Taky ted hraju Oriho na Steam Decku, mnohem vetsi pecka nez jednicka!!

Prvního Oriho jsem dohrál několikrát. Poprvé to bylo fakt k navztekání (navíc jsem to hrál na klávesnici). Pak jsem to ale dal i na těžkou obtížnost přidanou spolu s DLC (už s ovladačem) a nakonec jsem si obtížné pasáže zahrál i na lehkou obtížnost (checkpoint uprostřed těch nejnáročnějších úseků je fajn), protože synovec v nich potřeboval asistenci.

Je to takové příjemnější, když se do toho dostaneš víš, že to zvládneš, protože už se ti to jednou povedlo a víš jak na to. Pak už pár stovek smrtí ani tolik nebolí. Na dvojku se těším.

Ty bláho, tak tohle je pro mě ta nejvíc demotivující věc – přijít jakýmkoliv způsobem o tolik investovaných hodin. Jen těžko bych hledal chuť a sílu podstupovat to celé znovu. Možná s pořádným odstupem času.

Já díky za utvrzení, že to není jen můj názor 😉.

Na vracení se k dobře známým hrám je cosi uklidňujícího, že? Teď jedu znovu Stardew Valley a nebaví mě to o nic míň než poprvé. Vlastně mě to díky objevování kooperace baví ještě víc.

Ale 25 hodin už je docela slušná časová investice, než tě hra omrzela. Já osobně nepotřebuji každou hru dohrávat, když mě svým obsahem nasytí dřív, než dojde na závěrečné titulky. Tak jsem to měl třeba s Genshin Impactem, byť tam jsem těch hodin investoval mnohem víc...

Jasný, každý jsme nějaký a je skvělé, že nám hry umožňují užít si je podle svých představ a možností. A Sleeping Dogs je famózní hra!

Level design mají opravdu zmáknutý, design bossů jakbysmet. Jsou to kochací hry schopné wow momentů už jen co se vizuálu týče. To mě na tom mrzí možná nejvíc, že mě jejich hratelnost už nebaví a já tak přicházím o objevování nejrůznějších zákoutí. Ale jen tak tam bezcílně pobíhat se mi taky nechce 😀

☹

Jooo kde jsou ty časy, kdy jsem denně usedal ke Guild Wars 2. Na chvíli mi svitla naděje s New World, ale ten mě pustil asi po dvou-třech večerech a čas a byl jeden z důvodů.

Díky za připomenutí faktu o stárnutí 😀. Na Shipbreakera si brousím zuby, tak díky utvrzení, že do něj mám investovat.

V mém případě je to přesně jak píše mr.clayman. Není to jednoduše o tom, že je ta hra těžká, ale na jakých stojí principech, tedy že selhání a zklamání je součástí zážitku. O to větší je pak radost z vítězství v takové hře, o tom žádná, ale já se prostě nacházím ve fázi života, kdy chci mít z volnočasové aktivity jen a pouze radost a ano, ideálně bez frustrace a pocitově X promarněných hodinách 😉. 

Tak to by mě docela zajímalo, jak by SnowRunner zaujal člověka, který k tomu zjevně nemá ideální předpoklady (když tě auta moc neberou 🙂). Ale je pravda, že mě překvapilo pár kamarádů, do kterých bych takovou hru vůbec netipoval.

Tak to držím palce s Orim! Já hrál kdysi jedničku a byla to bomba, ale taky to umí pěkně zabrnkat na nervy 😀.

Mám to podobně, DS3 jsem hral pres 25h a reinstalaci prisel o ulozene pozice. Pri opetovnem hrani jsem se uz tak daleko nedostal a pritom by stacilo vytvorit noob-rookie mód s quick save. Hned by se to hralo veseleji...

