Já nemám rád příběhy, co mě nutí být americkej dobroser, co jde zase vyhrát nějakou tu válku proti skrz naskrz "zkaženýmu" režimu nějaký bezvýznamný, malý zemičky...

Súhlasím s názormi, že časom sa to zachraňovanie sveta proste preje. Ono pointa je v tom, že nemôžete mať oboje- buď svet alebo osobný príbeh. Ak chcete zachrániť svet, tak všetko ostatné musí ísť bokom, hľadanie zatúlanej kravy farmára XY v dedine Z nepripadá v úvahu. Problém je, že samotná podstata rpg stojí na subquestoch a tvorcovia sú často neschopní scenáristi. Ak zachraňujete svet, všetko ostatné musí ísť bokom, musíte sa zamerať len na to, hra musí budovať atmosféru a tlačiť vás do záverečného boja, všetky vedľajšie aktivity sa musia týkať len a len tohto.  Perfektný príklad ako to nerobiť je masový defekt 3.  

Tiež už dám prednosť menším príbehom, osobnejším s väčším dopadom na postavy, maximálne čeliac len lokálnej katastrofe (zničenie mesta, a pod.) takže ak keď zlyháte, svet ide ďalej,  je tak uveriteľnejší,  vy môžete ovplyvniť len malú udalosť v ňom. Nevadí ak je príbeh klišé, ak je dobre podaný a má dobré charaktery postáv. V tomto vyniká Mass effekt 2 kde je vzťah medzi niektorými postavami fakt uveriteľný (Garus) či Dragon Age 2, ktorý má síce blbý, nelogický a primitívny príbeh, ale skvele vykreslil rodinu - v žiadnej inej hre som si nevytvoril tak silný vzťah ku svojej virtuálnej sestre ako tu ( na porovnanie, Demonicon tu zlyhal, rovno vám podal vzťah, kým v DA2 ste si ho museli hneď na úvod aj keď v rýchlosti vytvoriť a až potom ďalej budovať).

Asi by sa mali autori inšpirovať v japonských anime, tam sú partie postáv, ich charaktery a ich vzájomné vzťahy na oveľa vyššej úrovni. Problém je, že väčšina má zaužívanú rovnicu, že rpg je o záchrane sveta a marketingový nápis " zachráňte svet" znie lepšie ako "zachráňte svoju dedinu"

Tak ono casto nejde o zachranu sveta, ale o zlikvidovani nekoho kdo vam prekazi k ovladnuti sveta. 

ano, rpg jde udělat "jinak", jak to ukázal planescape. ale ono když hraješ za postavu, která na konci hry má obrovské schopnosti a sílu, což je mechanická podstata rpg, tak k čemu by pak taková síla byla využitá? witcher 3 je podle mě výborný kompromis, především v datadiscích. nesmí se zapomenout, že součástí zaklínače jsou knížky, kde je cirillin osud taktéž tak trochu předpovězen. mno a především je to o shledání geralta a ciri a nevím, jak by se dalo uskutečnit, aby to nebylo za nějakých epických okolností. prostě záchrana světa a epičnost je základní kámen fantasy. to tak bude vždycky. však třeba detektivky, červená knihovna nebo horory taky nejdou číst a sledovat furt dokola, protože je to furt jedno a to samé.

Mě by se líbila hra, kde by jste hráli za nejhoršího úchyla, ale nepřišlo by vám to tak. Třeba v intru by bylo jak se obyčejný lidi hlavní postavičce smějí třeba kvůli tomu že šilhá a pak by ho nějaká skupinka zmlátila kvůli jiný prkotině, úplně zbytečně atd. Ze začátku by jste jenom vymýšleli jak zabít těch pár lidí. Vaše nenávist by průběhěm hry rostla a pak by jste lidi mučili ve sklepě a následně by jste si dělali i takový menší koncentrační tábory. Už tak v první třetině hry by hlavní postavička byla nejhledanějším člověkěm. Pak by jste se třeba schovávali policii, ale byla by cutscéna jak vzpomínáte, že vám policie zabila rodiče, tak by jste začali vraždit i je a takovej vztah si postupně uděláte k celýmu světu. Konec by byl třeba že by hlavní postavička stála v záři mnoha atomových hřibů z bomb které sama vypustila a které už nenávratně ničí celou planetu. A přitom se usmívá a všem těm zbytečně prchajícím a vyděšeným nevinným lidem to přeje a vy jako hráč by jste se cítil stejně, akorát by vám bylo líto že zemře i ten hlavní hrdina. Ale zároveň by jste byli na něj hrdí. A v závěrečný animaci by byli záběry třeba jak se pár líbá pod stromem, nebo ze svatby, miminko poprvý řekne ''máma'' atd. a hned na to by se prázdně a bezmocně otočili na ty dopadající atomovky. A vy víte že jste to způsobili vy, ale těsně před tím jste za to byli rádi, že váš hrdina zvítězil nad ''zlýma lidma'' . Možná by to byl i zajímavej psychologickej experiment sledovat, jak lidé prožívají takovou hru. 

