O svém volném času rozhoduju já a podle toho rozhodnutí buď reaguju na komentář hned, nebo až se mi chce, nebo třeba taky nikdy.

Nicméně to, co ti Google vyhodil, ale tys to "náhodou" přehlídnul, je to, že komentář sice obsahuje subjektivní prvky, ale primárně je to úvaha. Tady tenhle text je primárně exhicií autorova osobního herního vkusu, jejíž objektivní přínos je nula. Co jsme se z toho textu dozvěděli, co jsme nevěděli? Nic. Dozvěděli jsme se, co má rád Pecháček. Mně je u zadele, co má rád Pecháček. Nechci se učit jeho vkus a nechci si pamatovat co má rád, co nesnáší, jakými traumaty prošel a co všechno ho formovalo tak, že píše, jak píše. Tohle všechno má on sám zavřít do šuplíku dřív, než sedne za  klávesnici. Což evidentně nedělá. Kdybych ten text měl nějak kvalifikovat, tak je to hodně nepodařený esej. Pro srovnání - výborné eseje píše Lukáš Grygar. Ale mám k nim ty samé námitky, protože se dozvídám hodně o autorově osobě a málo o problematice.

Zato tobě googlení zjevně nešlo, když ses na reakci zmohl až po tak dlouhé době a stejně je to jen ubohé vycouvání bez jediného protiargumentu. 

Prostě klasický dworkin, který nepřiznává chybu.

Hezky sis z toho, co ti vypadlo z Google, vybral jen to, co se ti hodilo. Googli dál. :)

" Je to problém v Mass Effectu 3, kde vás hlavní Reaper z nějakého důvodu poslechne na slovo" že by proto že si už dvakrát nakopal mrdel reaperům tak že se z toho málem nevzpamatovali ?.:D

Osobně zbožňuji příběhy, která mají začínají a končí úplně z osobních/materialistých důvodů a pokud je tam nějaké zachraňování, tak jste se k tomu spíše dostali úplnou náhodou.

Např. Shadowrun Returns

Začátek částečně osobní a materialistický, kdy hlavní hrdina dostane starou zprávu od mrtvoly ("Zjisti, kdo mě zabil, a dostaneš za to ca$h") a pak se to celé čím dál tím více zamotává a eskaluje, hrdina zastaví velké nebezpečí, a celé to končí dost komicky (nebudu spoilerovat).

Proč ne, já bych rpg radši bez záchrany světa ale o tom jak být největší padouch ( něco jako Overlord ale větší)

Někdy bych si rád zahrál RPG, kde se hlavní postava snaží celou dobu ignorovat všemožná proroctví o záchraně světa, pomáhá v boji s arcipadouchem jen kvůli splnění osobních cílů a nakonec celou apokalypsu odvrátí vlastně náhodou, aniž by si pořádně uvědomil jak to dokázal nebo jak se ten mocný záporák vlastně jmenoval. Taková Army of Darkness v herní podobě.

Blackstone znám, na Vagabond budu muset kouknout. Pokud tě tahle tématika zajímá, tak jsem nedávno otevřel diskuzní fórum:

http://zodlikeproductions.forumotion.eu/

Je tam i česká sekce ale většina informací je v angličtině. Některý články, jako ohledně výcviku teroristů americkejma SOFs v Turecku a Jordánsku, nebo masivní operaci, financovaný Pentagonem, zaměřený na pašování zbraní z východní Evropy a bývalýxh sovětských zemí, tu fakt člověk v český mutaci nenajde. A v drtivý většině ani na zahraničních zpravodajskejch serverech...

Jo, viděl sem. JD sleduju pravidelně.😀Jinak dobrý kanály (zaměřený víc na Střední Východ) jsou Blackstone Intelligence Network a The Last American Vagabond.

Jo, přesně thenhle díl mám na mysli.  Jimmy Dore je taky výbornej, ale to je trochu nezávislejší scéna. Tenhle aktuální kousek je fakt povedenej:

https://www.youtube.com/watch?v=hJx9nTCFxrs

Nebylo to náhodou to interview, kde ho Schiff nařkl, že dělá pro Putina? To byl celkem fail. Smutný případ novodobého McCarthyismu v USA.

