Přejít na výpis diskuzí
Jsou dnešní hry jednoduché, nebo jen umí lépe napovídat?
7.5.2011 | Ondřej Švára
159 příspěvků
-
pozitivní přístupy - zvyšování účinnosti zpětné vazby (bloodscreen, indikace směru odkud přišel zásah atd.), hravé a srozumitelné tutoriály, intuitivnější a rychlejší uživatelské rozhraní.
negativní přístupy - autostabilizace systému ve hrách založených na udržování stability (např. budovatelské strategie), totální vypouštění potenciálně frustrujících prvků (ve hrách nejde prohrát/zemřít), nahrazování tradičního pátrání ukazováním, zjednodušování systému namísto soustředění se na zvýšení jeho srozumitelnosti při zachování komplexnosti,
a nakonec všudypřítomná dopředná vazba přepokládající, že hráč je ydiot (správná verze neprojde filtrem, případní grammar nazis) a lempl, a tuto idiocii s předstihem eliminující.
zatímco u pozitivních přístupů převládá pocit, že se mi vývojář snaží zvýšit komfortnost hraní, tak u těch negativních převládá pocit, že mi někdo (vývojář nebo počítač) upírá svobodu - svobodu zemřít, svobodu minout, svobodu chovat se jako idiot, svobodu experimentovat, svobodu nevědět, svobodu objevovat, svobodu bavit se svým způsobem -
-
To je snad poprvé, kdy s tebou tady souhlasím. -
a ještě přidám úžasné vševědoucí průvodce hrou. Viz Crysis 2 - město rozstřískaný na kaši a lojza na intercomu a jeho "intel" zná každý atom nadcházejícího levelu a všechno mi do detailu vyklopí. Už jen chybí, aby za mě mačkal klávesy. Oujé
-
+1
-
-
No mě trochu to malování mapek u starých RPG bavilo.. abych se přiznal. A asi to mělo nějaké kouzlo, pokud jsi přehlédl truhlu, nebo nějakou odbočku, tvoje blbost, tajná tlačítka tehdy taky neblikala, byla třeba jen o odstínek barvy světlejší.. přehlédl jsi.. tvoje blbost.. Pravdou je, že v té době bylo velmi málo lidí, kteří takovéto hry dohráli do konce. Jenže chápu to tak, že tehdy byl zábavní herní průmysl ještě tvořen pro zábavu.. ten dnešní je jen pro prachy. Dneska každá stířlečka je stejně naskriptována pro přímý postup a to má mapu a zlatou šipku pro pitomce aby věděli, že mají jít ROVNĚ, munice a lékárny už nejsou poschovávany v temných zákoutích, ale prakticky se jim při postupu nedá vyhnout tak, abych je "nesebral".. nebo nad nima září neonový nápis přez půl obrazovky. A strategie? Kde jsou ty strategie, kdy viděl člověk na půl obrazovky před sebe, proboha to měl Žižka nebo Napoleon taky možnost lítat v satelitu a skenovat si bitevní pole, aby viděl co a kde ten nepřítel má rozestaveného? No jasně, dnešní hry jsou daleko user-friendly.. pro masy.. jaká to škoda..
-
-
Jaký starý RPG máš namysli? Rád bych si nějaký RPG, kde si kreslíš svoji mapu zahrál *4* Díky *3*
-
-
wizardry 7
-
To, co psal Martin + (z tech znamejsich) Wizardry, Bard's Tale.
-
Dungeon Master 1(dvojka nevim), starsi ultimy, starsi serie might&magic, nevim Ishar atd atd, @Rumcajs osobne mam radsi mapu a plynuly uhel otaceni nez tyhle dneska hodne zastarale
ctvereckove dungeony miight &magic 6-8 nejlepší řešení(treba zlodej mel odhalovani skrytych pasti a tajnych pasti), i když grafika i v době vydání až na 6ku nic moc -
ja, tak 15-17 let zpatky, srotil nejakou textovku na Didaktiku Beta kde jsem si mapky kreslil :)
-
-
-
Nevím jestli jsou dnešní hry jednoduché... ale vím jistě, že už nemají tu správnou atmosféru jako měli hry kdysi dávno... už tam není to srdce vývojářů. Dnešní vývojáři ale za to nemohou, je na ně vyvíjen tlak. Všechno je ušité rychlou nití *9* -
-
naprosto stebou souhlasím.... -
Ale hovnajs... Atmosféru maj.....akorát ty ji zestárl a stejně jako je rozdíl mezi prožitkem Vánoc 7letého kluka a prožitkem 20letého kluka, tak stejný je to u her.... Už to prostě neni ten intenzivní pocit... Když se ale kouknu na synovce u pc hry vidím sebe před několika lety - jak jsem celý napjatý když jdu v G1 na Sleepera *1* .... Tím chci prostě říct, že pro každou generaci je to jiný zážitek...
