Přejít na výpis diskuzí

Die Toten Hosen

HUDEBNÍ SKUPINA 18.2.2007 20:42
724 příspěvků

Pokud chcete přidávat komentáře, musíte se:

Registrovat nebo Přihlásit
  • ,,Až budu mit možnost vydět klenot americké kinematografie 50.let "ON THE WATERFRONT", tak si budte jistý tím (a to slibuji) že jednou o tom filmu chci napsat a také napíšu a zveřejním studii v podobě eseje právě jsem do tohoto diskusního fora DIE TOTEN HOSEN! Tak puvodem evropan Elia Kazan ("Tramvaj do Stanice Touha", "Viva Zapata!"...) měl vládní zákaz filmařské činnosti v Hollywoodu v USA a právě tenhle film roku 1954 ("ON THE WATERFRONT",v českém překladu "V Přístavu") natočil jako svou politickou obhajobu své cti a dustojnosti. Lyricky milostné (domnívám se snad správně a ne mylně že lyricky milostné pasáže ve filmu natolik znamenitě vyniknou do značné míry díky nejlepší kameře Borise Kaufmana) a současně společensky-politicky kritické krimidrama Elia Kazana z roku 1954 "On The Waterfront" ("V Přístavu") v hlavní roli s nejlepším americkým hercem s Marlonem Brandem na motivu skutečné události podle sérií nových článku o zločinu a o korupci odborových předáku a o vraždách v přístavu domnívám se možná ted zcela mylně přes Buda Schulberga, tak ještě jednou, ještě znovu a lépe, film pojednává o korupci a zločninu odborových předáku, proti kterým se zprvu proti své vuli postaví bývalí profi boxer (Marlon Brando), co marní svuj talent, svuj život a čas jako zaměstnanec v přistavních dokách najatý zkorumpovanými odborovými svazy jako dělník a jejich ochránce (bodyguard) (Marlon Brando), který se pod vlivem krásné dívky (resp. lásce ke krásné dívce) a tudíž i možnosti partnerského vztahu a pod vlivem místního faráře příliš pozdě napraví (projde si -Marlon Brando- změnou osobnosti, tedy katarzí), resp. jinými slovy řečeno příliš pozdě se s nebývalou odvahou, odvážně a statečně postaví sám, osamělí ze cti a houževnatosti proti zkorumpovaným a mocným a také ve svém dusledku kvuli tomu ke konci filmu hrdě, s hrdostí umírá. Mimořádně vyjímečný film-nejlepší krimidrama 50.let režiséra Elia Kazana si vysloužilo udělení několik oscaru i cen zlatých globu. Když nic jiného berte to jako filmový tip.
    • MartinDyntar

      Jak jsem psal k Die Toten Hosen o křestanských prioritách, vím nejlíp že většina fandu punk rocku Die Toten Hosen se mě vysměje a bude mit k tomu své osobní výhrady, přesto jsem tak napsal a učinil rád. 

      Možná se mýlím, Campino je jistě a možná ten poslední kdo by konvertoval ke křestanství, to je možné, a třeba za dalších 20 30 let své osobní přesvědčení před smrtí změní, to nikdo předem neví, jisté je jen to že jsem psal tak jak já osobně, co nejosobněji vnímám a prožívám texty jejich písní jakými jsou "Wunsch dir Was", "Was Zahlt", "Alles Wird Voruburgehen", "Altes Fieber", "Tage Wie Diese", "Tauschen Gegen Dich", "Fallen", "Nur zu Besuch" a "Ich Bin Die Sehnsucht in Dir", "Am Ende" a další... (pro mě nejlepší texty písní Die Toten Hosen!!) srdcem a možná jsem v nich křestanské hodnoty svým srdcem (intuitivně) hledal a jen předvídal!!! A možná méně a pozdě rozumem, a na nějakou objektivitu kašlu. Objektivita je mě ukradená, ta je pro intelektuáli. Od toho - od objektivity- jsou tu k dispozici hudební kritici, a to, tím já zdaleka nejsem. Takže proč se snažit o to být objektivní?

      Nedaří se mě to, ale snažím se o to, tedy chtěl bych být empaticky založeným křestanem, poznat autentický vztah mezi lidmi založený na lásce a duvěře, na cti i hrdosti, ale především na uctě a respektu ke všem lidem bez rozdílu. Odpouštět se má vše a všem bez rozdílu, ano žijeme v pokušení a ve stálém hříchu (jsme hříšní) a kdo není, kdo je bez viny at první hodí kamenem - tak by to mělo být psáno v Bibli. 

      Bible neznamená dogmatismus a konzervatismus, Bible je inspirující, já mám nebo spíše chci mit blíže k němci Wimmu Wendersovy a k protestanství (k Církvy mám své výhrady a ke katolíkum též), ale tak nebo jinak abych to shrnul největší empatii má ten kdo je ochotný a schopný obětovat se pro druhé, dát za své přesvědčení ruku do ohně a položit za druhé lidi život - takový byl Jan Hus, rád proto trpěl i Martin Luther (na kterého se ve svém přesvědčení odvolává Wim Wenders) a takový byl zejména a především Ježíš Kristus. 

      "Palermo Shooting" v hlavní roli s Campinem režiséra Wimma Wenderse jsem vyděl a nastal čas své názory na společnost a na politiku a své přesvědčení nějak shrnout. Nějaký řád být musí, ale když dáte někomu moc a autoritu, častěji ji začne v politice zneužívat ve svuj osobní prospěch. Proto jsem byl tak nesmlouvavý k politice a proto tolik nenávydím politiku a pohrdám ji. To u sebe nepřekonám a už v životě nezměním, a nepopírám že mám sám problémy s autoritou (mám nedokončené základní vzdělání i střední učiliště, vystřídal jsem asi 5 učebních oboru a žádný z nich nedokončil a x let po celí život jsem skončil jako nezaměstnaný v evidenci UP bez jakkéhokoliv zájmu o zaměstnání), ale nějaký řád nakonec být musí. Ale jaký, to je a zustává i pro mě samého nezodpovězenou otázkou. A ta otázka je jistě nakonec nějak a něčím zodpovězená v Bibli. Jak víte psaní je mím udělem, tak v něm i nadále pokračuji i když jsem tak nakonec nezamýšlel.

      Jak už jsem nastínil, každý z nás se podřizuje druhým lidem vždy z lásky, a nikoliv z nějaké vyšší nedotknutelné autority. To je u mě vyšším principem a vyšším zákonem, který sám plně docenuji, uznávám a respektuji.

    • MartinDyntar

      e-mail na mě je dyntarelli@seznam.cz a tel. kontakt jinak na mě stále platí 776 778 044 je tu pro toho kdo by měl jen upřímný a vážný zájem mě osobně blíže poznat jaký skutečně vlastně jsem. 35 let, Solnice. Nenajde se tu náhodou nějaká natolik osamělá, stále ještě zklamaná svým životem, smutná a neštastná a stále bez pocitu zázemí a domova toulavá lištička v depresi, co trpí depresemi... anebo hodná, něžná, milá a příjemná, laskavá, zvídavá, trpělivá a obětavá rocková fanynka (nejen) do Die Toten Hosen z okolí Rychnova nad Kněžnou? At se ozve, čekám tu na ni. 

      Ty mé slova jdou od srdce.... tohle nediskusní forum Die Toten Hosen muže být přece jen o něco (málo) lepší než křestanská seznamka. Tohle je jak doufám i muj poslední komentář.

    • MartinDyntar

      Já o empatii píšu a pojednávám, ale nikdo přesně neví co je vlastně empatie. Je to asi dar umět pozorně a vstřícně naslouchat druhým lidem a porozumět jejich pocitum. To je dar, toho je schopný málokdo. 

      Osobně mám na to stát se mimořádně dobrým filmovým kritikem, to vím, to si plně uvědomuji, ale nikdy bych nepsal do uživatelského fora nějaké CSFD na nesmyslné idiotské předražené velkovýpravné Hollywoodské filmy, kde a kam píše zprominutím bohužel kdejaký pitomec, který o filmu pořádně nic neví. Moje vděčnost patří jen a především Wimmu Wendersovy a filmu-dramatu "Ein Augenblick Freiheit" íránce Arashe T. Riahi - to je u mě vzor pro autorské evropské (a) blízkovýchodní filmy. O 3 filmech jsem tu již psal, mužete to posoudit sami nakolik je recenze na filmy "Land of Plenty", "On the Waterfront" a "Ein Augenblick Freiheit" vydařená. Nakolik je vyjímečná. To posouzení nechám na druhých lidech.

      Ale se svým životem to zahazuji. Proč? 

      Nejspíše proto že nejsem ještě v nejmenším vubec srovnaný a smířený se svým duševním onemocněním téhdy a kdysi Paranoidní, dnes Reziduální schizofrenií. A nevím asi někdy s tímto duševním onemocněním vyrovnaný v příštích dnech budu! Připadám si bez života, nemám už v sobě žádnou touhu po čemkoliv, netoužím po ničem, na nic v životě už nejsem zvědaví a na ničem mě v životě už nezáleží, ke všemu jsem lhostejný a ta lhostejnost je promarněností života, to už se nedá vrátit, očekávám jen konec nekonečného nesmyslného trápení, které nikam nevede. Byl bych rád bez těhle problému. A někdy si skutečně přeji zemřít, aby byl všemu mému nesmyslnému trápení konec. Je za ní jen dlouhodobá celoživotní trýznivá samota, jen ta osamělost. Nic více a není většího utrpení než když je člověk sám a ztrácí naději v životě. Tím jsem si jistý.

    • MartinDyntar

      Právě že až v prožitku jsi svým zpusobem vyváženosti (rovnováhy) radosti a smutku je v nás teprve pak přiměřeně (správně) si už prožívaná zlost, je to znát právě ve schopnosti prožít si už svoji radost a své nadšení se slzami v očích značí zdravé, správné si už prožívání svých citu. Proto miluji poslech U2, NEW MODEL ARMY, TV SMITH anebo DIE TOTEN HOSEN - tam je to otevřeně znát o čem ted píšu a co mám ted právě na mysli. 

      Každý z nás by měl nejlíp vědět co ho dojme k slzám a co ho dokáže nejvíce naštvat a z čeho si prožije tu největší radost, jak právě nejvíce u sebe, tak by se to měl snažit skrze sebe poznat, poznávat u druhých lidí. To je samozřejmé čím více a lépe známe na čem naše emoce jsou vázané (na čem závysí) tím méně se pak trápíme, tím méně pak trpíme. Krom jiného to je otázkou naší ucty k sobě samému.

      Překvapení nad nějakou situací nám častěji pak brání v tom se rozplakat nebo se zasmát, prostě překvapení nám brání v tom prožít si své emoce už co nejsilněji a správně (jim) porozumět tomu co si v té které chvíli prožívám je během překvapení nad něčím co jsme už nečekali obtížné. Je třeba vyhnout se už momentu překvapení pro snazší porozumění nějakému prožitku své dané situace i svým emocím vubec.

      Toto není a nemám vyčtené, ačkoliv to tak jakkoliv muže znít, to jsem si sám uvědomil a chtěl jsem se o to s někým podělit.

      Nikdo nebude a nesmí trpět více než já sám, abych teprve dokázal upřímně milovat a obdivovat druhé více než jen sebe samého, abych (mohl) dokázal více a lépe a správně milovat druhé lidi. V nesmírném utrpení je skutečná krása, láska a spása. MARTIN DYNTAR

    • MartinDyntar

      Asi to bude znít skutečně dost blbě a trapně, ale recituji hlasitě texty písní DIE TOTEN HOSEN (asi 6 nebo 7 písní) jako jsou "Was Zahlt", "Alles Wird Voruburgehen", "Altes Fieber", "Tage Wie Diese", "Nur zu Besuch", "Das Madchen aus Rottwail" a "Ich Bin Die Sehnsucht in Dir" a další... a nestíhám pořádně dýchat mezi slokami, proto je to blbé a trapné když častěji nepopadnu dech mezi zmíněnými slokami. Slyšet se je utrpením. 

      Nejsem v kondici, ale smutné a neštastné celé na tom je to že se aktivně německy nedomluvým, mám sotva základy němčiny a to ještě jen pasivně a jsem při recitaci písní DIE TOTEN HOSEN odkázán jen na druhařadé překlady textu písní DIE TOTEN HOSEN do češtiny a ty nebývají vubec přesné a doslovné (to překlady z němčiny do češtiny asi už nebývají nikdy!) pro mě jako pro někoho kdo tu kapelu celým svým srdcem skutečně upřímně miluje a upřímně obdivuje. Poslouchám DIE TOTEN HOSEN už přes 13 nebo 14 let a za tu dobu co trpím schizofrenií mám problémy s pamětí a s kognitivními schopnostmi, hodně zapomínám a nesoustředím se pořádně. Je to smutné a neštastné. 

      Překlady textu písní DIE TOTEN HOSEN do češtiny jak jsem si uvědomil vyžadují cit, více citu a poctivé naposlouchání DIE TOTEN HOSEN (očekávám překlady textu písní DIE TOTEN HOSEN z němčiny do češtiny nejen od někoho kdo je němčinář a aktivně se domluvý německy - to nestačí!, ale také od někoho kdo DIE TOTEN HOSEN má za nějaká ta léta poctivě a pořádně naposlouchané, přesně to očekávám - tak by měli český překlady pak teprve vypadat) takže když nesouhlasím s českým překladem, který nebývá nikdy častěji doslovný, ale jen přibližný (viz. texty písní na karaoketexty.cz) tak mě nezbývá nic jiného než se snažit český překlad textu upravit alespon trochu svým citem, tím jak to cítím a jak text písně prožívám - prostě se raději řídit svým srdcem a intuicí, předvídavostí než jen chladným rozumem.

      Začínal jsem u DIE TOTEN HOSEN s poslechem jejich snad nejlepšího (a nejlepšího nejen pro mě) alba "Auswartsspiell", které miluji, nemá slabé místo, všechny písně z něho jsou skvělé a vyjímečné. Za mimořádný (pro mě osobně teprve jejich debut) považuji album "Kauf Mich!" a ocenuji také jejich album "Opium furs Volk". Za vynikající považuji alba "Unsterblich" a "Zurruck zum Gluck" a i "In Aller Stille" a další následující netřeba zminovat a připomínat. Já moc nemusím jejich hudební alba DIE TOTEN HOSEN z 80.let, těm se vyhýbám, nevím přesně proč, asi mě přijdou příliš jednotvárné a hold už monotonní. 

      Dnes na koncerty Die Toten Hosen jak nejlíp dokazuje živák (DVD) Der Krach Der Republik - Das Tourfinale chodí lidi napříč generacemi, od mladých po seniory jak jsem se ze sledování tohoto DVD přesvědčil. Dnes hudba (texty písní) DIE TOTEN HOSEN a kéž by tomu nebylo jen v Německu oslovuje lidi napříč generacemi. Krom DVD Der Krach Der Republik mám osobně nejraději jejich Unplugged koncert "Nur zu Besuch" (...a ted bych asi zkomolil) ve vyjímečném akustickém podání z Rakouska z Vídenské divadelní haly pro MTV Unplugged. To je mou srdeční záležitostí.

    • MartinDyntar

      Končím tu definitivně se svými komentáři, nevím, nemám žádnou představu jak dlouho ještě dokážu dál snášet a prožívat svou trýznivou samotu, nevím, ale pravdou je že z ničeho, ani ze psaní těchto všech svých komentářu si neprožívám ani tu sebemenší radost, neprožívám si radost vubec z ničeho. Ztrácím vuli i uděl a smysl svého života, z mé deprese zbyla už jen ta má apatie. 

      Jsem lhostejný a netečný k sobě samému a ke svému životu, už vubec nijak v nejmenším nereaguji na okolní dění u lidí kolem sebe a je mě jedno co v životě přijde, už jsem ztratil zájem o dění ve společnosti i o komunikaci s druhými lidmy a už jsem ztratil všechna očekávání, na nic už nejsem zvídaví, už mě nic nepřekvapí. Očekávám brzký konec všeho.

      Nevím co mužu druhým lidem v životě svým životem nabídnout a trápil jsem se tím, tím jediným jsem se skutečně hodně zabýval a trápil. Nebylo mě to uplně jedno. To jediné mě nebylo lhostejné, všechno ostatní mě je jedno, všechno ostatní mě je lhostejné. Svým životem jsem jen na obtíž druhým lidem a když zemřu bude to mé vysvobození ze svých problému a ze svého zbytečného a nesmyslného trápení se, které nemá žádný smysl a nebere konce. 

      Předešlí (a nejen předešlí) komentář se mě tu vlastně vubec nevydařil, je mě s ním těžko u srdce ho po sobě tu opět číst (nejsem spokojený ani s tím jak je napsaný, i když zamýšlený je upřímně), nechce se mě ho číst, stává se že k některým svým komentářum se raději dál už nevracím. 

      Je z nich otevřeně znát a je z nich vydět jak obtížně a pomalu se mě tu v té své dlouhodobé osamělosti (kterou nedokážu nijak prolomit) bez jakkékoliv diskuse s druhými lidmi nad mími komentáři a bez reakce druhých lidí na mé komentáře obtížně a pomalu se mě přemýšlí, je znát a vydět že často se na své komentáře už dost dobře ani už plně nesoustředím tak nezodpovězenou otázkou pak zustává proč je sem vubec píšu. 

      Sám už ani nevím a pochybuji nejvíce sám už o tom že by mé komentáře (v mém blogu) je stálo za to sdílet na socíálních sítích jak jsem puvodně chtěl a zamýšlel. Ani o to už nemám zájem. Zapomente na mě a na to že jsem sem kdy vubec psal do tohoto blogu své komentáře. Mužete je nejspíše smazat, nemají pro mě žádnou cenu. (776 778 044)

    • MartinDyntar

       Pomalu tu končím se psaním a s přispíváním svých komentářu do tohoto blogu! 

      Uvědomuji si nyní že někoho mé některé komentáře mužou nakonec i tolik odradit od případné diskuse se mnou, at už jeho (svými vlastními) předsudky ke mě samému či nakonec i mou stigmatizací ve společnosti kvuli mému duševnímu onemocnění schizofrenií se vším co sebou tato nemoc obnáší a nakolik mě zdravotně zatěžuje (hlavně a zejména v kognitivních schopnostech)

      A nebo též častěji i mím proviněním že se v blogu stále jen egoisticky stále jen zaobýrám neustále jen sám sebou a svými vysokými nároky, které na sebe a na druhé lidi kladu a nikam to nevede (to si uvědomuji, proto tu se psaním pomalu končím), svým vlastním špatným životem a svou těžkou minulostí (jednou z jejich příčin je má dlouhodobá a těžká vlastní osamělost).

      Že se tu totiž stále jen zabývám svou vlastní apatií a svými těžkými depresemi v životě a svou vlastní krizí a ke všemu (ještě) svým vlastním polemizováním s mnoha filozofickými problémy, které tu stejně rozhodně sám nevyřeším (takže proč se jimi zabývat) a nemyslím už vubec na druhé lidi, na jejich vlastní, na jejich osobní život, na jejich problémy a na jejich pocity, které ze čtení tohoto blogu mužou případně pak mít a které je mužou od diskuse se mnou odradit, protože je to tolik pro mě obtížné už právě z těch duvodu které jsem tu nastínil, zmínil a uvedl. Možná mě neomlouvají, ale jsou tu pro mě polehčující okolností. Asi tak.

