Když si mnozí všimli, že ty komunistické bonbony jsou spíš kyselé a rozhodně nebezpečné, bylo už pozdě. Sice už nebyly velké procesy, zato však všudypřítomná šikana. Kdo se dostane na školu? Kdo dostane byt? Kdo bude povýšen? Kdo bude smět jet na dovolenou do Jugošky? Zase se lidé začali bát svého souseda, svůj čas věnovali shánění masa, ovoce, nebo třeba toaletního papíru.
Abyste se ze strachu nezbláznili, začnete být po čase lhostejní. Bylo to snesitelné a pohodlné. A lhostejné byly celé generace.

Ono totiž nebylo složité v době komunismu proplout. Stačilo dělat, co po mně chtěli, nevybočovat, nedržkovat. Chodit do práce a neremcat, že šéf je sice komunista, ale pitomec, chodit do hospody a víc nadávat na mizerný fotbal a počasí, než na to, že nemůžete dětem koupit pomeranč. Jezdit na chalupu a ujišťovat se, že je všude chleba o dvou kůrkách, takže proč litovat, že nemůžu do Itálie, Francie, Ameriky. Ano, měli jsme svou sociální bublinu, své kamarády, s nimiž jsme chodili sportovat a do hospody a vlastně jsme se měli dobře.

Ta lhostejnost k tomu, co se kolem mne děje, to je komunistické dědictví, které si v sobě neseme. Všichni a dodnes. A to považuji za největší zločin, který komunismu přičítám.
Nemohli by totiž zavírat nevinné, popravovat spravedlivé, vyhánět věrné ani ponižovat hrdé, kdyby nebyli všichni ostatní lhostejní. Kdyby se ozval silný mnohočetný hlas na jejich obranu. Kdyby se angažovaní lidé postavili na obranu svobody svého souseda, kamaráda, ba i nepřítele.
Vím, že mladé generaci mohou zločiny komunismu připadat stejně daleko jako hrůzy třicetileté války. Ale vlastně jde vždycky o to samé. Nebýt lhostejný.

Znárodnění soukromého majetku

V roce 1946 ještě komunisté ve volbách slibovali podporu malým a středním podnikatelům, dokonce i v ústavě z roku 1948 zůstalo zachováno právo na soukromé vlastnictví podniků do 50 zaměstnanců. Po převratu však veškeré sliby vyšuměly do ztracena, znárodněno bylo tedy vše, Československo se tím stalo unikátním i mezi dalším komunisty ovládanými státy. Krom zestátnění podniků došlo ke zkonfiskování půdy a kolektivizaci ve vesnicích. Rolníci byli i s rodinami vysídleni (celkem cca 5000 lidí).
Proticírkevní Akce K

Komunisté si představovali církev jako svůj poslušný nástroj. Když jejich loajalitu požadovali neúspěšně,  začal zasahovat proti katolickým školám, spolkům i novinám. V rámci Akce K v roce 1949 začali likvidovat kláštery. StB omezovala a pronásledovala křesťanskou mládež a její vzdělání. V rámci vykonstruovaných procesů byli 3 představitelé církve odsouzeni na doživotí, další pak celkem na 2110 let vězení.

Děti trestané za „hříchy“ rodičů

Komunisté uvedli do praxe středověkou metodu, kdy se za činy lidí mstili na jejich dětech (dále to praktikovalo např. gestapo). Pro potomky politicky nespolehlivých lidí se studium na vysokých a často i středních školách stalo tabu, čímž byly poznamenané na celý život. Těžko odhadovat, zda takových dětí byli tisíce, desetitisíce či statisíce. Děti komunistů naopak měli přednost při přijímacích řízeních na všechny školy automaticky.

Vykonstruované procesy

K likvidaci nepohodlných lidí po roce 1948 využili komunisté všech možných prostředkům. Za vymyšlené prohřešky bylo k smrti odsouzeno 241 lidí a další tisíce k vězení až na doživotí. Nejznámějším vykonstruovaným případem je jistě ten s Miladou Horákovou, který vedla prokurátorka Brožová-Polednová a ten s generálem Heliodorem Píkou, kterého na smrt poslal Vaš za smyšlenou velezradu. Právě případ Milady Horákové pohnul světem, když prezidentu Gottwaldovi  přišly dopisy celého světa se žádostí o milost právě pro ni (jeden zaslal i Albert Einstein). U nás však byla patrná proměna, kterou za krátkou dobu prošla celá společnost, protože i od dětí ze škol (jimž byly náležitě vymyty mozky, dospělí prakticky neměli navybranou) se sbíraly dopisy požadující pro Horákovou nejvyšší trest.

