Diskuze OSOBNOSTI.cz

Pomalu sám začínám mít více nejednoznačný, resp. ambivalentní vztah k rockové hudbě, at již se jedná o Die Toten Hosen, TV Smith nebo New Model Army či ruské Korol i Shut. Protože je dnes vědecky dokázáno, že právě poslech klasické hudby rozvíjí logické myšlení lépe než jakkoliv už to dokáže intenzivní trénink mozku samotnou matematikou, protože v nás poslech klasické hudby uvádí v hluboký soulad ,,naše" protikladné či protichudné emoce, a tím využívá naši kapacitu mozku lépe. Respektive jinými slovy tím nás učí využívat náš intelekt lépe (ačkoliv už ho s největší jistotou pravděpodobně nijak nezvyšuje, naše mentální schopnosti ovšem ano), než je a muže tomu bít už při tréninku našeho logického myšlení právě samotnou matematikou. Ta je k tomu totiž velmi osobně přecenována! Matematika totiž k tréninku logického myšlení je nedostačující! V praxi nevykazuje žádné vyšší etické (mravní) hodnoty! Poslech klasické hudby, a je i ta která mentálně též vysoce škodí, jako je v případě poslechu Wagnera a pak i právě tvrdé rockové hudby napříč žánry, nemusí nutně nijak zvyšovat náš intelekt, ale učí nás ho využívat lépe a správně, protože harmonizace protikladných emocí (jakými je radost-smutek, hněv-lítost, touha-strach...) směruje náš intelekt už k tomu, co je největším a kladným rysem melancholiku - a to je analiticky už systematicky rozebírat své osobní pocity a bít schopný spoléhat se plně na své osobní pocity při jednání s druhými lidmi v mezilidských vztazích a tím si teprve utvářet svoji nedirektivní (přímo neřízenou), ale naprosto přirozenou autoritu u sebe i druhých lidí nás směřuje k hledání kompromisu. Jinými slovy což je to nejobtížnější, protože nepřijímáme už druhými lidmi direktivní autoritu, ale utváříme si tím hodnoty přirozené autority. Vezmeme-li si skutečnost, kolik je matematicky (a ekonomicky) vysoce vzdělaných lidí právě ve vysoké politice, kteří už vubec neumějí zacházet se svým vysokým intelektem. Jsou v dusledku neupřímný, prolhaný a bezcharakterní a zkorumpovaný a právě mezi vysokými politiky je statisticky dnes psychologicky objektivně dokázáno že je mezi nimi více samolibě a lhostejně egocentrických a anti-sociálních jedincu (dříve tzv. odborně řečeno psychopatu), kteří jednají už bez ohledu na vyšší etické, to je mravní hodnoty svého osobního svědomí! A tím už právě má podnětná a zajímává i přínosná studie ke klasické hudbě tu končí! Jinak osobně ještě zmíním že mám rád smyčce, především cello, housle i klavír, ale ze všeho nejvíce už nechápu a osobně pohrdám už prázdnou vysamplovanou rytmikou u rappu, techna a hip-hopu, ke kterému patří prázdné nic už neřikající dětinské a pubertální žvanění, především už jen osobní drzost, urážky, vulgarity a sexismus, ale stejně tak poslech nejtvrdší rockové hudby napříč žánry, a upřímně i některých písní a alb mích oblíbených rockových interpretu muže mentálně nám více škodit než bít celkově ku prospěchu.

Osobně cituji Wimma z jeho eseje "Americký Sen" (1984): ,,To nové na téhle (rockové) hudbě bylo: čiré potěšení ze života. Nevyžadoval se žádný ,náročný' kulturní prožitek, jenom zcela přítomné, zcela fyzické obyčejné a přímé žití. To pro mne bylo nové. Později se zpívalo v jedné písni od Velvet Underground: ,Rock 'n' Roll has saved my life...' Ani pro mne o tom nemohlo být sporu. A ač to nebyla přímo záchrana života, tedy alespon záchrana PŘED jiným neradostnějším životem. Že tahle hudba přicházela z Ameriky, nebylo po předchozích zkušenostech, jež jsem odtamtud znal, po kreslených seriálech a filmech, nijak udivující. Amerika byla zemí (téhdy nových možností), která mou představu o potěšení teprve jasně definovala. Tam v Americe se zdálo být všechno otevřené. Nejasně jsem věděl: tam nebylo, na rozdíl od poválečného Německa (už neustále) co přede všemi tajit a co skrývat." (sám Wenders tím má především už na mysli rasovou genocidu -vyhlazení židu-, resp. jinými slovy Holocaustu coby zločiny proti lidskosti u fanatického nacismu v Německu) Nakonec právě ona slavná věta Velvet Underground stála u zrodu jeho prvních road-movie snímku a u jeho vášni chtít ,,celosvětově už" cestovat, chtít osobně poznávat i prožívat odlišnou a jinou životní uroven mnoha cizích zemí právě za hranicemi Německa i Evropy. Wim sám to štěstí v životě na rozdíl od druhých lidí měl. (Wim svou osobní esej "Americký Sen" s podtitulem "Nezvěstný" psal v březnu - dubnu roku 1984)