       To mě dost mrzí, rád bych to změnil (že začnu také myslet na druhé lidi, na jejich život, na jejich pocity a problémy), ale nevím dost dobře jak a nevím asi už na to není pozdě! Myslím občas na čtenáře svého blogu a mám vás rád!, s pozdravem Martin Dyntar.

    • MartinDyntar

      "Ein Augenblick Freihait" ("Na Chvíli Svobodní" 2008) íránského režiséra Arashe T. Riahio s věrohodně pusobivou kamerou (kameramana) Michaela Riebla. Arash Riahi, který nejspíše pravděpodobně sám uspěšně získal politický azyl v Rakousku nakonec tento koprodukční film (Turecko-Rakousko-Francie) věnoval svým sourozencum Armanovy a Azadeh.

      Moc krásný a hluboce dojemný film o empatii migrantu z Iránu (jednotlivcu i rodin s dětmi), o vcítění se do trápení se druhých lidí a film o soucitu s druhými lidmi, s rodinou s dětmi, film o vzájemné sounáležitosti rodiny s dětmi a přátel až film o (vzájemné) loajální oddanosti rodin s dětmi a přátel, film o naději na nový a lepší život uprchlíku z Iránu unikající před náboženským islámským fanatismem a před terrorismem samozvané Islámské Republiky cestující nejdříve a nejblíže do Turecka k udělení víza od OSN potřebné k vycestování do Evropy, ale také film o bezmoci a beznaději (zejména a především dětí i dospělích) věci kolem sebe ve společnosti změnit k lepšímu. 

      Film o té bezmoci až beznaději hrstky lidí (zejména dětí), která lítostí filmových diváku nad nimi samími je nakonec dříve nebo později hluboce dojme k slzám, doufám v to že tak jak jsem nad filmem intenzivně proléval slzy já sám vcítěním se do filmových postav (nejspíše a pravděpodobně ztvárněné z řad nehercu) do jejich pocitu a prožitku emocí a touhy, mím soucítěním s tím co si sami v té které situaci prožívají a po čem současně nejvíce touží, intenzivně nad tím prolévám slzy jak mou lítostí jich samích tak i jindy místy silným radostným nadšením (už z nečekaného) ze štastného konce pro některé migranty a jejich rodiny s dětmi či pro některé dospělé jednotlivce. Jiní jsou deportováni zpět do své vlasti (do Iránu) a tam jsou poté pravděpodobně už nejspíše bez jakkéhokoliv řádného a spravedlivého soudního procesu nekompromisně popraveni jak film divákum ukazuje k samotnému začátku a ke konci filmu. 

      (věnováno o de mě tomuto íránskému filmaři Arashe T. Riahi a jeho kameramanovy Michaelu Riebla, s věnováním sepsal Martin Dyntar)

    • MartinDyntar

      Uvědomil jsem si že není už odpouštění viny (už nějakého provinění se) ani spravedlivého jednání bez své vlastní obětavosti se pro druhé (pro své bližní), které miluji. Ale ta obětavost by měla být vždy vzájemná tak jako by se láska a ucta měla sdílet vždy vzájemně. Pak teprve muže být sdílené vzájemné spravedlivé jednání, které je i v odpouštění viny druhým lidem, pokud nejen litují, ale snaží se napravit a věci v životě kolem sebe změnit (k lepšímu), pak lítost má teprve nějaký smysl. Bez toho litovat (nikdy) nestačí. Pak teprve muže být řeč o respektu, uctě a toleranci mezi druhými lidmi. O vzájemném sdílení respektu a ucty (a tolerance) ke druhým lidem.

      Uvědomuji si že i když ta domněnka není dotažená do žádného konce, do žádného závěru jak by měla být, uvědomuji si že to zní příliš zjednodušeně a proto to druhým muže přijít i klišovité jak jsem přesto vubec nezamýšlel (zní to alespon jak doufám ještě stále právě mnohem více křestansky jak jsem zamýšlel). 

      Co na to říct nevím, jsem ted stále sám (se sebou) a přemýšlí se mě v té své těžké osamělosti a v apatii obtížně a pomalu (už nevím, už přestávám rozumět a rozeznávat jestli to je jen samotou, těžkou apatií a depresí, kdy se na to nedokážu už vubec se soustředit nebo celkovým mím duševním onemocněním schizofrenií), to nic však nemění na tom že ty myšlenky, které jsou pro mě stále něčím mimořádně a vyjímečně stále ještě duležité, ve mě vyvolávají natolik silné emoce (a doufám že také vyvolávají silné emoce i v druhých lidech), že mě tyto myšlenky (o odpouštění viny, o vzájemné obětavosti pro spravedlivé jednání) dojímají občas i k slzám, proto jsem se o ně chtěl také podělit s vámi. Domnívám se že tyto myšlenky stojí za upřímný zájem a za pozornost druhých lidí. 

      Nechám to proto nedokončené a nedopsané (ted na to nemám sílu ani pomyšlení to dopsat), protože nechám to rád dokončit názorem druhých lidí co si o tom sami myslí a už nejen to, nejen tento nejnovější komentář a možná že i jeden z posledních. Ted pro jednou a snad poprvé myslím také na druhé lidi, nechci tu být za egoistu za jakého tu asi považovaného nejspíše už jsem. Ocitám se v krizi nejen se životem, ale i se psaním.

    • MartinDyntar

      Kdo občas koukne na muj blog ví že trpím zbytky (rezidua) negativních příznaku (paranoidní) schizofrenie jakou je neduvěra ke druhým lidem, uplná ztráta vule a emoční vyhasínání prožitku radosti (emoční deprivací) a že trpím apatií, co ovšem čtenář blogu vubec neví je že prodělal jsem v minulosti těžké panické ataky a že trpím (postschyzofrennímy) těžkými depresemy. Také jsem si nožem podřezával zápěstí, abych si na chvíli alespon krátkodobě ulevil od své duševní trýzně - kvuli tomu a nejen kvuli tomu jsem byl několikrát krátkodobě dobrovolně hospitalizován na psychiatrické klinice ve Fakultní Nemocnici v Hradci Králové, kde mě však pomohli jen krátkodobě navýšením medikace či změnou medikace, nikoliv však intenzivní terapií. Léky bohužel mě nijak nepomáhají a nikdy mě plně nepomáhali, vím že snad doufám pomuže jen pravydelná a intenzivní terapie a možná do budoucna ani to ne.

      Psaní je muj uděl a mé poslání, je to to jediné co mě těší a co mě vnáší trochu radosti a naděje do zklamaného a smutného do neštastného a osamělého života. Psaní je pro mě terapií a hledám čtenáře pro tento svuj blog, který je bohužel už bez odezvy druhých lidí. Velice rád bych to změnil a nevím vubec jak, rád bych své komentáře s druhými lidmi sdílel, ale nemám stále ještě prozatím založený učet na FaceBooku, na Twitteru ani na Instagramu. Proto je to pro mě tolik problém sdílet mé komentáře a muj blog s druhými lidmi. Pomužeš? Změníš to? Prosím pomocte někdo...

      Krom psaní nic jiného v životě nemám a nic jiného pořádně neumím, neplánuji rodinu do budoucna kvuli (z duvodu) mého duševního onemocnění schizofrenií a nechce se mě bez toho - s tímto vědomím - vubec dál žít, ale nechci zustat v životě sám. Nikdo neví jak je to obtížné až beznadějné najít si přítelkyni nebo partnerský vztah ve 35 letech, necítím a neprožívám nic než bezmoc věci změnit. 

      Kdybych vyděl od druhých lidí jen trochu více vstřícnosti, upřímného zájmu snažit se porozumět druhým, kdybych vyděl více ochoty a snahy o to číst tu po mě mé příspěvky v blogu a reagovat a odpovídat tu na ně dal bych si jistě pak v mnohem více záležet při psaní svých komentářu a snažil bych se psát pak mnohem jinak a lépe než ted prozatím dosud píšu. Nebylo by mě to totiž uplně jedno, nepsal bych pak takové bláboli když bych věděl (měl bych nějakou jistotu) že to budou druhý lidi mé příspěvky a komentáře číst a sdílet. To se bohužel neděje. Proto je mě skoro a téměř jedno co jsem píšu a pak toho častěji nesmírně lituji.

      Nejraději bych v ČR požádal o eutanáziii, ale naše zákony mě to (něco takového jako je eutanázie) neumožnují. Stále se mě nedaří se s někým blíže osobně seznámit a trpím tím více než jiní lidi, které potkávám, pak už ani to psaní mě občas a někdy nedává žádný smysl, protože nikam nevede. A nejradši bych to se psaním a se životem skončil. V tom druhým nelžu. K tomu myslím není co více dodat....přesto to nechám nedokončeno a nedopsáno ještě předtím a dříve než se tu objeví titulek zemřel... (776 778 044)

    • MartinDyntar

      Jsem smutný a jsem zoufalí ze své dlouhodobé osamělosti, jsem nejvíce a natolik zklamaný ze svého života a jsem z toho neštastný jako nikdo koho běžně na ulici potkávám a koho běžně osobně znám. Prožívám si žal až zármutek ze své apatie, ze své lhostejnosti k sobě samému a ke svému vlastnímu životu, prožívám naprostou ztrátu vule a emoční vyhasínání (u pozitivních emocí jakou je radost) a nereaguji nijak na okolní dění kolem sebe samého ve společnosti, je mě to uplně jedno co přijde a co se stane a už to trvá příliš dlouho a není den aby mě z toho nebylo intenzivně do pláče, není dne abych nad tím neproléval slzy. 

      Ve skutečnosti nemám ani zájem o komunikaci s druhými lidmi a to mě mrzí a bolí nejvíce, toho lituji každým dnem nejvíce. Jsem z toho zoufalí, nevím přesně proč tomu tak je. Cítím se být stále sám se sebou i ve společnosti druhých lidí, cítím svou osobní bezmoc a životní beznaděj že už se nezmění nikdy věci k lepšímu a nevím jak dlouho to ještě dokážu dál snášet. Nevím jak dlouho dokážu dál snášet svou trýznivou samotu, svou dlouhodobou osamělost. 

      Píšu jsem do blogu své poslední komentáře, obracím se na vás s prosbou o radu a o porozumění. Více nežádám a odezva druhých lidí tu není ve foru bohužel dosud žádná.

    • MartinDyntar

      Sleduji ted ZEMĚ HOJNOSTI, pro mě je to nejlepší film němce Wimma Wenderse. Muj nejoblíbenější, mám z toho filmu alespon na krátkou chvíli dobrý pocit že život muže být někdy a občas krásný a že stojí za to pro druhé žít. Kéž by ten dobrý a krásný pocit z filmu ve mě samém přetrval i po skončení filmu Wimma Wenderse ZEMĚ HOJNOSTI.

      Je to nenásilné křestanské ROAD-MOVIE o hledání svých léty ztracených rodinných příbuzných, je to road-movie film o empatii (o vcítění se a o soucitu) s druhými lidmi, je to film o vzájemném porozumění si svým osobním pocitum (častěji nelehkým a tíživým u srdce jako jsou uzkosti a deprese), je to film o životní jistotě s nalézáním a s objevováním rodiny a domova, je to film o nevyřčených, o zatajovaných a o v sobě samém potlačených traumatech z války (za kterými je nezdravá podezíravost), je to film o AMERICE, o jejím stavu této země a společnosti po 11. září po terroristickém utoku na světové obchodní středisko na New York. O tom jak se tato země a její společnost proměnila, změnila díky převažujícímu vlivu masových médií na politickou zakázku v podezíravou a v nenávystnou vuči islámskému vyznání a v antisemitistickou a ve xenofobní vuči jakkýmkoliv už pak odlišným etnikám. Také je to o tom že americkou vládu v nejmenším už vubec nezajímá chudoba a bída a bezdomovectví nezaměstnaných chudých lidí v Americe (jak je nejlíp vydět ve filmu) zejména a především v okolí Los Angeles i jinde, ale americkou vládu zajímá už jen válka v Iráku. A Wim Wenders to oprávněně kritizuje s odstupem a s nadhledem, bez nenávysti s láskou a s porozuměním stávající obtížné (krizové) situaci.

      Film diváka zaujme beztížnou pohyblivou kamerou Franze Lustiga (mimo jiné jednoho z nejlepších a z nejocenovanějších evropských kameramanu - viz. obrazové ztvárnění kupř. road-movie snímku "Palermo Shooting" či "Dont Come Knocking") a smutkem a steskem (nostalgií) krásně procítěnou a dojemnou hudbou THOMA (zpěváka a člena Radiohead) a natolik už upřímným, duvěryhodným a natolik už přesvědčivým křestanským kázáním zdejšího faráře. Co k tomu více dodat? Michelle Williams je puvabná a krásná, vstřícná a laskavá a empatická lištička, zatímco John Diehl je zatrpklý a krajně neduvěřivý a krajně podezíravý. Ve konci filmu zazní i optimistická písen "Land of Plenty" Leonarda Cohena a k závěrečným titulkám zazní smutná "The Letters" též Leonarda Cohena a Sharon Robinson, které je krásným a nadějným příslibem zakončení filmu ZEMĚ HOJNOSTI o tom že slunce bude opět zítra zářit nad Amerikou každý den a pravda bude v Americe každým dnem. 

      Hodně často pláču a prolévám slzy nad tímto filmem, pláču nad ní (nad Michelle Williams), nad její nevinností a puvabem, nad její laskavostí, odvahou a upřímností, nad jejím šarmem a nad jejím kouzlem osobnosti, nad její krásou a tím jak sama dokáže druhé lidi věrohodně přesvědčit. 

      Pro mě je to krásná chvilková uleva a očista od všeho špatného co jsem v životě prožil. Protože není to jen pouhý film, je to sám ŽIVOT ztvárněný Wimmem Wendersem, dobrým a čestným člověkem, který toho (díky svému cestování a zájmu o křestanství a teologii a univerzitní pedagogii) o životě ví tolik že z jeho road-movie a nejen road-movie filmu se člověk muže lépe učit o sobě samém. Muže už skrze jeho filmy WIMMA WENDERSE lépe poznávat sám sebe. To je vyjímečné a mimořádné. Díky Wimme!! V tom tě natolik ocenuji, obdivuji tě Wimme a uznávám tě Wimme a takhle si tě chci především díky tomuto filmu ZEMĚ HOJNOSTI v životě i nejlíp zapamatovat jako dobrého, srdečného a čestného člověka. Děkuji Wimme, je to pro mě ctí vydět a snažit se pochopit tvé filmy. Děkuji ti za to Wimme!!

    • MartinDyntar

      Jedině už empatií a větší rozsáhlejší komunikací (komunikativností) ke vzájemnému porozumění si směřující ke vzájemné oddanosti a ke vzájemné sounáležitosti, k loajalitě a k obětavosti pro vztah a k respektu sebe i druhých lidí, k uctě k sobě samému a k uznání jak sebe samého tak druhých lidí a k větší toleranci druhých lidí vymezující se vuči (proti) uzkostem a depresím (viz. snímek "Palermo Shooting"), vuči všem osobním obavám a strachu, i vuči každému a všemu násilí v mezilidských vztazích, vuči antisemitismu, rasismu a xenofobii či i podezíravosti (viz. snímek "Land of Plenty") nebo žárlivosti z lásky a nejen žárlivosti, které k násilí směřuje.

      Přesně o tom i více je mimořádně vyjímečné mysteriozní křestanské road-movie "Palermo Shooting" či "Land of Plenty" němce Wimma Wenderse. Tyto zmíněné křestanské road-movie snímky jsou nejčastěji o hledání životní jistoty a nového domova, nové a větší komunikace s druhými lidmi. To na Wimmu Wendersovy už tolik upřímně obdivuji a ocenuji, uznávám jeho smysl pro dobro a pro hlubokou lidskost, pro osobní čest a obětavost pro mezilidský vztah a spravedlnost. 

      Protože tyto 2 filmové road-movie snímky "Land of Plenty" a "Palermo Shooting" dost dobře a odvážím se říct duvěrně znám, vím ted nejlíp o čem píšu a o čem tu ted mluvým, i když to někomu muže znít příliš zjednodušeně nebo mu to muže přijít klišovité, vím a uvědomuji si že by se tyto myšlenky daly lépe uchopit a rozvinout do smysluplného celku, ale bohužel obtížně a pomalu se mě přemýšlí a s kognitivními schopnostmi jsem na tom nejhuře, obtížně čtu nebo se v životě učím novým věcem. 

      To o myšlenkách na sebevraždu stále platí, zkopíroval jsem tu totiž nově do komentáře některé své předešlé příspěvky (takže jsou zavádějící nebo je tu vše zavádějící?), které již nejsou vubec aktuální!, ale domnívám se že ještě stojí za pozornost a také chtěl jsem tu po sobě něco zanechat kdybych se konečně rozhodnul to se životem nedlouho poté skončit. Tím chci jen říct a tím se tu snažím říct že to je poslední šance mě (tu) konečně pomoci!! se s druhými lidmi osobně seznámit (koho mé psaní baví nebo ho zaujalo a oslovilo) či být spolu telefonicky nebo alespon přes e-mail či sms zprávy v kontaktu. 

      ps. hledám skutečného rockového fandu do Die Toten Hosen (a i kinoartového cinefila), pro koho to není už jen hudba a pro koho to je více než jen hudba a rád pomuže druhým lidem kolem sebe bez rozdílu (jak se od správného punkrockera také očekává) a hledám v okolí partáka nebo přítelkyni na občasné cestování po ČR třeba právě do Prahy nebo do Kroměříže a nikoho takového stále ještě nenacházím, a jsem z toho zklamaný, smutný a neštastný, jsem z toho nanejvýše zoufalí a nechce se mě už takhle bez toho žít dál. 776 778 044??

    • MartinDyntar
      Ano, v poslední době jsem vkládám své duvěrné e-maily o svých citech, ano o tom jak je vnímám a prožívám, viz. i mé filmové kritiky jsem tu vložil přes e-mail, i když tu nemám vyhrazena svá autorská práva, což muže být problém. Ale dlužím to tu všem, psal jsem jsem sámé nesmysli a bláboli, ted se vám to snažím vynahradit tím že dokážu rozlišit své pocity a dojmy a své skutečné upřímné a hluboké emoce, a tu jsou tu tolik hmatatelné. 

      Promin te mě mé bláboli, problém byl v tom že jsem nerozlišoval a nedokázal ještě rozlišit své osobní pocity a své první a tolik zavádějící dojmy, prosím prominte mě to, nebylo v tom nijak umyslné lhaní, nebylo v tom umyslné klamání, nebyla v tom prostě žádná manipulace, žádná snaha vás přimět k tomu se zachovat podle toho jak očekávám a jak chci já, ano došlo mě to pozdě, klamal a obelhával jsem ze všeho nejvíce jen sám sebe. Všem se tu omlouvám, a nemám možnost své příspěvky tu po sobě bohužel smazat, učinil bych tak rád. Protože už se k nim nevracím, nejsou pro mě osobně nijak duležité, nemám je rád, jsou zcestné, nenávydím tu své předešlé příspěvky.

