" Je to problém v Mass Effectu 3, kde vás hlavní Reaper z nějakého důvodu poslechne na slovo" že by proto že si už dvakrát nakopal mrdel reaperům tak že se z toho málem nevzpamatovali ?.:D

Někdy bych si rád zahrál RPG, kde se hlavní postava snaží celou dobu ignorovat všemožná proroctví o záchraně světa, pomáhá v boji s arcipadouchem jen kvůli splnění osobních cílů a nakonec celou apokalypsu odvrátí vlastně náhodou, aniž by si pořádně uvědomil jak to dokázal nebo jak se ten mocný záporák vlastně jmenoval. Taková Army of Darkness v herní podobě.

jinak co se týče názoru na věc, za mě je to detail. záchrana světa klidně, ono to jde udělat i tak, že člověk s těmi neznámými oběťmi soucítí. takže jde prostě o to, jaký má hra scénář, jak se hraje. těch aspektů, které ovlivňují zábavnost, je mnoho. a jedním z nich je i aktuální duševní rozpoložení hráče/diváka.

to platí i o filmech. je řada hloupých, povrchních a béčkových filmů. to neznamená, že nemohou být zábavné. že se to někomu omrzí a přejí? může být. ale jednak to nemusí být případ všech, třeba méně zkušených hráčů, nebo si v tom někdo dokáže najít něco pozitivního. většinou to funguje tak, že člověk chce od něčeho víc a víc. to co viděl/zažil ho nadále tolik neuspokojí. typicky triky ve filmech. před pár lety nám spadla čelist z některých triků u některých filmů. dnes je to spíš samozřejmost a od akce čekáme prostě stále víc. druhou možností pak je, že si chceme od toho odpočinout, a sáhneme po něčem komornějším, po něčem, kde se musí víc přemýšlet, po něčem, co nestojí na tricích a WOW efektu. v konečném důsledku ale dost záleží na tom hráči/divákovi. jak moc je ochotný ten obsah vstřebávat a ponořit se do toho. někdo to umí lépe, někdo hůře.

já jsem to měl podobně s knihami. mám pár oblíbených spisovatelů (asi jako většina), ale číst neustále něco od jednoho? za chvíli se tím člověk přejí. proto jsem autory prakticky vždy střídal podle nálady. no a stejné to mám s hrami.

takže ne, zachraňování světa je v pohodě. stačí to jen udělat tak, aby to byla slušná hra, a pak to hrát ve správný čas se správnou náladou a prostě se bavit. jakmile člověk hraje a nudí se, je to ztráta času.

"Že jsem na konci propíchl nějakého Arcidémona mi už skoro vypadlo z paměti."

v této větě vypadla čárka.

Mě nejvíce sedí příběhy tipu prvního Deus Ex. Hráč sice ví, že jde o osud světa, ale to může nechat někde vzadu v hlavě a soustředit se na dílčí příběhy, kde vše se sebou souvisí a zamotává.

Vtažení o děje je podle mě více dáno počtem momentů, kdy vás příběh dokáže překvapit a ve finále nezáleží jestli jde o konec světa, nebo najít člověka co vás střelil do hlavy.

Nejde o obsah, vždy jde jen o zpracování. Před dvěma týdny jsem asi po 15 zachránil svět v Gothicu 2 a pořád mě to baví. Když jsem rozehrál PoE 2, tak jsem myslel,  že ta hra poletí z disku, protože takhle pomalej a odfláklej start to se jen tak nevidí. 

V zásadě ztrácím vážnější zájem o herní nebo filmový příběh, jakmile v něm významněji figuruje:

- záchrana světa

- starodávný mocný artefakt

- vyvolený

- proroctví

- pomsta

- naděje jako hnací motor

"Kdyby Bezejmenný neexistoval, nic hrozného by se vlastně nestalo"

Nešťastný příklad. Toto je velmi daleko od pravdy. Jedním z největších odhalení celého příběhu je právě to, že Bezejmenný:

a) je nesmrtelný

b) občas prodělá naprostou změnu osobnosti

c) je v tomhle cyklu uvězněn už tak dlouho, že dokázal už příliš mnohokrát být natolik mocným a vlivným, že natrvalo významně změnil svět. Ergo sám Bezejmenný obrovskou částí svého vlastního světa. 

BTW S  drobnými obměnami platí totéž i pro nový Torment.

Ale ano, ani v jednom Tormentu svět nezachraňujete a je to velmi osvěžující.

"Dragon Age 2 ... Konfrontace mágů a templářů působila přirozeně a její výsledek nezávisel jenom na vás"

HAHAHAHAHAHAHAHAHA

Na konfrontaci těch 2 skupin nebylo vůbec nic přirozeného. Maximálně tak v prvních aktech to tak mohlo vypadat, protože se to ještě moc neřešilo a Hawk měl jiné starosti. Ale jakmile to začalo být hlavní náplni děje, tak člověk brzy pochopil, že obě strany konfliktu se posunuli ze statusu "lehce otravní" na "úplně retardovaní". Grand finále, kde Hawk zabil úplně všechny, bylo třešničkou na dortu (scénaristické) stupidity.
Spíš bych řekl, že první části hry s expedicí (a zradou) a následný trable s Qunari byla tisíckrát lepší než finální spor templářů a mágů.

Jinak s autorem s článkem víceméně souhlasím. Nasílím tlačit jakousi "záchranu světa" je spíš otravné, než užitečné. Kromě v článku zmiňovaných her, bych ještě přidal první díl Divinity Original Sin. Tak béčkově průměrnou a nezáživnou dějovou zápletku o záchraně světa aby člověk pohledal (ještě štěstí, že zbytek hry byl dobrý, jinak by Lariani zkrachovali)

Pokud to správně chápu, tak už se tady do budoucna nebude dělat žurnalistika, ale takovéhle blogískování.

A to mi Petr Poláček sliboval, že teď už to bude jen lepší!