Diskuze HudebniSkupiny.cz

,,Nezapoměl jsem však na křestanské hodnoty, a proč to píšu právě k DIE TOTEN HOSEN někoho to možná nemile překvapí, protože to se vzájemnou obětavostí do značné míry v některých textech písní DIE TOTEN HOSEN (a jmenuju za všechny "Fallen", "Nur zu Besuch", "Tauschen Gegen Dich", "Alles ist Eins", "Alles was War", "Auflosen", "Alles wird Voruburgehen", Freunde" a další) souvysí (je tolik křestanskou vlastností,resp.charakteristikou) dle toho jak osobně znám a jak si osobně vykládám český překlad textu písní DIE TOTEN HOSEN - písně které jsem tu zmínil a které rád recituji v češtině, najde se jich však více: "Deutsch in Willkomen", "Helden und Diebe", "Niemals Einer Meinung Sein", "Das Madchen aus Rottwail", "Das Wort zum Sonntag" a "Unser House"... a další - ta neodytná touha žít jen přítomností TADY a TED, nic neplánovat do budoucna, mit dostatek energie a sil na rozdávání druhým lidem, ano na pomoci druhým lidem v životní nouzi nebo v těžké životní situaci, a samozřejmě co jsem zapoměl k DIE TOTEN HOSEN v předešlém příspěvku uvést a zmínit je to, že pokud někoho v životě milujeme, trápíme se pro něj a máme o něj, o druhého právem obavy - mám rád když se punkrocková a hardrocková žánrová hudba (a tyto 2 žánry jsou u DIE TOTEN HOSEN spolu tolik spřízněné) mění agresí, když člověk ze sebe dostává všechen stres, (ano když se taková hudba DIE TOTEN HOSEN) mění následně pak v energii a v (životní) přesvědčení. Už jsem mluvyl v souvyslosti s hudbou DIE TOTEN HOSEN o hrdosti na sebe a svuj život, mluvyl jsem o svobodě a solidaritě (o štědrosti), nemluvyl jsem však o přátelství a toleranci, která je u DIE TOTEN HOSEN natolik samozřejmostí. Nezapoměl jsem však jako přesvědčený křestan-protestant (a někoho to možná překvapí) nakřestanské hodnoty!: vstřícnost, zdvořilost, skromnost, laskavost a obětavost, tedy resp. vzájemná obětavost... a trápení se pro druhého a své osobní obavy o druhého, přátelství a tolerance atd...je tolik znát v textech písní DIE TOTEN HOSEN, které rád v češtině zpívám a recituji text, samozřejmě české překlady k jejich písním notoricky, dost dobře znám (proto to muselo být zavádějící v předešlém mém příspěvku), a vím že život by neměl být chápán (jen) pojmově, ale měl by být prožít. To se mě bohužel nedaří.

,,Touha a zmar, žal a stesk, svoboda, solidarita, křestanská obětavost a laskavost, stesk, osobní čest a osobní hrdost (jinými slovy co utváří u každého z nás charakter) Asi právě tyhle osobní charakteristiky nejvíce vystihují text písní DIE TOTEN HOSEN a tyhle osobní vlastnosti mám upřímně rád a vždy je také dokážu ocenit, ano tyhle osobní vlastnosti vždy nejvíce ocením, co mě nejvíce naštve je: pokrytectvý, lhaní a arogance (tou myslím bezohlednost), antisemitismus a xenofobie vuči homosexuálum, duševně nemocným lidem a vuči přistěhovalcum za politickým azylem, kterým z možných duvodu hrozí pronásledování v jejich rodné zemi. (tolik k písním DIE TOTEN HOSEN) Je třeba se zamyslet nad tím jaké osobní charakteristiky (vlastnosti) at již právě u sebe samého anebo právě u druhých lidí nás dokážou nejvíce naštvat, ano co tě dokáže nejvíce naštvat a naopak z čeho už máš, si prožíváš v sobě tu největší radost. To je dobrou a tou nejduležitější otázkou v životě, jejíž zodpovězení tolik vypovýdá o naší (pozitivní anebo negativní) sebeuctě, kterou je nutné si položit. Skutečně je vždy zapotřebí umět nejlíp německý jazyk a znát české překlady jejich písní (myslím tím DIE TOTEN HOSEN), někdy o tom sám pochybuji. A jejich nej.písně: jednoznačně (pro mě osobně) bez falešného sentimentu punk/hard rocková klasika "Alles aus Liebe", "Paradies", "Fallen", "Niemals Einer Meinung Sein", "Deutsch in Willkomen", "Helden und Diebe", "Luge", "Nur zu Besuch", "Freunde", "Alles Wird Voruburgehen"... a další.

