Diskuze OSOBNOSTI.cz

Dávám přednost těm road-movie filmum, na kterých Wim spolupracoval s Franzem Lustigem, s jedním z nejlepších evropských kameramanu. I jedním z duvodu je to že se oficiálně dostali do české distribuce k zakoupení na DVD. Jsou to road-movie snímky "Land of Plenty" ("Země Hojnosti"), "Dont Come Knocking" ("Nechod Klepat na Dveře") a "Palermo Shooting" ("Přestřelka v Palermo"). Osobně ocenuji, uznávám a miluji Franze Lustiga jako vyjímečně nadaného a ctižádostivého kameramana, který dnes patří ke špičce mezi evropskými kameramany. Právě na těchto filmech Franz Lustig odvedl vynikající práci ve vizuálním ztvárnění těchto filmu. Jsou to mistrovsky ztvárněné záběry kamery kdy divák má plný fyzický pocit a prožitek plné autenticity filmu a toho co dokáže nasnímat samotná kamera, kdy osobně díky Franzu Lustigovy nabývám dojmu že jako divák stojím tzv. za kamerou. Tím přiznávám to že už vubec nemám bohužel osobně přehled o všech filmech a dokumentech Wimma Wenderse (ani bych mít nechtěl), ale mám jako jeho filmový divák zužený rámec osobního přehledu o několika málo jeho filmech, které stojí za to vidět opakovaně, protože přesně takhle si chci Wimma Wenderse jako divák co nejlépe už osobně zapamatovat, přesto je pro mě jako pro diváka velkou a nesmírnou ctí tu o nich referovat. Vydím to jako svou povinnost. Je pro mě celkem zbytečné pečlivě a podrobně popisovat děj filmu, raději se namísto toho zaměřím na intelektuální vnímání autenticity filmu a systematické filozofické hloubání o smyslu, učelu a poslání filmu, kinematografie, kterým je pro sociálně vychovávat a vzdělávat filmového diváka a otevřeně neukazovat už násilí jako pozitivní nebo vítězné jak je tomu převážně ve filmech americko hollywoodské produkce. U Wimma Wenderse je to laskavé, pečlivé a citlivé vzájemné naslouchání si s cílem si navzájem nenásilně porozumět. Neměla by zdaleka už převažovat hollywoodsko americká produkce filmu, ale i ta okolní kinematografie ve světě (v Evropě, v Asii, na Blízkém Východě...) by měla mit svou vlastní odlišnou národní totožnost, svou jedinečnost, svou vlastní odlišnou hodnotu od té Americké. Na to by se nemělo divácky zapomínat. A bohužel je tomu dnes opakem.

Německý nezávislí filmař, velký vášnivý nadšený cestovatel, nejen hudební dokumentarista, univerzitní pedagog, fotograf, teolog, esejista, bývalí filmový kritik a dnes uznávaný producent svých filmu a přesvědčený hluboce věřící protestant (luterán) a stejně tak ambiciozní spisovatel právem zaslouženě ve své zemi obdržel celou řadu vysokých čestných státních vyznamenání jako málokdo. A přesto diskuse tady k němu tolik chybí, dnes je trendem (v) dnešní konzumní společnosti asocialita, egoismus a povrchní tupí mainstream. Na to nelze bít hrdý. Oproti Němcum stále platí že Češi jsou pracovití, ale svi.., co si pomužou až jen téhdy když je nejhuře. Nehlásím se k české špatné natuře, jsem Evropan.

