Přejít na výpis diskuzí

Proč nemám rád RPG příběhy, které mě nutí zachraňovat svět

20.7.2018 18:44
Václav Pecháček 139 příspěvků

Ne každý musí být Frodo. Ne každý by měl být Frodo. Tahle věčná pravda se mi hlavou honí pokaždé, když v nějakém RPG za každou cenu musím zachraňovat svět. To je pořád nějaký temný pán, démoni, co nás všechny sežerou, bortící se realita… A já bych se přitom mnohem radši ponořil do osobnějšího příběhu,...

Pokud chcete přidávat komentáře, musíte se:

Registrovat nebo Přihlásit
  • Catch22

    " Je to problém v Mass Effectu 3, kde vás hlavní Reaper z nějakého důvodu poslechne na slovo" že by proto že si už dvakrát nakopal mrdel reaperům tak že se z toho málem nevzpamatovali ?.:D

  • Někdy bych si rád zahrál RPG, kde se hlavní postava snaží celou dobu ignorovat všemožná proroctví o záchraně světa, pomáhá v boji s arcipadouchem jen kvůli splnění osobních cílů a nakonec celou apokalypsu odvrátí vlastně náhodou, aniž by si pořádně uvědomil jak to dokázal nebo jak se ten mocný záporák vlastně jmenoval. Taková Army of Darkness v herní podobě.

    • Jack1947

      Proč ne, já bych rpg radši bez záchrany světa ale o tom jak být největší padouch ( něco jako Overlord ale větší)

  • ucho

    jinak co se týče názoru na věc, za mě je to detail. záchrana světa klidně, ono to jde udělat i tak, že člověk s těmi neznámými oběťmi soucítí. takže jde prostě o to, jaký má hra scénář, jak se hraje. těch aspektů, které ovlivňují zábavnost, je mnoho. a jedním z nich je i aktuální duševní rozpoložení hráče/diváka.

    to platí i o filmech. je řada hloupých, povrchních a béčkových filmů. to neznamená, že nemohou být zábavné. že se to někomu omrzí a přejí? může být. ale jednak to nemusí být případ všech, třeba méně zkušených hráčů, nebo si v tom někdo dokáže najít něco pozitivního. většinou to funguje tak, že člověk chce od něčeho víc a víc. to co viděl/zažil ho nadále tolik neuspokojí. typicky triky ve filmech. před pár lety nám spadla čelist z některých triků u některých filmů. dnes je to spíš samozřejmost a od akce čekáme prostě stále víc. druhou možností pak je, že si chceme od toho odpočinout, a sáhneme po něčem komornějším, po něčem, kde se musí víc přemýšlet, po něčem, co nestojí na tricích a WOW efektu. v konečném důsledku ale dost záleží na tom hráči/divákovi. jak moc je ochotný ten obsah vstřebávat a ponořit se do toho. někdo to umí lépe, někdo hůře.

    já jsem to měl podobně s knihami. mám pár oblíbených spisovatelů (asi jako většina), ale číst neustále něco od jednoho? za chvíli se tím člověk přejí. proto jsem autory prakticky vždy střídal podle nálady. no a stejné to mám s hrami.

    takže ne, zachraňování světa je v pohodě. stačí to jen udělat tak, aby to byla slušná hra, a pak to hrát ve správný čas se správnou náladou a prostě se bavit. jakmile člověk hraje a nudí se, je to ztráta času.

  • ucho

    "Že jsem na konci propíchl nějakého Arcidémona mi už skoro vypadlo z paměti."

    v této větě vypadla čárka.

  • Mě nejvíce sedí příběhy tipu prvního Deus Ex. Hráč sice ví, že jde o osud světa, ale to může nechat někde vzadu v hlavě a soustředit se na dílčí příběhy, kde vše se sebou souvisí a zamotává.

    Vtažení o děje je podle mě více dáno počtem momentů, kdy vás příběh dokáže překvapit a ve finále nezáleží jestli jde o konec světa, nebo najít člověka co vás střelil do hlavy.

    • Derp_1337

      Osobně zbožňuji příběhy, která mají začínají a končí úplně z osobních/materialistých důvodů a pokud je tam nějaké zachraňování, tak jste se k tomu spíše dostali úplnou náhodou.

