Nevim, zda to zminil nektery z diskuteru, ale ona ta jednoduchost her a jejich delka ma co docineni i s tim, ze se hraci obecne starnou a maji mene casu proto, ze proste musi delat jine veci nez hodiny sedet u pocitace/konzole a zkoumat jednotlive herni postupy a jejich aplikaci.
Drive (na zakladni skole a behem prvnich dvou rocniku stredni) mi take nevadilo zkoumat jak vlastne mam tu a tu hru hrat. Jenomze potom v mem zebricku priorit proste prevladly jine veci a hrani ustoupilo do pozadi. Ted jsem na vysoke a jsem rad, kdyz najdu jednou za uhersky tyden cas si sednout na hodinku ci dve, a neco si zahrat. Proto vitam hry ktere mne vodi za rucicku vice, protoze kdyz stravim veskery cas studovanim hernich mechanismu, tak nebudu mit cas hrat hru samotnou. A nez zase budu mit cas hrat, tak je dost dobre mozne ze vsechno co jsem se naposledy naucil zase zapomenu (nadherne priklady je NHL 11, ktere pravidene hraji na NHL 94 nastaveni protoze cykl uceni a zapominani mne proste prestal bavit). Kratsi pribehove kampane maji tu pozitivni vlastnost, ze tu hru proste dohraju. U 60-ti hodinovych RPG jsem se bavil kdyz jsem na to mel cas. Ale kdyz proste ke hre nemuzete sednout 2 tydny, tak z vas vsechno to nadseni z pribehu vyprcha a pak neni uz zadna motivace to RPG dohrat.
Chapu, ze pro lidi kteri na to maji cas, jsou hry se slozitym ovladanim a hernimi mechanismy zabavnejsi nez jednodussi a primocarejsi tituly z poslednich par let. Mne ale nevadi, ze se hry zjednodusily.

V zásadě s článkem souhlasím, ale myslím, že původní záměr zavedení svítících použitelných předmětů, automapy apod. nebylo pomoci hráči (nebo "zjednodušit" hru), ale spíše odstranit (zkrátit) nudné části hry a ponechat jen ty zábavné. Sorry, ale jestli někoho, jako jednoho kolegu níže, upřímně baví hodinu pobíhat po nějakém komplexu a hledat nějaký předmět nutný k postupu dál, musíte pochopit, že normálního člověka to prostě ukrutně nudí a smířit se s tím, že to už v žádné hře nebude.
Druhá věc, proč se hry naoko zjednodušují, je to, že my sami se zlepšujeme. S desítkami dohraných titulů známe spoustu triků pánů vývojářů a rovnou s nimi počítáme. Do her ale nastupují i nováčci (a to i z řad dospělých), kteří to nevědí, takže je jasné, že tam musí být nějaká "casual" obtížnost...

No mě trochu to malování mapek u starých RPG bavilo.. abych se přiznal. A asi to mělo nějaké kouzlo, pokud jsi přehlédl truhlu, nebo nějakou odbočku, tvoje blbost, tajná tlačítka tehdy taky neblikala, byla třeba jen o odstínek barvy světlejší.. přehlédl jsi.. tvoje blbost.. Pravdou je, že v té době bylo velmi málo lidí, kteří takovéto hry dohráli do konce. Jenže chápu to tak, že tehdy byl zábavní herní průmysl ještě tvořen pro zábavu.. ten dnešní je jen pro prachy. Dneska každá stířlečka je stejně naskriptována pro přímý postup a to má mapu a zlatou šipku pro pitomce aby věděli, že mají jít ROVNĚ, munice a lékárny už nejsou poschovávany v temných zákoutích, ale prakticky se jim při postupu nedá vyhnout tak, abych je "nesebral".. nebo nad nima září neonový nápis přez půl obrazovky. A strategie? Kde jsou ty strategie, kdy viděl člověk na půl obrazovky před sebe, proboha to měl Žižka nebo Napoleon taky možnost lítat v satelitu a skenovat si bitevní pole, aby viděl co a kde ten nepřítel má rozestaveného? No jasně, dnešní hry jsou daleko user-friendly.. pro masy.. jaká to škoda..

Neni pochyb o tom, ze nove hry jsou v mnoha ohledech jednodussi nez ty stare. Ono je v celku jasne, ze ke zjednodusovani dojit muselo.

Rozhodne, jak se pise v clanku, za parametr obtiznosti hry nepovazuji vysvecovani veci, co vypadly z potvor. To jsou vse vetsinou jen pomocne funkce, ktere neovlivnuji klicove aspekty hry. Napriklad zminovane kresleni map, to byla vzdy jen zdrzovacka. Sice to prispelo k realisticnosti, ale bylo to take otravne.

Treba strategicke hry se nejak vyrazne obtiznosti nezmenily. V minulosti i soucasnosti jsou hry, ktere nabizeji tuny strategickych a taktickych moznosti - jen se lepe ovladaji a jsou (nekdy) prehlednejsi.

