Vím, že pro někoho je to krutá pravda, ale zaostalé postbolševické Rusko se opravdu ničím takovým chlubit nemůže a stále rozvojová Čína, ta už vůbec ne. Všichni dobře víme, že nejlidnatější země světa je centrem světového plagiátorství v mnoha disciplinách, ale nějaké extra vlastní vynálezy nabídnout nedokáže.

A v čem tkví příčiny úspěšnosti USA? Svobodná společnost dává hodně prostoru svobodné vědě, fantazii a tvůrčí svobodě lidí. To je velký rozdíl proti zemím, kde pevnou rukou vládnou totalitní režimy a jejichž nevzdělaní představitelé rozhodují též o tom, co je a není věděcké. Výsledkem takového přístupu nebývá logicky nic jiného než chudoba a zaostalost.

Vaše Putinovské Gayínkování a Semjonování je také zcela mimo dané téma.
nevolej po pravidlech ktrá pošlapáváš ruský agente

NELŽETE

Diskuse, ve kterých se lže, nikam nevedou. Možná vás někdy bude lákat přifouknout si fakta nebo zveličit nějakou historku. Nikdy byste ale neměli vědomě lhát. I přes anonymitu našich diskusí je také zakázáno vydávat se za někoho jiného.

Úsměvná až soucitná, taková byla příhoda náčelníka Hlavní politické správy armádního generála Jepiševa, který trpěl silnou sklerózou. A tak se mu jednou stalo, že projev k velitelům, přečetl dvakrát, protože jej dostal napsaný dvojmo a on sám nevnímal, co vlastně čte. Samozřejmě nikdo si navenek ničeho nevšiml, a odměnou mu byl typický mohutný servilní potlesk.

Suvorov se vystižně o nejvyšším velení sovětské armády zmínil jako o sklerotických, vetchých, senilních a starých mrtvolách.

Úžasné bylo i armádní cvičení Dněpr, při kterém měly tanky přejet pod vodou stejnojmennou řeku. To není jednoduchá záležitost a tak sovětští velitelé, aby si před komunistickou špičkou v čele s Brežněvem neřízli ostudu, vyřešili problém tak, že ženisté postavili na dně řeky zpevněné plochy z ocelových plátů a kamenů, které ohraničili betonovými svodidly, jež měly vést tanky ve správném směru. To stálo hodně peněz a je rovněž jasné, že ve skutečném boji, by nepřítel asi těžko nechal sovětské bojovníky čtyři měsíce před ofenzivou stavět podvodní cesty.

Výborný zážitek měl také Suvorov, coby frekventant vojenského tankového učiliště. Ze služby v tzv. lítačce, čili hlídce, která kontroluje vojáky mimo kasárna. V tomhle byla stupidita bolševiků mimořádně vysoká, protože každá hlídka dostala přesně dopředu nařízené normy zadržených za směnu, na letišti jich mělo být na 150, jinde ve městě 60. A tak se Suvorova hlídka snažila, dvě hodiny před koncem služby splnila limit zadržených a dál si ničeho nevšímala. Když pak kolem ní chodili opilí vojáci, tak nic neviděla, ovšem předtím zatýkala vojáky na vycházce za hlouposti, jako byl mírně posunutý knoflík apod.

Dále uvedl dva příklady z obce Vyskytná. Jedním z poválečných členů KSČ se stal tamní četnický strážmistr Josef Koukal, který se za okupace začal aktivně učit německy a sloužil nacistům tak horlivě, že se ho každý bál. Dokonce jednou špicloval i pana Pikla, zda-li neposlouchal zahraniční rozhlas tedy Londýn nebo Moskvu, za což za nacistů hrozil trest smrti. Po osvobození se vypařil na Karlovarsko, odhnědl, následně zarudl a jako horlivý soudruh se stal vysokým důstojníkem SNB.

Dalším takovým výlupkem byl zemědělec z vesnice v sousedství Vyskytné. Jeho jméno autor neuvádí, ale píše , že za války byl vlajkařem, ze kterého mělo jeho okolí strach. Ten se také dal po válce k soudruhům a když si Josef Pikl na toho člověka u rudých funkcionářů stěžoval, tak byl odmítnut s tím, že vyvolává zbytečné rozbroje.

Pikl dále píše, že kolaborantů nalezlo po roce 1945 do KSČ spousty. Já sám vím o jednom případu z jihomoravských Židlochovic. Tamní občan František Vybíral otevřeně spolupracoval s nacisty, rovněž patřil k Vlajkařům, dostal i nejvyšší protektorátní vyznamenání Svatováclavskou orlicí a prý patřil dokonce i mezi konfidenty gestapa. Po válce utekl na Mostecko a tam rovněž udělal kariéru v KSČ.