,,Jak jsem nejlépe osobně poznal a jak jsem se osobně svými zkušenostmi v životě přesvědčil tak si sám jak doufám nejvíce (a nejlépe) uvědomuji (a můžeme tomu říkat i příčiny sado-masochismu) že ten kdo prožívá ztrátu pozitivní sebeucty a kdo delší dobu trpí nenávystí k sobě samému (sebenenávystí), ten pak alespoň dle mého už nemá obavy a strach z případné agresivity druhých lidí, kterou u druhých lidí vyhledává a podněcuje ji, rád ji u druhých lidí vyvolává, protože mu přínáší ulevu od duševní bolesti, od duševní trýzně či od duševních problému (a můžeme to nazvat správně depresí), samozřejmě se mě o tomhle nechce ani už přemýšlet ani otevřeně mluvyt - o nedostatku pozitivní sebeucty - jenže bez toho se pravdy, ano PRAVDY o (trnité) lásce a o životním smyslu už nedoberu, takže co jiného mám dělat nevím. Co jiného pak v životě zbývá sám nevím. Samozřejmě bych psal raději o něčem lepším a pozitivním než o tomhle. Ale přes tak by mě zajímalo co by na to řekl a jaké stanovysko by k tomu zaujal americký psycholog a psychoterapeut Carl Ransom Rogers, nebo gestalt psychoterapeut Frederick Perls... těch lidí co by se k tomu mohli a chtěli vyjádřit by samozřejmě bylo daleko více, můžete a budete mezi ně patřit i vy? Takže příště snad o něčem pozitivním.

,,když k někomu přes jeho čestnou práci, myslím tím poctivou práci - ne dnešní konzumní zábavu (tím myslím Wimma Wenderse) cítíš ten neosobnější respekt a osobní uctu, cítíš za to vděčnost a myslím že i možná povinnost to druhým lidem vracet. Wim Wenders z německých filmařu největší měrou přispěl nejen k německé, ale i zvláště ke světové kinematografii, ale nikdy bych osobně nezpochybnil jeho čest jako charakterního člověka. Wim má v oblibě a zná velmi dobře klasická literární díla, vývojově výchovný román Johanna Wolfganga Goetheho a Alberta Camuse, který za svou literární práci získal nobelovu cenu za literaturu, což jak se správně domnívám Wimma Wenderse přimělo k tomu stát se osobně filmovým scénáristou a osobně i spisovatelem, a domnívám se že své jak filmařské vzory (Nicholas Ray, Ingmar Bergman, Andrej Tarkovskij, Francois Truffaut a další...) tak i jak tu byli již výše zmíněné své literární vzory - tj. Goetheho a Camuse i svým životem alespoň pro mě osobně ctil a pro mě osobně je svým životem trochu nadneseně řečeno překonal - vždyt jeho několik čestných státních ocenění a řada čestných státních uznání výše uvedená na otevřené WIKIPEDII (a je zbytečné je tu opakovaně uvádět) je toho nesporným dokladem. Wim Wenders je i vášnivým znamenitým fotografem a univerzitním učitelem, ne-li pedagogem. Zanechal po sobě řadu na MFF oceněných road-movie snímku, jakým je kupř. "Paříž,Texas", "Země Hojnosti" ("Land of Plenty") a "Nechod Klepat na Dveře" ("Dont Come Knocking") nebo se zavádějícím názvem (libovolně do češtiny přeložená) "Přestřelka v Palermo" ("Palermo Shooting") - nutno zmínit že v posledních výše tu uvedených, jmenovaných 3 filmech nesmírně skvělím a nedostižným vizuálním ztvárněním převažuje kamera Franze Lustiga, mimo jiné i jednoho z vůbec nejlepších evropských kameramanu poslední doby, kterou za svou kameramanskou práci získal čestný uznání. Wimmu Wendersovy není co kriticky vytýkat, zanechal po sobě i cestovní ("Tokyo-Ga") a hudební dokumenty, jako je "Buena Vista Social Club" anebo "Soul of Man", krom toho natáčel i videoklipy kupř. pro dnes komerčně pop-rockově uspěšné irské U2, které má vedle australana Nicka Cavea sám nesmírně v oblibě. Duležitější a přednější je v životě je vždy křesťanská láska a nikoliv, než světská autorita vytvářená našimi v uvozovkách psáno a řečeno neomylnými politiky (poslanci) hledající jen co nejvíce příkazu a zákazu nad lidmi k omezení a k omezování našeho soukromí. Demokracie a právní stát se musí ctít a chránit, není v něm místo pro xenofobii vůči homosexuálum, pro xenofobii vůči duševně nemocným lidem a není a nesmí v něm být místo pro antisemitismus, rasismus a xenofobii vůči ekonomickým přistěhovalcum a těm imigrantum, který hrozí pronásledování a persekuce v jejich zemi a kteří k nám přicházejí za politickým azylem. Demokracie a demokratická ustava jako taková není a nikdy v minulosti nebyla samozřejmostí, za ní se musí houževnatě diplomaticky, diplomatickou cestou bojovat. Proto říkám stop a jasné a rázné NE!!! demagogu, co manipuluje s fakty a s druhými lidmi Tomiomu Okamurovy z jeho extrémistické SPD, která má fašizující tendence. Proto říkám stop SPD!"

