Asi napíšu článek o tom, proč nemám rád články o tom, co autor nemá rád ;-)

Mě by se líbila hra, kde by jste hráli za nejhoršího úchyla, ale nepřišlo by vám to tak. Třeba v intru by bylo jak se obyčejný lidi hlavní postavičce smějí třeba kvůli tomu že šilhá a pak by ho nějaká skupinka zmlátila kvůli jiný prkotině, úplně zbytečně atd. Ze začátku by jste jenom vymýšleli jak zabít těch pár lidí. Vaše nenávist by průběhěm hry rostla a pak by jste lidi mučili ve sklepě a následně by jste si dělali i takový menší koncentrační tábory. Už tak v první třetině hry by hlavní postavička byla nejhledanějším člověkěm. Pak by jste se třeba schovávali policii, ale byla by cutscéna jak vzpomínáte, že vám policie zabila rodiče, tak by jste začali vraždit i je a takovej vztah si postupně uděláte k celýmu světu. Konec by byl třeba že by hlavní postavička stála v záři mnoha atomových hřibů z bomb které sama vypustila a které už nenávratně ničí celou planetu. A přitom se usmívá a všem těm zbytečně prchajícím a vyděšeným nevinným lidem to přeje a vy jako hráč by jste se cítil stejně, akorát by vám bylo líto že zemře i ten hlavní hrdina. Ale zároveň by jste byli na něj hrdí. A v závěrečný animaci by byli záběry třeba jak se pár líbá pod stromem, nebo ze svatby, miminko poprvý řekne ''máma'' atd. a hned na to by se prázdně a bezmocně otočili na ty dopadající atomovky. A vy víte že jste to způsobili vy, ale těsně před tím jste za to byli rádi, že váš hrdina zvítězil nad ''zlýma lidma'' . Možná by to byl i zajímavej psychologickej experiment sledovat, jak lidé prožívají takovou hru. 

EDIT: je to napsaný nadneseně a přehnaně, ale tu hlavní pointu snad všichni pochopíte.

Fakt není náhoda, že nejlepší RPG jsou Torment, New Vegas, Vampire Bloodlines, Kingdom Come a Witcher 2/3, všechny primárně o osobních příbězích než o zachraňování světa. V tý trojce je sice potřeba porazit Wild Hunt a Ciri pak zastaví bílou zimu, ale z celkový herní doby to je tak 5%.

Jo, tím okamžikem, kdy má všeho toho zachraňování světa až po krk, si projde asi skoro každý hráč. Sem tam to může fungovat, zvlášť když umí titul dobře vybudovat jak tu citovou vazbu, tak skutečný dojem té naléhavosti a vysokých sázek, většinou je to ale jen genericky podané s představou, že "záchrana světa je to, s čím se dokáže identifikovat každý, však přeci všichni žijeme v nějakém světě". Opak je samozřejmě pravdou, je to natolik vzdálená a abstraktní představa, že samo o sobě to ve většině lidí žádné vzrušení nevzbudí. Stejně tak je to tomu i s konečným pocitem zadostiučinění - hodně her to má tak, že na konci vám pak jen nějaký generál podá ruku, zasalutuje a poví "Zachránil jsi svět, hrdino. Dobrá práce", což je sice hezké, ale pochybuji, že by z toho někomu vyhrkly slzy dojetí:)

Celkově vzato na mě daleko lépe působí věci menšího rozsahu, se kterými se dá lépe identifikovat (na strážnicku by řekli, že je to relatable), než velkolepé a realitě vzdálené zápletky. A nejen u her. Když se v komiksových filmech kočkují hrdinové a záporáci prohazováním skrze baráky a ničením půlky města, tak to na mě působí podstatně méně epicky než když třeba šel vyčerpaný netflixový Daredevil na férovku nakopat zadky dvou místnostem ruských únosců dětí. Prostě méně je někdy opravdu více.

Jinak ano, Planescape: Torment je prostě nádherná ukázka, jak udělat nestandardně osobní příběh a přitom držet hráče motivovaného po celou dobu. Ba co víc, v Tormentu je skvěle zpracovaný i právě ten vztah se společníky, protože časem hráč zjistí, že jeho postava je s většinou z nich spjata mnohem víc, než ze začátku tušil. Najednou pak vyvstává otázka, nakolik za jejich osudy nese zodpovědnost a tím se mění dynamika vztahu s nimi. Celkově, o genialitě Tormentu bychom se mohli bavit velice dlouho:)

A Dragon Age II je taky dobře zmínění, protože ten mám osobně daleko radši jak první díl právě kvůli tomu důrazu na příběh jedné rodiny a jednoho města. Zvlášť když při prvním průchodu jsem v zásadě pokazil i to, co jsem nemusel (aneb nezachránil jsem někoho, kdo nemusel zemřít) a se všemi dalšími událostmi bylo jasné, že přestože protagonista se v rámci městské hierarchie vypracovával ze samého dna stále výše, tak všechny ty osobní tragédie, jež přitom utrpěl, ho musely zevnitř zcela zničit. Pro někoho, kdo preferuje vžívání se do svých postav, jde podle mě o skvělý titul.