Já jsem na stará kolena před pár lety naskočil do prvních Dark Souls. Po počátečním boji především s ovládáním na PC jsem se do toho dostal a byla to pěkná jízda. Místy hodně obtížná, uznávám, ale šlo si najít svou cestu. Ta vlastní cesta je ale trochu problém, když se zasekneš a hledáš pomoc na internetu. To nejspíš dostaneš rady, které vůbec nevyhovují tvému hernímu stylu a nakonec se tím tak jako tak musíš prokousat sám.

Nicméně už jsem se k dalším soulsovkám nedostal. Rád střídám herní styly a mám spoustu jiných her i neherních povinností, tak na ně ještě nevyšel čas. Momentálně mě čeká Ori and the Will of the Wisps, což k těm soulsovkám vlastně nemá až tak daleko, jak by se mohlo zdát, pokud se obtížnost od předchozího dílu nepropadla.

Budiž ti přáno. 🙂Ale všechno je to o tom, co od hry očekáváš vzhledem k duševnímu rozpoložení, se kterým k ní usedáš. Já jsem zjistil, že večer po frustrujícím dni v práci si už nechci ničit nervy vztekáním se u záměrně těžké hry. Mně stačí prožít si nějaký příběh, nebo případně relativně bezmyšlenkovitě provádět nějakou činnost, podobně jako když peču dort podle receptu.

pekný článok. viac podobných.

mám to veľmi podobné. akurát môj pokus naskočiť na soul vlnu v dark souls III úplne vyhorel a viac šancí som žánru nedal. uznávam všetky jeho kvality, ale nie je pre mňa. svoj čas s hrami si až príliš cením a soul žáner mi neponúka požadovanú zábavu a odreagovanie.

ale po SnowRunneri pokukujem stále viac a viac. nie som "autíčkar", ale tá hra vyzerá vo všetkých ohľadoch veľmi dobre. budem musieť vystriehnuť nejakú tú zľavu a otestovať.

Teda to je reci kolem frustrace a ja nevim ceho. Jak v domove duchodcu:) Mne je letos 40 udelal jsem to za 150 hodin 5x a jsem na 350lvl. Tak tezka hra to neni. Vzmuzte se fo budete rikat za 10 let...

Páprdatíš, Patriku. 😀 Ale říkám to se vším respektem, protože to mám naprosto stejně. K Soulsovkám jsem se zkusil dostat přes Bloodborne, které Pavel vychvaluje do nebes, ale já u té hry nikdy nedokázal vydržet. Rozehrál jsem ji třikrát, přičemž pokaždé jsem se dostal dál než při předchozím pokusu, ale nakonec jsem vždy dospěl do bodu, kdy časová a emocionální investice byla příliš vysoká na to, co mi ta hra na oplátku dávala. Na jednu stranu se mi celkem líbila běžná gameplay, kdy člověk musel postupovat opatrně a s rozvahou, ale jednou za čas přišel obtížnostní spike ve formě nějakého bosse a pak šly všechny žerty stranou.

Čtyřicítku už mám, podobně jako někteří další diskutující, taky za sebou, coby vývojář-freelancer mám často práce, že nevím, kam dřív skočit, a na hraní mívám v lepší týdny v průměru tak hodinu denně, v ty horší pak jen pár hodin o víkendu a abych progrindil celý svůj časový rozpočet na jednom bossovi v BB, to už mě ani nehne. I když do teď hrávám hry na nejvyšší obtížnost (např. teď potřetí Alien: Isolation na Nightmare), SoulsBorne hry jsou pořád kategorie sama pro sebe a jdou mimo mě. Pořád mě lákají i hry jako Returnal, ale z podobného důvodu na ně nejspíš taky nikdy nedojde.

Místo toho si teď občas večer před spaním rozkrájím nějakou loď v Hardspace: Shipbreaker, na pozadí si pustím svoji oblíbenou hudbu a jsem "hepy jak dva grepy." 😀

Jinak moc fajn článek. 🙂

P.S. Toho SnowRunnera budu muset taky co nevidět vyzkoušet.