děkuji všem co tu mé příspěvky přes veškerou mou ochuzenou řeč přece jen rádi čtou a ohodnotí je tu, nesmírně děkuji, bez tohoto pomyšlení bych jsem vůbec nepsal, nepíšu jsem vubec pro sebe samého přece. Děkuji všem, a mějte se všichni v životě fajn, protože já toho schopný už nejsem - být štastný ve svém osobním životě. A jak jsem se už zmínil - zase někdy příště.

a já se už naštěstí mylně domníval že tohle bude pro mě už uplný konec, prostě konec, že už jsem psát vůbec nebudu! Doufám že jsem tu krizi z jedné poloviny překonal, i když vím a rozumím tomu že ještě není zdaleka za mnou.

,,Bohužel od režiséra Miloše Formana znám jen jeden jediný film, a to je "Přelet nad Kukaččím Hnízdem", bude to mou ochuzenou řečí (vůbec knihy nečtu,alespon ne celé vyjímečně krom poezie A.S. Puškina, která je mou srdeční záležitostí a výjimečně krom proz-esejí Alberta Camuse a Wimma Wenderse, u Alberta Camuse a Wimma Wenderse se skutečně hodně snažím číst jako u žádného jiného knižního titulu) hodně krátký a strohý a nedomyšlený, nedotažený do konce, ale přes tak v to doufám že to bude věcný.Takže... V několika oscarovém dramatu "Přelet nad Kukaččím Hnízdem" Miloš Forman rozkrývá extrémně ustavně autoritativní, ideologicky dogmatický tlak společnosti a doby na jedince!, kterému (Forman) přitom shodou okolností sám musel za komunistického totalitního režimu v tehdejším Československu sám (takovému tlaku) čelit! Proto také za svobodou a svobodnou filmařskou tvurčí tvorbou emigroval do USA, kde teprve za své filmy se dočkal, získal uznání! tolik ke společensky-politicky kritickému dramatu "Přelet nad Kukaččím Hnízdem" Miloše Formana. Musím upřímně říct že jako artovému cinefilovy (filmovému divákovy) mě je mnohem bližší západoněmecký filmař hudebních a cestovních dokumentu a oceněných road-movie snímku Wim Wenders (mnohem více si ho vážím jako spisovatele a teologa), měl bych k "Land of Plenty" a k "Palermo Shooting" několik slov, myšlenek...pro Wimma jako hluboce věřícího a hluboce přesvědčeného křestana-protestanta je tolik typická nenásilnost, ohleduplnost, pozornost a laskavost, soucítění (empatie) a vzájemné porozumění, Wimm svými filmy odkrývá a nachází životní smysl, cíl, motivaci...Wimme za to tě mám nesmírně rád a vážím si tě, překonal jsi své filmařské vzory, at to byl rus Andrej Tarkovskij nebo švéd Ingmar Bergman. Ale ted bych se rád vrátil k něčemu osobnějšímu a k důvěrnějšímu, totiž ke svému osobnímu životu. Člověk se cítí někdy něštastný, ale ne, nikdy ne po zbytek svého celého života. To už je duševní trýzen. Čechov krásně řekl, že štěstí není, je jen touha po něm! Já ve štěstí nevěřím, ale věřím možná i najivně v sociální spravedlnost a v to že jsem do diskusního fora DIE TOTEN HOSEN píšu bez jakkékoliv snahy už o dezinformaci, o které se v poslední době tolik mluvý. Já se dezinformacím nanejvýše vyhýbám. Tak nebo jinak, člověk bývá neštastný nejčastěji z nepřítomnosti nebo z nedostatku lásky, pak z toho když se nedokáže správně rozhodnout nebo když už se nedokáže v životě vůbec rozhodnout. Mnohem více je ovšem člověk neštastný z toho když nedokáže druhým lidem už odpouštět nebo když už neví kde tolerance má své meze, má svou míru, přes tak většinou každý z nás touží po odpuštění a po usmíření a po křestanské lásce. (píšu ted o sobě, o svém osobním životu a o stavu svého nitra a svého duševního života, bohužel to nechám opět nedopsaný, nedokončený, prominte mě to prosím, moc prosím a za to děkuji)"

Jsem ted v krizi s psaním, kterou jsem nikdy dříve tak intenzivně, tak silně ještě neprožil!!, vubec nevím jestli jsem ještě dál budu o sobě něco psát (má to ještě vubec cenu?) a co jsem budu vubec psát? O čem tu budu dále psát? Děkuji všem co tu mé příspěvky čtou a kdo je hodnotí, jsem za to vděčný, ale bohužel je pro mě velmi, ale velmi osobně nepříjemné se tu k mím některým, zejména a především ke starším příspěvkum dál vracet. Nejen nepříjemné, ale ted vím že to je i pro mě osobně zbytečné. Cítím z toho jen mou osobní bezmoc a mou osobní beznaděj něco v životě změnit k lepšímu, a nebít druhým lidem jen na obtíž. Tyhle 2 otázky či spíše 2 odpovědi mě hluboce zranili a mě osobně dál trápí. To je jen muj osobní problém, a jsem takový, anebo chci být takový že svými problémy nechci obtěžovat druhé lidi.

