V roce 1940 pak Stalin vydal Hitlerovi asi pět set Němců, převážně komunistů vězněných v gulazích. Nemůže být přesvědčivějšího důkazu, že sovětský vůdce to myslel se spojenectvím s nacistickým Německem vážně. On obětoval lidi, kteří věřili socialistické myšlence a v dobré víře hledali v Sovětském svazu záchranu, jenomže netušili, že jednomu zlu sice unikli, ale druhému se poddali dobrovolně a to s nimi ještě navíc naložilo takto hanebně.

Němci si převzali své občany na mostě v Brestu Litevském a většinou se zachovali velkoryse. Pochopili, že tito lidé jsou z komunistických snů nadosmrti vyléčeni (v drtivé většině oprávněně) a tak je poslali domů, s tím, že se jednou týdně musí hlásit na gestapu. To štěstí, ale bohužel jako vdova po komunistickém činiteli neměla paní Neumannová, která skončila v koncentračním táboře Ravensbrück.

A tam zažila další šok, všude mezi bloky bylo čisto, uklizeno a ve vězeňských barácích byly dokonce evropské splachovací záchody. Jejím prvním jídlem byl oběd a k němu sladká kaše s ovocem. Vězněné ženy pak ještě dostaly velký porci bílého chleba, kus salámu, asi pětadvacet gramů margarínu a lžíci sádla. V špinavém sovětském gulagu si o něčem takovém mohla nechat jen snít. Samozřejmě tohle bylo ještě na začátku války a později se i situace v Ravensbrücku zhoršovala. Navíc i tady byly vězenkyně terčem brutálních útoků surových dozorců, docházelo k masovému vyhlazování lidí, takže o procházku růžovým sadem samozřejmě nešlo.

Komunisté se zaštiťují lidem, kde mohou, ale když se dostanou k moci, tak je lid vůbec nezajímá, jeho míněním, názory a tužbami okázale pohrdají, zakazují svobodné volby a ty kdo si dovolí mít jiné názory zavírají nebo rovnou vraždí.

„Dnes se konaly v Československu tzv. volby, jež měly vyjádřit souhlas národa s nynějším režimem. Byla podána jediná kandidátka Národní fronty a záporný postoj mohl volič projevit tím, že vhodil do urny prázdnou (bílou) volební listinu. Ve volebních komisích, střežících průběh voleb, fungovali kromě úředních zástupců Národního výboru pouze komunističtí straníci. Ačkoli bylo možno vykonat volební akt (tj. vložení hlasovacího lístku do obálky) za plentou, málokterý z voličů této možnosti použil, aby nebyl podezříván, že vkládá do obálky bílý hlasovací lístek.

Člověku bylo k pláči z této komedie, jež tak nestoudně odhalila pravou tvář toho, co si přezdívá „lidová demokracie“.“ To si zapsal brněnský spisovatel Čestmír Jeřábek do svého deníku 30. května 1948, který vyšel knižně v roce 2008 pod názvem V zajeti stalinismu s podtitulem Z deníků 1948 – 1958.

Volby v režii komunistů byly jedním velkým podvodem na lidech. Ano, komunisté zvítězili v relativně svobodných volbách v roce 1946, do kterých byly připuštěny pouze čtyři politické strany, v Českých zemích, kdy dostali 40% hlasů, na Slovensku je však volilo pouze třicet procent občanů a byli poraženi Demokratickou stranou, která dostala 62% hlasů.

Ve většině západních zemích komunisté působili legálně a mohli kandidovat ve volbách. Ovšem všude tam, kde se rudí zmocnili moci, najednou lidé, jejichž právy se bolševičtí podvodníci předtím tak oháněli, najednou museli lidově řečeno držet hubu a krok. Svobodné volby po pádu Batistova režimu na Kubě sliboval místním obyvatelům na léto 1959 i nějaký soudruh Fidel Castro, ale také z nějakého důvodu na ně zapomněl.

Avšak pozor! Noví majitelé domů si jaksi v mnoha případech museli vzít milionové půjčky, aby jejich majetek zase vypadal k světu. Takto tedy komunisté hospodařili bez dluhů, jako opilec Franta kašlali na všechno! Ano, zadlužili se až noví majitelé, ovšem bez těchto dluhů by se nádherné historické domy zřítily.

A když k tomu připočítáme bolševiky zničenou přírodu, tak je jasné, že nás bývalý režim zatížil stamiliardovými dluhy.

Obyčejní lidé měli smůlu, jestliže měli nemocné ledviny a byli závislí na dialýze (umělá ledvina). Jakmile jim totiž bylo 60 let, už je v nemocnicích na přístroje nepustili, komunisté je nechali umřít a socialistický stát ušetřil na důchodech.

Obyčejní lidé také umírali na nemocná srdce, protože se většina potřebných nedostala na operace. Statistika je jasná, v roce 1988 se v Česku provádělo 150 kardiochirurgických operací na milion obyvatel, v západní Evropě a USA pak 700 až 800 na milion obyvatel. V současné době toto číslo činí v obou případech tisíc, z čehož je vidět jaký skok dopředu jsme v této oblasti dokázali.

Česko za bolševiků zaostávalo i v perinatální, tedy porodní a časné novorozenecké úmrtnosti. V článku Vývoj perinatální úmrtnosti v ČR, o tom zasvěceně píši autoři prof. MUDr. Zdeněk Štembera, DrSc., MUDr. Petr Velebil, CSc. z Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze-Podolí

Uvádějí, že v roce 1976 byla u nás perinatální úmrtnost 19 ‰ a do roku 1989 došlo k jejímu poklesu až na 9,9 ‰. To ovšem ze světového hlediska nebyl žádný úspěch, protože lepší výsledky vykazovalo stále 23 vyspělých zemí, takže jsme obsadili podprůměrnou 24. příčku. V současné době činí perinatální úmrtnost v ČR kolem 4 ‰ a naše země se v tomto pohledu zařadila mezi první desítku na světě. A to samé se týká i novorozenecké a kojenecké úmrtnosti. Čili současné zdravotnictví si vede i v tomto oboru daleko lépe.

Admin si na něm dodělává diplomku z psychologie. *14* *14* *14*

Jasně, admin na to sere. A to myslím kurewsky vážně! *12* *12* *12*

Tak tohle je nejhumornější příspěvek roku a nebojím se říci až staletí.
Palec nahoru a gratulka. Pracující lid ČR pofporuje váš boj s komunistickou chcípající hydrou která zmírá a ve vzteku plive Putinovskou síru a oheň