Hry se zjednodusily hlavne tam, kde je treba pouzit mozek, tedy reseni ruznych logickych ukolu apod, ale tyto hry jsou vetsinou okrajova zalezitost.
Pak se hry zjednodusily u FPS, coz je hlavni tahoun mainstreamu. Zjednoduseni UI a ovladani tady primo ovlivnuje klicove aspekty hry a dela hru jednodussi.

Vysvecovani aktivnich prvku u adventur podle me castecne zpusobilo nelogicka reseni problemu, podstatne ulehcilo praci vyvojarum s level-designem a podstatne snizilo obtiznost reseni problemu. Pixel hunting aplikovali jen slabsi hraci, nebo vsichni - kdyz byly ukoly spatne (nelogicky) navrzene. Pak se zacal pouzivat styl pouzivani vseho na vsechno apod.

Asi největší rozdíl mezi současnými a staršími hrami je v tom, že ty starší byly založeny právě na zavázanosti hráče oné hře. Mnoho her se muselo hrát stylem pokus/omyl. Klidně vás na konci levelu zabil extrémně tuhý nepřítel jen proto, abyste zjistili, že jste o 10min dřív špatně odbočili nebo na začátku levelu vzali špatnou zbraň. Kdyby ale už tehdy existovaly uživatelsky příjemnější hry, asi by se hráči na hru s takhle nesmyslně zvýšenou obtížností vykašlali. Takto zvýšená obtížnost tehdejších her často jen vyrovnávala technické omezení. Protivníci sice měli špatnou AI, ale bylo jich víc nebo byli odolnější. U adventur a s nimi spojeného pixel huntingu šlo navíc často jen o umělé prodloužení hry, ke kterému ještě přispívaly nelogické kombinace předmětů v inventáři (bohužel tohle v adventurách stále přetrvává).

Dnešní hry, jsou nejen lehké, ale hlavně nudné s příšernou herní náplní! Do háje jdou hlavně FPS, kde se autoři všemožně snaží tvořit děj v pseudo budoucnosti se všeljakými mutanty. Upřímně mi bylo skoro až do breku, když jsem hrál nejnovější Medal of Honor a musel si uvědomit že tohle je pokračování něčeho tak úžasného jako byl Allied Assault, nebo Pacific. Kde jsou ty doby, kdy rok co rok vycházeli naprosto špičkové hry, které člověk vydřel hrát měsíce a měsíce. A to se vůbec nebavím o daleké minulosti, bavím se o době her jako Mafia, Vice City, Rome Total War, Call of Duty/Medal of Honor, Splinter Cell, Need for Speed Underground...upřímně vůbec nedivím, že vzkvétá pirátství, když si uvědomíme že dneska se dělají hry za 1. pro peníze, 2. pro peníze 3. někdy možná aby hra za něco stála. Defakto poslední rok hraju vesměs jenom Football Manager a s kámošema po netu Modern Warfare a FIFU 11

Nejlepsi by bylo kdyby si clovek mohl ruzna "prilepseni" vypnout. Bylo by to jen na hraci jestli to bude nebo nebude pouzivat. Proc lidi kritizovaly napr respawn u Bioshocku. Kdyz se mi to nelibi tak si tu "vychytavku" vypnu. Nebo treba koukani za roh v Mafii 2, kdyby to slo vypnout at si clovek hru prizpusobi podle schopnosti. Porste by mela bejt moznost volby na hraci.

Tenhle článek mi připoměl čas okolo mého hraní Mafie 2. Když jsem hru dohrál, tak jsem z ní měl spíš špatný pocit. Myslel jsem si, že to bylo způsobeno přílišným očekáváním. Nedalo mi to a znovu jsem si nainstaloval Mafii 1. Při hraní jedničky jsem si uvědomil, jak moc je hratelnost ve dvojce zlehčena. Mám k tomu dva důvody: 1. je zde už probírané zvýraznění předmětů. Jestli si pamatujete misi z Mafia1, kde jdete vykrást banku. Vevnitř narazíte na mříž, která je zamčená. Kromě nápovědy "mříž je zamčená, najdi klíč":) se nikde nic nezvírazní. Takový detaily jsem si už nepamatoval, tak jsem začal hledat. Pobíhal jsem tam celkem dlouho ale pak vidim kliče vysící na háčku u bankovní přepážky. A měl jsem z toho fakt radost, že jsem ty klíče našel. V Mafii2 by mi tento ukol zabral pár vteřin, protože klíč by svítil na kilometr daleko. Záleží taky na tom, co po hře hráč chce. Já osobně bych si vybral tu složitější verzi, i když tam hrozí frustrace kvůli nenalezení blbého klíče. Ale o to je lepší, když si pak cestou do práce řikáte..."třeba ten klíč je někde tam a tam......" a těšíte se, že ten problém vyřešíte aý přídete domu.