Wimme doufám že mezi liškama najdu vášnivou rockovou fanynku, co má osobně též nejsilnější, ale i ambivalentní, či jak to vlastně správně říct nevím... co má nejednoznačný vztah už k rockové hudbě, co vedle češtiny a angličtiny zejména celím svým srdcem vášnivě miluje a hluboce obdivuje němčinu i ruštinu tolik co já s oblibou klasiky, blues rocku a folk rocku možná i právě někde na hraně punk rocku, co má nesmírně srdečně vášnivě v oblibě tvé filmy, jinými slovy resp. je kinematograficky kinoartově už sama vzdělaná a zvídavá a zejména už (uznává některé) texty písní Die Toten Hosen (jejich jednoznačně nejlepší album "Auswartsspiel"), New Model Army (zmíním mnou oblíbené album "The Ghost of Cain"), TV Smith či ruských Korol i Shut (už právě jednoznačně s "Akustickým Albem" a s "Divadelním Démonem"). Navštívil bych s ní jistě Kroměříž nebo dějinné středisko Prahy, tato místa sám totiž osobně nejvíce miluji a obdivuji. Považuji Kroměříž a Prahu za nejkrásnější romantická místa v Čechách, které jsem kdy navštívil a rád se tam doufám někdy vrátím. Hledám germanistku co ráda vášnivě cestuje, přesto Češku co bude se mnou v ruské ,,kultuře" hledat naše společné slovanské kořeny! Hledám už upřímnou, laskavou a odvážnou, hluboce přemýšlivou, svědomitou, spolehlivou a odpovědnou... slušnou, věrnou, skromnou a obětavou, levicově založenou a anarchisticky smýšlející přítelkyni s sebou na cestu, později snad i partnerku. Téměř ideál už s takovými vysokými nároky, jen čas nám myslím ukáže tu naši společnou správnou cestu. Společné přátelství je tou (jedinou) správnou cestou ke vzájemnému partnerství. Protože mám coby melancholik ve společnosti jen několik málo opravdových přátel, které vybírám ve svém životě už sám opatrně a obezřetně a umím druhé lidi, druhou osobu vyslechnout a to samé právě už (ze všeho) nejvíce osobně očekávám od druhých lidí. Soucit s druhými lidmi mě častěji dohání až k slzám a nevadí mě zustávat v pozadí, nejsem a nebývám nikdy rád středem zájmu pozornosti u lidí ve společnosti. Jsem dost možná právě introvert. Jen jsem osobně vztahy mezi lidmi ve společnosti už hluboce zklamaný, a jsem z toho zoufalí, jsem smutný a neštastný. Vnímám a cítím to tak že zasloužím si v životě konečně něco lepšího. Schází mě v mém hluboce prázdném a v osamělém osobním životě nejvíce už odvaha to ,,chtít" a dokázat změnit. Pomoc mě prosím k tomu naježená lištičko, jsem tu jen pro tebe a čekám tu na tebe! Piš mě lištičko prosím e-mail na dyntarelli@seznam.cz nebo se mě prosím ozvy na mobil na 776 778 044. Je mě 37 let, jsem stále svobodný uplně bez závazku a momentálně jsem z Hořic v Podkrkonoší. Nejsem nikde zaměstnaný, mám přiznaný ID.3. stupně - jinak mojí diagnozou je už reziduální schizofrenie. A vzhled u mě už nijak osobně vubec nerozhoduje, rozhodují jen vzájemné sympatie! Je ti naježená lištičko mezi 30 až 40 lety a jsi také druhými lidmi jen hluboce zklamaná, jsi také smutná, hluboce neštastná a osamělá?... prosím dál už nečekej jsi-li na tom podobně nebo už uplně stejně! MARTIN DYNTAR, Hořice.