       Myslím na vás a mám vás rád, s pozdravem Martin Dyntar. Kontakt na mě je 776 778 044, jsem ze Solnice, bydlím na dobrušské 79.

    • MartinDyntar
      Doufám že dokážu časem snad překonat svou PARANOIU, svuj strach a svoji neduvěru ke druhým lidem, které chci mit rád. Které chci upřímně milovat! Protože ačkoliv podezíravý už nijak ke druhým lidem vubec nejsem!, stále více si uvědomuji že obavy, strach a neduvěra ke druhým lidem je bohužel nenávystí (a netýká se to jen schizofrenie!, je to bez rozdílu společné nám všem! - tedy i zdravým lidem - a léky na schizofrenii toto nevyřeší!), a já tu nenávyst potřebuji v sobě překonat!

       

      Já hledám pravdu o svých citech, pravdu o smyslu života, ta je v lásce a v duvěře, v zodpovědnosti za své city a za svuj  život, v lásce a v odpouštění druhým lidem! Žít a trápit se pro druhé! To jediné mě dává smysl. Když není prevence, pak represe (trestání) nijak nepomuže, to vím, to si stále více uvědomuji.

      Doufám a pevně věřím v to že mé tu do komentáře vkládané e-maily odeslané Viky budete snad číst bez osobních předsudku. Bez své osobní předpojatosti, prosím je mě 34 let, jsem stále svobodný a bydlím na Dobrušské 79 v Solnici a rád bych našel někoho blízkého s kým bych mohl cestovat do Prahy a do Kroměříže, kdo má čas a kdo se rád toulá muže dát vědět na 776 778 044 (kontakt e-mailem je dyntarelli@seznam.cz), a domluvýme se blíže. Hledám partáka nebo přítelkyni na cestování po ČR, ale jsem přístupný tomu navštívyt i jiná místa v ČR než jen Prahu a Kroměříž. Prosím pomužete mě někdo, prosím!!! viz.PS. dnes byla má diagnoza přehodnocena na REZIDUALNI Schizofrenií, u které přetrvávají negativní příznaky schizofrenie, nikoliv ty pozitivní.

    • MartinDyntar

      Toužím už jen po moci a po uplné kontrole jen nad svým osobním životem, v nejmenším vubec netoužím po tom získat, nárokovat si a uplatnovat svou moc nad životem druhých lidí jak by měli žít (i proto nenávydím politiku), když druhého miluješ zdá se to být ovšem jiné, už opačné, z lásky žárlíš častěji na partnera apod... protože vnímáš druhé lidi vždy jen skrze sebe sama tak jak vnímáš a prožíváš sám sebe (svoji uctu k sobě samému).

      Pak jsou tu krom toho ještě vyšší hodnoty a ideály jako je přátelství a (křestanské) bratrství (to je opakem antisemitismu, rasismu a xenofobie), odvaha, čest, hrdost, statečnost, obětavost a spravedlnost či právě už solidarita a svoboda, pro které stojí za to vždy bojovat, pro které stojí za to už tolik trpět a žít. 

      Uvědomuji si že to muže znít možná i najivně, protože ted se na ty myšlenky bohužel už nedokážu už vubec soustředit tak jak bych potřeboval abych je lépe uchopil, tím se snažím říct že přemýšlí se mě tu pomalu a obtížně. Bohužel. Trápí mě ted totiž dalece více jiné věci a jednou z nich je ztráta smyslu života a těžká apatie, tou je jen nečinnost, netečnost a lhostejnost k sobě samému a ke svému životu.

    • MartinDyntar

      Člověk se zapřisáhne, Že vydrží, Když je to opravdu nezbytné. A že každý den chce vydávat to nejlepší. Člověk slíbí, Že je člověkem, Na koho se může spolehnout. Věrná a pevná linie na jeho cestě. Všechny plány a cíle, Každé přaní, které ve mně hoří, Všechno to za co jinak tak bojuji, důstojnost vyměním za tebe. Člověk se protluče půlkou života, Dokud hledí někdy vzhůru A rozhlíží se a stojí tu sám. A zpozoruje v tichu, Když je k sobě upřímný, Že každý osamělý úspěch také chutná hořce. Moje naděje a sny, Moje představa štěstí, Všechno to po čem jinak prahnu Je bez tebe bezcenné. Všechny křižovatky a cesty, Všechno co tak dalekou leží za mnou, Člověk by se mě dvakrát nezeptal, Vyměnil bych za tebe. Každý ještě tak krásný zážitek, Každý triumf a každé vítězství, Moje všechny nejlepší momenty Vyměnil bych je za tebe. ("Tauschen Gegen Dich" DIE TOTEN HOSEN, zdroj: karaoketexty.cz)

    • MartinDyntar

      Smrt je jako hvězda. Nečekaně padá z nebe. A někde za horizontem nezvučně klesá v moři a když přijde neměj strach. Každý konec je nový začátek. Než zemřeme žijeme dlouhý život. Všechno je jedno a patří dohromady. Náš čas je stále jen na útěku před námi. Někdy ho dohoníme. To bude náš konec a když přijde neměj strach. Každý konec je nový začátek. Co by byl život bez smrti. Co by bylo slunce bez měsíce. Život a smrt jsou milenecký pár. Co by byl den bez noci. Všechno je jedno a patří dohromady. Stále znovu existuje nový začátek. ("Alles ist Eins" DIE TOTEN HOSEN, zdroj: karaoketexty.cz)

    • MartinDyntar

      Cítím se být opuštěný druhými lidmi i BOHEM (proto se obávám smrti, proto má osamělá smrt, mé osamělé umírání pro druhé je tolik trýznivé, protože je pomalé, možná nejpomalejší vubec, a v tom je umírání pak tolik trýznivé), a ve svém nesmírném a hlubokém trápení se, které nebere konce už nevydím vubec žádný smysl, už nemám a necítím v životě žádnou naději. Trápit se zcela a uplně zbytečně je to nejhorší co muže v životě být a přijít, sám pro sebe už se trápit nedokážu a v tom je ten problém. Trápit se bez pocitu jakkékoliv lásky jen pro PRAVDU nikam nevede, nemá žádný smysl. Já jsem tím více a mnoho v životě ztratil než získal. Protože utrpení se musí mezi lidmi vzájemně sdílet, pak trápení se má smysl a pak muže být naděje v životě, když žije jeden pro druhého. Když tomu už není, žít se bez toho nedá.

      Campino v "Palermo Shooting" Wimma Wenderse nejlíp pozná že všechny jeho dosavadní uzkosti a hluboké deprese odezní teprve a konečně až s novým (pro něj s) s autentickým partnerským vztahem, který navázal v Itálii v Palermo s jednou křestankou, s tím pak i teprve a konečně pozná že jeho dosavadní život byl pomýlený a zmatený a falešný, že nebyl skutečný. Proto se tolik obával strachu ze smrti, necítil se být na ni připravený. S novým partnerským vztahem přestal se pak obávat strachu ze smrti. Cítím sám že se potřebuji obětovat pro druhé (pro vztah mezi lidmi) abych umíral smysluplně a ne zcela uplně zbytečně a marně, nicotně a trýznivě, jenže já sám nedokážu v to už doufat a věřit. Nedokážu, i když chci, a v tom pro mě už život ztrácí jakkýkoliv smysl.

      Je v tom rozdíl jestli člověk zemře a umírá duševně vyhořením a apatií dříve (ještě před tím) než uplně a doslova tělesně, je v tom skutečně rozdíl? Když a protože se v přítomnosti a ve společnosti druhých lidí cítím být ještě více osamělí, ještě více sám než vlastně jsem, a s tím ztrácím naději a jistotu v životě. Už nemám žádnou moc a kontrolu nad svým prázdným a promarněným životem, jsem jen na obtíž (jsem jen tíhou) druhým lidem. Ted už sním jen o tom nemít už konečně vubec žádné trápení se a už žádné problémy. Jak toho docílit jinak než smrtí? Dlouho mě dusila a trýznila má duševní a vnítřní nesvoboda, kdy jsem stále musel před druhými lidmi něco těžkého a tíživého u srdce stále tajit a skrývat (svou těžkou minulost, svou neupřímnost k sobě a ke druhým lidem a své duševní onemocnění schizofrenií), ted se smrtí (s umíráním) tomu tak konečně už potom nebude.

    • MartinDyntar

      Prosím dejte někdo, pokud muj blog na tomhle bohužel opuštěném a nenavštěvovaném (bohužel v nediskusním) foru DIE TOTEN HOSEN ještě vubec navštěvujete a čtete tu po mě mé příspěvky a líbý se vám skutečně a moc některé mé komentáře a příspěvky (jen některé vím!), mé zajímavé a čtivé (esejistické?) polemiky a názorové spory a rozepře a mé esejistické práce a mé honocení filmu nejen němce Wimma Wenderse (mé filmové kritiky a recenze na filmy "On The Waterfront", "Ein Augenblick Freihait", které tu najdete...) - moc prosím o to dejte někdo odkaz na TWiTTER nebo INSTAGRAM na blog MARTINA DYNTARA v tomto bohužel nenavštěvovaném a opuštěném (ne)diskusním foru DIE TOTEN HOSEN na webu HUDEBNISKUPINY.CZ - já s tím mám problémy. Nevím jak, ale byl bych za pomoc od druhých lidí rád a nesmírně už vděčný. 

      Za pochopení a pomoc předem děkuji. Byl bych rád za každého čtenáře. Mám vás rád, a myslím na vás. Mějte se krásně a neztrácejte v životě naději jako já, to nestojí za to. Mě se žít bohužel dál už nechce a vubec nevím jak dlouho tu budu ještě psát, připadá mě že by z toho mohla být má poslední závět nebo také umrtní list, asi si tu nejspíše píšu svuj vlastní životní nekrolog, už to tak asi bude. S láskou a s pozdravem váš Martin Dyntar ze Solnice z okolí Rychnova nad Kněžnou, 35 let co marně hledá a nenachází osamělou, osamělím životem už zklamanou a neštastnou smutnou lištičku z okolí Rychnova nad Kněžnou pro společné občasné cestování do Prahy a Kroměříže i kamkoliv jinam, jsem přístupný vzájemné domluvě. Ale nikdo se stále neozval, prosím pomužete mě někdo?!! Nechám tu na sebe tel. kontakt 776 778 044 pro případný zájem mě pomoci. Jsem zoufalí!

    • MartinDyntar

      Martin Dyntar zemřel, byla to pomalá a trýznivá a neštastná mučednická smrt za své blízké. Vzpomínejte na něm v dobrém. Dle svých slov už pomalu a neštastně umíral celou dobu díky neodpouštění a neporozumění od svých blízkých lidí. Bez toho se žít spokojeně nedá. Martin Dyntar nenašel v okolí Solnice žádnou rockovou fanynku do Die Toten Hosen a byl z toho zklamaný a neštastný. Jedině pravá mučednická smrt za své blízké mu jediná mohla přinést odpuštění, naplnění a uspokojení a vysvobození ze svého neštastného se trápení. Rodinu a domov nikdy neměl a nepoznal, opovrhoval politikou a dnešní konzumní společností, antisemitismem, rasismem a xenofobií, která se ho ve společnosti dotýkala bohužel osobně. Proto byl na ni opatrný a tolik citlivý. 

      Měl rád německého křestana Wimma Wenderse, měl rád jak psal a pojednával Wim o filmu i jeho filmy samotné, zejména měl v oblibě road-movie "Land of Plenty" a "Palermo Shooting". Považoval Wimma Wenderse za čestného člověka se smyslem pro dobro a spravednost, věděl jak je pro Wimma duležitá rodina a otázka domova, kterou Martin Dyntar nikdy nepoznal, proto ho filmové snímky Wimma Wenderse tolik přitahovali a hluboce duševně naplnovali. Učil se o Wimma Wenderse psát a pojednávat o filmu a učil se o životě (o mezilidských vztazích) z jeho zmíněných road-movie filmu, které byli pro něj odrazem hledající se německé společnosti nacházející se v hlubokém rozčarování a v krizi..

       Znal dobře a lépe než druhý lidi jeho nejlepší esejistickou práci pod názvem "Americký Sen", která byla nesmírnou a duležitou hluboce zapřisáhlou kritikou dnešní nastupující americké masové konzumní společnosti, a byla o něčem více - vypovídala o rozčarování svých předešlích očekávání od Ameriky (čím v minulosti kdysi byla a čím již není) a o hluboce depresivních pocitech obyčejného člověka ztraceného v Americe, který už přestal o Americe snít. Nedostatek komunikace a problémy v komunikaci, vykořeněnost, ztráta rodiny i domova a i ztráta smyslu života - to vše Martina Dyntara na filmech Wimma Wenderse tolik a nejvíce přitahovalo. Jeho hluboké křestanské přesvědčení a cítění, které Wim Wenders dal svým filmum. Nebyla to pro Wimma Wenderse jen pouhá filmová tvorba, byla to jeho vlastní autenticita a jeho vlastní seberealizace se ve svém životě, a Wim Wenders se za to dočkal uznání nejen jak od svých filmových diváku a čtenářu, tak od německé společnosti vzato doslova.

      Martin si byl vědom toho že Wim Wenders obdržel celou řadu významných a čestných státních vyznamenání, že také jako křestan i Wim Wenders rád poslouchal rockovou hudbu a také rád cestoval. Tahle cestovní horečka a poslech rockové hudby byla pro Wimma vášen, která ho dle slov Martina dovedla k tomu natáčet zprvu road-movie filmové snímky. Pro Martina Dyntara nebyl Wim Wenders jen uspěšný filmař, vynikající esejista, mimořádně vyjímečný spisovatel, skvělí univerzitní pedagog, mimořádně skvělí fotograf a vášnivý cestovatel, byl to pro Martina Dyntara novodobý Goethe, Wim Wenders Martina Dyntara tolik přitahoval a fascinoval jako dobrý, čestný a nesmírně duležitý člověk vypovýdající o pocitech ztracené a hledající se mladé německé generace (tzv. Generace X, ztracené neznámé poválečné německé generace).

      Martin Dyntar Miloval německý a ruský jazyk, protože v ruštině spatřoval naše Slovanské kořeny. Ruština byla pro něj krásný měkký melodicky krásně znělí slovanský jazyk. Měl v oblibě kromě německých punk'hard rockeru Die Toten Hosen i ruské folk punk rockové Korol i Shut a v Rusku jinak populární BI2, z anglického jazyka upřednostnoval v rockové hudbě post punkeové rockové interprety - zejména irské U2, New Model Army či TV Smith. V poslední době dal přednost ukrajinskému folk rocku Veremiy. Tyhle interprety upřednostnoval, miloval a poslouchal po zbytek svého hluboce neštastného života, i když nakolik dobře znal jejich překlady jejich textu písní do češtiny tu zustává nezodpovězenou otázkou. 

      Martin Dyntar psal do nenavštěvovaného diskusního fora Die Toten Hosen na webu HUDEBNISKUPINY.CZ, ze kterého si prozatimně udělal svuj blog plný zajímavých a duležitých a přesvědčivých čtivých názorových polemik, několika esejistických prací a esejistického zamyšlení se sám nad sebou a nad svým životem a pro něj pravdivých a duležitých filmových kritik'recenzí, které tu psát ovšem odmítnul protože tu pro ně (pro své hodnocení filmu) nemá již vyhraněná autorská práva. Ty osobně považoval za duležitá a za nezbytná.

      • MartinDyntar

        Uvědomil jsem si nyní že potřebuji mit nějaký denní režim, nijak striktní, nijak přísný, ale prostě potřebuji mit nějaký volnější režim který by mě právě vyhovoval. Já nemám žádný denní režim (a to je naprostý nesnesitelný extrém), a s tím mám pocit že nemám žádné povinnosti, že nic v životě nemusím, a že vše dostanu v životě zadarmo bez vlastního usilí a přičinění se o to, proto si pak sám sebe ani svého života pak už vubec nevážím - a v tom je ten největší problém.

        Protože jediný pocit své připomínám duševní svobody vychází právě už z toho když už nemusíme před druhými lidmi stále něco tajit a skrývat (svoji neupřímnost k sobě samému a neupřímnost ke druhým lidem nebo své osobní chybi, svoji pohnutou a špatnou minulost a své traumata), téhdy když jsme upřímný a čestný sami k sobě máme pak právě jedinou a skutečnou svou (připomínám duševní) svobodu, která je častěji pak hmatatelná. 

        Já tu svobodu ztrácím, přicházím o ni, nikdy jsem ji neměl a nepoznal a bez ní (bez té svobody) se žít častěji právě vubec nedá. V tom je také ten muj problém proč svuj život nedokážu správně a smysluplně s nadějí nadějně žít.

    • MartinDyntar

      Nemám v životě nic, jen to mé psaní, jen tu rockovou hudbu a jen tu neskutečnou svou osobní svobodu, kterou neunesu, se kterou si nevím rady. Že nic nemusím, že nemám žádné povinnosti, že vše dostanu zadarmo... Protože skutečný pocit svobody je v tom když už nemusíme před druhými lidmi už osobně nic tajit a skrývat, v tom je jediná skutečná svoboda, a já se necítím před druhými lidmi svobodný. A tu tíhu nesvobody už neunesu, nemužu s ní žít dál, jakoby s ní něco ve mě jednou pro vždy zemřelo. Cítím se unavený a vyčerpaný a bez života a už takhle nemužu žít dál.

      Nemám totiž osobně nikoho blízkého, nemám pocit skutečného naplněného a uspokojivého autentického mezilidského vztahu s nikým a nikdy, už ztrácím v životě naději že by tomu mohlo být. Tam kde není pak vzájemná duvěra, už vzájemná ucta a vzájemný respekt a vzájemná tolerance tam je vždy zapotřebí naše neustálá kontrola druhých lidí politikou, která to vynahrazuje a ano spolehání se pak na kontrolu druhých lidí a na politiku - že toto (duvěru, uctu, respekt, toleranci apod...) zcela a uplně vynahradí a že je možné něco proti vuli druhých lidí jim pak násilně nařídit zhora pod hrozbou represe. A k čemu je trest a represe když není už prevence. To je dobrá otázka.

      O tom už jsem tu psal a zbytečné se k tomu vracet. Jsem přesvědčený křestan a dobře a nejlépe vím že všichni jsme hříšní a všichni žijeme v hříchu, a kdo není at hodí první kamenem. Všichni jsme bez rozdílu stejní (máme stejné problémy, řešíme stejné problémy, máme stejná práva a stejné povinnosti) a nemáme si jeden druhému co vyčítat. Kdo tak činí, ten by se nejspíše pak uplatnil v politice, kterou k životu osobně nepotřebuji a kterou osobně tolik nesnesu. (cituji:...ale mě nezajímá politika. Ted platí už jiná morální kritéria než za Oidipa...-Daniel.D. Lewis v "Nesnesitelné Lehkosti Bytí" P. Kaufmana) . Kdo film vyděl mě snáze pochopí o čem ted tolik mluvým a o čem ted právě píšu.

