Diskuze HudebniSkupiny.cz

,,ohledně toho o čem jsem píšu mě napadá jen jediné - nenásilnost, ohleduplnost, pozornost a laskavost. Soucítění (empatie) a porozumění. Tyhle slova mě napadli a uvízli v hlavě po shlédnutí road movie snímku "Land of Plenty" Wimma Wenderse, který nesmírně rád tolik spojuje křestanské hodnoty s (vášní cestovat) cestováním, což je velmi ojedinělé a výjimečné, nehledě na rockovou hudbu, která podmanivě doprovází celí film. Nic více mě k tomu bohužel nenapadá...tak to nechám nedopsáno! Snad někdy přístě!"

S hudbou Die Toten Hosen a zvláště s písněmy jakýmy jsou "Luge", "Paradies", "Deutsch in Willkomen", "Helden und Diebe", "Fallen", "Das Wort zum Sonntag", "Alles Wird Voruburgehen", "Am Ende", "Das Madchein aus Rottwail" a "NUr zu Besuch" a další.... nechci! Nechci! se zde dopouštět nějakých dezinformací, za tohle jsem plně zodpovědný! Protože vím že slzy nejsou slabost, a já rád tyto písně recituji alespon v češtině, kdy se mě z nich tlačí slzy do očí, a já u své duševní nemoci už nejsem schopný rozlišit -vždyt slzy nejsou slabost- jestli brečím lítostí nad sebou samím, anebo dojetím nečekanou, neočekávaně silným nadšením atd..., a s tím se nikdy! Nikdy nesmířím, že tomu tak je, někdy bych raději na to nemyslel,a kéž by druhý lidi byli uvědomělejší. S těmito výše zmíněnými, tu uvedenými písněmi s Die Toten Hosen si co nejosobněji prožívám beznaděj, bezmoc a zoufalstvý, které z toho plyne, ale přesto i svobodu, štedrost (solidaritu), vzájemnou oddanost (loajalitu) z lásky a osobní hrdost. Přesto velice obtížně, velmi těžko se osobně vyrovnávám s tím že většina lidí je v dnešní době ochotna a schopna bohužel pro peníze udělat vše, cokoliv, ztratit své morální zábrany i své svědomí! Takových případu je, bylo a ještě bohužel bude více než dost. I proto musí být hudba Die Toten Hosen co nejvíce agresivní. Až teprve potom jsou pro mě Die Toten Hosen nejuspěšnější a nejlepší!,jak byli na svých albech z 90. let počínaje "Kauf Mich!" a album "Opium furs Volk" přes "Unsterblich", "Auswartspiell", "Curruck Zum Gluck" konče "In Aller Stille", tam dosáhli svých mezí,a přiklonili se poté, jak se dalo očekávat k popovějšímu (hard)rocku na albech "Ballast der Republic" a "Launer der Natur", u kterých je pro mě jejich hodnocení problematické. Každopádně bych vyděl tyto alba ve srovnání s předešlímy alby Die Toten Hosen naprosto pruměrné. A většina se mě bude ptát proč jsem do fora Toten Hosen vubec píšu? Především je to z osobní frustrace a z životní nespokojenosti, za druhé se polemickým a esejistickým psaním s mizerným pravopisem a s ochuzenou řečí zbavuju balastu, zmatku v hlavě a věci či pohled na věci si psaním ujasnuji k pocitu zodpovědnosti za sebe sama ze vší té osobní neutrality až lhostejnosti. Miluji, tedy upřímně miluji na jednom z vubec nejlepších živáku Heimspiel (LTU aréna - Dusseldorf), z Dusseldorfu jak Campino při zpěvu má srdce v plamenech! A když slzy tak k nim jedny srdečné myšlenky - ovšem žádná dezinformace, ale zde se mužu mylit, nejsem psycholog, ale zde právě lutheránská, protestantská víra se mě tluče s čistě psychologickou rovinou zde velmi podobné, obdobné knížnímu titulu "Odhalené Emoce" Paula Ekmana, aniž bych z toho ztrácel chladnou hlavu nebo ji četl, tím spíše že jsem ji dosud vubec nečetl, a přesto nacházím některé styčné body mezi mnou a jejím autorem, tedy Paulem Ekmanem. Doložím to věrohodně a přesvědčivě těmito slovy, kdy se (v uvozovkách psáno a řečeno) psychologií pohybuji na velmi tenkém ledě. ,,Mužeš mit bud neutrální, klidný a lhostejný výraz tváře, nebo mužeš mit smutný, provinilý a lítostivý a životní nejistotou vyděšený výraz tváře (píšu o sobě), anebo mužeš mit nadšený, radostný a usmířený a spokojený klidný výraz tváře bez jakkýchkoliv pak přítomných obav a bez uzkosti je potom znát na sebe sama hrdý výraz ve tváři, anebo mužeš mit naštvaný a sebou samím a druhými lidmi pohrdavý, opovrhující výraz tváře. Právě tyto a další emoce, to vše a další prozradí tvé oči, které určují právě nevědomou mimiku obličeje nezávysle na tvé vuli (je součástí neverbální komunikace). Nikdy nezapomínej že přímý pohled do očí dle její časové délky muže u druhých lidí vzbuzovat jak agresivitu tak současně, zároven i muže navazovat duvěru." (nedokončeno, 604 891 787)