menší obsáhlé shrnutí: Ernst Wilhelm (Vilém, Wim) Wenders jak už se domnívám při svém pobytu v Paříži nebyl přijat na akademii malířských umění, tak si osobně alespon přivydělával výpomocí v uměleckém atelieru. A právě při pobytu v Paříži v té době navštěvoval zdejší cinematéku (kino), kde se zrodila jeho největší vášen začít kriticky psát, recenzovat a vubec i esejisticky pojednávat právě o filmech profesí už coby vynikající, vyjímečný, znamenitý, a mimořádně už nadaný a ctižádostivý filmový kritik (to samé pro něj ovšem platí coby pro fotografa, filmaře, dokumentaristu či esejisty a spisovatele) pro listy "Filmkritik", "Suddeutsche Zeitung" a v "Die Zeit" neskutečně osobně vynikal. Je o něm jinak široce známo že nedokončil svá studia medicíny a filozofie (puvodně snil o tom že se stane knězem, což se naplnilo jeho zájmem o teologii). Od roku 1967 do roku 1970 byl studentem mnichovské Vysoké filmové školy. Spolupracoval na svých filmech s celou řadou významných osobností - s rakušanem Peterem Handkem a s nejlepším evropským kameramanem s Franzem Lustigem natočil road-movie snímky "Dont Come Knocking", "Land of Plenty" či "Palermo Shooting", na nichž se kameraman Franz Lustig výrazně nesmírně obrazově podmanivě podílel, které se přinejmenším dostali do oběhu v (jinými slovy díky) oficiální české distribuci na DVD s plnou českou podporou. Při své předešlé návštěvě USA v březnu a v dubnu roku 1984 sepsal ke konzumní společnosti v USA nesmlouvavě osobně kriticky už zaměřenou svou esej pod názvem "Americký Sen" (s podtitulem "Nezvěstný"), ve které si uvědomuje a nachází zároven svou příslušnost domovské Evropě a kterou je možné chápat jako hluboce lidsky a subjektivně emotivně zabarvený protikonzumní manifest s objektivním nadhledem nad problémem sociální nejistoty v Americe a dalšími problémy. V roce 1988 získal čestný doktorát pařížské katolické teologické fakulty a v roce 1995 mu stejné vyznamenání udělila i fakulta ve švýcarském Fribourgu. Při této příležitosti sdělil Wim v odpovědi na jeden dotaz: ,,Věřícím protestantem (též lutheránem) jsem už několik let a pravidelně chodím do kostela." Wim je též univerzitním pedagogem, vyučoval na fotografické škole v Hamburku a pořádá ve světě (zejména právě v Evropě) vernisáže svých fotogafií. Dnes Wim obdržel celou řadu vysokých čestných státních vyznamenání, nebudu uvádět, protože informace o nich je dostupná již na wikipedii. Byl osobně několikrát rozvedený. Na MFF uspěl se snímky jako jsou "Paříž, Texas", alegorické a jinak proslulé "Nebe nad Berlínem" a další. Japonci (režisér) Josudžiro Ozu osobně věnoval svuj cestopisný dokument pod názvem "Tokyo-Ga", svýmu oblíbenému americkému filmaři, jakým je osobně pro něj Nicholas Ray (který umíral) věnoval před jeho nevyhnutelně blížící se smrtí snímek "Nickuv film/Blesk nad Vodou" a především památce Ingmara Bergmana a rusa Andreje Tarkovského v době jejich umrtí věnoval svuj film "Palermo Shooting", který svou problematikou nejvíce připomíná právě už filozoficko - mysteriozní "Sedmou Pečet" Ingmara Bergmana. (pro mě osobně bohužel poněkud ,,nedopsáno" a nedokončeno, především muj obsáhlí text musel bít už nutně předělán a zkrácen)

Pro Wimma Wenderse nejsou peníze jeho životní prioritou, byl a je pod velkým společenským tlakem, hodně se od něho jako od člověka osobně už očekává. Je jako člověk a více intelektuál nesmírně už všestranně vzdělaný a zaměřený, pro němce je to jistě díky mnoha čestným státním vyznamenáním novodobý J.W. Goethe, a to doslova. Málokdo z evropských filmařu a z dnešních němcu už toho dokázal v životě tolik co právě on! Wimme nadále neskutečně hodně partnerské lásky, profesního i životního štěstí a hlavně pevného zdraví ve stáří. Nesmírně mnoho lituji že v českém překladu u nás dosud vubec nevyšlo co Wimm ve stáří ted literárně píše a sepisuje, věnuje se předněji hlavně psaní více než filmařině. Má na to už věk. Od Wimma Wenderse dobře znám jen jeho esej pod názvem "Americký Sen", který je kriticky zaměřený právě k nastupující k jinak dnes přespříliš rozšířené americké masové konzumní společnosti (od) 80. let, ale Wimmovy myšlenky jsou rozhodně osobně už nejvíce přesvědčivé, jsou srdečné a upřímné, hluboké a přesto navzdory tomu už srozumitelné (a to považuji osobně za vyjímečné, málokdo toho je takto schopen), Wimm v kritické eseji totiž kritizuje se svým intelektuálním odstupem a s nadhledem v širším kontextu, pečlivě a citlivě s láskou více k Evropě a s porozuměním právě Americe a jejím těžkým společenským problémum sociální nejistoty. Wimmovy myšlenky z jeho eseje "Americký Sen" a právě hodnoty této eseje jsou v dnešní době Evropě platné a jsou resp. jinými slovy aktuální ještě dnes celé Evropě a její společnosti. Na to se nesmí nikdy už zapomínat!! A je třeba to dnes všem lidem osobně připomínat!! Proto nesmírně díky Wimme!!

Wimme jsem tak neskutečně zoufale moc už hluboce neštastný a příliš osobně jsem bezradný a bezmocný bez už krásně naježené lišky. Štěstí že tu ještě jsem, Wimme jen díky asi právě už tvým filmum! Děkuji ti Wimme za ně svým životem už každým svým dnem!