Milan Moučka, bratr nedávno zesnulého herce Jaroslava, patřil v padesátých letech k nejhorším estébáckým mlátičkám. Později se dokonce stal hlavním vyšetřovatelem StB a brutálně vyslýchal též doktorku Miladu Horákovou. Za války se prý angažoval v komunistickém odboji, existují ale indicie o tom, že byl ve skutečnosti agentem Sicherheitsdienstu neboli SD. To byla zpravodajská služba SS považovaná za blízkou Gestapu a po válce prohlášena Norimberským tribunálem za zločineckou organizaci.

Uznávám, že i mezi komunisty byli stateční lidé, kteří za svůj razantní antinacismus zaplatili životem. Mezi ně patřil například spisovatel Vladislav Vančura. Na druhé straně komunistický odboj rozhodně nebyl hlavní silou v boji proti nacismu, ale o tom někdy příště.

Bývalý vrchní bolševik se obul do církevních restitucí, že prý katolická církev se dosud nekála za zlo, které způsobila českému národu a tak ať na vrácení majetku zapomene. Ovšem z úst komunisty Miroslava Grebeníčka jsou taková slova drzostí a zpupností.

Potíž je v tom, že o pokání mluvil člověk, který sám neví co to je a není něčeho takového schopen. Je to jako kdyby masožravec dělal přednášku o vegetariánství a vytýkal lvovi, že požírá jiné savce. Člen tvrdého stalinistického jádra uvnitř KSČM, syn mučitele politických vězňů a estébáckého násilníka, který si nijak nezadal se svými gestapáckými vzory, Aloise Grebeníčka, by měl být raději zticha, někam zalézt a neohánět se morálkou.

To je to samé, jako kdyby potomci Heinricha Himmlera vytýkali komunistům zločiny proti lidskosti. Ne, že by neměli pravdu, ale od nacistů jaksi takové výtky zní opravdu hodně nepatřičně. A to samé platí i o Grebeníčkovi a jeho výpady vůči katolické církvi. Navíc papež Jan Pavel II. se za příkoří způsobené katolíky opakovaně veřejně omluvil, kdežto od českých komunistů zatím upřímná lítost nad jejich vraždami a terorem nezazněla.

Inu v tomto případě platí známý citát z písně Karla Kryla „Na rohu ulice vrah o morálce káže.“

Srpen 1939 - dohoda dvou gangsterů o kořisti

Přesně tato slova vystihují známý pakt Molotov - Ribbentrop z 23. srpna 1939, kterým si dvě zločinecké bandy, nacistické Německo a bolševický Sovětský svaz, rozdělily teritorium. Obě strany přitom tuto dohodu nebraly vážně a jenom potřebovaly získat čas k dalším výbojům. Druhá světová válka s desítkami milionů obětí začala v režii Adolfa Hitlera přepadením Polska za aktivní pomoci bolševického vraha Josefa Stalina.

Někteří rádoby znalci namítnou, že Stalin si potřeboval zajistit západní hranice proti Německu, oddálit tak nacistický útok a se připravit se na obranu země. Ono to však bylo poněkud jinak. Sovětský diktátor chtěl dostat do války Západ s Německem, aby se pak v pravou chvíli mohl vrhnout na oslabenou kořist.

Ovšem svého německého spojence se zpočátku snažil hýčkat. Souhlasil s uzavřením hospodářské smlouvy na podzim roku 1939, podle které bolševické Rusko dodávalo Německu důležité suroviny, jako ropu, plyn, železnou rudu atd. To činilo opravdu důsledně a poslední nákladní vlak projel ze SSSR do Hitlerovy říše 22. června 1941 ráno asi jen dvě hodiny před zahájením německého útoku.

V rámci onoho čtvrtého dělení Polska postupovali oba zločinci Stalin s Hitlerem v dojemné shodě. Již 3. září sovětský ministr zahraničí Molotov neváhal ujistit německého velvyslance v Moskvě Schulenburga o tom, že Rudá armáda zahájí už brzy útok na Polsko, tak jak bylo domluveno. O šest dnů později pak Molotov nacistům blahopřál, když dostal falešnou zprávu o dobytí Varšavy. „Dostal jsem vaše hlášení o vstupu německých vojsk do Varšavy, prosím, předejte mé blahopřání a pozdravy německé říšské vládě." Ve skutečnosti však polské hlavní město padlo po hrdinné obraně až na konci září.