Z filmu Wimma Wenderse "Land of Plenty" ("Země Hojnosti") jsem si oblíbil 3 filmové scény: 1) Když Lana (Michelle Williams) četuje se svým přítelem přes notebook, kamera nám (divákovi) následně dá nahlédnout do spuštěného videa, ve kterém vidíme doprovod učastníku pohřbu civilní oběti války, slyšíme bezutěšný pláč a naříkání ze zoufalství z bezmoci rodinných příbuzných oběti, která je na Blízkém východě, právě v Iráku jen jedním z mnoha civilních obětí války, kdy přes rakev je přehozena stuha s citátem připomínající nám, že ,,Bolest z míru je lepší než agonie z války.". Poté kamera najede na polocelek se záběrem obličeje Lany jak nesmírně zvídavě, ale současně smutně a zklamaně znepokojivě sleduje video v notebooku a z pozadí se teskně, nostalgicky rozlehne rocková hudba Thom and Nackt, právě která její pocity divákovy vyjádří v této situaci lépe než to, co muže zabrat v této události už samotná kamera. 2) Pro mě nejlepší scénou z filmu "Země Hojnosti" je vzájemný rozhovor Michelle Williams v roli Lany a Johna Diehla v roli Poula nad neštastnými událostmi terroristických utoku na Světové Obchodní Středisko v New Yorku z 11.9. v zátiší hřbitova v Troně, kdy každý však mluví sám za sebe právě o svých osobních vzpomínkách, právě ze svého osobního hlediska pohledu na tyto události, jak si je už osobně pamatuje a citlivě a pečlivě přitom naslouchá druhé osobě a snaží se porozumět a právě s Wimmem Wendersem pozorně sledujeme jaké osobní pocity v nich jejich tyto osobní vzpomínky na tyto neštastné a otřesné události vyvolávají a snaží se přitom osobně už přijmout a pochopit osobní pocity a hledisko pohledu na tyto události u druhé osoby a ptát se neustále sám sebe jak právě tyto neštastné otřesné události dnes vlastně vubec ovlivnili už současný, dnešní život v Americe. Aneb kdy Amerika bude opět tou dobrou zemí? To je nápis podél silnice, který míjejí cestou z Trony ve své dodávce za doprovodu písně "Land of Plenty" Leonarda Cohena, který je příslibem štastného konce filmu pro Michelle Williams a Johna Diehla s postupným nacházením své vzájemné mezilidské duvěry a s tím i své životní jistoty v těžké a v nejisté době.

Pochopil jsem, proč jedinou morálkou je pro Wimma Wenderse právě to, že se smí mluvit jen o svých osobních zkušenostech v životě a o svých osobních pocitech, ještě právě dříve, ještě předtím než o svých osobních názorech. To by mě kdysi možná i šlo. A politiku je třeba vždy umět striktně oddělit od našeho osobního a soukromého života, tam totiž politika nepatří - právě tak vznikal hudební dokument "Buena Vista Social Club" a další... Přesně tomu jsou i dnes po mnoha letech stále ještě nadčasově platné jeho road-movie filmy a dokumenty, pro mě jednoznačně jeho "Land of Plenty", "Dont Come Knocking" nebo "Palermo Shooting". Bohužel už musím převážně jen nepřesně citovat, selhává mě totiž pamět, soustředění se, učení se a kognitivní schopnosti vzato obecně a na mém špatném pravopisu i na stylistice mého vyjádřování se už je to bohužel poměrně nejvíce znát. Žádná remise. Velice nesmírně rád bych napsal o Wimmovy a jeho filmech něco více, ale bohužel už na to lidsky nemám. A také to tu zcela otevřeně přiznávám. A takhle už to dopadá ve chvíli kdy nepíšete své komentáře narozdíl od většiny druhých lidí, uživatelu fora osobnosti.cz, anonymně. Pro mě jednoznačně katastrofa.

Více než ctižádostivý uspěšný filmař, dalece překročil rámec filmu oceněné kritikou, diváky i porotou na velkých světových MFF a krom jiného řada vysokých ne-li nejvyšších čestných státních vyznamenání!!! To o sobě druhořadý režiséři natáčející dnes své filmy (převážně) v Hollywoodu už říct nemohou. Takový Nolan je ve srovnání s Wimmem Wendersem naprostá druhořadá nula. Takových je dnes bohužel v Americe více. Protože rozpočet nebo komerční výdělek filmu není přece konečným měřítkem kvality filmu. A to idiotské udílení Oscaru filmum v Americe, kde jediným rámcem uspěšnosti a kvality filmu je už jen návštěvnost a sledovanost filmu. Jsou američani tak natolik negramotní? Převážná většina už nejspíše ano!! Idiotská Amerika!! A dejte či dejme takovým lidem pak zbrojní pas do ruky a dopadne to vždy o to huře nejen na středních školách. Falešní američané s přetvářkou!!!, vždyt realita je jiná a ta se dnes do amerického filmu natáčeného v Americe převážně nedostane. To je zapotřebí si uvědomit!! Protože... Zlatá Evropa a zlatí srdeční Evropané!!! A Wim Wenders si to nejlépe uvědomuje, viz. kupř. jeho road-movie snímek "Land of Plenty" je právě toho názorným příkladem, protože je více dokumentem ,,současné" Ameriky po terroristickém utoku na New York z 11 září!! Evropa navždy a s Evropou navždy!!!!! Jeden z mích nejlepších komentářu, upřímně moc jich tu není a nezbylo. Bohužel!!