-
-
Ale dvě hovnajs... nemáš pravdu... můžu ten pocit z her mít i u dnešních her, ale už je to obrovská vzácnost. Věk tady s tím nemá nic společného *3*
-
-
Jinou odpověď než opozitum jsem ani nečekal. *4*
Samozřejmě že má.... Je to všeobecně známá věc, že prožitek dítěte je mnohem intenzivnější, než dospělého člověka... Nebudu mluvit za tebe ,neznám tvůj věk a kdy jsi začínal s hrama.*4*
Jisté ale je že hry vnímáš jinak než před 10 lety a dnešní mladší generace s tebou nesouhlasila, co se týče atmosféry her.A já v podstatě taky.
Starej dědek: Jooooo za První republiky - to byla lepší časy *2* -
-
No jo no... něco na tom co říkáš asi bude...*3* ale na tom, že se i dnes dají udělat hry, které tě chytnou za srdce stejně jako před léty, tak na tom si trvám...
-
-
Ano jsou takové hry a díky Bohu za to *3*
-
-
-
-
no nevim, u knizky nebo u filmu ten pocit muzu mit stale..proc ne u PC hry ? ...mozna proto, ze z pohadek clovek prejde na dila pro dospele a takove mezi hrama nenajdeme
-
-
Herní branže je mnohem mladší, než filmová nebo knižní, takže těch "dospělých" nemůžeš očekávat mnoho.
Osobně považuji za hodně kvalitní Metal Geary, Alan Wake, Max Payny, nebo Warhammery (40K). Ale ono hodně záleží na tom, co od toho očekáváš, protože každý máme jiná očekávání, jiné nároky. -
Asi to nejde popsat tak aby se to vešlo na pár řádku... Určitě máš pravdu, že hry jsou v něčem pohádkový a nenašel jsme hru o které bych nějak dlouho přemýšlel a nějak se mnou hnula. Asi za to taky může dost často opakující koncept(zjednodušeně rychle tutoriál - hra - boss atd), který se pro nás stává rutinou. Navíc knihy a filmy jsou bližší realitě a jde se nějak do to vžít....
BTW Teď jsem vzpomněl na pár děl,který jsou o dětských prožitcích - Hook (Petr Pan), Alenka v říši divů anebo takový víc náročnější Fanny a Alexandr od Bergmana.
-
-
-
Atmosféra je strašlivě subjektivní. A nesmí se plést s nostalgickým pocitem. -
-
no ta atmosféra je je jenom zlomek toho co jsem měl na mysli... nechtěl sem se nějak rozepisovat, tak sem napsal první co jsem měl na mysli...
-
-
-
Jo pěknej článek. Dal mi vzpomenout třeba na Kyrandii 1 a její jeskyňový systém, Maniac Mansion a další perličky:) No nicméně míra nápovědy v některých dnešním hrách je diskutabilní. Na jednu stranu občas dovede naštvat (nás) "starou školu" zvyklou na hardcore přístup, mnoho umírání apod...ale na druhou stranu je spásou pro ty, co třeba nemají tolik času, tak pevné nervy nebo tak velkou zkušenost s daným žánrem nebo hraním vůbec. Zlom podle mě nastal v době, kdy se herní odvětví stalo opravdu velkým a výnosným businessem. Tvůrci potřebují ve většině případů co nejvíc vydělat a tedy zasáhnout co největší spektrum hráčů. Souhlasím, že pokud míra nápovědy nepřesáhne určitou kritickou mez, je to asi v pořádku. Ideální je pak pro mě hra, kde se autoři snaží myslet na všechny a dovolí si hru nastavit dle sebe.
Nicméně si tak nějak nemohu odpustit nostalgický pocit, že bez nápovědy to tenkrát mělo o něco větší šmrnc, protože z poznání hry samotné a všech jejích pricipů na vlastní pěst měl člověk větší radost, bylo to náročnější a pomohlo to odělit zrno od plev...ale to už jsem zas dost nekorektní *12* -
No já teda nevim, ale takový Call of Duty je neskutečně jednoduchý a primitivní a podobně jsou na tom i další konzolově-počítačový hry a s nápovědou to nemá co dělat.