Co dělá Wim? Už nenatáčí? Ale věnuje se myslím hlavně psaní, menší shrnutí toho nejduležitějšího z jeho rozhovoru s Wolframem Schuttem z 6.listopadu roku 1982: cituji tedy Wimma: ...Ve filmu chce vyprávění vyprovokovat zpětné poznání a pomocí formy uspořádat nepřeberné množství dojmu. Potřeba příběhu znamenala už za Homéra, kterého nyní čtu: slyšet, že lze utvořit souvislosti. Existuje potřeba souvislostí, protože lidé vlastně mnoho souvislého nezažijí. Přitom se ,,dojmy" množí stále silněji, skoro jako při inflaci. Proto si myslím, že se potřeba příběhu bude spíše zvyšovat, protože je v nich někdo, kdo vypravuje, řadí a vnáší tam myšlenku: mužeme ještě zasahovat do vlastního života. A to přece příběhy dělají: potvrzují nám, že jsme kompetentní, že určujeme své životy. -Potvrzují, že jsme něco zažili. - Většina lidí vyprávět své příběhy ale neumí - protože je dost těžké něco vyprávět. To vlastně pokaždé znamená: ,,Neumím ti to pořádně povědět, však víš, co mám na mysli." To znamená, že se vlastně sami ,,dobrovolně" zřekli toho, aby něco skutečně už osobně vyprávěli. (...) Všechno to, co chci vyprávět, jsou maličkosti, at už pojednávají o městech nebo emocích nebo osamělosti a opuštěnosti. Idea, že film by se měl nějak dotýkat života a zkušeností (mých zkušeností jakožto tvurce stejnou měrou jako zkušeností diváku), tato idea - a to mi ten film ozřejmil - je nerozlučně spjata s příběhy. Pro mne nejsou filmy zříkající se už vyprávění příběhu a líčící jen pouhé situace vubec možné. Člověk je prostě na vyprávění příběhu už zvyklí a závislý, muže právě tak přitom sdělit všechno to, o co mu nejvíce v životě jde...(...) Několik týdnu čtu Homéra a nebyl jsem zklamán v naději, že se z něho lze něčeho dopátrat, že příběhy musí být afirmativní - právě už ono afirmativní vyprávění je například momentálně převážně nejvíce u Američanu: ti totiž vypravují už jenom afirmativní formu příběhu, jejich vrcholy, jako určitý druh prázdné zábavy, jako určitý druh ,,vyhlídkových letu". A vyprávění příběhu už pak je u nich jenom pouhým prázdným žvaněním. (psáno pro Frankfurter Rundschau, 6. listopadu 1982) (zdroj: Wim Wenders "Dech Andělu", aurora, 1996)

Wim Wenders má nesmírně rád rockovou hudbu a je hluboce přesvědčený křestan, domnívám se že písně "Serebro" od ruských BI2 nebo "Progulki Po Vodě" od též ruských Nautilus Pompilius by se mu jistě moc upřímně líbily, křestanský folkrock/folkmetal ukrajinských Veremiy by byl pro něj osobně také fenoménem hodného jeho zájmu a pozornosti. Neskutečný co Wim Wenders všechno z rockové hudby zná a poslouchá, ten má jistě za celé své mladí naposloucháno ,,své" a zajímalo by mě co poslouchá ted sám z rockové hudby ve stáří. Tipoval bych to stále na jeho osobně oblíbené U2, na Leonarda Cohena či na Nicka Cavea a další. Tyto interpreti se dají ještě poslouchat i ve stáří. Správně gramaticky už své komentáře tu sice nedám, ale obsah sdělení by měl vždy u druhých převažovat nad tím jaké je zvolena jeho ,,forma", jeho gramatika. Takže tak. Wim má o rockové hudbě myslím takový vášnivý (a intelektuální) přehled, že se v něm osobně už sám nevyznám a ztrácím. Rozhodně nemám z rockové hudby už bohužel naposloucháno to co právě on, abych o tom mohl s druhými lidmi intelektuálně diskutovat nebo to nějak ,,soudit". Ale domnívám se že křestanskou vírou a hlubokou zbožností si právě dle textu písní osobně prošel kupř. rockový ,,velikán" Elvis Presley, Johny Cash, Bob Dylan, Bono Vox z U2 a mnozí další. Dokonce i temný romantik Dave Gahan z Depeche Mode, u nich má křestanství už hluboký podíl na jejich hudební tvorbě, na jejich životě i vývoje jejich osobnosti.

Wim má v oblibě rockovou hudbu. Zajímalo by mě co by sám řekl na ruské BI2 s jejich písní "Serebro" a na Nautilus Pompilius s písní "Progulki po Vodě" či právě na ukrajinské Veremiy? Osobně mám tyto písně moc rád, protože mám sám nejednoznačný vztah k rockové hudbě a musím hledat napric jazyky, pro me už mezi němčinou a ruštinou. Protože stále jsem ještě nenašel to co v rockové hudbě vlastně hledám! A co hledám? ...bluesový protestsongove cítění, folkrock a punkrock... To co má naposlouchano za celý svuj život právě Wim je zajímavé že v tom bych se sám osobně neusmernil a ztratil. Tak nezbyde nic jiného než hledat v rockové hudbě napříc světovými jazyky, pro me už nejvíce právě mezi němčinou a ruštinou. A samozřejme i angličtinou. A to i navzdory častější jazykové bariere, ktera me při poslechu rockové hudby samotna nejvíce zraňuje a trápí! Wimma nikoliv.

Je problém s většinou filmu Wimma Wenderse v dostupnosti na DVD s plnou českou podporou. Kdy se to změni? Pokud někdy vůbec. Je to smutné a zoufalé. Co s tím děla v Česku u nás distribuční společnost Artcam aby to právě už změnila? To je tu nezodpovězenou správnou otázkou.

