-
Ahoj, zdravím všechny, více o mě na mém blogu komentářu v diskusním foru německých Die Toten Hosen na webu hudebnískupiny.cz, kam do blogu přispívám svými komentáři už nějakých 9 let a mám jich rekordní počet (necelích 800 komentářu). Hledám čtenáře pro svuj blog, více o mě se dozvíte na mém blogu v diskusi die toten hosen.
Domnívám se že muj blog komentářu stojí za váš čas a za vaši pozornost a za váš upřímný zájem. Muj blog se totiž tématicky už netýká zdaleka jen hudby, píšu do blogu eseje nejen už o svých pocitech, o svých touhách a dojmech, píšu i o svých upřímných a hlubokých citech, jak svuj život vnímám, jak ho prožívám. Blog je plný duvěrných, upřímných a leckdy místy mnohdy i přesvědčivých komentářu. Přesvědčte se sami, posudte mé komentáře a ohodnotte je prosím v případě pokud vás (nejen tématicky) osloví a zaujmou. Nikoho k tomu nenutím, byl bych rád za vaše reakce a za odezvu na mé komentáře v blogu.
Myslím na vás, mám vás rád, s pozdravem Martin Dyntar.
-
Procházel jsem se téhdy v Praze opuštěnými a ztichlími ulicemi
třpitící se v záři světel pouličního osvětlení a měl jsem v sobě, ve
svém srdci příjemný pocit lehkosti že jsem ted najednou bez tíhy
nedostatku věcí a druhých lidí v osobním životě, a neměl jsem ve svém
srdci už žádné své osobní obavy, žádný strach, věděl jsem že jsem svým
zpusobem přístupný a otevřený druhým lidem, že jim naslouchám mnohem
lépe a pozorněji co říkají a co ve svém osobním životě chtějí a co o de
mě samého sami očekávají.Vzpoměl jsem si téhdy na jeden krásný
citát filmaře Wimma Wenderse, který řekl že sami poznáme jestli z nás
město energii vysává anebo nám energii dává a tlačí nás dopředu (podobné
je to s rockovou hudbou). To jediné mě je v téhle chvíli srozumitelný.
Toho si nesmírně vážím.Všechno kolem sebe v Praze vnímám
uvolněněji, pozorněji a soustředěněji a osobně už nepředpojatě(ji),
prostě už osobně nezaujatě, že všechno kolem sebe vydím přesně tak, jako
kdybych po dlouhé době znovu otevřel oči a zapoměl už na to jaké to je,
mit radost z viděného, a zpřihlížení dění kole sebe a konečně nic už
osobně žádným svým názorem nehodnotit, prostě na osobní názor konečně
zapomenout a dokázat být ke všemu a ke druhým lidem (objektyvní)
nepředpojatý, tedy bez předsudku.Tenhle dojem se mě pokaždé
vracel ještě mnohem silněji při procházkách centrem Prahy, kdy jsem se
nedokázal vubec už rozhodnout kam jít dříve, a jak jsem bezmyšlenkovytě a
bezcílně, ale přesto (navzdory tomu) nesmírně zvídavě, s nesmírným a s
nekonečným steskem po domově a stejně tak s nesmírnou zvídavostí jsem
bloudil v davu mezi druhými lidmy do chvíle, než jsem pak za setmění
došel na Karluv most sledovat živnost a talent, vyjímečné nadání
pouličních umělcu v neustálém, v neustávajícím proudu davu lidí se změtí
příjemně a vstřícně nadšených hlasu a odeznívajících kroku v
ohlušujícím šumu proudu řeky Vltavy.Jak spolu už všechno v té
chvíli, v té uvolněné atmosféře všechno příjemně souznělo, pohlédnout na
vášnivý a teskně naříkavý let racku nad hladinou Vltavy a na oslnující
pestrou barevnou záři třpitivých paprsku světel pouličního osvětlení v
dálce, jak se odráží na vodní hladině a jak příliš naléhají na mé oči a
hraji si s mím zrakem, a jak se toho všeho a té krásy už osobně nemužu
spokojeně nasytit, jako by ji nikdy nebylo v životě a přes den dost, tam
končila unava sebe sama z nedostatku a ztrácel jsem přehled o čase.
Toužil jsem po přítomnosti a po osobní blízkosti druhých lidí, po
velkorysosti, přátelstvý, duvěry a spolehlivosti druhých lidí! V té
hojnosti všeho, v tom dostatku a v nadbytku člověk už nepoznal unavu,
jako bych ji v centru Prahy nikdy neznal, nikdy nepoznal.Je to velmi shodné a doslova stejné jako s rockovou hudbou.