Taková hra je neskutečně pitomá a jednoduchá, v podstatě stačí držet prst na spoušti a jí rovně. Neříkam, že taková hra je nudná, naopak, Call of Duty mě baví, ale kdyby se do tý hry musel zapojit aspoň trošku i mozek, jako třeba v dokonalym Half Life, nebylo by to vůbec na škodu.. -
-
samozrejme mas pravdu, ale CoD je hlavne multiplayer. Single je jen takovy interaktivni film
-
-
Článek se zabývá vizuální pomocí - s tom směru s ním souhlasím vyjma závěru. Hru chci hrát já, nepotřebuji hru, která se "pro mé pohodlí" bude hrát za mne.
Nicméně mně, "staromilci" (podle článku bych jím měl být), vadí spíše problémy hratelnostního rázu. Mám rád akční hry z pohledu třetí osoby, střelba nebo boj zblízka to je jedno. Takže s chutí zahraji Risen stejně jako Jedi Academy. A v denšní produkci si moc nejde vybrat, protože téměř všude vidím dva stejné archetypy umělé inteligence:
"Kačenka na střelnici", která ve hrách s krycím systémem čirou náhodou vykukuje tak, aby ji hráč udělil headshot. Sama začne střílet až tak po jedné sekundě, během které hráči nabízí zdarma výstřel na nehybný cíl. Samozřejmostí je, že v krytu téměř nikdy nemění pozici ani nesnaží se hráče přelstít, vyklánět se zpoza překážky jinými způsoby nebo dlouhou nečinností hráče vyprovokovat.
Příklady her s kačenkami na střelnici: Mafia 2, Uncharted 2
"Fackovací panák" při bojích nablízko sice vypadá, že se s hráčem chce poprat "na férovku", ve skutečnosti ale pouze vykrývá hráčovy údery. Sám zaútočí je tehdy, je-li hráč dostatečně dlouho neaktivní. Pokud je fackovací panák dostatečně dlouho tlakem hráče tak engine usoudí že už stačilo, fackovací panák se krýt přestane a poslušně se nechá z(a)bít. Samozřejmostí jsou "gentlemanské" souboje jeden na jednho i při početní převaze fackovacích panáků oproti hráči.
Příklady her s fackovacími panáky: Batman:Arkham Asylum, série Assassin's Creed -
-
Bohuzel tohle je v hrach odpradavna od uplneho zacatku. Je to dano tim, ze hrac musi v akcni hre pozabijet spoustu nepratel, takze kazda hra je vlastne takovy Rambo, i s Assassins Creed, i kdyz by to kazdyho asi nenapadlo. Unikem z toho je samozrejme udelat lepsi umelou inteligenci protivniku, ale to zase na druhou stranu znamena, ze by jich muselo byt mnohem mene a to uz je mozna v rozporu s timhle typem akcnich her a byly by to uz spis takticke, nebo stealth zalezitosti.
-
-
Nevím jestli zrocna umělou inteligenci ale třeba zmiňovaný AC, resp. AC2 trochu zlepšil, že se do boje přidávají i ostatní a používají lecjaké machrovinky, ale jestli jste se někdo zkoušel nechat ve hře zabít, tak je to problém. Ruce dám z ovladače a pět po zuby ozbrojenejch chlapů tam akorát stojí a občas zaútočí, ale zrovna tak rychle, jako autoheal léčí. Zbavit se toho posledního čtverečku skoro nejde *2* -
Osobne davam prednost mensimu poctu obtiznejsich nepratel,nez velky pocet nepratel bezicich jako slepice na porazku.Teda az na extremy typu serious sam,v tom pripade je ta hra na stovkach nepratel vylozene postavena a bere se s nadhledem a humorem, je to zabavne a na nejtezsi obtiznost da zabrat.
-
-
Ja tomu rozumim, taky davam prednost temhle hram.
-
-
-
-
Nepopírám, že spousta věcí pokročila, např. u RPG zakreslování map je výborná věc, ale zajímavé je, že třeba vlastní poznámky do mapy jsem si mohl dát naposled snad v Baldurs Gate a přitom to podle mě není zas takový problém udělat. Podobně je to se zápisky do deníku, kde podle mě exceloval Morrowind - s datadiskem bylo možné používat rejstříky a informace zároveň nebyly předávány formou blikajících šipek pro retardované.
Fotbal je podle mě každým rokem složitější a nepřipadá mi jako dobrý příklad pro zjednodušování her. Spoustu věcí se člověk musí učit a pilovat je v tréninku než to zvládne prakticky použít.