,,Ten, přijde mě na mysl Campino dokáže svou rétorikou strhnout davy!" ,,Když už jsem se pohyboval na psychologické rovině, opomenul jsem tu zmínit že potlačený hněv se dříve nebo později, snáz a rychle muže obrátit (zvrátit) v nenávyst!" To mě bohužel v mém osobním životě v čas nedošlo!, nevím, třeba jsem ještě na to nebyl připravený, ale to myslím že polemizuju. To jsem si včas neuvědomil! A ted toho nesmírně lituji, protože vztahy v rodině i ve škole se (mě) rozpadali. Tím se mě měli teprve otevřít oči, a otevřeli se mě bohužel pozdě! Ted už možná víte proč upřednostnuji po textové a hudební stránce německé Die Toten Hosen, a právě že ve srovnání s nimy Rammstein u mě osobně neobstojí - jejich zhudebněný text písně je na hranici otevřeného šíření nenávysti. I když jsem jako rocker u nich začínal s poslechem alba "Mutter", nikdy mě nezajímal text písně, nikdy jsem si ho téhdy nepřeložil (dnes již ano), okouzlila mě a fascinoval mě německý jazyk, jeho melodické zabarvení, jeho přízvuk (akcent) a intonace. Než jsem se nakonec dostal k albu "Auswartsspiel" punk hardrockeru Die Toten Hosen. Dnes je nespornou, nezvratitelnou a nepochybnou pravdou že samotná Bible (nerozlišuji zde Starý a Nový zákon) je plná zmínkou o ublížení, o ubližování, je plná otázkou a dusledkem viny a odpouštění (sobě a) druhým lidem. To je základ(em) a principem křestanské víry, která je, byla a bude o proti islámu, resp. ve srovnání s islámem nenásilná! ,,Pak jen zbývá jak to činí teolog a fotograf, spisovatel, scénárista a vlastní producent svých filmu Wim Wenders, (což mu zajištuje uměleckou nezávyslost) nicméně filmař diváky i kritikou oceněných road movie filmových snímku jakým je "Land of Plenty" a "Palermo Shooting" nebo "Dont Door Knocking"....ano pak už jen zbývá spojit cestování, tedy vášen cestovat a poznávat s křestanskými hodnotami. Pro Wimma Wenderse a nejen pro něj je na prvním místě nenásilnost, ohleduplnost, pozornost a laskavost. Soucítění (tedy empatie) a porozumění sobě sama, svým citum na cestě za hledáním svých léty ztracených rodinných příbuzných,i na cestě za svým novým domovem je pro Wimma Wenderse prioritou. Morálně přijatelné kladné jednání se zakládá na sympatii (empatii), se zkládá z pomoci druhým lidem a jejich ochrany, z péče o druhé a své obětavosti pro druhé lidi vyžaduje-li to situace." ,,Samostatný a nezávyslí kritický myšlení osvobozuje tolik, že si to nedokážeme vubec ani představyt - v tom je skutečná a jediná svoboda, která muže být a která dnešním mladým lidem chýbí. To je žádná, ani vysoká škola nenaučí. Samostatný a nezávyslí kritický myšlení je dar, a darem je i svoboda, které takové myšlení přináší. Já kašlu na ekonomiku i na politiku v tomhle státě, mě zajímají a přitahují jen vztahy mezi lidmy samími, a v tom jsou hluboké city a jediná upřímnost a pravda o stavu věcí, méně wendersovsky řečeno pravda o situaci. Mě to přináší z vyčlenění se z dnešní konzumní společnosti a životní uspokojení, a zadostiučinění. Osobní ctižádost, láska k cestování a sociální cítění resp. sociální spravedlnost jsou duležité hodnoty, které zastával kupř. názorným příkladem za všechny Václav Havel." ,,V Gestalt psychologii se přišlo na to, že každý z nás při sledování filmu vnímá něco jiného podle svých aktuálních potřeb, které si prožívá. To zn. že nikdy nevnímá v záběru kamery vše jak by měl! Bud to neodpovídá jeho současným potřebám anebo na to ještě není připravený něco takového vnímat a uvědomit si, cítit a prožívat, protože prožívá-li si divák nadšení, radost a hrdost, bude chtět vydět ve filmu u hercu jen to ,co je' radostné, co samo vyvolává u hercu prožitek nadšení, radosti a co je vede k osobní hrdosti na sebe sama. Prožívá-li si divák naopak však zklamání, opovržení druhými lidmy a zlost, bude chtět divák vydět u hercu to co je vede ke zklamání, k opovržení druhými lidmi a ke zlosti až nakonec k násilí, které se bohužel tolik ke stále rychlejší a zmatenější konzumní zábavě divákovy (před očima násilí) heroizuje (ukazuje se s nadšením jako vítězné), což je škodlivé a odráží u diváka mylné, nezdravé a špatné vnímání skutečnosti i sebe sama, neuctu k sobě samím." ,,Nelze přehlédnout už ani tu skutečnost že poslech právě klasické hudby rozvýjí v nás logické myšlení lépe než samotná matematika, protože uvádí v soulad ,protikladné', ,protichudné' emoce,tj. city, nikoliv jen naše ,pocity', atím teprve zaměstnává a efektivně, učinně využívá náš intelekt lépe, ačkoliv ho udajně už nijak nezvyšuje."