EDIT: je to napsaný nadneseně a přehnaně, ale tu hlavní pointu snad všichni pochopíte.

Asi napíšu článek o tom, proč nemám rád články o tom, co autor nemá rád ;-)

Jo, tím okamžikem, kdy má všeho toho zachraňování světa až po krk, si projde asi skoro každý hráč. Sem tam to může fungovat, zvlášť když umí titul dobře vybudovat jak tu citovou vazbu, tak skutečný dojem té naléhavosti a vysokých sázek, většinou je to ale jen genericky podané s představou, že "záchrana světa je to, s čím se dokáže identifikovat každý, však přeci všichni žijeme v nějakém světě". Opak je samozřejmě pravdou, je to natolik vzdálená a abstraktní představa, že samo o sobě to ve většině lidí žádné vzrušení nevzbudí. Stejně tak je to tomu i s konečným pocitem zadostiučinění - hodně her to má tak, že na konci vám pak jen nějaký generál podá ruku, zasalutuje a poví "Zachránil jsi svět, hrdino. Dobrá práce", což je sice hezké, ale pochybuji, že by z toho někomu vyhrkly slzy dojetí:)

Celkově vzato na mě daleko lépe působí věci menšího rozsahu, se kterými se dá lépe identifikovat (na strážnicku by řekli, že je to relatable), než velkolepé a realitě vzdálené zápletky. A nejen u her. Když se v komiksových filmech kočkují hrdinové a záporáci prohazováním skrze baráky a ničením půlky města, tak to na mě působí podstatně méně epicky než když třeba šel vyčerpaný netflixový Daredevil na férovku nakopat zadky dvou místnostem ruských únosců dětí. Prostě méně je někdy opravdu více.

Jinak ano, Planescape: Torment je prostě nádherná ukázka, jak udělat nestandardně osobní příběh a přitom držet hráče motivovaného po celou dobu. Ba co víc, v Tormentu je skvěle zpracovaný i právě ten vztah se společníky, protože časem hráč zjistí, že jeho postava je s většinou z nich spjata mnohem víc, než ze začátku tušil. Najednou pak vyvstává otázka, nakolik za jejich osudy nese zodpovědnost a tím se mění dynamika vztahu s nimi. Celkově, o genialitě Tormentu bychom se mohli bavit velice dlouho:)

A Dragon Age II je taky dobře zmínění, protože ten mám osobně daleko radši jak první díl právě kvůli tomu důrazu na příběh jedné rodiny a jednoho města. Zvlášť když při prvním průchodu jsem v zásadě pokazil i to, co jsem nemusel (aneb nezachránil jsem někoho, kdo nemusel zemřít) a se všemi dalšími událostmi bylo jasné, že přestože protagonista se v rámci městské hierarchie vypracovával ze samého dna stále výše, tak všechny ty osobní tragédie, jež přitom utrpěl, ho musely zevnitř zcela zničit. Pro někoho, kdo preferuje vžívání se do svých postav, jde podle mě o skvělý titul.

Úplně nesouhlasím, že zrovna třeba Skyrim hráče nikam netlačí. Naopak, Behtesda v posledních titulech ráda člověka pořád někam postrkuje. To je samé "Rychle za Greybeardama, je to veliká čest, že tě nahání přes celou zemi" nebo "Spěchej, než Alduin stačí ressnout dalšího draka". V reálu samozřejmě hráče žádný časový limit netlačí, přesto se ale zadání hlavních questů snaží neustále na hráče vyvíjet nátlak, aby už už pokračoval.

Myslím si, že problém je ve Vás, protože hrajete jen západní hry s velkou reklamou, chybí Vám diverzita, potom si myslíte, že Zaklínač 3 má dobrý příběh. Ne, nemá. V každém odvětví najdete spousty braků a málo kvality. Většina fantasy/scifi knih jsou taky naprostý brak, to samé jsou hry. Musíte hledat, musíte zkusit i to, co obvykle nehrajte, pak zjistíte, že vychází skvělé hry a vychazí i hry s příběhy za oponou.

http://www.digitallydownloaded.net/2018/07/yoko-taro-game-industrys-true-auteur.html

Tenhle borec nás zmátl i hlavní postavou, která ve finále vůbec hlavní postava nebyla.  

Hezky článek. Díky! Víceméně souhlas.

Fakt není náhoda, že nejlepší RPG jsou Torment, New Vegas, Vampire Bloodlines, Kingdom Come a Witcher 2/3, všechny primárně o osobních příbězích než o zachraňování světa. V tý trojce je sice potřeba porazit Wild Hunt a Ciri pak zastaví bílou zimu, ale z celkový herní doby to je tak 5%.