Nikolajova situace byla stále horší a horší. Ukázalo se, že

myšlenka dávat si z platu něco stranou byla jen sen. Nejenže si

nic neukládal, ale aby vyhověl matčiným požadavkům, dělal

ještě drobné dluhy.

Z této situace neviděl žádné východisko. Byla mu protivná

myšlenka na svatbu s bohatou dědičkou, kterou mu doporučovaly

jeho příbuzné. Na druhé východisko z této situace – na

matčinu smrt – nikdy ani nepomyslel. Po ničem netoužil, v nic

nedoufal; a v hloubi duše pociťoval chmurnou, asketickou rozkoš

z toho, že snáší své postavení bez reptání. Snažil se stranit

starých známých s jejich soucitem a s urážlivými nabídkami

pomoci, vyhýbal se všem rozptýlením a zábavám, a dokonce

i doma se zabýval jen tím, že vykládal s matkou karty, mlčky

přecházel po pokoji a kouřil jednu dýmku za druhou. Jako by

se úmyslně udržoval v pochmurné náladě, v níž byl jedině s to

snášet své postavení.

Začátkem zimy přijela do Moskvy kněžna Marja. Z městských

klepů se dozvěděla o situaci, v jaké se octli Rostovovi,

i o tom, „jak se syn obětoval pro matku“ – jak se říkalo po

městě.

Od něj jsem nic jiného ani neočekávala, řekla si kněžna Marja

a s radostí cítila, že to ještě utvrzuje její lásku k němu. Když

myslela na své přátelské, skoro příbuzenské vztahy k celé jejich

rodině, považovala za svou povinnost jet k nim na návštěvu.

Ale při pomyšlení na svůj vztah k Nikolajovi ve Voroněži se toho

lekala. Přemohla se však a za několik týdnů po svém příjezdu

do města přece jen jela Rostovovy navštívit.

První jí vyšel vstříc Nikolaj, poněvadž hraběnka mohla přecházet

jen po pokoji. Kněžna Marja čekala, že uvidí na jeho obličeji

výraz radosti, ale sotva ji Nikolaj spatřil, zatvářil se tak,

jak ho ještě nikdy neviděla – chladně, odměřeně a hrdě. Zeptal

se jí na zdraví, doprovodil ji k matce, poseděl s nimi pět minut

a odešel z pokoje.

Když kněžna vyšla od hraběnky, Nikolaj se k ní opět připojil

a zvlášť obřadně a suše ji šel vyprovodit do předsíně. Na její

poznámku o hraběnčině zdraví neodpověděl ani slovem. Co je

vám do toho? Nechte mě na pokoji, říkal jeho pohled.

„Co sem leze? Co od nás chce? Nemůžu tyhle slečinky

a všechny ty zdvořilůstky ani cítit!“ řekl nahlas před Soňou,

když kněžnin kočár odjel od domu, jako by už nemohl přemoci

svou rozmrzelost.

„Ach, jak můžete takhle mluvit, Nicolas,“ řekla Soňa, stěží

skrývajíc radost. „Ona je tak hodná a maman ji má tak ráda.“

Nikolaj neodpověděl a nechtěl už o kněžně vůbec mluvit.

Avšak od její návštěvy stará hraběnka několikrát za den zaváděla

o ní rozhovor.

Chválila ji, žádala, aby ji syn jel navštívit, projevovala přání

vidět ji častěji, ale přitom se pokaždé, když o ní mluvila, dostala

do špatné nálady.

Když hraběnka hovořila o kněžně, snažil se Nikolaj mlčet,

a to ji dráždilo.

„Je to velmi ušlechtilá a milá dívka,“ říkala, „a musíš ji navštívit.

Alespoň někoho uvidíš; vždyť s námi se jistě nudíš.“