,,ohledně toho o čem jsem píšu mě napadá jen jediné - nenásilnost, ohleduplnost, pozornost a laskavost. Soucítění (empatie) a porozumění. Tyhle slova mě napadli a uvízli v hlavě po shlédnutí road movie snímku "Land of Plenty" Wimma Wenderse, který nesmírně rád tolik spojuje křestanské hodnoty s (vášní cestovat) cestováním, což je velmi ojedinělé a výjimečné, nehledě na rockovou hudbu, která podmanivě doprovází celí film. Nic více mě k tomu bohužel nenapadá...tak to nechám nedopsáno! Snad někdy přístě!"

S hudbou Die Toten Hosen a zvláště s písněmy jakýmy jsou "Luge", "Paradies", "Deutsch in Willkomen", "Helden und Diebe", "Fallen", "Das Wort zum Sonntag", "Alles Wird Voruburgehen", "Am Ende", "Das Madchein aus Rottwail" a "NUr zu Besuch" a další.... nechci! Nechci! se zde dopouštět nějakých dezinformací, za tohle jsem plně zodpovědný! Protože vím že slzy nejsou slabost, a já rád tyto písně recituji alespon v češtině, kdy se mě z nich tlačí slzy do očí, a já u své duševní nemoci už nejsem schopný rozlišit -vždyt slzy nejsou slabost- jestli brečím lítostí nad sebou samím, anebo dojetím nečekanou, neočekávaně silným nadšením atd..., a s tím se nikdy! Nikdy nesmířím, že tomu tak je, někdy bych raději na to nemyslel,a kéž by druhý lidi byli uvědomělejší. S těmito výše zmíněnými, tu uvedenými písněmi s Die Toten Hosen si co nejosobněji prožívám beznaděj, bezmoc a zoufalstvý, které z toho plyne, ale přesto i svobodu, štedrost (solidaritu), vzájemnou oddanost (loajalitu) z lásky a osobní hrdost. Přesto velice obtížně, velmi těžko se osobně vyrovnávám s tím že většina lidí je v dnešní době ochotna a schopna bohužel pro peníze udělat vše, cokoliv, ztratit své morální zábrany i své svědomí! Takových případu je, bylo a ještě bohužel bude více než dost. I proto musí být hudba Die Toten Hosen co nejvíce agresivní. Až teprve potom jsou pro mě Die Toten Hosen nejuspěšnější a nejlepší!,jak byli na svých albech z 90. let počínaje "Kauf Mich!" a album "Opium furs Volk" přes "Unsterblich", "Auswartspiell", "Curruck Zum Gluck" konče "In Aller Stille", tam dosáhli svých mezí,a přiklonili se poté, jak se dalo očekávat k popovějšímu (hard)rocku na albech "Ballast der Republic" a "Launer der Natur", u kterých je pro mě jejich hodnocení problematické. Každopádně bych vyděl tyto alba ve srovnání s předešlímy alby Die Toten Hosen naprosto pruměrné. A většina se mě bude ptát proč jsem do fora Toten Hosen vubec píšu? Především je to z osobní frustrace a z životní nespokojenosti, za druhé se polemickým a esejistickým psaním s mizerným pravopisem a s ochuzenou řečí zbavuju balastu, zmatku v hlavě a věci či pohled na věci si psaním ujasnuji k pocitu zodpovědnosti za sebe sama ze vší té osobní neutrality až lhostejnosti. Miluji, tedy upřímně miluji na jednom z vubec nejlepších živáku Heimspiel (LTU aréna - Dusseldorf), z Dusseldorfu jak Campino při zpěvu má srdce v plamenech! A když slzy tak k nim jedny srdečné myšlenky - ovšem žádná dezinformace, ale zde se mužu mylit, nejsem psycholog, ale zde právě lutheránská, protestantská víra se mě tluče s čistě psychologickou rovinou zde velmi podobné, obdobné knížnímu titulu "Odhalené Emoce" Paula Ekmana, aniž bych z toho ztrácel chladnou hlavu nebo ji četl, tím spíše že jsem ji dosud vubec nečetl, a přesto nacházím některé styčné body mezi mnou a jejím autorem, tedy Paulem Ekmanem. Doložím to věrohodně a přesvědčivě těmito slovy, kdy se (v uvozovkách psáno a řečeno) psychologií pohybuji na velmi tenkém ledě. ,,Mužeš mit bud neutrální, klidný a lhostejný výraz tváře, nebo mužeš mit smutný, provinilý a lítostivý a životní nejistotou vyděšený výraz tváře (píšu o sobě), anebo mužeš mit nadšený, radostný a usmířený a spokojený klidný výraz tváře bez jakkýchkoliv pak přítomných obav a bez uzkosti je potom znát na sebe sama hrdý výraz ve tváři, anebo mužeš mit naštvaný a sebou samím a druhými lidmi pohrdavý, opovrhující výraz tváře. Právě tyto a další emoce, to vše a další prozradí tvé oči, které určují právě nevědomou mimiku obličeje nezávysle na tvé vuli (je součástí neverbální komunikace). Nikdy nezapomínej že přímý pohled do očí dle její časové délky muže u druhých lidí vzbuzovat jak agresivitu tak současně, zároven i muže navazovat duvěru." (nedokončeno, 604 891 787)