Jinak Tucker jel bomby i při "twitterovém chem. útoku" v Doumě a teď nedávno při summitu v Helsinkách.

Jo, Tucker je celkem dobrej. Umíral jsem smíchy u jedný jeho talkshow, ve který totálně zlikvidoval kongresmana Schiffa. Obecně jsem spíš měl na mysli klasický zpravodajství, kde se člověk hodně nadře, aby našel nějaký zajímavý informace místo fearmongeringu a čistý propagandy.

Dávám přednost shromažďování informací z co nejvíc možnejch zdrojů na jejichž základě si vytvořim vlastní závěry. K tomu, co si mám myslet o situaci na Ukrajině, v Líbyi nebo Sýrii nepotřebuju vyfešákovanýho panáka, co předčítá tikový zprávy korporátních médií. Proto taky vim, že v Rusku už 25 let nejsou u moci komunisti a západní Evropu zachvátil kulturní marxizmus.

Fair point. Jazyk je zde na vině. Ona je totiž naděje a naděje. Naděje první je prakticky rovná pravděpodobnosti. Vychází z dostupných informací, vyhodnocení cílů a promýšlení jejich dosažení. Naděje druhá je vyprázdněné nepodložené doufání, primárně vycházející ze slepé víry v Boží zásah či jiné zázraky. A tu když mi někdo smrtelně vážně metá do tváře jako hnací motor svého počínání a přitom je framing díla takový, že ho podle autora ho nemám považovat za magora, tak skřípu zubama. Přitom ve většině příběhů lze takové prázdné tlachy nahradit něčím smysluplnějším, což je o to smutnější.

Ptejte se autora. 😉

Hele, I mainstream má občas světlý chvilky žurnalistiky.😀Např. Tucker Carlson na FOXu.

dáváš snad raději přednost propagandistickým fake news z pro ruských webů?

Moc čteš mainstreamový zpravodajství...

jinak co se týče názoru na věc, za mě je to detail. záchrana světa klidně, ono to jde udělat i tak, že člověk s těmi neznámými oběťmi soucítí. takže jde prostě o to, jaký má hra scénář, jak se hraje. těch aspektů, které ovlivňují zábavnost, je mnoho. a jedním z nich je i aktuální duševní rozpoložení hráče/diváka.

to platí i o filmech. je řada hloupých, povrchních a béčkových filmů. to neznamená, že nemohou být zábavné. že se to někomu omrzí a přejí? může být. ale jednak to nemusí být případ všech, třeba méně zkušených hráčů, nebo si v tom někdo dokáže najít něco pozitivního. většinou to funguje tak, že člověk chce od něčeho víc a víc. to co viděl/zažil ho nadále tolik neuspokojí. typicky triky ve filmech. před pár lety nám spadla čelist z některých triků u některých filmů. dnes je to spíš samozřejmost a od akce čekáme prostě stále víc. druhou možností pak je, že si chceme od toho odpočinout, a sáhneme po něčem komornějším, po něčem, kde se musí víc přemýšlet, po něčem, co nestojí na tricích a WOW efektu. v konečném důsledku ale dost záleží na tom hráči/divákovi. jak moc je ochotný ten obsah vstřebávat a ponořit se do toho. někdo to umí lépe, někdo hůře.

já jsem to měl podobně s knihami. mám pár oblíbených spisovatelů (asi jako většina), ale číst neustále něco od jednoho? za chvíli se tím člověk přejí. proto jsem autory prakticky vždy střídal podle nálady. no a stejné to mám s hrami.

takže ne, zachraňování světa je v pohodě. stačí to jen udělat tak, aby to byla slušná hra, a pak to hrát ve správný čas se správnou náladou a prostě se bavit. jakmile člověk hraje a nudí se, je to ztráta času.

"Že jsem na konci propíchl nějakého Arcidémona mi už skoro vypadlo z paměti."

v této větě vypadla čárka.