Nevim no u některých her mi to nevadí, ale třeba u Dragon Age Inquisition mi to vadilo tak hodně, že sem to přestal hrát. Vůbec mě svět nezajímal proč bych se měl starat :D

slusnej trolling..

Jo, za mě určitě souhlasím, s celkem stejnou argumentací jako je v článku. Další dobrý příklad je Fallout 2. Někdy mi záchrana "světa" nevadí (Arcanum, KOTOR), ale nakonec to taky spíš beru přes osobnější linku, než že zařve pytel anonymních (+ ještě v reálu neexistujících) lidí/mimozemšťanů. 

Myslím si, že se to ještě pojí k dvěma aspektům herního vyprávění - zaprvé, když se zachraňuje svět, zná ho člověk vůbec? Má k němu vůbec vztah, proč by ho chtěl zachraňovat? Vezmeme-li nedávno probrané téma kolonialismu - představíme-li si ekonomickou strategii typu Anno, a pak v datadisku vyjde možnost kolonializovat zámořské civilizace, dělat si ještě krásnější městečko, porazit rivaly v Evropě, atd., tak si myslím, že lehké plundrování zámořské civilizace spoustě hráčů vadit nebude, protože vlastně negativní dopady se dějí jen "někde jinde". Jenže když si představíme místo toho hru, kdy kolonialista začne žít s native "divochy", zjistí, že mají třeba zajímavou kulturu a přírodu, a uvidí, jak to kolonializace ničí, tak už by najednou hráč měl k "světu" (kolonii) úplně jiný vztah a ničení původní kultury by třeba nesl nelibě. Příklad z praxe je Albion - člověk si nejdřív projde překrásnou planetu, než zjistí, co jí hrozí. Díky tomu "záchranu planety" prožívá. Pokud by na začátku kydnul hráč na planetu a orákulum mu řeklo "svět je v ohrožení, musíš jít splnit proroctví a zachránit ho", tak se vsadím, že to nebude fungovat tak silně.(btw., Vašku, Albion sice byl nejspíš vydaný dřív než ses narodil, ale hraje se to i dneska fakt dobře a stojí to za zahrání - ve spoustě věcí to je i dneska unikátní a relevantní)

Druhá související oblast, řekl bych, je výstavba příběhu a "růst" postavy. Baldur's gate sága taky končí velmi vysokými a zásadními cíli, ale hráč začne jako relativní tintítko a řeší "malé problémy", pak prostřední, a až po velmi dlouhé době se dostane k "záchraně světa". Nebo Inquisitor - začíná to jako lokální "detektivka" a až po dlouhé době se zjistí, že jde o něco víc. Taky nemám problém. Naopak třeba u Dragon Age Origins mi přišlo úplně směšné, že jsem začal jako studentík magie, vylezu ven z akademie, a hrr, hnedka na bedra dostanu úkol zorganizovat poslední alianci národů a spasit svět...cože? Tam byl růst postavy udělaný zkrátka úplně blbě. Tyranny na mě taky působilo v tomhle uspěchaně (jsme obyč mid-vysoce postavený týpek, a hrrr, najednou jdeme skokově vyzvat velkou temnotu).

Tj., pro shrnutí - záchrana světa mi nevadí, pokud mi o svět aspoň trochu jde, a pokud je postup k té záchraně smysluplně rychlý (či spíše pomalý). No, a nebo to je Elder Scrolls a je to jedno - až prozkoumám ty ruiny na obzoru, tak už jdu zachraňovat ;-) 

Kdyz si to tak vemu kolem, tak opravdu 95% mojich odehranych RPG je o zachrane sveta 😀. No a zbylich 3% jsou zase o niceni sveta. No a zbytek tvori Overlord serie, KOTOR a specialni vyjimku ma Divinity 2, kde v hlavnim ukolu zachranujete svet, ale ponekud se vam to nepovede 😉 .

Osobně mi taky zachraňování světa baví, byť v ME je to budováno s citem a ME3 je spíš neumětelská celkově. Popravdě je tohle zachraňování světa úmorné v kterékoliv látce.

Hmm - západní tvorba a RPG je 9/10 her záchrana světa. Pane Pecháčku měl bys zkusit Nier např., oba díly nejlépe, když jste to zvolili příběhem roku, možná by to stálo za vyzkoušení, ne? I když nechápu, jak to mohl být příběh roku, když to půlka redakce ani nehrála viz Homola a Pecháček. 

Kingdom Come 😍