Tento největší stát na světě o sobě hlásal, že je země svobody, „kde tak volno dýše čelavěk,“ jak se lživé zpívá v jisté rudé propagační agitce. Pravdu ale popisuje britský renomovaný historik Orlando Figes knize Šeptem s podtitulem Soukromý život ve Stalinově Rusku. Z tohoto příběhu normálního člověka zamrazí. Jednou se dva obyčejní sovětští lidé vydali ve vlaku z Moskvy do Zagorsku (dnes Sergijev Posad). Měli strach o čemkoliv mluvit na veřejnosti, aby je náhodou nikdo nepovolaný neslyšel a oni neskončili v Gulagu nebo rovnou před popravčí četou. A tak jejich dialog během dvouhodinové cesty vypadal asi takto. Muži jen pokyvovali hlavami a vydávali téměř neartikulované skřeky ve stylu hm, aha, ehé, ha, hé atd. Strach dělá z lidí zvířata!

Z mládí si pamatuji, jak pomalu na každém rohu bilo do očí heslo: „Sovětský svaz, náš vzor.“ To ovšem dokazovalo jenom lež, hloupost a servilitu našich komunistů. Slovo vzor pro mne znamená někdo nebo něco z čeho si mohu vzít příklad, čemu se přiblížit, co stojí za to následovat. Zaostalý SSSR v mnoha oblastech na úrovni rozvojových zemí to však nebyl ani náhodou. Je proto nepochopitelné, že někdo lituje rozpadu této zločinecké země, to může být buď hlupák, nebo gauner.

Mám obavy, že Vladimír Putin se coby zdatný následovník Adolfa Hitlera chystá tuto říši zla obnovit. Ujišťuje, že po Krymu nemá žádné další územní nároky. Ale vůdce také tvrdil, že připojením Sudet k Německu jeho požadavky končí. A jistý Neville Chamberlain mu věřil. Ovšem ti, co mu jako Winston Churchill nevěřili, byli považováni za válečné štváče. Stejně jako novodobí Chamberlainové Streit, Matějka, Fojtík a další věří Putinovi. To já rád budu válečným štváčem.

Troufám si říct, že Putin se pod záminkou ochrany tamních ruských menšin zaměří nyní na Estonsko a Lotyšsko, které jsou ovšem členy NATO. Pobaltí by proto mělo vypracovat nový plán obrany svých zemí před ruskou agresí a pozvat do země natrvalo silné americké jednotky. Ty by ruské násilníky zchladily.

Nesmělo se o tom dříve mluvit, ale též letectvo Rudé armády útočilo od února 1945 až do konce války na české země. Problematické ovšem bylo jeho bombardování našich měst ještě 9. května, tedy den po kapitulaci německé armády.

Dříve se zveličovaly hlavně americké nálety na Protektorát Čechy a Morava. Historici už dávno vyvrátili idiotské komunistické pomluvy, že se jednalo o úmyslné vyřazování hospodářství nepohodlné konkurence. Ví se, že bombardování Prahy 14. února 1945 bylo důsledkem tragického navigačního omylu, nádraží v Českých Budějovicích a Českých Velenicích zničily americké letecké svazy na žádost velení Rudé armády, které chtělo zabránit přísunu německých posil k Vídni a na plzeňskou škodovku padaly bomby proto, že to byla tehdy zbrojovka vyrábějící pro nacisty.

Cílem ruských náletů se stalo desítky českých a moravských měst a zahynulo při nich minimálně třináct set lidí. Jak ale uvedl historik Michal Plavec z Národního technického muzea v pořadu České televize Historie.cs, v tomto počtu nejsou zahrnuty oblasti bombardování v Sudetech na Liberecku a Českolipsku. Takže mrtvých bude s vysokou pravděpodobností daleko víc. Touto problematikou se také nedávno v publicistickém pořadu Reportéři ČT zabýval redaktor Karel Vrána.