,,Nelžu když si přiznám že jsem na rozpacích že nedokážu sám dokázat ani vyloučit tu skutečnost, že když se mě tlačí slzy do očí, je to tím že je moje (zemřelá) matka jako anděl strážný po mém boku, anebo že na mě prostě jen stále nebo občas myslí, a to mě donutí vždy k slzám. Nikoliv evangelia Bible, která dost dobře neznám (protože se čtením mám problémy), ale přesně tato má ryze osobní zkušenost je již mnohem více naléhavější, bezútěšnější, silnější, duvěryhodnější a více přesvědčivější než jsou a mužou být psaná evangelia Bible, protože mě směřuje k tomu prokazovat uctu k zemřelím (konkrétně přesněji k mé matce), k tomu co by si nejvíce přáli, po čem ve svém životě nejvíce toužily, co v životě nejvíce očekávali... a tato má osobní zkušenost je mím duševním vývojem ke křestanským hodnotám, ve které věřím a které se snažím svým životem s respektem a s uctou k Wimmu Wendersovy (a k jeho road movie filmum) ctít. Ano už je to tak, že člověk, tedy každý z nás se podřizuje druhým lidem vždy z (křestanské) lásky, nikoliv kvůli autoritě, nikoliv již kvůli morálním normám nebo pravidlum jak se nám to snaží v uvozovkách psáno a řečeno neomylní poslanci (politici) namluvyt. To je psychologicky již dávno dost dobře objasněny. Jsem přesvědčený že tohle je to nejlepší a nejvěcnější z toho všeho co jsem sem mohl napsat, jo a ještě jeden vzkaz. "In Aller Stile" je od Die Toten Hosen dokladem toho, že přesně na tomhle vynikajícím albu dosáhli svých mezí, já jsem ho tu bohužel nedocenil, ted mě to mrzí, upřímně toho lituji. Další, následující album "Ballast der Republic" je od Die Toten Hosen také skvělé (tedy jak které písně), jenže bohužel má slabá místa, nedrží dost dobře pohromadě jako jeden celek - jako předchozí album "In Aller Stile", jo a mrzí mě že názvy alb tu komolím. A nejnovější album Die Toten Hosen "Launer der Natur" je pro mě s jasným a se střízlivým usudkem po jeho opakovaném poslechu dobrý pruměr, alespoň Die Toten Hosen získali širší a mladší posluchače. Bohužel moje nejoblíbenější album od Die Toten Hosen - naprosto nekompromisní album 90. let "Opium furs Volk" s předchozím albem "Kauf Mich!" a s nejocenovanějším, prostě s nejlepším albem "Auswartsspiell" vzato byli protestsongem proti antisemitismu, rasismu a proti dnešní nastupující masové konzumní společnosti pod převažujícím vlivem médií atd... bohužel s albem "Launer der Natur" Die Toten Hosen dokázali jediné - že do konzumní společnosti dnes sami patří, ale získají si tím alespoň nové mladší a snad i starší širší posluchače. (Věnováno všem.)

,,Krásné, klidné, příjemné a štastné prožití vánočních svátku všem přeje Martin Dyntar." Ps. jestli tu vubec mé nediskusní příspěvky ve foru Die Toten Hosen zustanou i po novém roce to je dobrou otázkou. Mě už to je celkem jedno, já se k většině svých nejstarších příspěvku nerad vracím, vlastně se k nim nevracím už vůbec! a zanechám tu alespoň když už naposledy tel. kontakt na mě: ten je 604 891 787.