,,Nelžu když si přiznám že jsem na rozpacích že nedokážu sám dokázat ani vyloučit tu skutečnost, že když se mě tlačí slzy do očí, je to tím že je moje (zemřelá) matka jako anděl strážný po mém boku, anebo že na mě prostě jen stále nebo občas myslí, a to mě donutí vždy k slzám. Nikoliv evangelia Bible, která dost dobře neznám (protože se čtením mám problémy), ale přesně tato má ryze osobní zkušenost je již mnohem více naléhavější, bezútěšnější, silnější, duvěryhodnější a více přesvědčivější než jsou a mužou být psaná evangelia Bible, protože mě směřuje k tomu prokazovat uctu k zemřelím (konkrétně přesněji k mé matce), k tomu co by si nejvíce přáli, po čem ve svém životě nejvíce toužily, co v životě nejvíce očekávali... a tato má osobní zkušenost je mím duševním vývojem ke křestanským hodnotám, ve které věřím a které se snažím svým životem s respektem a s uctou k Wimmu Wendersovy (a k jeho road movie filmum) ctít. Ano už je to tak, že člověk, tedy každý z nás se podřizuje druhým lidem vždy z (křestanské) lásky, nikoliv kvůli autoritě, nikoliv již kvůli morálním normám nebo pravidlum jak se nám to snaží v uvozovkách psáno a řečeno neomylní poslanci (politici) namluvyt. To je psychologicky již dávno dost dobře objasněny. Jsem přesvědčený že tohle je to nejlepší a nejvěcnější z toho všeho co jsem sem mohl napsat, jo a ještě jeden vzkaz. "In Aller Stile" je od Die Toten Hosen dokladem toho, že přesně na tomhle vynikajícím albu dosáhli svých mezí, já jsem ho tu bohužel nedocenil, ted mě to mrzí, upřímně toho lituji. Další, následující album "Ballast der Republic" je od Die Toten Hosen také skvělé (tedy jak které písně), jenže bohužel má slabá místa, nedrží dost dobře pohromadě jako jeden celek - jako předchozí album "In Aller Stile", jo a mrzí mě že názvy alb tu komolím. A nejnovější album Die Toten Hosen "Launer der Natur" je pro mě s jasným a se střízlivým usudkem po jeho opakovaném poslechu dobrý pruměr, alespoň Die Toten Hosen získali širší a mladší posluchače. Bohužel moje nejoblíbenější album od Die Toten Hosen - naprosto nekompromisní album 90. let "Opium furs Volk" s předchozím albem "Kauf Mich!" a s nejocenovanějším, prostě s nejlepším albem "Auswartsspiell" vzato byli protestsongem proti antisemitismu, rasismu a proti dnešní nastupující masové konzumní společnosti pod převažujícím vlivem médií atd... bohužel s albem "Launer der Natur" Die Toten Hosen dokázali jediné - že do konzumní společnosti dnes sami patří, ale získají si tím alespoň nové mladší a snad i starší širší posluchače. (Věnováno všem.)

,,Krásné, klidné, příjemné a štastné prožití vánočních svátku všem přeje Martin Dyntar." Ps. jestli tu vubec mé nediskusní příspěvky ve foru Die Toten Hosen zustanou i po novém roce to je dobrou otázkou. Mě už to je celkem jedno, já se k většině svých nejstarších příspěvku nerad vracím, vlastně se k nim nevracím už vůbec! a zanechám tu alespoň když už naposledy tel. kontakt na mě: ten je 604 891 787.