Mám
z prožité procházky centrem Prahy na jazyku a na srdci slova jakým je
osamělost, nerozhodnost, bezradnost, zoufalstvý, bezmyšlenkovytost,
bezcílnost, osobně už co nejduvěrnější naléhavost, smutek, stesk,
bezutěšnost, nesmírná zvídavost, očekávání, příslib, uvolněnost a
lehkost, spontánnost, rozptýlená pozornost, nepřítomnost strachu a svých
osobních obav ve svém srdci, svěžest a čerstvost, osobní
nepředpojatost, tedy přesněji osobní nezaujatost, svoboda solidarita,
jednodduše už žádná tíha nedostatku něčeho ve svém osobním životě, pocit
nadbytku a právě ten samotný nadbytek věcí a druhých lidí při procházce
v centru Prahy na dosah ruky mě nesmírně motivoval a těšil jako nic
jiného co jsem poznal v životě, jedině s nadbytkem s ním jsem si po
dlouhé době (pravydelně jsem plánoval Prahu jednou do měsíce) prožíval
znovu, opět jakoby poprvé v životě nadšení a radost ze života a zapoměl
jsem uplně na to, jaké to je mit z něčeho nebo z někoho v životě svou
skutečnou radost a hrdost.(věnováno Wimmu Wendersovy)
-
,,Na road-movie filmech Wimma Wenderse "Land
of Plenty","Dont Door Knocking" či u "Palermo Shooting" je nejlépe vydět
jak se překonávají neosobní vztahy a lépe se poznávají, jak má každý z
nás blíže a hlouběji k sobě samému - ale Wim Wenders také ukazuje tu
skutečnost, že mezilidské vztahy se lépe, nejlépe poznávají cestováním,
kterým se člověk zároveň učí lépe poznávat sám sebe. Láska k cestování
prochází všemi Wendersovými filmy, proto odtud také název-slovní pojem
road-movie snímky. O tom psal - o potřebě a nutnosti cestování - tolik
již Goethe ve svém klasickém vývojovém (též i výchovném) románu "Viléma
Meistera Léta Učednická a Léta Tovaryšská". Současně s tím se v
road-movie filmech Wimma Wenderse divákovy přibližuje životní uroven v
té které zemi, kterou Wim procestoval a natáčel onu jedinečnou a
neopakovatelnou auru, atmosféru města a místa. At již to byl "Lisabonský
příběh" z Portugalska, cestovní dokument "Tokyo Ga" z Japonska,
"Palermo Shooting" z Itálie anebo "Land of Plenty" zejména z prostředí
Los Angeles. Tím výčet cestovní horečky Wimma Wenderse zdaleka nekončí.
Wim Wenders nám, filmovému divákovy ukazuje zcela jiné, odlišné, a to
častěji pomalejší životní tempo ve svých filmech (anebo by se také dalo
říct pomalejší tempo vyprávění životních osudu, životního příběhu), kde
vydíme potřebu a touhu zastavyt se v dnešní uspěchané a zmatené době,
kdy je všechno, i natáčení nejen amerických filmu uspěchané a zmatené!
Wim Wenders dává, navrací věcem a mezilidským vztahum řád...díky
Wimme!!!! (nedopsáno, věnováno Wimmu Wendersovy) -
,,Kupř. soucit,vzájemné porozumění a uznání sebe sama je typické pro
road-movie snímky "Land of Plenty" a "Palermo Shooting" Wimma Wenderse
při hledání svého zázemí,domova či zbytku rodiny! Film "Land of Plenty"
pro mě samého má 2 roviny: V první rovině se s láskou a s porozuměním
něštastným událostem teroristického utoku na USA na World Trade Centrum z
11.září kritizují současné společensky-politické poměry v této
zemi,všudepřítomná a každodenní podezřívavost,xenofobie,antisemitismus a
paranoia jak již tu bylo zmíněno v současné Americe. 2 rovina je
složitější - film nevyzdvihuje a neheroizuje násilí,bojuje se tu namísto
násilí slovy,(nenásilným) přesvědčováním (bez potřeby manipulace druhé
osoby ve svůj prospěch) a křestanským pokáním (zpytováním svého
svědomí). Zatímco empatická misionářka Lana (Michelle Williams) září
takovou prostotou,srdečnou vlídností,vstřícností a velkorysostí avšak
především nevinností,že se jí kamera v rukou Franze Lustiga (mimo jiné
jednoho z vůbec nejlepších evropských kameramanu) nemůže pro diváka,
proto to nostalgií (viz. Nostalghia,v českém překladu touha,teskná
touha,stesk,rozlítostnování,ztesknělý,ztesklivělý) doprovází pusobivě
náladová rocková hudba v doprovodu Thom and Nackt,zatímco její strýc
(John Diehl),válečný navrátilec (veterán) z Vietnamu,kterého z dalekých
končin Palestiny přijela zpět do USA hledat,je opakem,je přesným opakem
jejího charakteru. Klíčové pro určení či změnu jeho charakteru je touha a
vlastně potřeba a nutnost prožít si své válečné trauma (traumatický
zážitek z války) znovu a lépe,uzavřít ho,dokončit ho...hledá se vždy s
nezbytným časovým odstupem se svým cestováním pravda o svých
citech,hledá se porozumění svým citum a vůbec vzato mezilidským vztahum v