      Mě v nejmenším neoslovuje a nezajímá politika, k čemu je dobrá vubec taková politika, k čemu je dobré přehnané a zanícené vlastenectví, k čemu jsou dobří nějací republikáni, to co dříve nebo později nás vede právě k antisemitismu, k rasismu a ke xenofobii vuči odlišným jedincum (vuči přitěhovalcum, vuči homosexuálum, duševně nemocným lidem...) a národostním menšinám a odlišným etnikám (vuči islámu a nejen vuči islámu) apod... to raději budu žít v domnělé či snad ve skutečné anarchii než se toho učastnit a mit na tom pak stejně svuj díl viny. Tím jsem si naprosto a uplně jistý. 

      Proto politika musí jít stranou, člověk musí sám od sebe umět a být schopný rozeznat co je správné a co nikoliv a jednat podle svého osobního přesvědčení a svědomí. To jediné je demokratické. Nebudu nikomu nařizovat JAK anebo CO si má myslet. To je dobrá odpověd. Ano to jediné je demokratické.

      • MartinDyntar

        Jsme natolik pod silným vlivem TV, tisku a už vubec samotných masových medií (o internetu nemluvě) a to u nás pak převažuje a rozhoduje - v tom je ten problém, protože se s druhými lidmi se totiž už osobně čím dál tím méně osobně stýkáme a čím dál tím méně s nimy (s druhými lidmi) mluvýme už bezprostředně osobně, jak pak ale objektivně s konečnou jistotou mužeme vědět že jsou druhý lidi špatní nebo jiní než právě my sami?

        To je špatně, to je z naší strany jen náš ten největší problém, pokud máme informace vždy a pouze jen zprostředkované masovými medii anebo druhými lidmi tzv. z druhé ruky a nevnímáme, ano přestáváme pak vnímat druhé lidi a okolí (společnost kolem sebe) už spíše více bezprostředně je to pak největší problém nemožnosti přímé a skutečné komunikace. 

        Protože na to častěji nemáme čas a nese to sebou i negativní emoce a mnohé a další problémy, je pak naopak vždy snadnější a pohodlnější se tomu učelně vyhnout, se tomu učelově vyhýbat a utíkat před tím tím že dám přednost tomu že se spolehnu na to že si nechám informace o druhých lidech vždy zprostředkovat TV, tiskem, internetem (tedy masovými médii) nebo pak z doslechu už pak jiními, už cizími nebo svými známími lidmi než jimi samími, tedy těmi lidmi kterých se to bezprostředně nějaký problém týká. 

        Pak, potom ovšem už nemuže být řeč o skutečné a přímé komunikaci a nemuže se správně a objektivně už pak nic (nějaký problém) posoudit a tedy ani nijak učinně vyřešit.

    • MartinDyntar

      V roce 2013 ve věku 39 let zemřel Michail Gorsheniov, zpěvák ruských folk punk rockových KOROL I SHUT, sám zřejmě neunesl neshody v kapele a samotný rozpad kapeli, trpěl depresemi, které řešil (měl problémy s) alkoholem a byl i udajně zavyslí na heroinu, okolnosti jeho neštastné smrti blíže bohužel neznám, mě bohužel nejsou blíže známi. 

      Že Michail Gorsheniov neštastně zemřel jsem se dozvěděl teprve nedávno, a nemohl jsem tomu stále věřit. Je mě ho líto, je mě líto jeho neštastné smrti, miluji jeho hlas, jeho přízvuk i jeho zabarvení hlasu, miluji více než jiní "Akustické Album" od KOROL I SHUT. Michail Gorsheniov byl dobrý a přátelský člověk a nezasloužil si nejspíše takovou neštastnou smrt. U nás bohužel nejsou KOROL I SHUT tolik rockovými posluchači známi a doceněny, bohužel. Možná se Michail Gorsheniov bohužel nacházel i v hluboké tvurčí krizi, jak je znát z poslechu jeho posledního hudebního alba - počinu KOROL I SHUT pod názvem "TODD.akt 2.", alespon mě to tak přijde. Bohužel.

      Michail Gorsheniov byl dobrý člověk, byl velmi srdečně přátelský a byl i nesmírně a byl i mimořádně hudebně nadaný, měl nezapomenutelně osobitý a vyjímečný hlas, jak o tom svědčí písně "Prygnu So Skali" nebo "Tanec Rozlobeného Génia" 

      V tvorbě KOROL I SHUT nadále v uvozovkách řečeno solově pokračuje Andrei Knyazz se svoji vlastní kapelou, dále jen Knyazz, ale jeho alba už nedosahují takové kvality a popularity jako právě alba KOROL I SHUT v čele se zpěvákem Michailem Gorsheniovem z let 1996 až 2012, kdy se právě KOROL I SHUT už pak definitivně rozpadli. Osobně nejvíce miluji a ocenuji nejvíce od KOROL I SHUT jejich debut z roku 1997 "Bud tu Jako Doma Poutníče", "Akustické Album" (1999) a "Divadelní Démon" (2010)...

    • MartinDyntar

      Vždyt a protože já osobně text písní Die Toten Hosen jakým je právě ve "Was Zahlt", v "Alles Was War", v "Europa", v "Deutsch in Willkomen", v "Luge", v "Ich Bin Die Sehnsucht in Dir", ve "Fallen", v "Am Ende", v "Alles Wird Voruburgehen", v "Unser Haus", v "Alles ist Eins", v "Nur zu Besuch", v "Tauschen Gegen Dich", v "Altes Fieber", v "Pushed Again" či ve "Steh Auf..." a ve "Freunde" považuji za nejlepší vubec, protože ho osobně považuji za velmi křestanský, a nevím asi si to Campino a ostatní členové skupiny Die Toten Hosen dost dobře vubec uvědomují jaký texty písní Die Toten Hosen mají nakonec vlastně punk rockový či hard rockový hluboký přesah ke křestanským životním hodnotám a ke křestanským otázkám, a nejen k otázkám...někdy je to prostě pořádné a ohromné životní dilema, a nejen dilema, ale především dilema.

    • MartinDyntar

      Campino narozený 22.6, já 25.6. - jsem ve znamení také rak a mám rád teplo domova, líbý se mě historické centrum Prahy a Kroměříž, mám tato místa rád a rád cestuji (tato místa jsem v minulosti navštívyl) a poslouchám rockovou hudbu (od U2, Die Toten Hosen, TV Smith a New Model Army přes ukrajinské Veremiy po ruské BI2 a Korol i Shut jsou mou srdeční záležitostí) a píši tu názorové polemiky, osobní hodnocení filmu a eseje. Hodně pro mě znamená německá kultura, zejména němec (také křestan) Wim Wenders, jeho eseje a filmy a texty písní Die Toten Hosen, jsou pro mě vzorem a názorným životním příkladem a nejen ty, nejen Die Toten Hosen. 

      A muj životní závěr je?, co jsem si konečně uvědomil? - Je že Campino v mysteriozním křestanském road-movie snímku Wimma Wenderse v "Palermo Shooting" (pro mě osobně dobrý a duležitý film) s novým a s autentickým partnerským vztahem teprve pak pozná že s ním deprese a uzkosti co si prožíval konečně uplně odezní stejně jako jeho schizofrenní (zda tot je nezodpovězenou otázkou) zrakové halucinace že ho pronásleduje smrt (parafráze v "Palermo Shooting" na Bergmanovu "Sedmou Pečet" - ano je odkazem právě ve snímku právě na "Sedmou Pečet" Ingmara Bergmana) a mylná přesvědčení že již brzy zemře (že mu druzí usilují o život), Campino před novým autentickým partnerským vztahem s italskou křestankou pozná že před tím dosavadně nadále žil jen falešný a zmatený život - to je muj psychologický závěr.

      776 778 044 je tu pro osamělou životem zklamanou a osobně neštastnou křestanskou lištičku.

    • MartinDyntar

      Nejsem smutný romantik, nejsem hudební příznivec Depeche Mode, ale chci být přesvědčený křestan a hledám hluboce upřímný a hluboce autentický mezilidský vztah s druhými lidmi založený na lásce, respektu a uctě k sobě a ke druhým lidem, nezajímá mě politika. Politika musí jít stranou. Protože nemá nic smysl a je zbytečné nařizovat něco lidem politikou, člověk sám od sebe musí vědět a být hluboce přesvědčený o tom co je správné a co nikoliv. Nezapomínejme na to!!

    • MartinDyntar

      Tolik toužím po pozornosti a po blízkosti a lásce nějaké smutné osamělé neštastné lištičky bez liščat - tolik toužím po vzájemném sdílení lásky bez podmínek jak to stojí v písni "Freelove" od Depeche Mode (to je pravdou) - a nechce se mě dál už vubec žít! Už Nevím, už nevím si sám rady jak mám dál žít. A nechce se mě vubec dál žít! Protože krom lásky není na světě nic jiného a dalšího pro co by stálo za to žít! A zlo není v lidech, ale ve vzdálenosti mezi nimi samími! (cituji ted slova křestana Wimma Wenderse)

      Já hledám pravdu a věřím v pravdu - v lásku už bez podmínek. Jak o tom zpívá Dave Gahan z DEPECHE MODE v písni "FREELOVE" - tak pojd a osvobod lásku. Uznej lásku bez podmínek, bez dalších podmínek. Láska bez dalších podmínek je láskou bez dalších problému. Protože bez toho hledal jsem pravdu a věřil jsem v pravdu a nikam jsem se nedostal, ne nikam jsem se nedostal. Zbývá jen uvěřit v lásku bez podmínek, nezbývá nic jiného než jen dokázat uvěřit že taková láska je pravdivá a možná.

       Protože "....pokud jsi dost v životě trpěla, pokud jsi dost trpěla rozumím tomu o čem přemýšlíš a vídím a cítím tu bolest, které se obáváš... a jsem tu jen proto, žiju už jen proto abych ti dal bezuplatnou, čistou volnou a svobodnou lásku, tak pojdme být konečně čistí, tak pojdme dát najevo že to(hle) je bezuplatná láska...".

    • MartinDyntar

      To se u Die Toten Hosen a nejen u Die Toten Hosen (podobné je to i s metalikou nebo s U2, s Korol i Shut a obdobně) musí zpomalit hudební tempo aby to dostalo ten správný rockový drajv a feeling, aby se teprve hluboce procítil vážný a smutný, upřímný a hluboce pravdivý a přesvědčivý text písně, jak je tomu u "Alles ist Eins", "Alles Wird Voruburgehen", v "Unser Haus", v "Tauschen Gegen Dich" či v "Nur zu Besuch", v "Am Ende" a u "Was Zahlt" atd. ... německy bohužel dost dobře neumím, ale texty písní rád v češtině hlasitě recituji, nestydím se za slzy, tyto písně mě vždy opakovaně dojímají k slzám, dojetím silným nadšením se i lítostí, tak by tomu v poslechu Die Toten Hosen vždy mělo být...

      Protože smrt a umírání je vážné a smutné téma (viz. písně "Alles ist Eins", "Alles Wird Voruburgehen", "Unser Haus", "Nur zu Besuch" anebo "Europa"...) ale člověk by se měl snažit umírat bez nářku a bez lítosti jak se k tomu vyjádřil Lev Nikolajevič Tolstý - člověk by měl umírat teprve tehdy když je na smrt připravený, měl by umírat jako pokácený strom - měl by umírat pokojně, čestně k sobě samému, svědomitě a dustojně a krásně. Štěstí v životě neexistuje, není, je jen touha po něm (viz. Čechov) a pokud existuje tak není častěji dosažitelné pro všechny.

    • MartinDyntar

      Uvědomil jsem si že není odpouštění ani spravedlivého jednání bez své vlastní obětavosti se pro druhé, které miluji. Ale ta obětavost by měla být vzájemná. Pak muže být sdílené vzájemné spravedlivé jednání, které je i v odpouštění druhým lidem, pokud nejen litují, ale snaží se věci v životě kolem sebe napravit a změnit k lepšímu, pak lítost má teprve nějaký smysl. Člověk se nejvíce trápí tím, když už nemuže druhým lidem dost dobře pomoci.

      Nic není v životě zadarmo. A vina je těžký uděl a odpouštění také něco stojí. A obětavost a spravedlivost (nebo snad spravedlnost) též, to není jen tak. To není zadarmo, pro to se musí něco v životě obětovat a riskovat. Bez odvahy myslím není žádná naděje v životě.

      • MartinDyntar

        Dost jsem nad tím přemýšlel. A pokud nebude stanovena prevence, tedy to jak něčemu takovému příště předcházet (aby se to příště vícekrát neopakovalo takové jednání), tak pak represe, trest jako takový nikdy nepomuže, nic nevyřeší. To mužeš trestat druhé rád a donekonečna a zbytečně, protože viník pak vinu stejně neuzná. Jsi pak viník stejně vinu nepřizná. Když totiž trest už neřeší příčinu problému. 

        Je potřeba se nad tím zamyslet proč tomu tak vlastně je. Uvedu to názorně na tomto příkladu - když budeš trestat šikanu na škole, ale bude dětem a tomu kdo se dopouští té šikany chybět pak zájem, láska a čas na výchovu od rodiču (tedy prevence) tak trest nic nevyřeší. A navíc se té šikany muže případně pak dopouštět každý. To není vyloučené, a je to velmi pravděpodobné že se tomu tak jistě stane.

        A proč to sem o tom píšu? Prominte mě mé starší příspěvky tak jak byli napsány. byl jsem ve stresu, v takovém stresu že mě z toho...ale to by bylo na dlouho. Nikdo se mě neozval, a 776 778 044 stále platí!

        • MartinDyntar

          Moc vás laskavě a upřímně vyzývám a prosím o čtení mích názorových polemik, mích filmových kritik a esejí co tu prozatím ještě jsou bez svých a bez jakkýchkoliv osobních předsudku, bez své osobní předpojatosti a ten kdo to bohužel nedokáže at laskavě nenavštěvuje tenhle blog, bude to tak lepší pro něj i pro mě samého. 

          Ano zmínil jsem tu své duševní onemocnění schizofrenií i svá osobní traumata ohledně zkušeností s domácím násilím, které jen přispěli k fatalnímu vyustění této nemoci v pozitivní příznaky až v roce 2010,  kdy jsem po události neštastného umrtí mé matky na rakovinu plic koncem roku 2008 se ztrátou bydlení a domova pak přestal pravydelně jíst a předávkoval jsem se energetickými nápoji a skončilo to bohužel ustavní detencí, ale také příjemnými extrémně mánickými stavy, kdy jsem si vubec neuvědomoval že jsem tím riskoval své zdraví a svuj vlastní život....bohužel.

           To nic však nemění na skutečnosti že dnes osobně nečiním a nedělám rozdíli mezi (druhými) lidmi, k čemuž přispívá muj obdiv a má láska k němci, k evangelikovi-k protestantovi Wimmu Wendersovy a k Die Toten Hosen. Jsem přesvědčený o tom že každý z nás by se měl řídit vlastním výkladem Bible a svým (přesvědčením a) svědomím, a k životu častěji chýbí právě odvaha a naděje, a láska a tolerance, proto i dnes stále ještě poslouchám Die Toten Hosen. Muj zdravotní stav je nyní dlouhodobě stabilizovaný. Netrpím pozitivními příznaky, ale jen a stále negativními příznaky, jako je oslabená vule a neduvěra ke druhým lidem. Ano to mě nejvíce osobně trápí.

          Přes své duševní onemocnění dokážu mít výrazný odstup od své nemoci a výrazný kritický nadhled nad své onemocnění, nad tyto své psychopatologické depresivní příznaky, které mě trápí. Kterými trpím. Možná tu žádám a prosím vás o toleranci a shovívavost a i o odpuštění a porozumění a možná i ocenění a uznání tu mích nediskusních příspěvku-komentářu, prozatím si nevím vubec rady, ano vubec nevím kam jinám je psát než právě sem do tohoto blogu, což jistě není uplně ideální řešení mích duševních problému, ale snažím se tu vypsat a vypovídat nejen z toho špatného, ale i z toho dobrého v životě co mám a co přijde. 

          Protože skutečné přátelství a skutečná láska je o tom jít v dobrém i ve zlém. Nemám FaceBook, nesdílím sociální sítě a obtížně komunikuji s druhými lidmy co mají stejné či alespon podobné zájmy v životě jako mám právě já. Pro koho je Die Toten Hosen skutečně něčím více než jen rockovou hudbou, napište-volejte mě na 776 778 044, budu tu čekat a budu se těšit na osobní setkání.. nebojte se zkrátka na mé komentáře tu reagovat a odpovídat. Mám vás rád a myslím na vás, s pozdravem Martin Dyntar.

          • MartinDyntar

            Přesvědčil jsem se že z nedostatku vzájemné komunikace jsou, zustavají a přetrvávají pak předsudky ke druhým lidem, at již rasové nebo jiné ohledně xenofobie k odlišným etnikám, k homosexuálum, k duševně nemocným lidem atd..., které společnost častěji právě stigmatizuje. Proto se tu snažím komunikovat sám se sebou co nejvíce, se svými vlastnímy pocity a dojmy (a ptám se sám sebe jaké jsou a jaké byli?) a dostat se pak mnohem blíže ke svým hlubokým a upřímným citum a oddělit je od svých pocitu a dojmu není snadné, je dost obtížné. 

            Pro mě osobně životní hodnoty jsou uzce vázané na emoce, proto si je tu snažím vyjasnit a s tím i lépe porozumět svým současným životním prioritám, hodnotám (ptám se jaké ted jsou?), které jsou pro mě křestanskou vírou, ačkoliv v ní zaostávám, pokládám si ty správné otázky - jako je vina, odpouštění a spravedlivé jednání na základě své vlastní obětavosti pro druhé a solidarity ke druhým lidem. Štedrý jsem, ale obětavost prozatím není pro koho. Bohužel.

            Co se týká rockové hudby častěji se rád nechám unášet svými přítomnými emocemi a intuicí aniž bych blíže přemýšlel a hloubal o textu písně - začínal jsem s poslechem alba "Mutter" od Rammstein, které bych si dnes už skutečně nikdy neposlechl, i když o sado-masochismu jsem se napřemýšlel dost a více než kdokoliv jiný koho osobně znám. 

            Pak jsem ten správný rockový drajv a feeling našel jako rocker (nijak jsem se nepovažoval za punkáče) s albem "Auswartsspiell" německých Die Toten Hosen. Ale mám nesmírně rád i New Model Army nebo zejména U2 (nepřekonatelná nádherná ballada "Red Hill...Town" z alba "Joshua Tree"), pak ještě (musím zmínit) TV Smith (kupř. "Generation Y" je skutečně překrásná písen), ukrajinské Veremiy a ruské BI2 anebo Korol i Shut. Od Korol i Shut upřednostnuji jejich folk punkeové, (pro někoho) folk rockové období z let 1999, kdy nahráli "Akustické Album" a až v letech 2010 se navrátili k akustickému zvuku s albem "Divadelní Démon". To mám naposlouchané více než dost, více než kterákoliv jiná alba od Korol i Shut. 