2. důvod, a to bych chtěl znát vaše názory, je schovávání za překážkami. A to mám na mysli schovávání s možností koukání "za roh". Znovu srovnám Mafii 1 a 2. Po dohrání dvojky jsem ve statistikách měl asi 500 zabitých a z toho 400 do hlavy. Přestřelky byly opravdu jednoduché. Styl schovat se, v bezpečí zamířit na hlavu a pak jen na okamžik vykouknout a jen zmáčknout spoušť mě fakt nebaví a bohužel se to dost rozšířilo a je to snad v každé druhé hře.

Podle mě je to další berlička, jak ulehčit průchod hrou a způsob, jak namastit hráčovo ego, že dohrál hru, i když celou ze skrytu a koukáním za roh.

Hlavní důvod už tu byl kolikrát zmíněn a to jsou prachy, ale myslím, že by to šlo udělat lépe i v dnešních napjatých rozpočtech. Já bych volil radši možnost hrozící frustrace a větší výzvy, než průchod hrou s jedním prstem v nose a druhým v jiném tělním otvoru:).

Z ekonomického hlediska hra MUSÍ být maximálně jednoduchá a pochopitelná.
Zaprvé je to dáno obrovskou nabídkou na trhu. Hru kterou je složité se naučit (je příliš komplexní - například jako Dwarf Fortress) většina současných hráčů spustí - klik sem klik tam, jsem mrtvej. To je ale kravina. Jdu si stáhnout něco jinýho = tvůrce složité hry okamžitě vypadne z mainstreamu a nemá zisky. Klient utíká ke konkurenci.
Během mých začátku před dvaceti lety (Dungeon master, Eye of the Beholder) se k člověku dostaly tak dvě hry do roka. Tak jsem pak pochopitelně strávil klidně i týden abych se hru naučil ovládat a pak jsem ji půl roku hrál.
Aktuálně je pro vydavatele výdy nejlepší, aby hra byla jednoduchá, každý ji pochopil, zaujala co největší masy (co nejvíce lidí si ji koupí) a aby šla ideálně do týdne dohrát. Hráč je spokojenej - "jsem dobrej, dohrál jsem to, jdu se pochlubit achievementem na facebook, ať kámoši viděj že nejsem lama. Tak a co zapařím teď? Tyjo, Patrik už dohrál XY a za 16 hodin, tak to musím dát taky..."
Dříve také nebyl počítač vybavením každého desetiletého kluka, vydělalo si na něj pár pracujících víceméně dospěláků. Teď musí být hry upraveny tak, aby to prostě pochopil i ten desetiletý kluk a přinutil rodiče, ať mu to koupí, že všichni ve třídě už to mají.
Dnešní mainstream hry jsou jednoduché. Můj sedmiletý syn dohrál singleplayera Starcraftu II bez větších problému. Red alert s datadiskem to samé. A i lehce složitější hry typu Mass effect I nebo II (aniž by uměl anglicky metodou pokus omyl a tím pádem s pořádným renegade statusem :P ). Přednost dává ale nedohratelným sandbox hrám typu Simcity, Rollercoaster, Cities. V současném mainstreamu prakticky není hra, kterou by nedokázal kvůli složitosti hrát. Jen občas je problém právě jazyková bariéra v hrách co mají "více kecání". U většiny her jako RTS, auta typu NFS, sporty ... mu stačí vysvětlit těch 5 kláves, co se používají a je schopný to na easy obtížnost sám vyhrát. Totéž by platilo samozřejmě o střílečkách v singleplayeru - ale ty se mu ještě pár let instalovat nechystám. Nemá problém ani s novodobými MMORPG typu Runes of Magic. Nad postavičkami svítí holt vykřičník tak si nabere questy a běhá a občas nějakej splní. Občas lehne, občas si něco koupí co má hezký obrázek.
Hry jsou prostě více dostupné všem věkovým skupinám. Tím pádem už v komerčním mainstreamu nejsou exkluzivní záležitostí pro "pár vyvolených", kteří si v dnešním uspěchaném světě najdou dost času, aby se jednu hru učili týden a pak ji 2 roky hráli. Nevadí mi to. Stále jsou jednotlivci a firmy, které dělají specializované hry pro skupinky hráčů, kterým komplexnost a propracovanost zaměřené na herní mechanismy nevadí. Nejsou to tituly kde milióny dolarů padají na profi herce, grafiku, marketing... Sice jich není mnoho ale aspoň mne nemusí mrzet že zatímco rok hraju jednu hru tak mi jich 50 dalších uteče.
A ano, kupuju i mainstream hry a často mne na pár hodin dobře baví. Jen vždy počkám rok dva až uzrají po několika patchích a hlavně na rozumné ceny. Jako třeba Mass effect I poté co vydali dvojku. Nebo před půl rokem za pár eur Oblivion GOTY. Já si to na dva víkendy užiju a prckovi se to líbí.

Je to jednoduché - lidi (hráči) jsou jednodušší a proto i hry jsou jednodušší. RPG, dungeony a adventury, které vycházely v 80. a 90. letech, by z dnešní generace nikdo neměl šanci dohrát.