Moc filmu jsem tedy skutečně neviděl, o kterých bych mohl a dokázal skutečně psát - jsou to pro mě především už filmy: americké společensky-politicky kritické krimi drama "On The Waterfront" ("V Přístavu") režiséra Elia Kazana, který se víc sám považoval za Evropana než už právě za typického Američana, jen v rychlosti zmíním netypicky americké krimi-drama "American History X" ("Kult Hákového Kříže") T. Kaye, na němž se i právě výrazně režijně postprodukčně spolupodílel právě už herec Edward Norton, koprodukční opět společensky-politicky kritické drama  "Ein Augenblick Freiheit" ("Na Chvíli Svobodní") íránce Arasha T. Riahio, též koprodukční road movie "Land of Plenty" ("Země Hojnosti") a mysteriozní "Palermo Shooting" ("Přestřelka v Palermo") němce Wimma Wenderse, těžko žánrově už přesně zařaditelný mysteriozní snímek "OldBoy" režiséra Park Chan-wooka a též ,,mysteriozně podmanivé" milostné drama "Shi-Gan" ("Čas") režiséra Kim Ki-duka osobně považuji za klenoty a skvosty jihokorejské kinematografie a americké drama "The Color of Money" ("Barva Peněz") je pro mě už prozměnu zase nejlepším filmem Martina Scorseseho podobně už jako "Sedmá Pečet" je pro mě tím ačkoliv je už mysteriozním, přesto je pro mě nejlepším psychologickým dramatem režiséra Ingmara Bergmana. Zejména a zvláště právě u těchto filmu zustanu už divácky navždy.

Zajímalo by mě od čeho je vlastně vubec česká distribuční společnost ArtCam a proč právě u ní nevyjdou na DVD zaslouženě s českou podporou znamenité filmové snímky právě němce Wimma Wenderse "Vše Bude V Pořádku" a "Až Na Dno" a další. Je to velké zklamání pro náročné artové diváky, snímek "Až Na Dno" na DVD sice vyšel pod originálním názvem "Submergence", ale asi má přitom český dabing to skutečně nevím, pravděpodobně nikoliv, obsahuje s největší jistotou už jen české titulky. Kvalitní filmy Wimma Wenderse si to ovšem nezaslouží!! Ty si zaslouží při uvedení do kin či při sledování na DVD plnou českou podporu!! Bohužel tomu ale tak není. Já osobně jsem s českým dabingem na DVD sehnal jen road-movie snímky: "Dont Come Knocking" ("Nechod Klepat na Dveře"), "Land of Plenty" ("Země Hojnosti") a "Palermo Shooting" ("Přestřelka v Palermo"), vyděl jsem i wendersovo alegorické "Nebe nad Berlínem" jen v originálním jeho znění už bohužel bez českého dabingu i bez českých titulek. České titulky obsahovalo vzato ale na DVD road-movie snímek "Paříž, Texas". I tak je to velké zklamání a velká škoda pro příznivce filmu Wimma Wenderse. Kdy se to změní a česká distribuční společnost ArtCam dostane filmy právě němce Wimma Wenderse do ,,oběhu" k dostupnosti na DVD nejen artovým příznivcum. Jsem znechucený v dnešní době převažujícím povrchním mainstreamem, nemluvě už raději vubec o filmech právě hollywoodské produkce. Američané si bohužel sami myslí že jejich hollywoodské filmy jsou ,,ty" nejlepší a každý divák je musí vidět a neuznávají už přičemž sami hodnotu jiné, zvláště evropské světové kinematografie. Je to katastrofa.

Pocit vykořeněnosti a ztráty domova - a s ním uzce související problém hledání vlastní identity, je věčným ,,wendersovským" tématem jeho filmových road-movie snímku, typickým i pro "Dont Come Knocking" ("Nechod Klepat Na Dveře"), stejně tak pro "Land of Plenty"("Země Hojnosti"), "Palermo Shooting" ("Přestřelka v Palermo") a mnohé další. Ve svých 16 letech se Ernst Wilhelm Wenders vážně zaobýrá myšlenkou, že se stane knězem! Nakonec od ní upustí, později sám nedokončí studia medicíny a filozofie nacházející se pod vlivem své oblíbené četby Alberta Camuse či zejména už J.W. Goetha, jehož myšlenky ho směřovali k tomu vzdělávat se už všestraně. Intenzivní zájem o metafyzické otázky (po smyslu života) u něj ale přetrvávají dodnes (alegorické "Nebe nad Berlínem" bylo přitom už inspirované jeho četbou německého básnika Rainera Maria Rillka v uzké spolupráci s rakušanem Peterem Handkem a mysteriozní "Palermo Shooting" prozměnu bylo silně a zásadně ovlivněné "Sedmou Pečetí" Ingmara Bergmana, jemuž je film i věnován), nutno k tomu dodat že Wim Wenders obdržel čestný doktorát z teologie, o niž se jako přesvědčený protestant (lutherán) též uzce zajímá. Jako osvobozující protipol konzervativního katolického rodinného prostředí, navíc v nacistickým fanatismem vojensky zničeném, v tíživém a v temném v zmítaném Německu provázeném právě neustálím mlčením poválečné německé společnosti o zločinech ,,rasové genocidy" holocaustu, které nebylo pro nikoho krajinou zaslíbeného dětství, hledal Wim pochopitelně už zoufalí unik před tím a konečné vysvobození z toho našel už právě v anglo-americké rockové hudbě 60. a 70.let (které ho osobně podnítili k vášni celosvětově cestovat a k tomu natáčet jak road-movie snímky tak později i cestopisné a hudební dokumenty, jakými jsou "The Soul of a Man" a "Buena Vista Social Club") a zvláště v Americe samotné, která pro něho už od dětského věku představovala jakousi vysněnou mýtickou svobodnou krajinu narozdíl od té Německé. Dnes právě Wim Wenders už konečně spravedlivě obdržel celou řadu vysokých čestných státních vyznamenání! (zdroj: Peter Gavalier "Spletité Cesty Wimma Wenderse", poprvé s mou vlastní korekturou obsahu sdělení!!, kterou jsem považoval za nezbytnou, resp. s mnoha mými dodatky a s uprávou vět!!, které jsem považoval za nutné k šírší srozumitelnosti a k objasnění textu ze slovenského jazyka pro mě obtížně a nepřesně už právě nakonec překládané do češtiny, což mě k uprávě samotného textu nutně přimělo!! Takže jsem spoluautorem textu!!, pokud je něco takového ovšem vubec ,,povoleno" a možné, což je rozhodně už myslím tu tou správnou otázkou! ps. také ještě ke všemu omluva za mé pravopisné chyby i za sporné ,,spoluautorství". Připomínám jen, že to je z mé strany právě poprvé co se toho, tedy něčeho takového dopouštím)