            Co se týče literatury příliš mnoho nečtu, vlastně nečtu téměř vubec, proto jsem tu zmínil raději tu rockovou hudbu.

            • MartinDyntar

              Die toten Hosen má stále rád, nejvíce jejich album "Auswartsspiell" To bylo to první a nejlepší v životě co jsem od Die Toten Hosen slišel, nic lepšího než je "Auswartsspiell" nenahráli! O tom jsem přesvědčený..ale našel jsem se v Ruštině ve folk punkeu (rocku) a u toho už v životě zustanu (dál hledat jinou hudbu v jiném jazyce už nemusím), cítím v ní naše slovanské kořeny, je to krásný moc melodicky znělí jazyk, moc pro mě v životě osobně znamená. 

              Němčina mě nijak výrazně neoslovuje, ale Die Toten Hosen mám rád, nejvíce "WAS ZAHLT", "NUR ZU BESUCH" , "ALLES WIRD VORUBURGEHEN" či "DEUTSCH IN WILLKOMEN", "NIEMALS EINER MEINUNG SEIN", "LUGE", "PARADIES", "HELDEN UND DIEBE" či "BAYERN FC.", "DAS MADCHEN AUS ROTTWAIL", "WORT ZUM SONNTAG", "STEH AUF, WEN DU AM BODEN BIST", "MADELAINE", "ICH BIN DIE SEHNSUCHT IN DIR", "FALLEN", "UNSER HAUS", "TAUSCHEN GEGEN DICH", "FREUNDE" nebo třeba "ALTES FIEBER", "ALLES WAS WAR", "ERTRINKEN" či "EUROPA" a další písně - tyto písně mají moc překrásný a duležitý text, který mě stále oslovuje a dojímá k slzám. 

              Mrzí mě a ted toho lituji že jsem tu nijak nedocenil tyto 3 alba od Die Toten Hosen: a to "In Aller Stille", "Ballast der Republik" a "Launer der Natur" - jsou to skvělá alba. A nejduležitější alba Die Toten Hosen jsou zejména "Unsterblich" a "Curruck Zum Gluck" vedle "Auswartsspiell", prostě pozdní tvorba DIE TOTEN HOSEN mezi lety 1999 (od konce 90.let) do ted, do dnešního dne je moc duležitá. Já asi příliš nemusím 80. a 90. léta DIE TOTEN HOSEN až právě na některé jejich písně. Tak se věci mají, tak to se mnou v životě je.

    • MartinDyntar

      Tak k tomu není co více dodat!! A řekl bych že Češi málo pláčou a to je smutné a depresivní jako nic jiného v životě... najdu tu osamělou smutnou zatoulanou neštastnou českou lištičku-děvušku od 30 do 40 let z okolí Rychnova nad Kněžnou co se mě ráda ozve na 776 778 044 nebo mě pošle e-mail na Dyntarelli@seznam.cz?? To bylo otázkou, nokoliv mou odpovědí. Mích odpovědí už tu bylo myslím napsáno dost!! Ted je čas na otázky... někdo cizí už jednou zaslaným e-mailem mě pomohl, nevím kdo a děkuji ale o sexnamku skutečně nemám žádný zájem. Hledám přátelský nebo vážný ale seriozní vztah, ne a nikoliv sex. Předem děkuji za pochopení... to jsou ale věci.

    • MartinDyntar

       Jsem velmi hluboce tak nejupřímněji a nejsrdečněji dojatý tím co mě píšeš, že mě tvá slova Viky naplnuji tolik láskou, odvahou a štěstím, ve které jsem dříve v životě ani nedoufal, ted se věci mění Viky pro nás dva. Protože s tebou je to jiné Viky. Ale obávám se tolik zklamání Viky, tolik se ho obávám jako ničeho jiného v životě. Obávám se že tě nějak nebo něčím zklamu Viky, že předčím nebo nenaplním dost dobře tvá očekávání Viky, toho se nejvíce obávám.

      Já nevím Viky si rady sám se sebou a se svým životem, jsem příliš moc až hluboce vážný, jsem nesmělí a smutný a moc o věcech v životě (a o svém životě) přemýšlím. Snažím se má Viky a obětuji tomu vše, svuj všechen čas, i když mám často má Viky dojem že se mě přemýšlí tolik pomalu a obtížně, a nevím asi je to tak dobře Viky že tomu svému přemýšlení obětuji všechen svuj čas. Jsem tím krajně nepragmatický, krajně nepraktický pro druhé lidi v životě.

      Ty víš Viky a tvoji blízcí vědí Viky že se nyní díky tobě má Viky uzdravuji z duševního onemocnění paranoidní schizofrenií? Že jsem neměl v minulosti snadný a lehký život, že jsem v minulosti nikdy neměl a nepoznal rodinu, která by držela při sobě. Je to pro mě bolestné Viky se k tomu vracet, ale uvědomuji si stále více že bez toho se plně neuzdravím má Viky. V naší rodině bylo hodně slovního i fyzického násilí a vzájemného ublížení si Viky. 

      A odpustit ze dne na den je těžké, ale snažím se odpustit díky tobě sám sobě má Viky, protože nic jiného už mě v životě nezbývá má Viky (protože sourozenci mě nechtějí vydět) Dáváš mě k tomu sílu Viky, pomáháš mě v tom dokázat sobě a druhým lidem odpustit má Viky.

      Věřím tomu Viky že s tebou dokážu plně překonat své duševní problémy. Řekni Viky co si myslíš ty a tvý blízcí o tom že jsem v minulosti prodělal duševní onemocnění paranoidní schizofrenií? Víš Viky paranoia byla u mě pěstována již od mého dětství, a paranoia Viky znamená obavy a strach, podezíravost a zejména a především neduvěru ke druhým lidem, kterou se má Viky snažím díky tobě samé překonat a přemoci v naše společné dobro, v to dobré pro náš budoucí vztah mezi námi.

       Podezíravost jsem překonal již dávno v životě, ale obavy zustavají a dále přetrvávají jen ze zklamání Viky já tebou, z toho že tě v životě tolik zklamu Viky, a nechci to. Nepřeji si to má Viky.Překvapuješ mě Viky svou odvahou a upřímností.

    • MartinDyntar

       Jak jsem ti psal Viky jsem invalidní duchodce, rodinu nemám a nepracuji, nic mě k tomu Viky v životě nemotivuje (to jen ty mě Viky motivuješ). Žiju Viky ze státní sociální podpory, protože invalidní duchod na který mě vznikl nárok nemám stále vyplácený. Nemám odpracované potřebné roky atd... 

      Je to poměrně složité Viky, je to pro mě osobně špatně nastavený systém, na který mám zlost. A nejen špatný systém, je to i o lidech, protože (vím že) částečně si za to mohu sám Viky že nemám vyplácený invalidní duchod.

       Ale represe, trest za to je myslím až příliš přísný, a já obracím svou zlost na tento špatný systém, já obracím svou zlost vuči tomuto špatnému systému. Ted tady o těchto věcech moc Viky se mě psát nechce. 

       Příště napíšu snad o sobě více Viky, díky moc za tvé foto Viky, je moc milé a laskavé, moc puvabné a krásné! Já nerad své foto posílám druhým lidem a sdílím ho s druhými lidmi Viky, není moc pěkné. Jsem žalostně smutný, nesmělí a vážný. Ne vždy a pokaždé, dokážu se Viky od srdce upřímně zasmát, ale jen občas a málokdy to dokážu prožít Viky, s tebou to jistě jde má Viky. S tebou je to jiné Viky. Neptám se prozatím proč tomu vlastně tak je, ale upřímně cítím že tomu tak je. 

       Víš pořád a stále přemýšlím nad tím Viky proč se snažit věci změnit, když mohu napsat něco tak že se o to pokusí 1000 dalších lidí! To je doufám pravdou Viky. Já věřím tomu Viky že tu schopnost a ten dar mám to dokázat Viky, nemám prostě vzdělání, ale mám jedinečné nadání k tomu. Mám k tomu jedinečný talent, protože to jediné vedle komunikace právě s tebou Viky mě v životě naplnuje a uspokojuje. Být spisovatelem je (to) muj uděl, je to mé sebeuskutečnění se Viky.   

       S tebou mě je Viky tak jak sdělil svými slovy Nikolajevič Lev Tolstý o duvěře - duvěru v druhé lidi myslel Viky tak že už mu bylo příjemno a od srdce lehko pohlížet druhým lidem do očí -, tak to Tolstý měl asi na mysli, právě tuto větu. Je to skutečně moc krásná věta, je to moc krásně a upřímně myšleno Viky.  

        S láskou a s upřímným obdivem tvuj Martin.

    • MartinDyntar

      Ahoj Viky, jsem rád že máš ze vzájemné komunikace s námi radost a prožíváš okamžiky radosti a štěstí, to ti přeji. Víš já nevím co si myslím o štěstí, Čechov prý velmi krásně řekl že štěstí není, je jen touha po něm, já bych s těmito jeho slovy asi i souhlasil. Štěstí v životě pro nikoho netrvá dlouho Viky. Je krásné mit pocit štěstí, ale většinou trvá velmi krátce, a není tu dosažitelné pro všechny.

      Ale ted se vrátím sám k sobě, Viky jsem velmi smutný, trápí mě hluboký smutek až žal a zármutek, a touha po blízkosti druhých lidí, po jejich laskavosti a odvaze. Motivuje mě Viky nejvíce touha po vcítění a vzájemném porozumění si Viky. Víš Viky zázemí a domov je duležitý, ale duležitější je že nám ho teprve vytvářejí druhý lidi, se kterými se v životě stýkáme a které milujeme. (Otázka domova je otázkou rodiny Viky) To nám teprve vytváří domov a zázemí, nikoliv materiální podmínky nebo snad materiální zabezpečení.

       Já Viky domov a zázemí nemám, mám jen to druhé. Jen ty peníze, ale jsem chudý a skromný, a nevím asi to chci v životě změnit. Možná chci aby to tak v životě zustalo. Budu ti ted psát mnohem více o svých životních hodnotách než sám o sobě Viky.Když se Viky večer za setmění podívám na nebe a bude tam jasně svítit hvězda, a vím že je od tebe a že její teplo a světlo nikdy nevyhasne. Vím že svítí pro mě, na mou osamělou cestu mím životem.

       Víš Viky stále více si ted i díky tobě a filmum němce Wimma Wenderse začínám uvědomovat že osobní pocity a dojmy a hluboké a upřímné a pravdivé emoce jsou 2 zcela a uplně rozdílné věci a je třeba to umět a dokázat osobně rozlišit co jsou jen mé osobní pocity a dojmy a co jsou mé zcela a teprve upřímné a pravdivé hluboké city. A ty jsou obsažené Viky ve vaši klasické v Ruské literatuře u Nikolajeviče Lva Tolstého, u Čechova a u Dostojevského. To je to nejlepší a nejcenější co znám ze světové literatury Viky - je právě vaše Ruská zvláště a zejména klasická literatura. Čteš ji ráda Viky?

      Já se Viky snažím nedělat žádné rozdíli mezi lidmi a neměli by je Viky (tyto rozdíli) vytvářet a dělat ani druhý lidi. To je největším zlem. Nemám rád antisemitismus, xenofobii vuči odlišné a jiné kultuře (tam je zapotřebí vzájemné tolerance) a nemám rád rasismus.

      Myslím stále na tebe Viky, na to jak se právě ted cítíš Viky, co ráda děláš, co ráda čteš a co ráda posloucháš za hudbu, co tě dokáže rozesmát a co tě nejvíce trápí. Moc rád bych tě Viky něčím rozesmál a nerad bych tě něčím trápil. Myslím stále na to co tě dokáže naštvat, a protože nerad bych tě něčím naštval. Chci tě poznat Viky osobně co nejlépe jak jen to v životě jde a chci být pro tebe Viky nejvíce duvěryhodný a také spolehlivý a také chci být laskavý a spravedlivý, to není to pro nikoho v životě snadné. Je obtížné toho dosáhnout, ale vynasnažím se o to ze všech sil. 

      Víš Viky jsem hodně sám, jsem osamělí a pomáhá mě v tom komunikace právě s tebou. Když Viky komunikuji s tebou, necítím se sám, mám naději. Dáváš mě svým životem naději Viky na lepší zítřek, na lepší budoucnost.

      Psal jsem ti o Wimmu Wendersovy, o tom jak jsem mu věnoval tu svou esej o smutném toulání se za setmění po Praze sám bez rodiny a bez přátel, bez zázemí a bez domova, snad se ti ta esej Viky upřímně líbyla. Pro mě je to dobrý a čestný člověk, ale věrný nijak příliš není. Měl několik manželství, byl několikrát rozvedený a obdržel více než jen několik státních vyznamenání. Z německé kultury je pro mě Viky Wim Wenders to nejcenější a nejlepší vedle rockové hudby Die Toten Hosen,kterou znám. Německý jazyk neumím, ale české překlady k jejich textum písním na internetu snadno dohledám.

    • MartinDyntar

       Ahoj Viky, zdravím tě, měj se prosimtě moc krásně, snad ti ještě dnes pošlu své slíbené foto Odesílal jsem ti jednu pro mě moc upřímnou, moc přesvědčivou a moc překrásnou, krásně čtivou a moc duležitou esej o smutném toulání se bez rodiny a bez přátel a s tím i bez pocitu zázemí a domova večer, za setmění po Praze, snad se ti bude Viky líbyt. 

       Věnoval jsem ji němci Wimmu Wendersovy, je pro mě ta esej moc duležitá. Potřebuji čas Viky na svoji odpověd na tvuj dopis, dnes moc nevím co bych napsal a bolí mě to u srdce, není to pro mě příjemné Viky, protože se mě Viky tolik stýská po tvé pozornosti, po tvém upřímném zájmu o druhé, po tvých laskavých slovech a po tvých myšlenkách, které mě příjemně hřejí u prázdného tolik vyprahlého srdce. 

       Wim Wenders je německý evangelik-protestant a fotograf a filmař a teolog (spisovatel a cestovatel), který mě je Viky nesmírně sympatický, Wim Wenders Viky získal několik a celou řadu státních vyznamenání. Je to moc laskavý a dobrý čestný člověk, v lesčems ho Viky upřímně nesmírně obdivuji. Dnes ti posílám své foto, s upřímnou láskou tvuj Martin.

      • MartinDyntar

        Procházel jsem se téhdy v Praze opuštěnými a ztichlími ulicemi třpitící se v záři světel pouličního osvětlení a měl jsem v sobě, ve svém srdci příjemný pocit lehkosti že jsem ted najednou bez tíhy nedostatku věcí a druhých lidí v osobním životě, a neměl jsem ve svém srdci už žádné své osobní obavy, žádný strach, věděl jsem že jsem svým zpusobem přístupný a otevřený druhým lidem, že jim naslouchám mnohem lépe a pozorněji co říkají a co ve svém osobním životě chtějí a co o de mě samého sami očekávají. 

        Vzpoměl jsem si téhdy na jeden krásný citát filmaře Wimma Wenderse, který řekl že sami poznáme jestli z nás město energii vysává anebo nám energii dává a tlačí nás dopředu (podobné je to s rockovou hudbou). To jediné mě je v téhle chvíli srozumitelný. Toho si nesmírně vážím. 

        Všechno kolem sebe v Praze vnímám uvolněněji, pozorněji a soustředěněji a osobně už nepředpojatě(ji), prostě už osobně nezaujatě, že všechno kolem sebe vydím přesně tak, jako kdybych po dlouhé době znovu otevřel oči a zapoměl už na to jaké to je, mit radost z viděného, a zpřihlížení dění kole sebe a konečně nic už osobně žádným svým názorem nehodnotit, prostě na osobní názor konečně zapomenout a dokázat být ke všemu a ke druhým lidem (objektyvní) nepředpojatý, tedy bez předsudku. 

        Tenhle dojem se mě pokaždé vracel ještě mnohem silněji při procházkách centrem Prahy, kdy jsem se nedokázal vubec už rozhodnout kam jít dříve, a jak jsem bezmyšlenkovytě a bezcílně, ale přesto (navzdory tomu) nesmírně zvídavě, s nesmírným a s nekonečným steskem po domově a stejně tak s nesmírnou zvídavostí jsem bloudil v davu mezi druhými lidmy do chvíle, než jsem pak za setmění došel na Karluv most sledovat živnost a talent, vyjímečné nadání pouličních umělcu v neustálém, v neustávajícím proudu davu lidí se změtí příjemně a vstřícně nadšených hlasu a odeznívajících kroku v ohlušujícím šumu proudu řeky Vltavy.

         Jak spolu už všechno v té chvíli, v té uvolněné atmosféře všechno příjemně souznělo, pohlédnout na vášnivý a teskně naříkavý let racku nad hladinou Vltavy a na oslnující pestrou barevnou záři třpitivých paprsku světel pouličního osvětlení v dálce, jak se odráží na vodní hladině a jak příliš naléhají na mé oči a hraji si s mím zrakem, a jak se toho všeho a té krásy už osobně nemužu spokojeně nasytit, jako by ji nikdy nebylo v životě a přes den dost, tam končila unava sebe sama z nedostatku a ztrácel jsem přehled o čase. Toužil jsem po přítomnosti a po osobní blízkosti druhých lidí, po velkorysosti, přátelstvý, duvěry a spolehlivosti druhých lidí! V té hojnosti všeho, v tom dostatku a v nadbytku člověk už nepoznal unavu, jako bych ji v centru Prahy nikdy neznal, nikdy nepoznal.

         Je to velmi shodné a doslova stejné jako s rockovou hudbou.

         Mám z prožité procházky centrem Prahy na jazyku a na srdci slova jakým je osamělost, nerozhodnost, bezradnost, zoufalstvý, bezmyšlenkovytost, bezcílnost, osobně už co nejduvěrnější naléhavost, smutek, stesk, bezutěšnost, nesmírná zvídavost, očekávání, příslib, uvolněnost a lehkost, spontánnost, rozptýlená pozornost, nepřítomnost strachu a svých osobních obav ve svém srdci, svěžest a čerstvost, osobní nepředpojatost, tedy přesněji osobní nezaujatost, svoboda solidarita, jednodduše už žádná tíha nedostatku něčeho ve svém osobním životě, pocit nadbytku a právě ten samotný nadbytek věcí a druhých lidí při procházce v centru Prahy na dosah ruky mě nesmírně motivoval a těšil jako nic jiného co jsem poznal v životě, jedině s nadbytkem s ním jsem si po dlouhé době (pravydelně jsem plánoval Prahu jednou do měsíce) prožíval znovu, opět jakoby poprvé v životě nadšení a radost ze života a zapoměl jsem uplně na to, jaké to je mit z něčeho nebo z někoho v životě svou skutečnou radost a hrdost. 