,,Ahoj Dane, tyto příspěvky ve foru Die Toten Hosen, kam nikdo jiný už nepíše než právě já at jsou jakkoliv neosobní jsou především mou snahou o svou osobní nezaujatost, jsou tu snahou o mou nepředpojatost a dospět k ní je velice těžké stejným dílem jako je dospět k důvěře ke druhým lidem, proto se v nich místy ztrácím i nacházím, tak nebo tak já těmito svými myšlenkamy niterně žiju až k duševnímu naplnění, k duševnímu uspokojení, proto psát už jinak v životě už asi nedokážu - zvláště a především, zejména když ty myšlenky jsou srdečné a ukazují stav mého nitra (nemám je vyčtené z knih), nikoliv mé chvilkové náladové rozpoložení, ale muj duševní stav, a aniž bych přeháněl víru počínaje dneškem v křestanské hodnoty. Těmi svými příspěvky se jak jsem zamýšlel a měl v umyslu vyčlenuji z konzumní společnosti bez jakéhokoliv zájmu o politiku - protože důležité jsou jen vztahy mezi lidmi a duševní vývoj ke křestanským hodnotám - ale mnohem více než o křesťanských hodnotách vypovídají nejvíce o mém samostatném a nezávyslém kritickém myšlení."

,,Na road-movie filmech Wimma Wenderse "Land of Plenty","Dont Door Knocking" či u "Palermo Shooting" je nejlépe vydět jak se překonávají neosobní vztahy a lépe se poznávají, jak má každý z nás blíže a hlouběji k sobě samému - ale Wim Wenders také ukazuje tu skutečnost, že mezilidské vztahy se lépe, nejlépe poznávají cestováním, kterým se člověk zároveň učí lépe poznávat sám sebe. Láska k cestování prochází všemi Wendersovými filmy, proto odtud také název-slovní pojem road-movie snímky. O tom psal - o potřebě a nutnosti cestování - tolik již Goethe ve svém klasickém vývojovém (též i výchovném) románu "Viléma Meistera Léta Učednická a Léta Tovaryšská". Současně s tím se v road-movie filmech Wimma Wenderse divákovy přibližuje životní uroven v té které zemi, kterou Wim procestoval a natáčel onu jedinečnou a neopakovatelnou auru, atmosféru města a místa. At již to byl "Lisabonský příběh" z Portugalska, cestovní dokument "Tokyo Ga" z Japonska, "Palermo Shooting" z Itálie anebo "Land of Plenty" zejména z prostředí Los Angeles. Tím výčet cestovní horečky Wimma Wenderse zdaleka nekončí. Wim Wenders nám, filmovému divákovy ukazuje zcela jiné, odlišné, a to častěji pomalejší životní tempo ve svých filmech (anebo by se také dalo říct pomalejší tempo vyprávění životních osudu, životního příběhu), kde vydíme potřebu a touhu zastavyt se v dnešní uspěchané a zmatené době, kdy je všechno, i natáčení nejen amerických filmu uspěchané a zmatené! Wim Wenders dává, navrací věcem a mezilidským vztahum řád...díky Wimme!!!! (nedopsáno, věnováno Wimmu Wendersovy)

První byla nejdříve má vášen v bojovém umění Bruce Leeho Jeet Kune Do (jako samouk ...fascinovaný články o Jeet Kune Do -metoda boje vycházející z wing chun- z dnes už nevycházejícího časopisu Budo Journal... jsem to vzdal),teprve potom má cinefilská vášen s Projektem 100 (kupř."Čas" jihokorejce Kim Ki-duka,"OldBoy" opět jihokorejce Park Chan-wooka a dramata Švéda Ingmara Bergmana "Sedmá Pečet" a další),se shlédnutým "Klubem Rváču" Davida Finchera a se seriálem (i filmem) "Vanishing Son" s Russellem Wongem. To nadšení rockovou hudbou přišlo až s albem "Mutter" Rammstein a s "Auswartsspiell" Die Toten Hosen...(nedopsáno)

,,Ze záběru kamerou Franze Lustiga v "Palermo Shooting" je cítit nesmírný a křestansky hluboký duševní klid a touhu,tesknou touhu po duševní vyrovnanosti,který již postrádá muj oblíbený Wendersuv snímek "Land of Plenty",kde Thom and Nackt ztvárnily k filmu nezapomenutelný a jedinečný hudební doprovod - tesknou touhou (nostalgií) prosáklá durazně náladová rocková hudba. "Palermo Shooting" beru jako Wendersovu uctu a jeho respekt k švédu k Ingmaru Bergmanovy - k jeho výjimečnému a k jedinečnému,k jeho neopakovatelnému snímku "Sedmá Pečet",jemuž (jehož památce) road-movie snímek "Palermo Shooting" Wim Wenders věnoval právě vedle umrtí ruského filmaře Andreje Tarkovského během nátáčení tohoto road-movie filmu. Znalost jejich filmu Wim Wenders jednoznačně prokázal. Především filmem "Land of Plenty" prochází nesmírně srdečně krásné křestanské kázání,které v kostele už neuslyšíme.Díky Wimme!!!" (nedopsáno)