,,Ahoj Dane, tyto příspěvky ve foru Die Toten Hosen, kam nikdo jiný už nepíše než právě já at jsou jakkoliv neosobní jsou především mou snahou o svou osobní nezaujatost, jsou tu snahou o mou nepředpojatost a dospět k ní je velice těžké stejným dílem jako je dospět k důvěře ke druhým lidem, proto se v nich místy ztrácím i nacházím, tak nebo tak já těmito svými myšlenkamy niterně žiju až k duševnímu naplnění, k duševnímu uspokojení, proto psát už jinak v životě už asi nedokážu - zvláště a především, zejména když ty myšlenky jsou srdečné a ukazují stav mého nitra (nemám je vyčtené z knih), nikoliv mé chvilkové náladové rozpoložení, ale muj duševní stav, a aniž bych přeháněl víru počínaje dneškem v křestanské hodnoty. Těmi svými příspěvky se jak jsem zamýšlel a měl v umyslu vyčlenuji z konzumní společnosti bez jakéhokoliv zájmu o politiku - protože důležité jsou jen vztahy mezi lidmi a duševní vývoj ke křestanským hodnotám - ale mnohem více než o křesťanských hodnotách vypovídají nejvíce o mém samostatném a nezávyslém kritickém myšlení."

,,Na road-movie filmech Wimma Wenderse "Land of Plenty","Dont Door Knocking" či u "Palermo Shooting" je nejlépe vydět jak se překonávají neosobní vztahy a lépe se poznávají, jak má každý z nás blíže a hlouběji k sobě samému - ale Wim Wenders také ukazuje tu skutečnost, že mezilidské vztahy se lépe, nejlépe poznávají cestováním, kterým se člověk zároveň učí lépe poznávat sám sebe. Láska k cestování prochází všemi Wendersovými filmy, proto odtud také název-slovní pojem road-movie snímky. O tom psal - o potřebě a nutnosti cestování - tolik již Goethe ve svém klasickém vývojovém (též i výchovném) románu "Viléma Meistera Léta Učednická a Léta Tovaryšská". Současně s tím se v road-movie filmech Wimma Wenderse divákovy přibližuje životní uroven v té které zemi, kterou Wim procestoval a natáčel onu jedinečnou a neopakovatelnou auru, atmosféru města a místa. At již to byl "Lisabonský příběh" z Portugalska, cestovní dokument "Tokyo Ga" z Japonska, "Palermo Shooting" z Itálie anebo "Land of Plenty" zejména z prostředí Los Angeles. Tím výčet cestovní horečky Wimma Wenderse zdaleka nekončí. Wim Wenders nám, filmovému divákovy ukazuje zcela jiné, odlišné, a to častěji pomalejší životní tempo ve svých filmech (anebo by se také dalo říct pomalejší tempo vyprávění životních osudu, životního příběhu), kde vydíme potřebu a touhu zastavyt se v dnešní uspěchané a zmatené době, kdy je všechno, i natáčení nejen amerických filmu uspěchané a zmatené! Wim Wenders dává, navrací věcem a mezilidským vztahum řád...díky Wimme!!!! (nedopsáno, věnováno Wimmu Wendersovy)

První byla nejdříve má vášen v bojovém umění Bruce Leeho Jeet Kune Do (jako samouk ...fascinovaný články o Jeet Kune Do -metoda boje vycházející z wing chun- z dnes už nevycházejícího časopisu Budo Journal... jsem to vzdal),teprve potom má cinefilská vášen s Projektem 100 (kupř."Čas" jihokorejce Kim Ki-duka,"OldBoy" opět jihokorejce Park Chan-wooka a dramata Švéda Ingmara Bergmana "Sedmá Pečet" a další),se shlédnutým "Klubem Rváču" Davida Finchera a se seriálem (i filmem) "Vanishing Son" s Russellem Wongem. To nadšení rockovou hudbou přišlo až s albem "Mutter" Rammstein a s "Auswartsspiell" Die Toten Hosen...(nedopsáno)

,,Ze záběru kamerou Franze Lustiga v "Palermo Shooting" je cítit nesmírný a křestansky hluboký duševní klid a touhu,tesknou touhu po duševní vyrovnanosti,který již postrádá muj oblíbený Wendersuv snímek "Land of Plenty",kde Thom and Nackt ztvárnily k filmu nezapomenutelný a jedinečný hudební doprovod - tesknou touhou (nostalgií) prosáklá durazně náladová rocková hudba. "Palermo Shooting" beru jako Wendersovu uctu a jeho respekt k švédu k Ingmaru Bergmanovy - k jeho výjimečnému a k jedinečnému,k jeho neopakovatelnému snímku "Sedmá Pečet",jemuž (jehož památce) road-movie snímek "Palermo Shooting" Wim Wenders věnoval právě vedle umrtí ruského filmaře Andreje Tarkovského během nátáčení tohoto road-movie filmu. Znalost jejich filmu Wim Wenders jednoznačně prokázal. Především filmem "Land of Plenty" prochází nesmírně srdečně krásné křestanské kázání,které v kostele už neuslyšíme.Díky Wimme!!!" (nedopsáno)