Úplně nesouhlasím, že zrovna třeba Skyrim hráče nikam netlačí. Naopak, Behtesda v posledních titulech ráda člověka pořád někam postrkuje. To je samé "Rychle za Greybeardama, je to veliká čest, že tě nahání přes celou zemi" nebo "Spěchej, než Alduin stačí ressnout dalšího draka". V reálu samozřejmě hráče žádný časový limit netlačí, přesto se ale zadání hlavních questů snaží neustále na hráče vyvíjet nátlak, aby už už pokračoval.

ano, rpg jde udělat "jinak", jak to ukázal planescape. ale ono když hraješ za postavu, která na konci hry má obrovské schopnosti a sílu, což je mechanická podstata rpg, tak k čemu by pak taková síla byla využitá? witcher 3 je podle mě výborný kompromis, především v datadiscích. nesmí se zapomenout, že součástí zaklínače jsou knížky, kde je cirillin osud taktéž tak trochu předpovězen. mno a především je to o shledání geralta a ciri a nevím, jak by se dalo uskutečnit, aby to nebylo za nějakých epických okolností. prostě záchrana světa a epičnost je základní kámen fantasy. to tak bude vždycky. však třeba detektivky, červená knihovna nebo horory taky nejdou číst a sledovat furt dokola, protože je to furt jedno a to samé.

Kingdom Come 😍

Nemozem nic len suhlasit. Naposledy ma tak nastvalo prve Divinity Original Sin, ktore zacinalo ako prijemna detektivka a skoncilo ako megalomanska fantasy brecka o skonani celeho vesmiru. :-D proste sracka

Vaclav by sa ale mal urcite poobhliadnut po Octopath Traveler v ktorom o ziadnu zachranu sveta nejde, vzdy ide o vyrovnanie sa postav so svojou minulostou.

Hezky článek. Díky! Víceméně souhlas.

Já nemám rád příběhy, co mě nutí být americkej dobroser, co jde zase vyhrát nějakou tu válku proti skrz naskrz "zkaženýmu" režimu nějaký bezvýznamný, malý zemičky...

Jo, za mě určitě souhlasím, s celkem stejnou argumentací jako je v článku. Další dobrý příklad je Fallout 2. Někdy mi záchrana "světa" nevadí (Arcanum, KOTOR), ale nakonec to taky spíš beru přes osobnější linku, než že zařve pytel anonymních (+ ještě v reálu neexistujících) lidí/mimozemšťanů. 

Myslím si, že se to ještě pojí k dvěma aspektům herního vyprávění - zaprvé, když se zachraňuje svět, zná ho člověk vůbec? Má k němu vůbec vztah, proč by ho chtěl zachraňovat? Vezmeme-li nedávno probrané téma kolonialismu - představíme-li si ekonomickou strategii typu Anno, a pak v datadisku vyjde možnost kolonializovat zámořské civilizace, dělat si ještě krásnější městečko, porazit rivaly v Evropě, atd., tak si myslím, že lehké plundrování zámořské civilizace spoustě hráčů vadit nebude, protože vlastně negativní dopady se dějí jen "někde jinde". Jenže když si představíme místo toho hru, kdy kolonialista začne žít s native "divochy", zjistí, že mají třeba zajímavou kulturu a přírodu, a uvidí, jak to kolonializace ničí, tak už by najednou hráč měl k "světu" (kolonii) úplně jiný vztah a ničení původní kultury by třeba nesl nelibě. Příklad z praxe je Albion - člověk si nejdřív projde překrásnou planetu, než zjistí, co jí hrozí. Díky tomu "záchranu planety" prožívá. Pokud by na začátku kydnul hráč na planetu a orákulum mu řeklo "svět je v ohrožení, musíš jít splnit proroctví a zachránit ho", tak se vsadím, že to nebude fungovat tak silně.(btw., Vašku, Albion sice byl nejspíš vydaný dřív než ses narodil, ale hraje se to i dneska fakt dobře a stojí to za zahrání - ve spoustě věcí to je i dneska unikátní a relevantní)

Druhá související oblast, řekl bych, je výstavba příběhu a "růst" postavy. Baldur's gate sága taky končí velmi vysokými a zásadními cíli, ale hráč začne jako relativní tintítko a řeší "malé problémy", pak prostřední, a až po velmi dlouhé době se dostane k "záchraně světa". Nebo Inquisitor - začíná to jako lokální "detektivka" a až po dlouhé době se zjistí, že jde o něco víc. Taky nemám problém. Naopak třeba u Dragon Age Origins mi přišlo úplně směšné, že jsem začal jako studentík magie, vylezu ven z akademie, a hrr, hnedka na bedra dostanu úkol zorganizovat poslední alianci národů a spasit svět...cože? Tam byl růst postavy udělaný zkrátka úplně blbě. Tyranny na mě taky působilo v tomhle uspěchaně (jsme obyč mid-vysoce postavený týpek, a hrrr, najednou jdeme skokově vyzvat velkou temnotu).

Tj., pro shrnutí - záchrana světa mi nevadí, pokud mi o svět aspoň trochu jde, a pokud je postup k té záchraně smysluplně rychlý (či spíše pomalý). No, a nebo to je Elder Scrolls a je to jedno - až prozkoumám ty ruiny na obzoru, tak už jdu zachraňovat ;-)