A střílečky ty jsou hanbou pokroku. Funkce začínající prefixem "auto-" v článku nezmiňují a přotom zrovna ty jsou asi největším trnem v oku hardcorovějších hráčů. -
-
Zápisky do mapy a deníku myslím že byly i v Neverwinter Nights.
-
-
Je otázka, jestli se toto nedá nějak vyvážit resp. nabídnout různé styly hraní. Např. vzpomeňte si na obtížnosti v Thiefovi - pokud hrajete na normal, tak v klidu zabíjíte a k projití stačí sesbírat hlavní poklad. Ten se dá získat poměrně přímočaře. Na mapě je ale spousta dalších zákoutí, které se hledají o poznání obtížněji. A koho baví je hledat, hraje na vyšší obtížnost, u které navíc nesmí nikoho zabít. Toto se mi zdá mnohem lepší, než obecně platné vyšší obtížnost = víc HP protivníků.
Nezdá se ti, že se s zjednodušením vytrácí pocit "osobního" achievementu? Já si třeba docela dobře pamatuji, kde najít tu zatracenou korunku v prvním levelu Thiefa 2, kterého jsem hrál před X lety. Ale už bych asi nedokával říct, co se dělo v některých questech v ME 2, které jsem hrál minulý rok. Ale možná je to můj případ. -
-
"Osobní achievement" bych s povděkem kvitoval a přirovnal např. k Dark Messiah Of M&M. Hru jsem hrál na nejtěžší obtížnost a bylo to snad jedné RPG, respektive hra, kterou jsem kdy hrál, kdy neskillovala ani tak vaše postava (i když tam nějaké ty atributy přibývaly), jako hráč. Jednoduše, když jsem hru rozehrál poprvé, neustále jsem umíral, i jeden protivník mi činil neuvěřitelné problémy, proti přesile jsem musel vymýšlet neustále nové strategie a léčky, jinak bych nepřežil. V cca 3/4 hry jsem ale začal být již velmi zručný v šermu a lukostřelectví, a můj mozek se uzpůsobil využívání prostředí k co největší osobní výhodě nad většinou větším množstvím protivníků. Tohle všechno jsem si ale neuvědomil až do té chvíle, kdy jsem hru s vítězným pocitem dohrál, zapnul znovu od začátku, čekal, že zase budu umírat...jenže jsem zjistil, že už i přesilu si podám s přehledem nehledě na to, že nemám "vyskillovanou" postavu. Pak mi došlo, že vyskillovaný jsem já - největší osobní achievement pro mě za celou historii hraní. Neznáte někdo podobnou hru? Zatím mi dle popisu připadá velmi podobně Demon's Souls na PS3, na kterou už si na aukru brousím zuby. -
-
pokud ti jde o promítnutí hráčových schopností do šermu, tak určitě doporučím Mount & Blade :D , případně Warband ( ale tam sem si strašne dlouho zvykal na nové animace v šermu, po tom co sem byl asi 2 roky zvyklej na klasický M&B ) kde je o něco víc možností v boji, a navíc i ten multiplayer.
Když sem hrál M&Bpoprvé, vydrželů sem to asi 3 hodiny a pak to odložil na neurčito s tím že je to moc těžký a pořád chcípám. Popár dnech sem se k tomu ale vrátil a i když mi to pořád moc nešlo, chytlo mě to natolik že sem vydržel dokud se postava nevylevelila že už to bylo snadnější. Od té doby sem celou hru několíkrát rozehrával uplně znovu, a i když sem si nenaimportoval starou postavu a začal se základníma bojovýma skillama, vždycky mě to už bavilo od prvního souboje a žádný velký problém to nebyl. -
Magicka je prý jenom o naučení se hrát a máš všechno od začátku.
-
Zkus dohrát Xenon 2 - the megablast, jestli se ti to povede bez cheatů, tak zaručuju, že budeš jeden z nejvyskillovanějších lidí v čechách :-)
-
-
-
Když se řekne odpůrce videoher tak si okamžitě vybavím svýho tátu *1*
-
Z ekonomického hlediska hra MUSÍ být maximálně jednoduchá a pochopitelná.
Zaprvé je to dáno obrovskou nabídkou na trhu. Hru kterou je složité se naučit (je příliš komplexní - například jako Dwarf Fortress) většina současných hráčů spustí - klik sem klik tam, jsem mrtvej. To je ale kravina. Jdu si stáhnout něco jinýho = tvůrce složité hry okamžitě vypadne z mainstreamu a nemá zisky. Klient utíká ke konkurenci.