      Např. Shadowrun Returns

      Začátek částečně osobní a materialistický, kdy hlavní hrdina dostane starou zprávu od mrtvoly ("Zjisti, kdo mě zabil, a dostaneš za to ca$h") a pak se to celé čím dál tím více zamotává a eskaluje, hrdina zastaví velké nebezpečí, a celé to končí dost komicky (nebudu spoilerovat).

  • Murlock

    Nejde o obsah, vždy jde jen o zpracování. Před dvěma týdny jsem asi po 15 zachránil svět v Gothicu 2 a pořád mě to baví. Když jsem rozehrál PoE 2, tak jsem myslel,  že ta hra poletí z disku, protože takhle pomalej a odfláklej start to se jen tak nevidí. 

    • Blue.Shark

      Nehrál jsem ani jedno, ale určitě souhlasím, že záleží hlavně na zpracování. Člověk může po dvacáté hrát hru, vidět film nebo číst knížku, ve které jde opět o záchranu světa, ale zpracování je to, co udělá ten daný zážitek nezapomenutelným. Když je jakékoliv téma podané zábavně, v závěru nezáleží na míře jeho stupidity.

      • omiklon

        Určitě možná s vámi tak úplně nesouhlasím, co se týče té stupidity. Nezřídka se stane, že je něco "wau", ale po krátkém zamyšlení vyvstávají otázky typu proč.., ale vždyť..? Které zážitek mohou negativně ovlivnit, ale na to máme každý svůj metr.

        • Blue.Shark

          Pravda, pokud námět není cíleně béčkový a záměrně braný nevážně, je důležité, aby dával smysl. V tom třeba pro mě tkví kouzlo kvalitní sci-fi.

  • smejki

    V zásadě ztrácím vážnější zájem o herní nebo filmový příběh, jakmile v něm významněji figuruje:

    - záchrana světa

    - starodávný mocný artefakt

    - vyvolený

    - proroctví

    - pomsta

    - naděje jako hnací motor

    • Minev

      Asi teď budu filozofovat nebo slovíčkařít. Naděje je základní instinkt bez kterého by se nepohnul svět. Ať už je to naděje na bohatsví, lásku, lepší život nebo i zábavu. Bez naděje se podle mě začne člověku rozsýpat ego(já). Ne nadarmo se říká, naděje umírá poslední. Tím pádem jsi imho vyloučil všechny příběhy světa.

      • smejki

        Fair point. Jazyk je zde na vině. Ona je totiž naděje a naděje. Naděje první je prakticky rovná pravděpodobnosti. Vychází z dostupných informací, vyhodnocení cílů a promýšlení jejich dosažení. Naděje druhá je vyprázdněné nepodložené doufání, primárně vycházející ze slepé víry v Boží zásah či jiné zázraky. A tu když mi někdo smrtelně vážně metá do tváře jako hnací motor svého počínání a přitom je framing díla takový, že ho podle autora ho nemám považovat za magora, tak skřípu zubama. Přitom ve většině příběhů lze takové prázdné tlachy nahradit něčím smysluplnějším, což je o to smutnější.

    • a co ta pomsta v Kingdom Come? Najdu a zabiju Markraběte von Aulitz, pomstím svého otce a získám zpátky meč, nebo jak byl ten konec? 😉
      • smejki

        Ptejte se autora. 😉

      • Jack1947

        Myslíš jak ten "konec mohl být nebo "možná někdy bude?" :D

  • smejki

    "Kdyby Bezejmenný neexistoval, nic hrozného by se vlastně nestalo"

    Nešťastný příklad. Toto je velmi daleko od pravdy. Jedním z největších odhalení celého příběhu je právě to, že Bezejmenný:

    a) je nesmrtelný

    b) občas prodělá naprostou změnu osobnosti

    c) je v tomhle cyklu uvězněn už tak dlouho, že dokázal už příliš mnohokrát být natolik mocným a vlivným, že natrvalo významně změnil svět. Ergo sám Bezejmenný obrovskou částí svého vlastního světa. 

    BTW S  drobnými obměnami platí totéž i pro nový Torment.