Wimme vypověděl jsem České vládě svou občanskou neposlušnost, a to protože mě od roku 2010 do dnešního dne není už vubec řádně vyplácený ID.3 stupně, takže co bych se sám namáhal a obtěžoval České vládě už odvádět a platit poctivě daně svým řádným zaměstnáním! A kéž bych byl už jediný případ v Česku! Jenže bohužel tomu tak není! At žijí ve společnosti proto se levicově se angažovaný anarchisti!!! Tak tak... volám tu smutně a zoufale a žalostně po sociální jistotě nejen duševně nemocných lidí v ČR... tak tak... že by ke všemu ještě ctící hodnoty EU. (Že by?) No nevím, možná budu první nebo jediný! Ohhh! Z toho komentáře je jen má další občanská manifestace. Nejen Campino z Die Toten Hosen by měl z toho jistě ohromnou radost. "Viva La Revolution!!!" ps. nezná už tu někdo náhodou text této skvělé písně. Jsem na tom velice špatně, kognitivně už správný český překlad k této písni evidentně bohužel už nedám! Ohhh! Pomocte tu prosím někdo, děkuji opět za vaši ignoraci a lhostejnost. Tak tak myslet sám na sebe a starat se už jen a jen sám o sebe! Na tenhle trend dnešní konzumní společnosti jak bít ,,In" jistě do smrti nezapomenu. Bohužel, nezbude mě asi nic jiného než se spoléhat na to že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě a tichá voda břehy mele. Anebo skutečně raději emigrovat na západ do zlaté ,,Evropy"!!!...

Psáno s vděčností a s nejhlubší láskou pro Wimma: Byl jsem osobně velkým a nadšeným vášnivým hledačem smyslu života, a přesně právě to se mě stalo už osudným! Bez vytrpěné (bolestně protrpěné) lásky jsem žádný smysl života nenašel! Jen jsem filozofií hluboce marnil ,,svuj" čas, který se mě ted naplnil. Proto už osobně nejvíce pohrdám Wimme právě filozofií! Jsem připravený a odhodlaný, jsem myslím a doufám rozhodnutý už pomáhat nejvíce jen těm lidem co ve společnosti už těžce a nejvíce emočně strádají a trpí - to je duševně nemocným lidem a obětem domácího násilí! Nikdo Wimme až na výjimky už netrpí více než právě slovy Dostojevského tyto ve společnosti druhými ponížení a ponižovaný lidi! To je bohužel to jediné co muže už změnit mé konečné rozhodnutí se právě pro eutanázii, kterou zamýšlím zcela vážně! Prozatím nemám bít v životě na co ,,právem" už osobně hrdý - nezmohl jsem se totiž v minulosti ve svém životě navíc než ve své ,,fanatické" oblibě rockové hudby Die Toten Hosen recitovat už některé české překlady jejích textu písní, protože kromě až na výjimky skutečně dobrého překladu písně "Deutsch in Willkomen", "Tauschen Gegen Dich", "Am Ende", "Alles Wird Voruburgehen", "Alles ist Eins", "Unser Haus"... a několika málo dalších písní jsem si sám sobě spíše dnes už připadám bít jako skutečně ,,pěkný pitomec" právě kvuli velice nepřesným a nevydařeným (a tím i zavádějícím) českým překladum textu písní ze zdroje z webu karaoketexty.cz. A musím přiznat velice nepřesné a zavádějící české překlady textu písní Die Toten Hosen ze zdroje právě na tomto webu! Němčina se skutečně obtížně česky překládá! Němčina je Wimme velice a hluboce krásný melodicky znělí ,,poetický" jazyk, který osobně obdivuji, ale ve svých (přibližně ze 70%) intenzivně už narušených a tím v dusledku omezených kognitivních schopnostech jeho znalosti nijak už nedosahuji, protože německý jazyk má širokou bohatou slovní zásobu ve srovnání právě s angličtinou. Ale o tom jsem psát už nezamýšlel a nechtěl, to jsem domnívám se už v komentáři věnovaný tobě vubec nepatří. Přesto to zmíním právě proto, protože jsi právě s Andreasem Fregem (zvaný Campino) už osobně velice dobří přátelé. To víš Wimme sám.