,,Kupř. soucit,vzájemné porozumění a uznání sebe sama je typické pro road-movie snímky "Land of Plenty" a "Palermo Shooting" Wimma Wenderse při hledání svého zázemí,domova či zbytku rodiny! Film "Land of Plenty" pro mě samého má 2 roviny: V první rovině se s láskou a s porozuměním něštastným událostem teroristického utoku na USA na World Trade Centrum z 11.září kritizují současné společensky-politické poměry v této zemi,všudepřítomná a každodenní podezřívavost,xenofobie,antisemitismus a paranoia jak již tu bylo zmíněno v současné Americe. 2 rovina je složitější - film nevyzdvihuje a neheroizuje násilí,bojuje se tu namísto násilí slovy,(nenásilným) přesvědčováním (bez potřeby manipulace druhé osoby ve svůj prospěch) a křestanským pokáním (zpytováním svého svědomí). Zatímco empatická misionářka Lana (Michelle Williams) září takovou prostotou,srdečnou vlídností,vstřícností a velkorysostí avšak především nevinností,že se jí kamera v rukou Franze Lustiga (mimo jiné jednoho z vůbec nejlepších evropských kameramanu) nemůže pro diváka, proto to nostalgií (viz. Nostalghia,v českém překladu touha,teskná touha,stesk,rozlítostnování,ztesknělý,ztesklivělý) doprovází pusobivě náladová rocková hudba v doprovodu Thom and Nackt,zatímco její strýc (John Diehl),válečný navrátilec (veterán) z Vietnamu,kterého z dalekých končin Palestiny přijela zpět do USA hledat,je opakem,je přesným opakem jejího charakteru. Klíčové pro určení či změnu jeho charakteru je touha a vlastně potřeba a nutnost prožít si své válečné trauma (traumatický zážitek z války) znovu a lépe,uzavřít ho,dokončit ho...hledá se vždy s nezbytným časovým odstupem se svým cestováním pravda o svých citech,hledá se porozumění svým citum a vůbec vzato mezilidským vztahum v obtížné,v těžké životní situaci vždy v nezbytném časovém horizontu třeba i 20 či 30 let i déle se tak vytváří jakési bezčasí pro žal a stesk,kdy (kterým) se tvaruje a dovršuje se tu lidský charakter,ona Goethovská potřeba cestování jako slovní obměny pro lepší a definitivní poznání sebe sama,nastavuje se tu filmovému divákovy otázka pravdy a domova. Díky Wimme!!!" (věnováno Wimmu Wendersovy)

,,Při sledování Schimanského nemusím stále jen řešit otázku rodiny anebo domova jak je tomu při road-movie filmových snímcích Wimma Wenderse,které mají nesmírně srdečnou,lidskou a nostalgicky křestanskou hloubku,po které se zasteskne všem - proto zmíním nostalgickou,a který tě otázkou domova a rodiny,otázkou smyslu života,snahou o soucit a vzájemné porozumění,především pak jde Wimmu Wendersovy na prvním místě o porozumění svým citum a mezilidským vztahum,ano těmito všemi otázkamy vás wim stále zatěžuje. Gotz George zemřel,ale v mém srdci žije dál! Ze sledování Schimanského mám vždy skvělí pocit ze života,i to slovo skvělí na popis nestačí,slovo skvělí je slabí a neuspokojivý,stává se že silný divácky prožitek se někdy,občas nedá druhým lidem slovně sdělit,slovně zprostředkovat a toto je muj případ,přesto se o to vynasnažím. V dílech Schimanského tam nejde jen o sarkasmus,ale i o ztvárnění jedinečného a velmi náročného charakteru - být odvážný,být neuplatný,jednat,tedy snažit se jednat se ctí,být otevřeně nepředpojatý ke druhým lidem (být bez předsudku) a být otevřeně přátelský,být neformální,nekonvenční,a neznat ubýjející rutinnu a být na sebe a na svuj život už osobně hrdý a přitom být bez peněz téměř chudý a uplně naprosto obyčejným člověkem nevyčnívajícím z řady jiných obyčejných pracujících lidí. Mám se ze Schimanského tolik co učit,je pro mě vzorem v(e ztvárnění) charakteru! Vždyt on se i jeho charakter v roli neuplatného policisty Schimanského po dobu natáčení více jak 20 let tohoto kriminálního cyklu přece také stále vyvýjel.A tak tomu je přeci i v životě.Proto to je nejen upřímný,ale i nesmírně pravdivý (obraz nitra,duševní hloubky a chování apod...) Rozumný dialogy u hercu,vynikající námět ze života (tedy kvalitní scénář) i výborná kamera,i duraz na kameru,když posuzuji a kriticky hodnotím ty díly Schimanského,které mám nejraději a které to pro mě osobně jsou? Musím přiznat že ze všech dílu to je "Azyl","Touha","Krysí Doupě","Den Matek","Zločin a Trest"..."