    Ale ano, ani v jednom Tormentu svět nezachraňujete a je to velmi osvěžující.

  • Derp_1337

    "Dragon Age 2 ... Konfrontace mágů a templářů působila přirozeně a její výsledek nezávisel jenom na vás"

    HAHAHAHAHAHAHAHAHA

    Na konfrontaci těch 2 skupin nebylo vůbec nic přirozeného. Maximálně tak v prvních aktech to tak mohlo vypadat, protože se to ještě moc neřešilo a Hawk měl jiné starosti. Ale jakmile to začalo být hlavní náplni děje, tak člověk brzy pochopil, že obě strany konfliktu se posunuli ze statusu "lehce otravní" na "úplně retardovaní". Grand finále, kde Hawk zabil úplně všechny, bylo třešničkou na dortu (scénaristické) stupidity.
    Spíš bych řekl, že první části hry s expedicí (a zradou) a následný trable s Qunari byla tisíckrát lepší než finální spor templářů a mágů.

    Jinak s autorem s článkem víceméně souhlasím. Nasílím tlačit jakousi "záchranu světa" je spíš otravné, než užitečné. Kromě v článku zmiňovaných her, bych ještě přidal první díl Divinity Original Sin. Tak béčkově průměrnou a nezáživnou dějovou zápletku o záchraně světa aby člověk pohledal (ještě štěstí, že zbytek hry byl dobrý, jinak by Lariani zkrachovali)

  • dworkin

    Pokud to správně chápu, tak už se tady do budoucna nebude dělat žurnalistika, ale takovéhle blogískování.

    A to mi Petr Poláček sliboval, že teď už to bude jen lepší!


    • Mart9

      Jen více názorových článků redaktorů.

    • JamesFaith

      Vzhledem k tomu, že komentář je forma žurnalistiky, tak to opravdu správně nechápeš.

      • dworkin

        Tohle není komentář.

        • JamesFaith

          Komentář - základní žánr analytické racionální publicistiky, jehož cílem je vysvětlit a zhodnotit z různých úhlů pohledu aktuální sociální jev nebo problém a zaujmout k němu stanovisko, eventuálně získat posluchače pro nějaký názor.


          - problém - nadužívání tématu záchrany světa - check

          - analýza několika případů - check

          - subjektivní stanovisko autora - check


          Jo, jasně, vůbec to není komentář k nějakému hernímu jevu. 


          • dworkin

            Hezky sis z toho, co ti vypadlo z Google, vybral jen to, co se ti hodilo. Googli dál. :)

            • JamesFaith

              Zato tobě googlení zjevně nešlo, když ses na reakci zmohl až po tak dlouhé době a stejně je to jen ubohé vycouvání bez jediného protiargumentu. 


              Prostě klasický dworkin, který nepřiznává chybu.

              • dworkin

                Reakce na příspěvek:

                O svém volném času rozhoduju já a podle toho rozhodnutí buď reaguju na komentář hned, nebo až se mi chce, nebo třeba taky nikdy.

                Nicméně to, co ti Google vyhodil, ale tys to "náhodou" přehlídnul, je to, že komentář sice obsahuje subjektivní prvky, ale primárně je to úvaha. Tady tenhle text je primárně exhicií autorova osobního herního vkusu, jejíž objektivní přínos je nula. Co jsme se z toho textu dozvěděli, co jsme nevěděli? Nic. Dozvěděli jsme se, co má rád Pecháček. Mně je u zadele, co má rád Pecháček. Nechci se učit jeho vkus a nechci si pamatovat co má rád, co nesnáší, jakými traumaty prošel a co všechno ho formovalo tak, že píše, jak píše. Tohle všechno má on sám zavřít do šuplíku dřív, než sedne za  klávesnici. Což evidentně nedělá. Kdybych ten text měl nějak kvalifikovat, tak je to hodně nepodařený esej. Pro srovnání - výborné eseje píše Lukáš Grygar. Ale mám k nim ty samé námitky, protože se dozvídám hodně o autorově osobě a málo o problematice.

Pokud chcete přidávat komentáře, musíte se:

Registrovat nebo Přihlásit