Wim Wenders nedostudoval krom jiného medicínu. Medici zastávají už tu nejduležitější, nejtěžší a nejzodpovědnější profesi ve společnosti, které si osobně nejvíce v životě hluboce vážím. Vždy mě fascinovala jejich odvaha, starostlivost o druhé lidi a obětavost pro druhé (pro své pacienty) v zájmu medicíny... resp. obdivuju jejich odvahu, zájem o druhé, pečlivost, laskavost, starostlivost, obětavost a zodpovědnost, ta nejbolestnější a nejtěžší zodpovědnost za zdraví a život druhých lidí u mě vzbuzovala a podněcovala vždy nejhlubší uctu a nesmírný respekt k těmto lidem - k lékařum, protože právě tyto povahové vlastnosti se ve vysoké politice už bohužel nenajdou - přičemž právě do vysoké politiky už nejvíce patří. A to protože jsem byl s post traumatickou a jinak schizofrenní panickou poruchou už několikrát odkázán na rychlou zdravotní pomoc. Wimmuv otec byl lékař - chirurg -, který nebyl nacista, naopak jeho otec s nacisty vždy osobně těžce bojoval pro své katolické hluboce křestanské přesvědčení a byl kvuli tomu i nacistickým fanatismem stíhaný (dalo by se říct že trpěl v tehdejší době a společnosti za své vyznání a přesvědčení) a podle Wimma takový hluboce kladný a názorný příklad do života nejde už jen tak setřást. Wimm pochází z katolické rodiny, ale sám se přitom hlásí k lutheránství, jinými slovy k protestanství. Obdržel vedle vysokých čestných státních vyznamenání čestný doktorát z teologie.

V road-movie snímku "Land of Plenty" ("Země Hojnosti") němce Wimma Wenderse jsem si nejvíce oblíbil 3 filmové scény: 1) ,,Když Lana (Michelle Williams) četuje se svým přítelem přes notebook, kamera nám (divákovy) vzápětí dá následně nahlédnout do spuštěného videa, ve kterém vidíme doprovod učastníku pohřbu civilní obětí války, kdy slyšíme bezutěšný pláč a naříkání ze zoufalství z bezmoci a z bezradnosti rodinných příbuzných oběti (která už je na Blízkém východě, v Iráku jen jednou z mnoha civilních obětí války), kdy přes rakev je přehozena stuha s citátem připomínajícím nám to že ,Bolest z míru je lepší než agonie z války'. Poté kamera najede na polocelek se záběrem obličeje Lany jak nesmírně zvídavě, ale současně smutně a starostlivě, něžně už bezradně sleduje stažené video v notebooku a z pozadí se ,,teskně" a nostalgicky rozlehne teskná rocková hudba Thom and Nackt, která její pocity, či spíše emoce divákovy vyjádří v této situaci lépe než už právě to, co muže zabrat v této události už samotná kamera." Geniální nápad Wimme, je vidět že kameraman Franz Lustig má nesmírný cit pro kameru. 2) ,,Pro mě snad tou nejlepší scénou z tohoto filmu je vzájemný rozhovor Michelle Williams (Lana) a Johna Diehla v roli Poula nad neštastnými událostmi terroristických utoku na World Trade Center ("Světové Obchodní Středisko") v New Yorku z 11.9. 2001 v zátiší hřbitova kdesi v Troně, kdy každý však mluví už jen sám za sebe právě o svých osobních vzpomínkách, právě už ze svého osobního hlediska pohledu na tyto události tak jak si je přitom sám pamatuje a jak na ně už osobně vzpomíná a právě s Wimmem Wendersem a s divákem pozorně sledujeme to jaké osobní pocity už v nich jejich tyto osobní vzpomínky na tyto neštastné a otřesné události vyvolávají, a snaží se přitom osobně už přijmout či přijímat a pochopit osobní pocity a hledisko pohledu u druhé osoby na tyto události a ptát se sám sebe, se zodpovězenou otázkou jak tyto neštastné otřesné události dnes vlastně vubec ovlivnili současný (dnešní) život v Americe. Wim Wenders opět dokládá divákovi potřebu a nutnost citlivého a starostlivého, pečlivého vzájemného nasloucháni si k porozumění si svým osobním pocitum i názorum zda jsou oprávněné a správné nejen u sebe, ale i u druhé osoby. To je na filmech Wimma Wenderse přitom už krásné a vyjímečné. Naprosto znamenité. ,,Terroristé!?" (ptá se Lany Poul) a Lana mu odpovídá: ,,Ne!, byli to jen obyčejní lidé." ,,Tak proč oslavovali?" ptá se Poul a Lana mu na to odpoví: ,,Protože nás nenávidí. A protože nenávidí Ameriku!" (Popis 3 filmové scény už se mě do komentáře sem pravděpodobně nevejde, tak ji vynechám.) Považuji to osobně za své nejlepší divácké zhodnocení tohoto filmu Wimma Wenderse, i když jsem 3 scénu musel bohužel už uplně vynechat. Snad se vám má recenze filmu bude líbit. Gramatika ale není bohužel má silná stránka.