        (věnováno Wimmu Wendersovy)

    • MartinDyntar

        Ahoj Viky, zdravím tě, promin mě že jsem ti stále ještě neposlal své foto, ale mám s tím problémy, ale slibuji ti že jak to bude možné tak ti své foto zašlu, jsi velmi krásná, milá, sympatická a puvabná dívka, máš skvělé zájmy. Dnes příliš nevím co bych ti o sobě napsal, potřebuji na to více času, dej mě prosím na to čas. Já nepracuji, jsem na státní sociální podpoře protože nemám vyplácený invalidní duchod na který mě vznikl nárok kvuli mému duševnímu onemocnění schizofrenií, je to složité a nic dobrého co by jsi chtěla o de mě slišet. A ted o tom psát příliš nedokáži, nevím jak, nevím kde mám začít... Zkusím začít u toho se osobně vyjádřit k tomu ti sdělit co všechno pro mě v životě znamená vaše ruská kultura a jaký mám o ní přehled...  

       Jak jsem ti psal, ruštinu mám srdečně moc rád, je to moc krásný melodicky znělí jazyk, bohužel ji ale nerozumím, ale vyhledávám a mám osobně nejraději vaši ruskou populární rockovou hudbu a mám o ní velmi dobrý přehled, bohužel ale Viky neumím na internetu hledat, prostě nevím jak dohledat český překlad textu písní mích oblíbených Veremiy, Korol i Shut, "Neviděli jste Děvušku" od Knyazze, "Moj Rock n Roll" od BI2, moc se mě také líbí "Chistie Prudy" od Igora Talkova, "Prostitsia" od Uma Thurman, "Já Svoboden" od Kipelov a přesto je ale nesmírně velmi moc rád opakovaně poslouchám. Ne všechna alba a ne všechny písně těchto interpretu, ale od každého něco mám upřímně rád...   

       Z vaší kultury mě Viky nezajímá a neoslovuje jen vaše populární rocková hudba, at již folk punk rocková (to protože "Akustické Album" a "Divadelní Démon" od vašich Korol i Shut pro mě znamená v životě Viky skutečně hodně moc, protože být spravedlivý a obětavý pro druhé lidi a umět jim odpouštět jejich chyby a snažit se jim ze všech sil porozumět - tak přesně tyto pocity a dojmy mám, a si prožívám Viky z poslechu vašich Korol i Shut a nejen Knyazze a Korol i Shut -, je to skutečně moc krásné a hluboce dojemné) nebo folk rocková hudba... 

       Jak jsem ti psal, flákám se, smutně se toulám bez pocitu zázemí a domova, rád cestuji po České Republice a píši eseje a filmové kritiky na nezávislé umělecké (tzv. kino art) filmové snímky, psal jsem Viky o íránském filmu o společensky politicky kritickém dramatu režiséra Arashe T. Riahi "Ein Augenblick Freihait", o americkém krimi dramatu a milostném dramatu z 50.let režiséra Elia Kazana s Marlonem Brandem v hlavní roli v "On the Waterfront" a plánuju v nejbližší době také psát o německé křestanské road movie režiséra Wimma Wenderse "Land of Plenty"..., krom toho nedělám pořádně nic jiného. Vlastně nedělám krom toho v životě nic jiného. Ale vyděl jsem i "Ivanovo Dětství" od vašeho proslulého a známého slavného ruského filmaře Andreje Tarkovského a moc se mě ten film skutečně líbyl, mám o vašem filmaři Andreji Tarkovském dokonce velmi obsáhlí knížní titul "Krása je Symbolem Pravdy", ale prozatím ho vubec nečtu, protože mu nerozumím. Andrej Tarkovskij je na mě příliš filozoficky spletitý a složitý k pochopení jeho filmum a myšlenkám, ale "Ivanovo Dětství" je skutečně moc poeticky krásný film... Vyděla jsi Viky?  

       Víš Viky já nejvíce miluji a obdivuji filmy s tématikou křestanské road movie o hledání své rodiny a s tím své životní jistoty a domova němce Wimma Wenderse (má moc překrásné a duležité filmy), vlastně německého evangelika - protestanta, teologa, fotografa, spisovatele, esejisty, filmového kritika atd...a velkého, skutečně moc vášnivého cestovatele (navštívyl USA - New York a Los Angeles i Havanu na Kubě, i Japonsko, Portugalsko, Itálii a navštívyl a procestoval další země...) Má Viky moc upřímné a hluboké city a překrásné myšlenky... učím se od něj z jeho filmových kritik - recenzí a z jeho eseje pod názvem "Americký Sen" psát, pojednávat a vyprávět co nejlépe a co nejvěcněji a co nejstručněji a co nejsrozumitelněji o filmech, o nichž jsem ti Viky psal. To je prozatím z mé strany vše. Napiš které filmy máš osobně nejraději ty, jsem zvědaví asi je budu znát. Tipoval bych že asi ne, ale jsem na to skutečně moc zvědaví. Jinak z jídla mám rád váš Boršt, ale neumím vařit, takže ho pravydelně nejím. Ale ochutnal jsem již několikrát Boršt a moc mě chutnal.

      • MartinDyntar

        Ahoj Viky, zdravím tě právě ted. Přeji ti osobně moc Viky krásný den, a promin mě laskavě moc prosím to mé zpoždění, jak jsem ti psal přístup na internet totiž nemám na ubytovně kde bydlím. Nemám na ubytovně počítač a prozatím ani nemám internet v mobilu. Jé krásné po tobě číst co si mě Viky o sobě a o svém životě napsala, je to skutečně moc krásně stručně a i srozumitelně napsané a musím si to ještě lépe pročíst a musím promyslet lépe Viky svou odpověd ted já tobě, potřebuji na to Viky čas a rád se k tomu - k těmto tvým myšlenkám - budu Viky jistě vracet když mě bude v životě nejhuř jak mě právě ted je, dej mě prosím na mou odpověd tobě čas. Potřebuji Viky čas abych našel k tobě ty správná slova. Je to skutečně krásně napsané, děkuji ti za to milé, laskavé, krásné a i něžné povzbuzení. Jsem za to tvé povzbuzení Viky moc osobně vděčný a cítim povinost k tomu ti tu mou vděčnost dát Viky ted otevřeně najevo. Své sympatie k tobě Viky neskrývám i když tě osobně dost dobře neznám.  

         Víš Viky člověk by se měl umět dokázat, být schopný radovat ze své svobody, a já se ted cítím Viky tolik osobně nesvobodný a stísněný na duši s tou svou tíhou u srdce, protože stále musím před druhými lidmi něco tajit a skrývat a dusit se tím, a já Viky nechci před tebou a před druhými lidmi už nic osobně zatajit ani skrývat, protože Viky ten pocit své nesvobody je právě v tom, vychází právě z toho když musíš před druhými lidmi stále něco osobně tajit a skrývat a bez toho Viky pak není ani vzájemná láska a duvěra. Víš Viky a já stále musím před druhými lidmi tajit a skrývat svoji pohnutou minulost a svou depresi, své duševní onemocnění schizofrenií, toto své zdravotní postižení, tento svuj zdravotní problém Viky. Já Viky toužím ze všeho nejvíce po vzájemném obdivu a po vzájemném porozumění, po lásce a po vzájemné duvěře a doufat pak ve svoji osobní zodpovědnost za svuj vlastní život. To se mě Viky nijak stále ještě nedaří.

          Dnes nevím co věcného a stručného bych o sobě napsal, těžko se mě o sobě mluvý. Sám nevím kde mám začít a ani nevím co si mám myslet sám o sobě a o svém osobním životě, už přestávám věcem rozumět a  dost o svém charakteru a o svém životě osobně pochybuji a jsem z toho skutečně už jen hluboce neštastný a jsem tolik zoufalí že nevím co mám dělat, spíše více z té osamělosti kterou si Viky prožívám celá léta. Jsem sám bez skutečných přátel už několik desítek let. Někdy se člověk cítí sám i v přítomnosti druhých lidí, to se mě stává často, víš já skutečně nevím co dobrého bych ti o sobě napsal. A o svém charakteru. Ale zkusím to ti něco o sobě napsat. Dobře? 

         Trpím stále depresemi, cítím se sám, opuštěný druhými lidmi, a nemám nikoho blízkého s kým bych své myšlenky a trápení sdílel, kromě tebe Viky. Viky já cítím a prožívám životní beznaděj a osobní bezmoc že svuj život už nedokážu změnit k lepšímu. Nevím jak svuj život mám změnit k lepšímu, žiju sám na ubytovně, nemám nikoho blízkého. Mám otce, ale nežijeme spolu, nerozumíme si, a když tak stejně nemá na druhý lidi čas. Nejen na mě nemá čas. Mám bratrance, spolu se vídáme, ale žije mimo mé město stejně jako muj otec , muj bratranec je v sociálním ustavu, je zaopatřený. Má mentální retardaci, takže je to těžké s ním mluvyt o životě. Nemáme si co říct, stejně jako s mím otcem. Má matka mě zemřela na rakovinu plic v roce 2008. Mám sourozence, bratra nevídám, nechce mě vidět. Nedokáže mě odpustit co bylo, stejně jako má sestra. proto mě nechtějí vydět. Dávají mě za vinu že má matka nakonec zemřela. A já sám Viky toužím nejvíce po lásce a po odpuštění druhým lidem.

         

        • MartinDyntar

           Nevím co více bych ti napsal o svém charakteru, jsem osamělí, žiju prostě sám a to na ubytovně a jsem chudý a skromný, a přesto jsem Viky ke druhým lidem které ani osobně neznám rád štědrý. Jsem rád solidární ke druhým lidem. Solidarita je dobrá a duležitá povahová a křestanská vlastnost. Vím Viky že dokážu být ke druhým lidem, ke svým blízkým laskaví, hodný, milý, vlídný a vstřícný, ale nevím co mužu druhým v životě nabídnout a trápím se tím, a nechci se pro nikoho trápit zbytečně. Trápení které nemá smysl je Viky to nejhorší. To nesmyslné trápení se. A potřebuji se pro někoho blízkého trápit, protože bez trápení se pro druhého se Viky žít nedá. Stejně jako se nedá žít bez lásky, protože Viky když někoho blízkého miluješ tak se pak cítíš osobně v bezpečí navzdory všemu co v životě špatného a zlého přijde. A sám pro sebe se už Viky trápit nedokážu. V tom bude je celí ten muj problém.   

          Potřebuji se trápit pro někoho druhého kdo mě bude mít upřímně rád. Ale ty sympatie jsou Viky, přicházejí Viky až ve vzájemném obdivu. Člověk si sám sebe začne vážit a cenit tolik nakolik obdivuje toho druhého. Ale ten obdiv vždy musí být vzájemný. A v tom je ten problém. Když někoho Viky upřímně obdivuješ a když někoho druhého blízkého miluješ tak se cítíš Viky osobně pak v bezpečí. Já tu jistotu a to bezpečí Viky v životě nemám. Víš Viky já jsem nikdy v životě nebyl zamilovaný, necítil jsem se nikdy v životě zamilovaný do nikoho druhého blízkého, a nevím jaké to je Viky cítit se zamilovaný a poznat a prožít lasku, nevím jaké to je, nikdy jsem to nepoznal a neprožil a trápím se tím více než druhý kteří o tom v životě vubec osobně nepřemýšlí, a když nepoznáš a neprožiješ lásku tak nemužeš a nedokážeš pak zpitovat své svědomí k sobě samému. To je Viky pravdou a v tom je ten problém. Já Viky stále dosud ještě pořádně nevím na co mám v životě a na co mužu mit oprávněně v životě osobně svou zlost a potřebuji to vědět a potřebuji si to Viky co nejdříve ve svém životě ujasnit. Bez toho se žít a upřímně milovat druhé prostě nedá.  

           Víš Viky já ted nejvíce toužím po upřímném zájmu a po lásce od druhých lidí, toužím po lásce od někoho blízkého a nejvíce toužím po vzájemné obětavosti pro vztah v životě. Ta touha mě spaluje. Doufám nejvíce v to Viky že pokud dokážu vyvážit své dobré a špatné emoce, když snad dokážu vyvážit dost dobře svoji radost a svuj smutek v životě tak si pak prožívám svou zlost správně a přiměřeně k sobě a ke svým blízkým lidem, vyvážit své nadšení se a své zklamání, tak se snad teprve dokážeš pak i vcítit do druhých lidí, mit odvahu a ochotu k tomu porozumět jejich problémum a trápení a dokážeš jim pomoci. A ja Viky tento prožitek dobře a nejlépe vyvážených emocí, jak dobrých tak i těch špatných nacházím rád zvláště v rockové hudbě, nejvíce v hudební tvorbě irských U2, německých punk rockových Die Toten Hosen, u Veremiy nebo u vašich ruských Korol i Shut, zvláště ve folk punkeu v "Akustickém Albu" a v "Divadelním Démonu" Korol i Shut.  

           Nevím ještě stále dosud prozatím Viky asi ty znáš hudební tvorbu ukrajinských Veremiy, BI2, Korol i Shut či Andreje Knyazzeva. Ale mám rád a dojímají mě k slzám prostě i 2 konkrétní písně od Igora Talkova přesto že vubec osobně neznám ruský text písně. Přesto váš ruský jazyk Viky srdečně obdivuji a miluji. Myslím že jsou tyto hudební interpreti Viky skvělí a duležití ve vaši ruské populární hudbě  a ve vaši zemi se těší Veremiy nebo Korol i Shut jistě Viky velké oblibě. Život ve vaši Ruské zemi podléhající stálé nesvobodě, bezpráví, korupci a cenzuře je jistě velmi problematický a těžký, ale vaše kultura je Viky pro okolní svět moc duležitá a jistě není dnes ve světě stále ještě plně doceněná, z vaší literatury to je Dostojevskij, Tolstoj, Čechov nebo Puškin, stejně jako zvláště ruská populární rocková hudba, at již to jsou Veremiy z Ukrajiny, BI2 nebo Andrej Knyazz a Korol i Shut. Viky já věřím a pevně doufám v to že přijdou časi kdy se to jednoho dne změní.  


          • MartinDyntar

            Ahojky Viky, to vubec nevadí, neomlouvej se, jsi komunikativní a dokážeš se dobře vcítit do mého osobního trápení a do mích osobních problému, jsi hodná, milá, laskavá, přátelská a více..., a to mě osobně stačí. Slišel jsem tvou hudbu, mám na mysli Temnikovou, několik málo písní, asi 2 nebo 3 a upřímně nejsem na to sice zvyklí a asi potřebuji více času Viky na to si to lépe poslechnout stejně jako potřebuji více času na to si pročíst tvá slova a lépe zvážit tvé odpovědi, ale líbý se mě tvá hudba. Je v tom asi silné nadšení se pro to nejlepší v životě a je v tom tolik smysl a vášen pro tanec. Není v tom tolik zklamání, bolesti, smutku a žalu anebo možná i je a nejsem schopný to tam vydět, protože text písně posoudit Viky nemohu, proto se mohu i snadno zmýlit. Promin mě to pokud se tak stalo a má slova tvou oblíbenou zpěvačku Temnikovou dost nevystihli. 

             Foto v nejbližší době snad zašlu, vím mrzí mě to, slibuji to dlouho, pokusím se nezklamat.  Dnes jsem nevyspalí a dost unavený, o víkendu se Viky nejspíše nedostanu na internet, ale myslím na tebe a tvé laskavé slova a tvé myšlenky mě moc chybí, mám z nich radost, dávají mě naději, povzbuzují mě u srdce v těžkých chvílích, proto prožívej své dny v životě tak nejlépe jak to jen sama dokážeš a bud na sebe opatrná a bud opatrná na druhé, mám tě rád. Přes vzájemnou komunikaci se časem jistě lépe osobně poznáme.  Prosím napiš co vedle Temnikové ještě osobně nejraději posloucháš nebo co nejraději čteš, jsem na to velmi moc zvědaví a vím že to hodně vypovídá i o tobě, o tvých citech a o tom jak je a jak svuj život sama vnímáš a prožíváš.  

              Vím Viky a snažím se rozumět tomu že život u vás není jednoduchý a tak snadný jako v Evropě a jinde na světě, a domnívám se Viky že váš národ jsi v minulosti prošel tak nesmírným utrpením jako málokterá jiná země na světě - je to Viky nejvíce znát ve vaší klasické Ruské literatuře, kterou se snažím číst a mít ji rád, protože je v ní hodně bolesti, nejhlubšího zármutku a žalu a tolik soucítění s druhými obyčejnými chudými lidmi mimo oficiální společnost jako v žádné jiné světové literatuře.  

             Rád bych tobě citoval slova Nikolajeviče Lva Tolstého, ale hodně Viky ted zapomínám a špatně se učím a soustředím. Víš pomalu a obtížně se mě přemýšlí, ale kvuli tobě se vynasnažím a na tvé city ke mě, na tvá slova a tvé myšlenky nikdy v životě nezapomenu.   Cituji ti právě ted Viky slova Wimma Wenderse: "Zlo není v lidech, ale vždy je ve vzdálenosti mezi nimi"  

             Tím Viky Wim Wenders měl na mysli nejvíce právě to že zlo je vždy v nedostatku vzájemné domluvy mez druhými lidmi a já jsem o tom Viky v životě osobně tolik přesvědčený, a mezi námi dvěma se zlo jistě nikdy nevyskytne, protože ty jsi Viky hodně a nejvíce v životě komunikativní. To je duležitá vlastnost, ano ta mě tolik v životě chybí. Bez ní by Viky tolerance a empatie asi byla k ničemu.   

            Promin mě že jsem ti nenapsal toho více o mé rodině, je to pro mě dost velice smutné a bolestivé a nevím asi jsem na to připravený. Potřebuji na to čas Viky, dej mě prosím na to čas Viky v naší (vzájemné) komunikaci.  Jsi otevřená a nakloněná komunikaci, to se mě na tobě Viky nejvíce osobně líbý, já s tím mám sám ty největší problémy ve svém životě. Jsi v tom Viky opak mě samého. Tak to vnímám a upřímně cítím osobně já. Na tom se mužou zakládat naše vzájemné sympatie, hodně mě v komunikaci a s komunikací Viky pomáháš. Děkuji ti moc, jsem ti tolik vděčný a budu se upřímně těšit na tvou další odpověd. S pozdravem Martin.  "V lásce je čest, když ta se ztratí, láska není nic" (Albert Camus)  

          • MartinDyntar

            K tomu bych chtěl k této mé psychoanalitické studii tohoto filmu ještě zmínit a dodat že když jsi o něčem osobně už přesvědčený že je to správný, tak jsi na sebe (pak) pyšný (hrdý). Druhou stranou tohoto problému je umět, dokázat se radovat ze své svobody a z demokracie, a z každé přítomné chvíle. Dokázat žít tady a ted. A pochopit jak se věci v životě mají - když udělám vše co je v mích silách nikdy to nebude dostačující k tomu pomoci druhým lidem, pak nemuže být ani spokojenost se svým životem. Je nejduležitější dokázat být solidární, tedy štědrý, obětavý pro druhé a spravedlivý. 

            O tom všem a více je právě rocková hudba a zvláště texty písní německých Die Toten Hosen, irských U2, amerických New Model Army, britského TV Smith, ruských BI2,  Knyazz a Korol i Shut. Je zapotřebí umět rozlišovat mezi konzumem (odpadem) a kvalitní rockovou hudbou, kterou jsem tu zmínil a která se dnes vytrácí, protože která už přestává v textech písních (kromě zmíněných tu hudebních interpretu) protestovat proti konzumní společnosti, proti sociální nespravedlnosti, proti xenofobii a antisemitismu a rasismu, což je v dusledku největším zlem v demokratické společnosti. Je třeba pochopit jak se demokratická společnost utvářela - vždyt socialismu a komunismu v Rusku předcházela anarchie, bez ní (bez anarchismu) se demokracie a právní stát neobejde, protože svědomí a osobní přesvědčení jedince je dnes základním pilířem demokracie. 

