vidět její nadšení a jak za to okamžitě dostal, že se tak opozdil.

– No, pojďme rychle, pojďme! Rozlučte se konečně!“ řekla

a s úsměvem pohlédla na holčičku tulící se k otci. Nikolaj vykročil

a dceru vedl za ruku.

Hraběnka Marja zůstala v hudebním pokoji.

„Nikdy, nikdy bych nebyla věřila,“ zašeptala si pro sebe, „že

bych mohla být takhle šťastná.“ Obličej se jí rozjasnil úsměvem;

ale v témž okamžiku si povzdychla a v jejím hlubokém

pohledu se objevil tichý smutek. Jako by kromě toho štěstí, které

právě pociťovala, bylo ještě jiné štěstí, jehož není možno dosáhnout

v tomto životě a na něž si bezděky v té chvíli vzpomněla

Nataša se vdala brzy zjara roku 1813 a v roce 1820 už měla

tři dcery a syna, kterého si přála a kterého teď sama kojila.

Byla teď plnější a širší, takže v té statné matce bylo těžké

poznat dřívější tenoučkou a pohyblivou Natašu. Rysy jejího obličeje

se ustálily a byly klidné, měkké a jasné. Z tváře jí zmizel

ten neustále planoucí oheň života, který patřil k jejím největším

půvabům. Často bylo vidět jen tvář a tělo, kdežto duši nebylo

vidět vůbec. Na pohled to byla jen silná, krásná a plodná samice.

Dřívější oheň se v ní teď rozhoříval jen zřídka. Stávalo se to

pouze tehdy, když se, jako právě teď, vrátil muž, když se uzdravovalo

dítě nebo když s hraběnkou Marjou vzpomínala na knížete

Andreje (s mužem o něm nikdy nemluvila, neboť se domnívala,

že na památku knížete Andreje žárlí), a jen velmi

málokdy, když ji něco náhodou přivedlo ke zpěvu, jehož po

svatbě docela zanechala. A v těch vzácných chvílích, kdy se ten

dřívější oheň zažíhal v jejím rozvitém krásném těle, byla ještě

přitažlivější než kdysi.

Od té doby, co se vdala, žila Nataša střídavě s mužem

v Moskvě, v Petrohradě, na vesnici u Moskvy nebo u matky, to

jest u Nikolaje. Ve společnosti vídali mladou hraběnku Bezuchovovou

málokdy a ti, kdo se s ní setkali, nebyli jí nadšeni.

Nebyla ani milá, ani příjemná. Ne že by byla Nataša milovala

samotu (nevěděla, má-li ji ráda nebo ne, a spíš se jí zdálo, že

ne), ale když nosila, rodila a krmila děti a účastnila se každé

minuty života svého muže, nemohla vyhovět všem těmto požadavkům

jinak, než že se zřekla společnosti. Všichni, kdo znali

Natašu před svatbou, divili se změně, která se s ní stala, jako

něčemu neobvyklému. Jedině stará hraběnka, která mateřským

instinktem vycítila, že všechny Natašiny výstřelky pramenily

z potřeby mít rodinu, mít muže (jak kdysi ani ne tak ze žertu jako

doopravdy křičela v Otradném) – jen matka se divila překvapení

lidí, kteří Natašu nechápali, a opakovala, že vždycky

věděla, že Nataša bude vzornou ženou a matkou.

„Jenže svou lásku k muži a dětem přepíná,“ říkávala hraběnka,

„že je to až hloupé.“

něčemu neobvyklému. Jedině stará hraběnka, která mateřským

instinktem vycítila, že všechny Natašiny výstřelky pramenily

z potřeby mít rodinu, mít muže (jak kdysi ani ne tak ze žertu jako

doopravdy křičela v Otradném) – jen matka se divila překvapení

lidí, kteří Natašu nechápali, a opakovala, že vždycky

věděla, že Nataša bude vzornou ženou a matkou.

„Jenže svou lásku k muži a dětem přepíná,“ říkávala hraběnka,

„že je to až hloupé.“

Nataša se neřídila zlatým pravidlem hlásaným moudrými

lidmi, zejména Francouzi, jež praví, že se dívka, když se vdá,

nemá zanedbávat, že nemá nechávat ležet ladem své vlohy, že

se má ještě víc než za svobodna zabývat svým zevnějškem a že

má přitahovat svého muže zrovna tak, jako ho přitahovala, dokud

ještě jejím mužem nebyl. Nataša naopak ihned odložila

všechna svá kouzla, mezi nimiž bylo jedno obzvlášť silné –

zpěv. A zanechala jej právě proto, že byl mocným kouzlem.