pro Wimma: trpím tou nejtěžší emoční deprivací, která ke schizofrenní depresi už patří. Navzdory tomu nejhoršímu u mě už převažují ze všeho nejvíce kladné rysi melancholika. A závěrem právě od doby od mého dospívání se zkušeností se schizofrenií, s touto pro mě těžkou duševní nemocí, která mě o všechno v životě připravila, o studii na základní i střední škole, o mé vrstevníky a o mé přátelé, o zaměstnání, o partnerský vztah, o možnost mé budoucí rodiny, kterou z duvodu mého duševního onemocnění schizofrenií už vubec neplánuji - za zkušeností s touto duševní nemocí, která je tím nejhorším, co mě v životě kdy potkalo. Protože schizofrenie - tato duševní nemoc - jen bere, ta nic dobrého, nic kladného a pozitivního už v životě nepřináší a jen bezmocně a bezradně sleduji jak čas mě bere to poslední v životě co ještě mám (ale nevím co to vlastně je). Osobně už jen bezmocně a bezradně sleduji jak čas neuprosně a nemylosrdně běží v životě dál a já všechno ztrácím, o všechno v životě přicházím, a nic pro sebe a pro druhé lidi už neznamenám, nikam v životě nepatřím, nic v životě nemám a já díky tomuto duševnímu onemocnění schizofrenií žiju proto jen v minulosti a svou minulostí, to je to poslední co mě v životě ještě zbylo a zbývá, a čas nadále jen neuprosně běží dál, a já každou svou přítomnou chvilku jen ztrácím a promarním. Není pro mě žádné naděje, zustává jen osobní zoufalství, nejhlubší smutek, žal, osobní bezradnost, osobní bezmoc, jen lhostejnost a netečnost s apatií - s nejhlubší ztrátou smyslu života. A já se za schizofrenii, za toto své duševní onemocnění jen hluboce nenávidím a sebou samím jen hluboce pohrdám, nikdo z druhých lidí si skutečně neuvědomí a nevidí tu duševní bolest, tu trýzen a celé to duševní utrpení, protože je pečlivě před druhými lidmi skryto a já se už nedokážu na toto své duševní onemocnění přitom dál dívat. Jsem krajně zoufalí, ale nepřiznám si to vubec. Je mě to lhostejné, protože sám pro sebe už se netrápím a trápit se sám pro sebe už nechci a nedokážu. Vím že partnerský vztah nezvládnu a že bez partnerky se nikdy z tohoto duševního onemocnění už nijak ,,neuzdravím". Skutečně nechce se mě s duševním onemocněním schizofrenií žít dál a nebudu s ním umírat smířeně, nýbrž s výčitkami k sobě samému, se záští k sobě a s lítostí. Jiné vysvobození z nesmírné duševní bolesti a samoty už není a nemuže bít než právě v eutanázii. Nechci volit jiný zpusob než už ten bezbolestný. S eutanázií jsem osobně smířený.

Osobně cituji první list Korintským Sv. Pavla: ,,Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych už neměl, pak jsem jenom prachem ve větru. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ale lásku bych už neměl - lásku bych už nepocítil - nic nejsem. Skutečná láska je trpělivá, laskavá, nezávydí, a nezná zášt. Protože proroctví - to pomine, jayzyky - ty ustanou, poznání - to bude překonáno (předčeno). A tak zustává v nás víra, naděje, láska... - ale největší z té trojice je právě láska." (první list Korintanum sv. Pavla) Když jsem se probýral monografií rusa Vasilije Rozanova (1856 - 1919), zaujala mě též jedna stat o lásce...: cituji ,,Každá láska je krásná a jedině ona je krásná, protože jediné, co je na světě pravdivé je právě láska. Skutečná láska vylučuje lež: první zalhal jsem znamená už druhé nemiluji anebo miluji druhé méně. Hasne-li láska, hasne s ní i pravda. Proto pobývat na zemi v pravdě znamená jediné - nepřestat druhé milovat..." Dle Wimma Wenderse je nenávist v lidech mstou téhdy, když neopětujem city druhých lidí. Jinými slovy za nenávistí v lidech je právě citová msta z neopětovaných citu, a pak k tomu ještě náš strach, který nemá přiměřené hranice a samozřejmě nedostatek pro mě již zmíněné samotné lásky. Protože je v nás dána touha, potřeba a snaha (po) znát už pravdu jedině o sobě samém, o své osobnosti a charakteru - to je pro mě samého už tím jediným smyslem ,,mého" (a doufám nejen mého) života. Podle Nikolajeviče Lva Tolstého člověk by měl umírat teprve až téhdy kdy je na smrt ,,sám už" připravený - jeho slovy by měl umírat jako pokácený strom - to je bez lítosti sebe sama a bez záště ke druhým lidem, měl by proto umírat dustojně, čestně a krásně. Wimm je celoživotně hluboce zbožně přesvědčený lutherán (protestant) a zabývá se přičemž sám teologií, z toho duvodu tento muj komentář jak se domnívám je zcela na ,,svém" místě, prostě jsem patří.

,,Zlo není v lidech, ale ve vzdálenosti mezi nimi, v nedostatku vzájemné domluvy, v nedostatku lásky, naslouchání druhým a v nedostatku vzájemného porozumění, protože kromě lásky už není nic pro co by stálo za to trpět a žít." (mnou doplněná a upravená citace Wimma Wenderse)