            Takže není nad tyto hodnoty: sociální spravedlnost, svědomí a osobní přesvědčení jedince. Protože právní postih trestem (či právní vina) z porušení zákona už vubec neřeší otázku osobní cti jedince a otázku toho co je správné a co už správné není, není nad hodnotu mravní viny jedince (která je otázkou svědomí a osobního přesvědčení jedince) a rozhřešením mravní viny osobní katarzí (zpitováním svědomí a očistou od mravní viny jako takové, což člověka vede k postupné proměně své osobnosti a k duševní pohodě), kdy teprve pak muže být řeč o dustojném životu, protože mravní vinu jako takovou žádný zákon neřeší, a samotná právní vina z porušení zákona není sice zanedbatelná, ale je problematická, protože žijeme v době a ve společnosti ve které se o svobodě a demokracii častěji už jen mluvý, ale svobodu a demokracii jako takovou už dnes ztrácíme a nemáme, protože nám zákony jako takové, nařízení a vyhlášky častěji už zasahují do našeho soukromého života, což je neomluvytelné a nedemokratické, jelikož a protože politiku je třeba vždy umět oddělit od našeho soukromého života.

             Což se v mnoha zemích kde nejsou dodržována lidská práva a osobní svoboda neděje. Politika nesmí a neměla by zasahovat nikdy do našeho soukromého života. A další problém je ten že člověk se nepodřizuje druhým lidem z nějaké vyšší autority, ale naopak vždy z (křestanské) lásky. To jediné a stejně jako potřeba už osobního kritického myšlení a toho umět se a dokázat se rozhodovat vždy samostatně a nezávysle na druhých lidech vedle samotné lásky jediné vede k autentickému vztahu. Vždyt jedna z těch nejduležitějších věcí na rock and rollu je právě to že si chce člověk o svém životě vždy rozhodovat sám, bez ohledu na politiku nebo náboženské ideologie. O tom právě rocková hudba je. Byla, je a bude...

            • MartinDyntar

               Děti jsou vždy zvídavé a vděčné, jsou plné nápadu a pozitivních emocí, ačkoliv ještě nejsou schopny domyslet dusledky svých rozhodnutí a svých činu. Krásné celé na tom je že když, pokud mají někoho obvykle upřímně rádi, tak se o něj už nechtějí s nikým dalším dělit. Přesně to a další psychologické postřehy jsou vydět -a jdou do dusledku- v sociálním dramatu iránského režiséra Arashe T. Riahio "Ein Augenblick Freihait" ("Na Chvíli Svobodní") v ojedinělé koprodukci Francie - Rakousko - a Turecko.

               Sympaták Navid Akhavan v roli Aliho podává nejen že osobně upřímné, ale i hluboce přesvědčivé -naprosto autentické- herecké výkony jako málokdo v tomto filmu. Jako přítel Mehrdada (Pourya Mahyari) starostlivě a svědomitě doprovází děti jeho rodiču Azy a Armana na cestě z Iránu do Turecka, kde čekají spolu s nesčetně s dalšímy na udělení víza pro vycestování do Rakouska. Podmínky pro udělění víza jsou přísné - migrant nejdříve musí získat statut politicky persekuovaného uprchlíka a musí ke všemu ještě projít směrnicí o sjednocování rodin jedná-li se o rodinu migrantu a pak se musí najít země která ho chce přijmout, rodina migrantu to má o to jednodušší má li v některé ze zemích Evropy příbuzné. 

              Diváka jistě překvapí a i hluboce jistě dojme filmová scéna, ve které Ali po zatčení tureckými policisty, kdy je předán k výslechu iránské tajné službě -policii- a jen se štěstím právě unikne deportaci do Iránu se oprávněně plnou zlostí z nepochopení něčemu takovému (nikoliv však z nenávystí) rozčílí na svého přítele Mehrdada, který lehkomyslně a nerozvážně na noc opustil své děti aby raději strávil noc se svou novou přítelkyní s Jasmínou (Ezgi Asaroglu), zatímco právě on -Ali- je už násilím u výslechu donucený prozradit právě iránské tajné výzvědné službě -policii- jména svých krajanu, jména těch iránských uprchlíku, se kterými se právě že osobně setkal na cestě z Iránu přes právě že využití finanční služby jen jednoho z mnoha převaděču migrantu, aniž by je jakkoliv už osobně blíže znal. Nutno k tomu připomenout že právě jeho rodiče byli v Iránu samozvanou Islámskou Republikou již politicky popraveni. 

              Po rozčílení se na Mehrdada se poté Ali nervovým zhroucením zlostí rozpláče, a Mehrdad ho právě že bezprostředně poté s pochopením (a) s uznáním svého pochybení soucitně objímá za přítomností dětí a své přítelkyně. Právě na převaděče migrantu se také obrátí iránští manželé Hassan (Payam Madjlessi) a Lale (Behi Djanati Atai) se svým dítětem. Ve filmu však také překvapí a šokuje diváka scéna, kdy se jinak milující a starostlivý Hassan ze svého zoufalstvý nad rozčarováním svých očekávání, právě nad svým zklamáním svým životem z pocitu své osobní bezmoci a z životní beznaděje se na protest proti zdlouhavému a bezvýslednému čekání na udělení cestovního víza do Evropy přímo před budovou OSN právě v Turecku upálí.

               Zanechá po sobě Lale dopis na rozloučenou, který Lale právě v hlasitém monologu pro diváka přečte, odříkává prosebně se žalem a s pláčem, se slzami v očích se zanícením a se soucítěním s jeho nepochopitelným činem současně nad svým udivem a překvapením, nad životní nejistotou právě která ji čeká, kdy Hassan po sobě Lale zanechal svého syna, ještě dítě Kiana se divák až ke konci filmu překvapivě dozví to, že Lale se svým dítětem s Kianem zanechala už svého záměru čekat dál na udělení víza od OSN k vytoužené cestě do svobodné Evropy aby se raději už navrátila do nesvobodného světa, do nesvobodné společnosti, do Iránu jen právě že proto aby mohla ctít poslední životní přání a poslední životní vuli Hassana vytrvale a odhodlaně bojovat za práva politických věznu ve své zemi, tedy v Iránu. 

              Pro diváka nesmírně radostné štastné a současně hluboce dojemné je setkání Aliho a Mehrdada s matkou (Toufan Manoutcheri) a s otcem (Michael Niavarani) Azy a Armana právě za přítomnosti jak Azy (Elika Bozorgi), tak Armana (Sina Saba), kdy je jak jejich otec tak matka vytouženě soucitně objímají v letištní hale právě po jejich příletu do vysněné Evropy z Turecka -do Rakouska, kdy Ali nemuže zanechat a přemoci své radostné nadšení až se s ním -s jeho city- téměř skoro divák rozpláče též s pocitem ohromného životního štěstí. 

              • MartinDyntar

                Reakce na příspěvek:

                 Dobrým životním příkladem je role Terryho Malloyeho Marlona Branda ve (připomínám) společensky-politicky kritickém krimi dramatu a současně v milostném dramatu Elia Kazana "V Přístavu" z roku 1954 oceněný 8 oscary. Ve chvíli kdy se Marlon Brando rozhodne spravedlivě svědčit u vyšetřovací komise před soudem ohledně vlivu mafie na práci odboru (tedy ve chvíli kdy se rozhodne správně) musí snášet opovržení a nenávyst svých bývalích přátel, kteří dokážou zastrašovat a podplácet, zkorumpovat druhé, a jsou schopni se bez jakkéhokoliv pocitu nebo tím spíše prožitku mravní viny dopouštět i případné vraždy, svědomí je netíží, snad jen případná právní vina, tedy snad jen případný právní postih trestem. Otázkou je a zustává co Marlona Branda donutí k tomu spravedlivě svědčit u soudu před vyšetřovací komisí a vystavit tak nejen sebe samého neustálím obavám o svuj osobní život a životní nejistotě. Je to snad teprve láska, kterou ještě v životě nikdy sám nepoznal a neprožil (v takové intenzitě), a proto nemohl ještě ani zpitovat svědomí nad sebou samím? Ano, přesně tak. Film "On the Waterfront" ("V Přístavu") má 2 roviny, a tou první je kriminální rovina a tou druhou je milostná rovina, a jsou to právě 2 roviny (jak krominální tak i zároven lyricky milostná zápletka), které se vzájemně mezi sebou prolínají.

                 Subjektivní, tedy přesvědčivý osobní prožitek hercu divákovy tohoto filmu umocnuje zduraznuje orchestrální hudba Leonarda Bernstaina a expresionistickým uměním (hrou světla a stínu, hrou světla a tmy) ovlivněná černobílá kamera Borise Kaufmana. To co Marlona Branda donutí k tomu s nebývalou odvahou se statečně postavit proti svým mafiánským přátelum, kteří jsou zodpovědni za špatné pracovní podmínky přístavních dělniku a za 3 vraždy nepohodlných osob, kteří se rozhodli vypovídat a svědčit, a to co Marlona Branda donutí k tomu začít jednat odvážně, statečně a čestně je prožitek nového autentického partnerského vztahu s ženou, která je stejně tak jako on sám v lesčems umíněná a tvrdohlavá, je odvážná a na sebe a svuj život je současně hrdá, jinými slovy resp. dá se říct že je hrdou křestankou. To jsou vlastnosti, které Terrymu Malloyovi (Marlonu Brandovy) tolik v životě a k životu tolik osobně chybí. Pro lásku k němu (kterou si Eva Marie Saint v roli Eddie otevřeně zprvu nepřizná, že je do Terryho zamilovaná) si totiž sám sebe začne Marlon Brando cenit a vážit tolik nakolik právě sám (Terry Malloy) upřímně obdivuje Eddie. A to je hluboce pravdivý. Pak je tu ještě 3 rovina, a tou je nadosobní kázání kněze a faráře, tzv. otce pátera Barryho (Karl Malden), které přesvědčivě provází celí film. I toto nadosobní hledisko má vliv na utváření charakteru a četného jednání Marlona Branda, protože teprve až pro tu její dobrotu, laskavost, obětavost a trpělivost samotné Eddie (Evy Marie Saint) se Marlon Brando v roli Terryho Malloyeho cítí osobně natolik provynile, že se rozhodne Eddie pomoci v jejím společném pátrání s páterem Barrym po viníkovy (už nejen) vraždy jejího bratra a po jeho policejním a soudním usvědčením. Spojuje je (Marlona Branda a Evu Marie saint) vzájemný obdiv. 

                Je však pravdou že teprve až díky samotnému partnerskému vztahu s Eddie Marlonu Brandovy samotná duchovní křestanská víra a přesvědčení sama o sobě nabývá postupně smyslu navzdory tomu jakkoliv se před partnerským vztahem s Eddie Terry Malloy nepovažoval za křestana. Nejdříve je a musí být (na prvním místě v žebříčku životních hodnot) upřímný zájem a vzájemná láska a (vzájemná) duvěra a zodpovědnost za své jednání, pak teprve (následuje) víra, která to - tyto emoce a hodnoty - srozumitelně ve víře a v osobním přesvědčení shrnuje.


                • MartinDyntar

                  Reakce na příspěvek:

                   Viky, tvé fotografie jsou moc vydařené a krásné, jsi hrozně milá, příjemná, vstřícná a sympatická, a se svým životem jsi nejspíše i spokojená a snad i štastná dívka, a jsi velmi puvabná a krásná - všechny ruské dívky jsou takové, tak puvabné a jsou tak krásné jako ty? Já to o svým životě Viky říct nemohu, nemám osobně vubec nikoho, nikoho blízkého, nemám rodinu, a nikdy jsem neměl. Nic v životě neznamenám, nikam nepatřím, jsem O, jen outsider. Nemám ani pocit svého domova a zázemí, jen se věčně beznadějně smutně toulám svým životem. Ale jinak cestuji rád. Ale o tom už jsem ti psal.  

                  Přijmi prosimtě ty slova tak jak jsou napsaná a míněná. Dne se necítím nijak dobře, těžko se mě ted píše, a nechci ti psát Viky o svých prvních a povrchních a tolik zavádějících osobních pocitech a dojmech, to bych neumyslně, nechtěně pak lhal a neumyslně, nechtěně pak klamal druhé lidi, a to nechci Viky. Ted ti píšu Viky více o svých upřímných a hlubokých citech, o tom co cítím a co si prožívám. A je to hluboký smutek až osobní bezmoc a životní beznaděj a hořkost a žal.  

                  Své foto ti rád časem zašlu, slibuji, ale nebude tak vydařené jako to tvé.

                • MartinDyntar

                  Reakce na příspěvek:

                  Ale film už nekončí typickým hollywoodským happyendem pro všechny iránské migranty, a v tom je právě nesmírně pravdivý. Iránec Arash T. Riahi k filmu "Ein Augenblick Freihait", který režíroval v koprodukci s Tureckem, kde se film převážně natáčel a ve spolupráci s Francií a s Rakouskem od nichž, od kterých že nejspíše získal finanční granty, finanční podporu a vubec finanční možnost natočit tento film si k filmu sepsal vlastní intimní, tak osobně duvěrný  svuj životopisný scénář. Filmovými diváky neznámí, přesto vysoce nadaný kameraman Michael Riebl přínáší do filmu pro diváka nezvykle, neobvykle silné milostné a laskyplně lyricky nasnímané obrazy své kamery. Kameraman nabýzí zajímavé švenky a nájezdy kamerou převážně zblízka a z polocelku, pro výslednou objektivitu pak vcelku.

                   Tak kupř. právě takové už rozjímání Payama Madjlessiho v roli Hassana nad svým okolím bezprostředně krátce před svým upálením před budovou OSN kamera silně osobně až komorně, až intimně lyricky zachycuje filmovému divákovy oddalující se vzdáleně už myzející (už unikající) poslední překrásné a současně už jediné prožitky -vzpomínky- této osoby nad svým rozčarovaným životem. Jindy je kamera (Michaela Rieblia) už nejen subjektivní z pohledu nehercu na stávající reálie (skutečnost), ale dokáže být i s odstupem, s nadhledem nad osobní perspektivu nehercu nanejvýše nečekaně objektivní do té míry že nechá kameru pro diváka pomalu lyricky plynout a rozplynout se a že některé filmové scény připomínají souvislost filmového děje vcelku, zvenčí právě už jakoby nějakým nezučastněným vnějším pozorovatelem.

                  Třeba právě filmovým divákem. Film "Ein Augenblick Freihait" nepřekvapí diváka jen hereckým obsazením z řad mnoha takových vynikajících nehercu (tedy spíše pravděpodobně se jedná o neherce) jakými už je Navid Akhavan v roli Aliho, Pourya Mahyari v roli Mehrdada, Payam Madjlessi v roli  Hassana, Behi Djanati Atai v roli Lale, Said Oveissi v roli Abbase nebo Fares Fares v roli Manua a roztomilé dětské postavy Elika Bozorgi v roli Azy anebo Sina Saba v roli Armana, ale i nesmírně podmanivě nasnímanou kamerou bez toho aniž by už na sebe sama upozornovala, kterou ve filmu doprovází ethnicky laděná hudba uskupení Karuan.

                   Rozhodně prospívá pomalejší tempo natáčení celého filmového děje díky kvalitně koncipované kameře (Michaeliho Riebla) divákovy nakonec umožnuje sledovat a uvědomovat si co vlastně filmové postavy, tedy herci ve filmu si prožívají za ty které emoce a po čem současně touží. Jak už bylo zmíněno a řečeno, kameraman (Michael Riebl) na sebe však nijak neupoutává pozornost, ačkoliv si přitom sám pozornost filmových diváku tolik zaslouží. Michael Riebl snad každičký záběr ve filmu vyjímečně snímá s natolik dokumentární přesností - že film "Ein Augenblick Freihait" není už jen pouhým filmem, ale zcela vyjímečným a mimořádným dokumentem skutečných lidských osudu, skutečných lidských příběhu, je dokumentem o schopnosti vzájemné lidské oddanosti, empatie a porozumění si, je stejně tak dokumentem o respektování lidské dustojnosti, je dokumentem o lidské odvaze, statečnosti a o naději na lepší a nový život, je dokumentem o ctižádosti být pozorným, laskavým, ohleduplným či právě ohleduplně pečujícím o druhé, o své blízké, být starostlivým a svědomitým, a především je dokumentem o touze a odvaze být svobodným, pokud je to možné být se svým životem smířený, být nenásilný a tolik i spravedlivým člověkem.

                  je dokumentem společensky politického rozkladu lidských hodnot, lidských práv a svobod zapříčeněný vznikem samozvané Islámské republiky v Iránu a film je o potřebě životní jistoty a nového zázemí, domova. Neznámý nadaný kameraman filmu "Ein Augenblick Freihait" Michael Riebl snese srovnání s jiným, s uspěšným německým kameramanem Franzem Lustigem road-movie snímku Wimma Wenderse "Land of Plenty" (anebo třeba mysteriozního snímku "Palermo Shooting" či post-westernové road-movie "Dont Door Knocking"), právě kde je pohyblivá ruční videokamera s vysokým rozlišením barev, ostrosti a hloubky obrazu a i díky tomu, vlivem toho se nemuže se (kamera Franze Lustiga) nasytit oslnující mladistvé krásy a jisté mladistvé nevinnosti a puvabu mladé inteligentní a empaticky založené Michelle Williams nám -divákovy- dává, propujčuje možnost svobodně se rozhlížet po Los Angeles v USA a beztížně se pohybovat na uzemí už natolik rozlehlého kontinentu USA bez omezení, zatímco v "Ein Augenblick Freihait" je pro změnu kamera (Michaela Riebla) staticky pevně ukotvena a limitována, právě už švenky a nájezdy touto kamerou at už zblízka anebo v polocelku snímající překrásné reálie Turecka a snad možná i Iránu je vzato koncipována nejen mnohem osobitěji a duvěrněji, místy až komorně, ale přesto vždy už co nej objektivněji.