,,Kupř. soucit,vzájemné porozumění a uznání sebe sama je typické pro road-movie snímky "Land of Plenty" a "Palermo Shooting" Wimma Wenderse při hledání svého zázemí,domova či zbytku rodiny! Film "Land of Plenty" pro mě samého má 2 roviny: V první rovině se s láskou a s porozuměním něštastným událostem teroristického utoku na USA na World Trade Centrum z 11.září kritizují současné společensky-politické poměry v této zemi,všudepřítomná a každodenní podezřívavost,xenofobie,antisemitismus a paranoia jak již tu bylo zmíněno v současné Americe. 2 rovina je složitější - film nevyzdvihuje a neheroizuje násilí,bojuje se tu namísto násilí slovy,(nenásilným) přesvědčováním (bez potřeby manipulace druhé osoby ve svůj prospěch) a křestanským pokáním (zpytováním svého svědomí). Zatímco empatická misionářka Lana (Michelle Williams) září takovou prostotou,srdečnou vlídností,vstřícností a velkorysostí avšak především nevinností,že se jí kamera v rukou Franze Lustiga (mimo jiné jednoho z vůbec nejlepších evropských kameramanu) nemůže pro diváka, proto to nostalgií (viz. Nostalghia,v českém překladu touha,teskná touha,stesk,rozlítostnování,ztesknělý,ztesklivělý) doprovází pusobivě náladová rocková hudba v doprovodu Thom and Nackt,zatímco její strýc (John Diehl),válečný navrátilec (veterán) z Vietnamu,kterého z dalekých končin Palestiny přijela zpět do USA hledat,je opakem,je přesným opakem jejího charakteru. Klíčové pro určení či změnu jeho charakteru je touha a vlastně potřeba a nutnost prožít si své válečné trauma (traumatický zážitek z války) znovu a lépe,uzavřít ho,dokončit ho...hledá se vždy s nezbytným časovým odstupem se svým cestováním pravda o svých citech,hledá se porozumění svým citum a vůbec vzato mezilidským vztahum v obtížné,v těžké životní situaci vždy v nezbytném časovém horizontu třeba i 20 či 30 let i déle se tak vytváří jakési bezčasí pro žal a stesk,kdy (kterým) se tvaruje a dovršuje se tu lidský charakter,ona Goethovská potřeba cestování jako slovní obměny pro lepší a definitivní poznání sebe sama,nastavuje se tu filmovému divákovy otázka pravdy a domova. Díky Wimme!!!" (věnováno Wimmu Wendersovy)

,,Při sledování Schimanského nemusím stále jen řešit otázku rodiny anebo domova jak je tomu při road-movie filmových snímcích Wimma Wenderse,které mají nesmírně srdečnou,lidskou a nostalgicky křestanskou hloubku,po které se zasteskne všem - proto zmíním nostalgickou,a který tě otázkou domova a rodiny,otázkou smyslu života,snahou o soucit a vzájemné porozumění,především pak jde Wimmu Wendersovy na prvním místě o porozumění svým citum a mezilidským vztahum,ano těmito všemi otázkamy vás wim stále zatěžuje. Gotz George zemřel,ale v mém srdci žije dál! Ze sledování Schimanského mám vždy skvělí pocit ze života,i to slovo skvělí na popis nestačí,slovo skvělí je slabí a neuspokojivý,stává se že silný divácky prožitek se někdy,občas nedá druhým lidem slovně sdělit,slovně zprostředkovat a toto je muj případ,přesto se o to vynasnažím. V dílech Schimanského tam nejde jen o sarkasmus,ale i o ztvárnění jedinečného a velmi náročného charakteru - být odvážný,být neuplatný,jednat,tedy snažit se jednat se ctí,být otevřeně nepředpojatý ke druhým lidem (být bez předsudku) a být otevřeně přátelský,být neformální,nekonvenční,a neznat ubýjející rutinnu a být na sebe a na svuj život už osobně hrdý a přitom být bez peněz téměř chudý a uplně naprosto obyčejným člověkem nevyčnívajícím z řady jiných obyčejných pracujících lidí. Mám se ze Schimanského tolik co učit,je pro mě vzorem v(e ztvárnění) charakteru! Vždyt on se i jeho charakter v roli neuplatného policisty Schimanského po dobu natáčení více jak 20 let tohoto kriminálního cyklu přece také stále vyvýjel.A tak tomu je přeci i v životě.Proto to je nejen upřímný,ale i nesmírně pravdivý (obraz nitra,duševní hloubky a chování apod...) Rozumný dialogy u hercu,vynikající námět ze života (tedy kvalitní scénář) i výborná kamera,i duraz na kameru,když posuzuji a kriticky hodnotím ty díly Schimanského,které mám nejraději a které to pro mě osobně jsou? Musím přiznat že ze všech dílu to je "Azyl","Touha","Krysí Doupě","Den Matek","Zločin a Trest"..."