Od Wimma Wenderse jsem se především naučil to že kritizovat druhé lidi nebo něco ve společnosti by se mělo vždy v širším kontextu citlivě s porozuměním. Upřímne má to své ale.. jenže nedaří se mi to. Bohužel.

cituji Wimma aneb co se na wikipedii nedočtete: ,,...Muj otec byl voják a lékař, chirurg. Zcela jistě nebyl nacista. Měl přísně katolickou výchovu a patřil k té skupině mladých katolíku, která s nacisty vždy bojovala. V podstatě se stal vojákem proto, aby předešel problémum, protože už byl příliš profláknutý. Dvakrát seděl. Tím, že se stal vojákem se vyhnul přímemu nátlaku strany. Myslím, že většinu času strávil jako lékař ve Francii."...,,No, myslím, že si všichni říkali, že jsme ještě děti a nemužeme právě tomu dost dobře rozumět. Většina lidí si myslela, že to prostě není pravda. (nejspíše je na mysli právě genocida Holocaustu) Že šlo pouze o propagandu protivníka během války. Jen velmi málo lidí bylo skutečně pravdivě informovaných. Znamenalo to skutečné trauma připustit si, že to nejenom byla pravda, ale že pravda jako taková byla dokonce horší, než si vubec dovedli představit. A myslím, že nejvíce jsem si ze svého dospívání vyčítal nejen to velké ticho, ale taky tu neschopnost ohlédnout se zpět, vypořádat se s něčím, o čem jsem už od dětství tušil, že je velice špatné a nepřijatelné. Samozřejmě člověk zná (dnes) fakta, ale ne proto že by vám o tom někdo vyprávěl, ale protože se přirozeně snažíte dopátrat, jak to ve skutečnosti bylo. A tak jsem šel do knihovny a četl. Vzpomínám si, že když mi bylo sedmnáct jaká byla při výuce dějepisu na škole velká mezera. Dějiny končili První světovou válkou. Žádná oficiální učebnice dějepisu se totiž vyhlazováním Židu (záměrně) nezabývala. Musel jsem číst zahraniční (literaturu faktu). Padesátá léta byla obdobím velkého ticha a zamlčování. Všichni měli pocit že pokud historii zamlčí, tak se nám uleví a ona prostě zmizí, vypaří se. K tomu pochopitelně nedošlo. Jediným zpusobem jak se s ní vyrovnat je neustále ji mít před sebou na očích..." hodnotí Wimm Wenders svoji dějinnou zkušenost od doby co se toužil stát knězem až po svou fascinaci Amerikou jako takovou. Zejména rockovou hudbou...(zdroj: Peter Gavalier "Spletité Cesty Wimma Wenderse")

Pomocte někdo, protože k Wimmu Wendersovy už není pro mě téměř dál o čem psát. Tak rychle mě docházejí slova dokud nebudu mit možnost a příležitost vidět také jiné filmy než jen "Land of Plenty", "Palermo Shooting" a "Dont Come Knocking". Pomocte prosím uctivě někdo svými komentáři k Wimmu Wendersovy, protože už si připadám bít jak lišák v opuštěném lese už bez naježené lišky. No není to smutný a zoufalí, děkuji. Pomocte komentářem, děkuji. A pomocte komentářem, děkuji. A děkuji že děkuji. Takže děkuji.

Příčiny násilí se dají nejlépe popsat těmito slovy: strach, nedostatek lásky, citová msta... (Wimm Wenders "Linie Násilí")

cituji Wimma Wenderse: ,,Film natáčený v Americe je vždy zároveň filmem o Americe" ,,V každém filmu zastupuji vidění jiných lidí. V tom vězí velká odpovědnost. Protože bych také mohl v zastoupení jiných lidí zavírat oči..." (zdroj: Peter Gavalier - Spletité Cesty Wimma Wenderse) Krásný, moc hluboký a srozumitelný myšlenky, díky Wimme za ně!!!