  • ,,Nezapoměl jsem však na křestanské hodnoty, a proč to píšu právě k DIE TOTEN HOSEN někoho to možná nemile překvapí, protože to se vzájemnou obětavostí do značné míry v některých textech písní DIE TOTEN HOSEN (a jmenuju za všechny "Fallen", "Nur zu Besuch", "Tauschen Gegen Dich", "Alles ist Eins", "Alles was War", "Auflosen", "Alles wird Voruburgehen", Freunde" a další) souvysí (je tolik křestanskou vlastností,resp.charakteristikou) dle toho jak osobně znám a jak si osobně vykládám český překlad textu písní DIE TOTEN HOSEN - písně které jsem tu zmínil a které rád recituji v češtině, najde se jich však více: "Deutsch in Willkomen", "Helden und Diebe", "Niemals Einer Meinung Sein", "Das Madchen aus Rottwail", "Das Wort zum Sonntag" a "Unser House"... a další - ta neodytná touha žít jen přítomností TADY a TED, nic neplánovat do budoucna, mit dostatek energie a sil na rozdávání druhým lidem, ano na pomoci druhým lidem v životní nouzi nebo v těžké životní situaci, a samozřejmě co jsem zapoměl k DIE TOTEN HOSEN v předešlém příspěvku uvést a zmínit je to, že pokud někoho v životě milujeme, trápíme se pro něj a máme o něj, o druhého právem obavy - mám rád když se punkrocková a hardrocková žánrová hudba (a tyto 2 žánry jsou u DIE TOTEN HOSEN spolu tolik spřízněné) mění agresí, když člověk ze sebe dostává všechen stres, (ano když se taková hudba DIE TOTEN HOSEN) mění následně pak v energii a v (životní) přesvědčení. Už jsem mluvyl v souvyslosti s hudbou DIE TOTEN HOSEN o hrdosti na sebe a svuj život, mluvyl jsem o svobodě a solidaritě (o štědrosti), nemluvyl jsem však o přátelství a toleranci, která je u DIE TOTEN HOSEN natolik samozřejmostí. Nezapoměl jsem však jako přesvědčený křestan-protestant (a někoho to možná překvapí) nakřestanské hodnoty!: vstřícnost, zdvořilost, skromnost, laskavost a obětavost, tedy resp. vzájemná obětavost... a trápení se pro druhého a své osobní obavy o druhého, přátelství a tolerance atd...je tolik znát v textech písní DIE TOTEN HOSEN, které rád v češtině zpívám a recituji text, samozřejmě české překlady k jejich písním notoricky, dost dobře znám (proto to muselo být zavádějící v předešlém mém příspěvku), a vím že život by neměl být chápán (jen) pojmově, ale měl by být prožít. To se mě bohužel nedaří.
  • ,,Touha a zmar, žal a stesk, svoboda, solidarita, křestanská obětavost a laskavost, stesk, osobní čest a osobní hrdost (jinými slovy co utváří u každého z nás charakter) Asi právě tyhle osobní charakteristiky nejvíce vystihují text písní DIE TOTEN HOSEN a tyhle osobní vlastnosti mám upřímně rád a vždy je také dokážu ocenit, ano tyhle osobní vlastnosti vždy nejvíce ocením, co mě nejvíce naštve je: pokrytectvý, lhaní a arogance (tou myslím bezohlednost), antisemitismus a xenofobie vuči homosexuálum, duševně nemocným lidem a vuči přistěhovalcum za politickým azylem, kterým z možných duvodu hrozí pronásledování v jejich rodné zemi. (tolik k písním DIE TOTEN HOSEN) Je třeba se zamyslet nad tím jaké osobní charakteristiky (vlastnosti) at již právě u sebe samého anebo právě u druhých lidí nás dokážou nejvíce naštvat, ano co tě dokáže nejvíce naštvat a naopak z čeho už máš, si prožíváš v sobě tu největší radost. To je dobrou a tou nejduležitější otázkou v životě, jejíž zodpovězení tolik vypovýdá o naší (pozitivní anebo negativní) sebeuctě, kterou je nutné si položit. Skutečně je vždy zapotřebí umět nejlíp německý jazyk a znát české překlady jejich písní (myslím tím DIE TOTEN HOSEN), někdy o tom sám pochybuji. A jejich nej.písně: jednoznačně (pro mě osobně) bez falešného sentimentu punk/hard rocková klasika "Alles aus Liebe", "Paradies", "Fallen", "Niemals Einer Meinung Sein", "Deutsch in Willkomen", "Helden und Diebe", "Luge", "Nur zu Besuch", "Freunde", "Alles Wird Voruburgehen"... a další.
  • ,,Jak jsem nejlépe osobně poznal a jak jsem se osobně svými zkušenostmi v životě přesvědčil tak si sám jak doufám nejvíce (a nejlépe) uvědomuji (a můžeme tomu říkat i příčiny sado-masochismu) že ten kdo prožívá ztrátu pozitivní sebeucty a kdo delší dobu trpí nenávystí k sobě samému (sebenenávystí), ten pak alespoň dle mého už nemá obavy a strach z případné agresivity druhých lidí, kterou u druhých lidí vyhledává a podněcuje ji, rád ji u druhých lidí vyvolává, protože mu přínáší ulevu od duševní bolesti, od duševní trýzně či od duševních problému (a můžeme to nazvat správně depresí), samozřejmě se mě o tomhle nechce ani už přemýšlet ani otevřeně mluvyt - o nedostatku pozitivní sebeucty - jenže bez toho se pravdy, ano PRAVDY o (trnité) lásce a o životním smyslu už nedoberu, takže co jiného mám dělat nevím. Co jiného pak v životě zbývá sám nevím. Samozřejmě bych psal raději o něčem lepším a pozitivním než o tomhle. Ale přes tak by mě zajímalo co by na to řekl a jaké stanovysko by k tomu zaujal americký psycholog a psychoterapeut Carl Ransom Rogers, nebo gestalt psychoterapeut Frederick Perls... těch lidí co by se k tomu mohli a chtěli vyjádřit by samozřejmě bylo daleko více, můžete a budete mezi ně patřit i vy? Takže příště snad o něčem pozitivním.
  • ,,když k někomu přes jeho čestnou práci, myslím tím poctivou práci - ne dnešní konzumní zábavu (tím myslím Wimma Wenderse) cítíš ten neosobnější respekt a osobní uctu, cítíš za to vděčnost a myslím že i možná povinnost to druhým lidem vracet. Wim Wenders z německých filmařu největší měrou přispěl nejen k německé, ale i zvláště ke světové kinematografii, ale nikdy bych osobně nezpochybnil jeho čest jako charakterního člověka. Wim má v oblibě a zná velmi dobře klasická literární díla, vývojově výchovný román Johanna Wolfganga Goetheho a Alberta Camuse, který za svou literární práci získal nobelovu cenu za literaturu, což jak se správně domnívám Wimma Wenderse přimělo k tomu stát se osobně filmovým scénáristou a osobně i spisovatelem, a domnívám se že své jak filmařské vzory (Nicholas Ray, Ingmar Bergman, Andrej Tarkovskij, Francois Truffaut a další...) tak i jak tu byli již výše zmíněné své literární vzory - tj. Goetheho a Camuse i svým životem alespoň pro mě osobně ctil a pro mě osobně je svým životem trochu nadneseně řečeno překonal - vždyt jeho několik čestných státních ocenění a řada čestných státních uznání výše uvedená na otevřené WIKIPEDII (a je zbytečné je tu opakovaně uvádět) je toho nesporným dokladem. Wim Wenders je i vášnivým znamenitým fotografem a univerzitním učitelem, ne-li pedagogem. Zanechal po sobě řadu na MFF oceněných road-movie snímku, jakým je kupř. "Paříž,Texas", "Země Hojnosti" ("Land of Plenty") a "Nechod Klepat na Dveře" ("Dont Come Knocking") nebo se zavádějícím názvem (libovolně do češtiny přeložená) "Přestřelka v Palermo" ("Palermo Shooting") - nutno zmínit že v posledních výše tu uvedených, jmenovaných 3 filmech nesmírně skvělím a nedostižným vizuálním ztvárněním převažuje kamera Franze Lustiga, mimo jiné i jednoho z vůbec nejlepších evropských kameramanu poslední doby, kterou za svou kameramanskou práci získal čestný uznání. Wimmu Wendersovy není co kriticky vytýkat, zanechal po sobě i cestovní ("Tokyo-Ga") a hudební dokumenty, jako je "Buena Vista Social Club" anebo "Soul of Man", krom toho natáčel i videoklipy kupř. pro dnes komerčně pop-rockově uspěšné irské U2, které má vedle australana Nicka Cavea sám nesmírně v oblibě. Duležitější a přednější je v životě je vždy křesťanská láska a nikoliv, než světská autorita vytvářená našimi v uvozovkách psáno a řečeno neomylnými politiky (poslanci) hledající jen co nejvíce příkazu a zákazu nad lidmi k omezení a k omezování našeho soukromí. Demokracie a právní stát se musí ctít a chránit, není v něm místo pro xenofobii vůči homosexuálum, pro xenofobii vůči duševně nemocným lidem a není a nesmí v něm být místo pro antisemitismus, rasismus a xenofobii vůči ekonomickým přistěhovalcum a těm imigrantum, který hrozí pronásledování a persekuce v jejich zemi a kteří k nám přicházejí za politickým azylem. Demokracie a demokratická ustava jako taková není a nikdy v minulosti nebyla samozřejmostí, za ní se musí houževnatě diplomaticky, diplomatickou cestou bojovat. Proto říkám stop a jasné a rázné NE!!! demagogu, co manipuluje s fakty a s druhými lidmi Tomiomu Okamurovy z jeho extrémistické SPD, která má fašizující tendence. Proto říkám stop SPD!"
  • děkuji všem co tu mé příspěvky přes veškerou mou ochuzenou řeč přece jen rádi čtou a ohodnotí je tu, nesmírně děkuji, bez tohoto pomyšlení bych jsem vůbec nepsal, nepíšu jsem vubec pro sebe samého přece. Děkuji všem, a mějte se všichni v životě fajn, protože já toho schopný už nejsem - být štastný ve svém osobním životě. A jak jsem se už zmínil - zase někdy příště.
  • a já se už naštěstí mylně domníval že tohle bude pro mě už uplný konec, prostě konec, že už jsem psát vůbec nebudu! Doufám že jsem tu krizi z jedné poloviny překonal, i když vím a rozumím tomu že ještě není zdaleka za mnou.
  • ,,Bohužel od režiséra Miloše Formana znám jen jeden jediný film, a to je "Přelet nad Kukaččím Hnízdem", bude to mou ochuzenou řečí (vůbec knihy nečtu,alespon ne celé vyjímečně krom poezie A.S. Puškina, která je mou srdeční záležitostí a výjimečně krom proz-esejí Alberta Camuse a Wimma Wenderse, u Alberta Camuse a Wimma Wenderse se skutečně hodně snažím číst jako u žádného jiného knižního titulu) hodně krátký a strohý a nedomyšlený, nedotažený do konce, ale přes tak v to doufám že to bude věcný.Takže... V několika oscarovém dramatu "Přelet nad Kukaččím Hnízdem" Miloš Forman rozkrývá extrémně ustavně autoritativní, ideologicky dogmatický tlak společnosti a doby na jedince!, kterému (Forman) přitom shodou okolností sám musel za komunistického totalitního režimu v tehdejším Československu sám (takovému tlaku) čelit! Proto také za svobodou a svobodnou filmařskou tvurčí tvorbou emigroval do USA, kde teprve za své filmy se dočkal, získal uznání! tolik ke společensky-politicky kritickému dramatu "Přelet nad Kukaččím Hnízdem" Miloše Formana. Musím upřímně říct že jako artovému cinefilovy (filmovému divákovy) mě je mnohem bližší západoněmecký filmař hudebních a cestovních dokumentu a oceněných road-movie snímku Wim Wenders (mnohem více si ho vážím jako spisovatele a teologa), měl bych k "Land of Plenty" a k "Palermo Shooting" několik slov, myšlenek...pro Wimma jako hluboce věřícího a hluboce přesvědčeného křestana-protestanta je tolik typická nenásilnost, ohleduplnost, pozornost a laskavost, soucítění (empatie) a vzájemné porozumění, Wimm svými filmy odkrývá a nachází životní smysl, cíl, motivaci...Wimme za to tě mám nesmírně rád a vážím si tě, překonal jsi své filmařské vzory, at to byl rus Andrej Tarkovskij nebo švéd Ingmar Bergman. Ale ted bych se rád vrátil k něčemu osobnějšímu a k důvěrnějšímu, totiž ke svému osobnímu životu. Člověk se cítí někdy něštastný, ale ne, nikdy ne po zbytek svého celého života. To už je duševní trýzen. Čechov krásně řekl, že štěstí není, je jen touha po něm! Já ve štěstí nevěřím, ale věřím možná i najivně v sociální spravedlnost a v to že jsem do diskusního fora DIE TOTEN HOSEN píšu bez jakkékoliv snahy už o dezinformaci, o které se v poslední době tolik mluvý. Já se dezinformacím nanejvýše vyhýbám. Tak nebo jinak, člověk bývá neštastný nejčastěji z nepřítomnosti nebo z nedostatku lásky, pak z toho když se nedokáže správně rozhodnout nebo když už se nedokáže v životě vůbec rozhodnout. Mnohem více je ovšem člověk neštastný z toho když nedokáže druhým lidem už odpouštět nebo když už neví kde tolerance má své meze, má svou míru, přes tak většinou každý z nás touží po odpuštění a po usmíření a po křestanské lásce. (píšu ted o sobě, o svém osobním životu a o stavu svého nitra a svého duševního života, bohužel to nechám opět nedopsaný, nedokončený, prominte mě to prosím, moc prosím a za to děkuji)"
  • Jsem ted v krizi s psaním, kterou jsem nikdy dříve tak intenzivně, tak silně ještě neprožil!!, vubec nevím jestli jsem ještě dál budu o sobě něco psát (má to ještě vubec cenu?) a co jsem budu vubec psát? O čem tu budu dále psát? Děkuji všem co tu mé příspěvky čtou a kdo je hodnotí, jsem za to vděčný, ale bohužel je pro mě velmi, ale velmi osobně nepříjemné se tu k mím některým, zejména a především ke starším příspěvkum dál vracet. Nejen nepříjemné, ale ted vím že to je i pro mě osobně zbytečné. Cítím z toho jen mou osobní bezmoc a mou osobní beznaděj něco v životě změnit k lepšímu, a nebít druhým lidem jen na obtíž. Tyhle 2 otázky či spíše 2 odpovědi mě hluboce zranili a mě osobně dál trápí. To je jen muj osobní problém, a jsem takový, anebo chci být takový že svými problémy nechci obtěžovat druhé lidi.
  • ,,Ten, přijde mě na mysl Campino dokáže svou rétorikou strhnout davy!" ,,Když už jsem se pohyboval na psychologické rovině, opomenul jsem tu zmínit že potlačený hněv se dříve nebo později, snáz a rychle muže obrátit (zvrátit) v nenávyst!" To mě bohužel v mém osobním životě v čas nedošlo!, nevím, třeba jsem ještě na to nebyl připravený, ale to myslím že polemizuju. To jsem si včas neuvědomil! A ted toho nesmírně lituji, protože vztahy v rodině i ve škole se (mě) rozpadali. Tím se mě měli teprve otevřít oči, a otevřeli se mě bohužel pozdě! Ted už možná víte proč upřednostnuji po textové a hudební stránce německé Die Toten Hosen, a právě že ve srovnání s nimy Rammstein u mě osobně neobstojí - jejich zhudebněný text písně je na hranici otevřeného šíření nenávysti. I když jsem jako rocker u nich začínal s poslechem alba "Mutter", nikdy mě nezajímal text písně, nikdy jsem si ho téhdy nepřeložil (dnes již ano), okouzlila mě a fascinoval mě německý jazyk, jeho melodické zabarvení, jeho přízvuk (akcent) a intonace. Než jsem se nakonec dostal k albu "Auswartsspiel" punk hardrockeru Die Toten Hosen. Dnes je nespornou, nezvratitelnou a nepochybnou pravdou že samotná Bible (nerozlišuji zde Starý a Nový zákon) je plná zmínkou o ublížení, o ubližování, je plná otázkou a dusledkem viny a odpouštění (sobě a) druhým lidem. To je základ(em) a principem křestanské víry, která je, byla a bude o proti islámu, resp. ve srovnání s islámem nenásilná! ,,Pak jen zbývá jak to činí teolog a fotograf, spisovatel, scénárista a vlastní producent svých filmu Wim Wenders, (což mu zajištuje uměleckou nezávyslost) nicméně filmař diváky i kritikou oceněných road movie filmových snímku jakým je "Land of Plenty" a "Palermo Shooting" nebo "Dont Door Knocking"....ano pak už jen zbývá spojit cestování, tedy vášen cestovat a poznávat s křestanskými hodnotami. Pro Wimma Wenderse a nejen pro něj je na prvním místě nenásilnost, ohleduplnost, pozornost a laskavost. Soucítění (tedy empatie) a porozumění sobě sama, svým citum na cestě za hledáním svých léty ztracených rodinných příbuzných,i na cestě za svým novým domovem je pro Wimma Wenderse prioritou. Morálně přijatelné kladné jednání se zakládá na sympatii (empatii), se zkládá z pomoci druhým lidem a jejich ochrany, z péče o druhé a své obětavosti pro druhé lidi vyžaduje-li to situace." ,,Samostatný a nezávyslí kritický myšlení osvobozuje tolik, že si to nedokážeme vubec ani představyt - v tom je skutečná a jediná svoboda, která muže být a která dnešním mladým lidem chýbí. To je žádná, ani vysoká škola nenaučí. Samostatný a nezávyslí kritický myšlení je dar, a darem je i svoboda, které takové myšlení přináší. Já kašlu na ekonomiku i na politiku v tomhle státě, mě zajímají a přitahují jen vztahy mezi lidmy samími, a v tom jsou hluboké city a jediná upřímnost a pravda o stavu věcí, méně wendersovsky řečeno pravda o situaci. Mě to přináší z vyčlenění se z dnešní konzumní společnosti a životní uspokojení, a zadostiučinění. Osobní ctižádost, láska k cestování a sociální cítění resp. sociální spravedlnost jsou duležité hodnoty, které zastával kupř. názorným příkladem za všechny Václav Havel." ,,V Gestalt psychologii se přišlo na to, že každý z nás při sledování filmu vnímá něco jiného podle svých aktuálních potřeb, které si prožívá. To zn. že nikdy nevnímá v záběru kamery vše jak by měl! Bud to neodpovídá jeho současným potřebám anebo na to ještě není připravený něco takového vnímat a uvědomit si, cítit a prožívat, protože prožívá-li si divák nadšení, radost a hrdost, bude chtět vydět ve filmu u hercu jen to ,co je' radostné, co samo vyvolává u hercu prožitek nadšení, radosti a co je vede k osobní hrdosti na sebe sama. Prožívá-li si divák naopak však zklamání, opovržení druhými lidmy a zlost, bude chtět divák vydět u hercu to co je vede ke zklamání, k opovržení druhými lidmi a ke zlosti až nakonec k násilí, které se bohužel tolik ke stále rychlejší a zmatenější konzumní zábavě divákovy (před očima násilí) heroizuje (ukazuje se s nadšením jako vítězné), což je škodlivé a odráží u diváka mylné, nezdravé a špatné vnímání skutečnosti i sebe sama, neuctu k sobě samím." ,,Nelze přehlédnout už ani tu skutečnost že poslech právě klasické hudby rozvýjí v nás logické myšlení lépe než samotná matematika, protože uvádí v soulad ,protikladné', ,protichudné' emoce,tj. city, nikoliv jen naše ,pocity', atím teprve zaměstnává a efektivně, učinně využívá náš intelekt lépe, ačkoliv ho udajně už nijak nezvyšuje."

Pokud chcete přidávat komentáře, musíte se:

Registrovat nebo Přihlásit