... dle mluvy jsi jasně můj primitivní stín, nádherně zdegenerovaný srááááááááááááč :)))

Nebýt rusu tak tu nejsi hlupáku

Od té doby nemám pochybnost, že tento národ pokurví všechno, na co sáhne.
Dostáváme se k další neméně zajímavé oblasti a tou bylo místní zdravotnictví.
Já jsem naštěstí žádnou větší chorobou během svého pětiletého pobytu netrpěl (ťuk-ťuk), což mi asi zachránilo život, ovšem pár českých nešťastníků, kteří okusili na vlastním těle vyspělé sovětské zdravotnictví, by se našlo. Banální operace slepého střeva byla pro jednoho zhýčkaného Čecha takřka osudová. Slepák jej totiž chytl v Kazachstánu na brigádě a když jej dovezli asi 400 km do nejbližší nemocnice, kterou představoval nám důvěrně známý skládací "teskáč" z českých staveb (který tam asi nechali naši plynaři při stavbě plynovodu Sojuz) a vykonali na něm operaci, musel se pak doléčovat asi 2 roky u nás, protože mu rána zhnisala, museli jej znovu otvírat, přidaly se další komplikace, prostě tragédie.
Pak nám vyprávěl, jak v "nemocnici" leželo na jedné posteli i více nemocných, jak byli v jednom pokoji rodičky se žloutenkáři a jak měla sestra napíchané jehly v kapsičce pláště a vždy si pro inijekci vybírala tu nejméně špinavou.
Já měl s nemocnicí jednu zkušenost spíše humornou.
Čekal jsem na chodbě, už nevím v které záležitosti, asi jsem přišel pro nějaké potvrzení, kterých bylo potřeba vždy hodně, seděl jsem a modlil se, aby ten pán, co byl vedle mně, neměl lepru, ačkoliv všechny příznaky tomu nasvědčovaly.
Vtom však zpoza rohu přiskákala mezi nás žába. Opravdový statný skokan!
Všichni přítomní jí napjatě pozorovali a žába dále mířila mezi námi směrem k východu z budovyPak však prošla kolem sestřička, nevšímavě žábu minula, jdouc zřejmě za mnohem vznešenějšími úkoly. Jeden z pacientů jí však upozornil na prchajícího obojživelníka.
Sestra pravila: "Ha, zřejmě jim utekla z laboratoře", došla pro hadr, ten přes žábu přehodila a pak na hadr vší silou dupla jehlovým kramflekem. Načež hadr se zbytky žáby sebrala a odešla.

Ohledně masa mám ještě jednu hodně šokující vzpomínku.
Zmiňoval jsem už místní touhu všech kuchařů hned veškeré maso rozemlít a "vylepšit" jej dalšími ingrediencemi. Dělalo se to proto, že masa bylo málo a takhle jej bylo alespoň opticky více.
Jednoho dne jsem se ovšem zúčastnil místní svatby. Jeden Slovák, náš kolega za školy, si bral místní děvuchu z městečka, asi 150 km od Kyjeva. Musel, pochopitelně.
Při přípravách se mi svěřil, že rodiče nevěsty prý píchli na svatbu prase, takže se máme nač těšit.
Svatba byla grandiózní, svatebčanů asi 80, stoly se prohýbaly pod mísami s jídlem i pod láhvemi od minerálky, naplněnými samohonkou (byla prohibice!), avšak ať jsem hledal, jak jsem hledal, voňavé masíčko nikde. Učinil jsem tedy dotaz na ženicha a ten mi se smutnou tváří oznámil, že místní umělci rozemleli celé prase do karbanátků. Kompletně celé, včetně panenky, kýt, vnitřností, hlavy a snad i kopyt.

Středobodem menu byl tzv. "šnícel".
Jenom SSSR neznalý středoevropan by se domníval, že se snad jedná o řízek. Byl to karbanátek, tedy z mletého čehosi. Vstupní ingredience jsme raději nezkoumali.
Ovšem zase si nesmíte představovat náš karbanátek, který, když se udělá dobře, není vůbec špatná věc. Ruský mužik udělal všechno pro to, aby karbanátek co nejvíce zprznil a znechutil. Především jej nesmažil, ale dusil. Přimíchal do něj spoustu jiných věcí, který samy o sobě zřejmě nebyly jedlé.
Ale vrchol všeho nastal vždy v úterý, kdy byl jednotně ve všech stolovkách "rybnyj den" a nesmělo se prodávat nic, co nesmdělo rybinou, takže do milých karbanátků přidávali rybí moučku. Všichni jsme tento výtvor ochutnali jenom jednou a jako zkušenost nám to bohatě stačilo.
Přílohou byla většinou pohanková kaše, málokdy kaše bramborová. Pokud byla přílohou kaše bramborová a karbanátek byl prost rybiny, občas jsem si jej dával - přesně do té doby, než jsem náhodou uviděl na dvoře zásilku brambor pro jednu stolovku, kterými by u nás jezeďáci nekrmili ani prasata.
Kupodivu docela jíst se dalo menu č.2 - krupicová kaše. Byla jen s máslem, tak jsme si z Čech vozili Granko a vylepšili jsme její chuť trochou kakaa.
Další menu bylo již studené. Jedlý byl tvaroh s cukrem a smetanou, pár kousků pečiva - ale zase jen do té doby, než naše kolegyně našla v jednom keksu zapečenou vosu. Mimochodem, po roce studium opustila z důvodů zdravotních.
Prostě raději jsme si vařili sami, i když sortiment obchodů s potravinami byl na tom s pestrostí obdobně. Naštěstí jsme bydleli na koleji a s námi místní študáci z vesnic. Ukrajinští sedláci si přece jenom uměli sem tam něco vypěstovat a místní věru nebyli škrti a rádi se podělili. My jsme jim za to zase občas přivezli za "západu" nějaké nedostatkové zboží. Těmito cestami se k nám občas dostal i špek nebo kus normálního masa na guláš.

Erdogan se skamarádí s Putilínem a po krátkém přátelství se začnou prát, protože jeden je za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. A když se dva perou, třetí se směje. *2*