbrojení řadí spíše mezi rozvojové země.

Vláda konečně pošle do nemocnic dvě miliardy korun, které jim chybí po zrušení poplatků za pobyt. Takže my nemáme peníze ve zdravotnictví a místo toho si platíme nějakých třicet ruských spolků. Nechápu proč? Důležitější jsou snad naši občané, nemocné české děti než ruské časopisy, které jsou hlásnou troubou Kremlu.

Podpora tzv. ruské menšiny v České republice je vůbec diskutabilní. Totiž to není klasická národnostní menšina, jako jsou třeba Poláci, jež u nás žijí na Těšínsku po staletí, nebo třeba Slováci, se kterými jsme kdysi měli společný stát. V tomto případě se jedná většinou o novodobé přistěhovalce, kteří k nám dobrovolně z nějakého důvodu přišli v devadesátých letech a už tady zůstali.

Jejich spolky dostávají peníze z našeho státního rozpočtu, tedy z daní nás všech, kteří je platíme. Ovšem rozum těžko pobere fakt, že naše zdravotnictví pořád zápasí s nedostatkem financí a my místo toho platíme nějaké cizince. Mám za to, že napřed bychom se měli postarat o sebe a pak teprve dávat druhým. Navíc současní Rusové, co u nás žijí, patří k těm bohatším a určitě nepotřebují, aby jim náš stát přispíval ze svých peněz. Nehledě k tomu, že v časopisech, které velkoryse podporují, se objevují i články urážející Čechy. Dokonce i takové, které obhajují ruskou okupaci Československa v roce 1968.