Vedle politických oponentů se komunisté podobným způsobem vypořádali s představiteli církve (kněz Josef Toufal zemřel během brutálních výslechů). Jako další přišli na řadu vojáci, sportovci i se soudruhy z vlastních řad.

Zahraniční odboj

Vojáci, kteří bojovali proti Německu v 2. světové válce a vraceli se domů jako hrdinové, se od komunistů nedočkali žádného uznání. Ti s nimi naopak naložili nanejvýš ostudným způsobem – bez soudu je posílali do vězení či rovnou na smrt, další degradovali a je i jejich rodiny odsoudili k podřadným zaměstnáním. Těch, co bojovali na západě, se zbavovali proto, že viděli demokraticky fungující společnost, proto budování komunistického státu tedy byli nepohodlní. Těch, co bojovali na východě se zase zbavovali proto, že viděli, jak to vlastně v tom Sovětském svazu doopravdy chodí.

Příběh končí tím, že jeho hlavní aktér zemře, protože nelze utéct takovému molochu, jakým je celý stát. Všechna jeho chapadla se spojila a vytvořila procesy, ve kterých byli lidé bez nejmenší viny vražděni jako prasata na jatkách. A to dokonce za potlesku veřejnosti, která proti těmto „zrádcům“ brojila. A veřejnost je dalším aspektem příběhu, který nás bude zajímat. Dnes v roce 2014 se koukáme na tehdejší obyvatele naši země s větší shovívavostí. Byli to lidé, kteří nevěděli tolik, co víme dnes my, takže je oklamal režim a oni vlastně za to nemůžou. Jenže to není pravda. Lidé už dávno věděli, jakou má život hodnotu. Věděli, že zabíjet nevinné je špatné. Přesto celý národ umožnil, aby se tak stalo. Každý člověk, každý občan, který nevystoupil na jejich ochranu, je částečně vinen jejich smrtí, jejich vraždou. Můžeme si nalhávat, že lidé tenkrát byli jiní, že to byla jiná doba, ale pravda to není, protože lidé jsou pořád lidé a ne nemyslící stroje. Celý nás národ si s sebou nese tento úděsný čin. A jak můžeme říci s jistotou, že tehdejší lidé se o nás tolik nelišili? jak můžeme říci s jistotou, že nebyli zaslepení komunistickou propagandou všichni? Protože právě to byl důvod, proč komunisté vykonstruované procesy prováděli. Protože ti lidé, které soudili, byli právě ti, kteří viděli, co se děje a postavili se proti tomu. Komunistický teror je za veřejného potlesku povraždil. A zase by se zde dala najít klasická chyba se zbavováním se odpovědnosti. Nebyl to totiž komunistický teror, který vraždil, teror vraždit nemůže. Byli to lidé. Lidé jako jsme my všichni ostatní. Tito lidé, naši spoluobčané, které potkáváme dnes jako babičky a dědečky, byli schopni zavraždit válečného hrdinu, který této zemi obětoval celý svůj život. Heliodor Píka byl zavražděn ne komunismem, ale lidmi, kteří jej vyznávali. Generál Píka věděl, co je správné a za co se musí bojovat. A za to také zemřel. 65 let poté, co byl zavražděn, stále volí mnoho nás komunisty, stále je slyšet mnoho hlasů, že by se za komunistickou minulostí měla udělat tlustá čára a jít dál. Jenže jak můžeme být národ hodný respektu, když se při první příležitosti alibisticky vzdáváme viny?

Pokud by měla být někdy aspoň částečně odčiněna zvěrstva, která zde komunisti napáchali, musí být navždy zakázána komunistická strana! Zemřelo pro ní jen u nás moc lidí. Lidí dobrých a morálně silných. Byli to ti nejlepší lidé a proto také pro komunismus tak nebezpeční. A místo toho, abychom těmto lidem vzdávali hold, tak špiníme jejich památku tím, že tolerujeme existenci strany oslavující právě jejich vraždu. Vina nelpí na všech stejným dílem. To rozhodně ne. Ale lpí na nás všech do té doby, dokud budou moci komunisté svobodně šířit své poselství nenávisti. Dokud budou mít potenciál k tomu znovu vytvořit teror a znovu vraždit nevinné lidi. Každý den, kdy si nalháváme, že minulost je už uzavřená, dáváme další den k dobru komunistickým zrůdám. Pokud máme jako národ někdy odčinit tohle neuvěřitelné ZLO, musíme být schopni zakázat komunistickou ideologii a komunistickou stranu na pořád. To je totiž jediné úctyhodné řešení, které můžeme položit na hroby těch, kteří umírali za nás ostatní.