Někdy bych si rád zahrál RPG, kde se hlavní postava snaží celou dobu ignorovat všemožná proroctví o záchraně světa, pomáhá v boji s arcipadouchem jen kvůli splnění osobních cílů a nakonec celou apokalypsu odvrátí vlastně náhodou, aniž by si pořádně uvědomil jak to dokázal nebo jak se ten mocný záporák vlastně jmenoval. Taková Army of Darkness v herní podobě.

Nejde o obsah, vždy jde jen o zpracování. Před dvěma týdny jsem asi po 15 zachránil svět v Gothicu 2 a pořád mě to baví. Když jsem rozehrál PoE 2, tak jsem myslel,  že ta hra poletí z disku, protože takhle pomalej a odfláklej start to se jen tak nevidí. 

Jsem rád, že nejsem jediný koho záchrana světa už nebaví. Vlastně mě už ani netankuje být přehnaně namakaným hrdinou, lépe řečeno vyvoleným. Pokud to přirovnám k rozhodně velmi vydařenému Pillars of Eternity II,  vyhovovalo by mi být neznámým Principi, který si jen tak brouzdá z jednoho konce souostroví na druhý, potkává zajímavé lidi a řeší menší roztržky mezi ostatními frakcemi.

Tak ono casto nejde o zachranu sveta, ale o zlikvidovani nekoho kdo vam prekazi k ovladnuti sveta. 

Autor měl pravdu Tyranny lehce vystupuje nad ostatní příběhové RPG poslední doby, ale co si myslím já, že nám v herním světě chybí, je možnost hrát čisté zlo (bez nadsázky), bez toho aby vás hra nějak perzekuovala (Již BG I zavedlo, že pokud nejste nejhodnější na světě dostáváte méně EXP...). Stejně tak mi chybí Á-čkové filmy, kde by vyhráli záporáci (poslední snad Swordfish).

Takže herní světe, dej mi RPG hru, kde můžu mučit své kumpány, narážet obyčejné vesničany na kůly, kde když vejdu do hospody tak celá ztichne, strážní ve vesnici odhodí meče, matky začnou schovávat své děti a odměnou za questy bude to co si urvu a sličné panny, které můj kuchař připraví na houbové omáčce

"Že jsem na konci propíchl nějakého Arcidémona mi už skoro vypadlo z paměti."

v této větě vypadla čárka.

jinak co se týče názoru na věc, za mě je to detail. záchrana světa klidně, ono to jde udělat i tak, že člověk s těmi neznámými oběťmi soucítí. takže jde prostě o to, jaký má hra scénář, jak se hraje. těch aspektů, které ovlivňují zábavnost, je mnoho. a jedním z nich je i aktuální duševní rozpoložení hráče/diváka.

to platí i o filmech. je řada hloupých, povrchních a béčkových filmů. to neznamená, že nemohou být zábavné. že se to někomu omrzí a přejí? může být. ale jednak to nemusí být případ všech, třeba méně zkušených hráčů, nebo si v tom někdo dokáže najít něco pozitivního. většinou to funguje tak, že člověk chce od něčeho víc a víc. to co viděl/zažil ho nadále tolik neuspokojí. typicky triky ve filmech. před pár lety nám spadla čelist z některých triků u některých filmů. dnes je to spíš samozřejmost a od akce čekáme prostě stále víc. druhou možností pak je, že si chceme od toho odpočinout, a sáhneme po něčem komornějším, po něčem, kde se musí víc přemýšlet, po něčem, co nestojí na tricích a WOW efektu. v konečném důsledku ale dost záleží na tom hráči/divákovi. jak moc je ochotný ten obsah vstřebávat a ponořit se do toho. někdo to umí lépe, někdo hůře.

já jsem to měl podobně s knihami. mám pár oblíbených spisovatelů (asi jako většina), ale číst neustále něco od jednoho? za chvíli se tím člověk přejí. proto jsem autory prakticky vždy střídal podle nálady. no a stejné to mám s hrami.

takže ne, zachraňování světa je v pohodě. stačí to jen udělat tak, aby to byla slušná hra, a pak to hrát ve správný čas se správnou náladou a prostě se bavit. jakmile člověk hraje a nudí se, je to ztráta času.