Během mých začátku před dvaceti lety (Dungeon master, Eye of the Beholder) se k člověku dostaly tak dvě hry do roka. Tak jsem pak pochopitelně strávil klidně i týden abych se hru naučil ovládat a pak jsem ji půl roku hrál.
Aktuálně je pro vydavatele výdy nejlepší, aby hra byla jednoduchá, každý ji pochopil, zaujala co největší masy (co nejvíce lidí si ji koupí) a aby šla ideálně do týdne dohrát. Hráč je spokojenej - "jsem dobrej, dohrál jsem to, jdu se pochlubit achievementem na facebook, ať kámoši viděj že nejsem lama. Tak a co zapařím teď? Tyjo, Patrik už dohrál XY a za 16 hodin, tak to musím dát taky..."
Dříve také nebyl počítač vybavením každého desetiletého kluka, vydělalo si na něj pár pracujících víceméně dospěláků. Teď musí být hry upraveny tak, aby to prostě pochopil i ten desetiletý kluk a přinutil rodiče, ať mu to koupí, že všichni ve třídě už to mají.
Dnešní mainstream hry jsou jednoduché. Můj sedmiletý syn dohrál singleplayera Starcraftu II bez větších problému. Red alert s datadiskem to samé. A i lehce složitější hry typu Mass effect I nebo II (aniž by uměl anglicky metodou pokus omyl a tím pádem s pořádným renegade statusem :P ). Přednost dává ale nedohratelným sandbox hrám typu Simcity, Rollercoaster, Cities. V současném mainstreamu prakticky není hra, kterou by nedokázal kvůli složitosti hrát. Jen občas je problém právě jazyková bariéra v hrách co mají "více kecání". U většiny her jako RTS, auta typu NFS, sporty ... mu stačí vysvětlit těch 5 kláves, co se používají a je schopný to na easy obtížnost sám vyhrát. Totéž by platilo samozřejmě o střílečkách v singleplayeru - ale ty se mu ještě pár let instalovat nechystám. Nemá problém ani s novodobými MMORPG typu Runes of Magic. Nad postavičkami svítí holt vykřičník tak si nabere questy a běhá a občas nějakej splní. Občas lehne, občas si něco koupí co má hezký obrázek.
Hry jsou prostě více dostupné všem věkovým skupinám. Tím pádem už v komerčním mainstreamu nejsou exkluzivní záležitostí pro "pár vyvolených", kteří si v dnešním uspěchaném světě najdou dost času, aby se jednu hru učili týden a pak ji 2 roky hráli. Nevadí mi to. Stále jsou jednotlivci a firmy, které dělají specializované hry pro skupinky hráčů, kterým komplexnost a propracovanost zaměřené na herní mechanismy nevadí. Nejsou to tituly kde milióny dolarů padají na profi herce, grafiku, marketing... Sice jich není mnoho ale aspoň mne nemusí mrzet že zatímco rok hraju jednu hru tak mi jich 50 dalších uteče.
A ano, kupuju i mainstream hry a často mne na pár hodin dobře baví. Jen vždy počkám rok dva až uzrají po několika patchích a hlavně na rozumné ceny. Jako třeba Mass effect I poté co vydali dvojku. Nebo před půl rokem za pár eur Oblivion GOTY. Já si to na dva víkendy užiju a prckovi se to líbí. -
-
Je to trochu offtopic,ale nada mi to. Jestli si treba Oblivion uzijes za dva dny,tak je neco spatne. To je prave hra,kde clovek muze v pohode stravit 100 hodin cisteho! herniho casu. Realny cas je pak mnohem vetsi. Mozna jsi to jen nesikovne nepsal.
Ale souhlasim s tebou v tom,ze hry je lepsi kupovat az po case. A dneska ani kolikrat nemusis cekat dlouho. Ruzne vikendove akce treba na STEAMU(ale i jinde samozrejme) nabizeji treba mesic stare hry za polovicni cenu. A patche? Dneska to vubec neni tak strasne jak si mnozi mysli. Ano,obcas nemuzes u cerstve vydane hry splnit jeden dva questy z cele hry,ale neni to nic co by kazilo hru samotnou. -
-
Oblivion je zrovna hra, která svou triviálností, opakovatelností přestane bavit spousty lidí do několika dnů. Sandbox rpg jsou fajn, ale musí pořád existovat možnost se vrátit do propracovanějšího příběhu co nadchne a ne zcela znechutí...
-
-