obtížné,v těžké životní situaci vždy v nezbytném časovém horizontu
třeba i 20 či 30 let i déle se tak vytváří jakési bezčasí pro žal a
stesk,kdy (kterým) se tvaruje a dovršuje se tu lidský charakter,ona
Goethovská potřeba cestování jako slovní obměny pro lepší a definitivní
poznání sebe sama,nastavuje se tu filmovému divákovy otázka pravdy a
domova. Díky Wimme!!!" (věnováno Wimmu Wendersovy) -
"Ein Augenblick Freihait" ("Na Chvíli Svobodní" 2008) íránského
režiséra Arashe T. Riahio s věrohodně pusobivou kamerou (kameramana)
Michaela Riebla. Arash Riahi, který nejspíše pravděpodobně sám uspěšně
získal politický azyl v Rakousku nakonec tento koprodukční film
(Turecko-Rakousko-Francie) věnoval svým sourozencum Armanovy a Azadeh.Moc
krásný a hluboce dojemný film o empatii migrantu z Iránu (jednotlivcu i
rodin s dětmi), o vcítění se do trápení se druhých lidí a film o
soucitu s druhými lidmi, s rodinou s dětmi, film o vzájemné
sounáležitosti rodiny s dětmi a přátel až film o (vzájemné) loajální
oddanosti rodin s dětmi a přátel, film o naději na nový a lepší život
uprchlíku z Iránu unikající před náboženským islámským fanatismem a před
terrorismem samozvané Islámské Republiky cestující nejdříve a nejblíže
do Turecka k udělení víza od OSN potřebné k vycestování do Evropy, ale
také film o bezmoci a beznaději (zejména a především dětí i dospělích)
věci kolem sebe ve společnosti změnit k lepšímu.Film o té
bezmoci až beznaději hrstky lidí (zejména dětí), která lítostí filmových
diváku nad nimi samími je nakonec dříve nebo později hluboce dojme k
slzám, doufám v to že tak jak jsem nad filmem intenzivně proléval slzy
já sám vcítěním se do filmových postav (nejspíše a pravděpodobně
ztvárněné z řad nehercu) do jejich pocitu a prožitku emocí a touhy, mím
soucítěním s tím co si sami v té které situaci prožívají a po čem
současně nejvíce touží, intenzivně nad tím prolévám slzy jak mou lítostí
jich samích tak i jindy místy silným radostným nadšením (už z
nečekaného) ze štastného konce pro některé migranty a jejich rodiny s
dětmi či pro některé dospělé jednotlivce. Jiní jsou deportováni zpět do
své vlasti (do Iránu) a tam jsou poté pravděpodobně už nejspíše bez
jakkéhokoliv řádného a spravedlivého soudního procesu nekompromisně
popraveni jak film divákum ukazuje k samotnému začátku a ke konci
filmu.(věnováno o de mě tomuto íránskému filmaři Arashe T. Riahi
a jeho kameramanovy Michaelu Riebla, s věnováním sepsal Martin Dyntar) -
Sleduji ted ZEMĚ HOJNOSTI, pro mě je to nejlepší film němce Wimma
Wenderse. Muj nejoblíbenější, mám z toho filmu alespon na krátkou chvíli
dobrý pocit že život muže být někdy a občas krásný a že stojí za to pro
druhé žít. Kéž by ten dobrý a krásný pocit z filmu ve mě samém přetrval
i po skončení filmu Wimma Wenderse ZEMĚ HOJNOSTI.Je to nenásilné
křestanské ROAD-MOVIE o hledání svých léty ztracených rodinných
příbuzných, je to road-movie film o empatii (o vcítění se a o soucitu) s
druhými lidmi, je to film o vzájemném porozumění si svým osobním
pocitum (častěji nelehkým a tíživým u srdce jako jsou uzkosti a
deprese), je to film o životní jistotě s nalézáním a s objevováním
rodiny a domova, je to film o nevyřčených, o zatajovaných a o v sobě
samém potlačených traumatech z války (za kterými je nezdravá
podezíravost), je to film o AMERICE, o jejím stavu této země a
společnosti po 11. září po terroristickém utoku na světové obchodní
středisko na New York. O tom jak se tato země a její společnost
proměnila, změnila díky převažujícímu vlivu masových médií na politickou
zakázku v podezíravou a v nenávystnou vuči islámskému vyznání a v
antisemitistickou a ve xenofobní vuči jakkýmkoliv už pak odlišným
etnikám. Také je to o tom že americkou vládu v nejmenším už vubec
nezajímá chudoba a bída a bezdomovectví nezaměstnaných chudých lidí v
Americe (jak je nejlíp vydět ve filmu) zejména a především v okolí Los
Angeles i jinde, ale americkou vládu zajímá už jen válka v Iráku. A Wim
Wenders to oprávněně kritizuje s odstupem a s nadhledem, bez nenávysti s
láskou a s porozuměním stávající obtížné (krizové) situaci.Film
diváka zaujme beztížnou pohyblivou kamerou Franze Lustiga (mimo jiné
jednoho z nejlepších a z nejocenovanějších evropských kameramanu - viz.
obrazové ztvárnění kupř. road-movie snímku "Palermo Shooting" či "Dont
Come Knocking") a smutkem a steskem (nostalgií) krásně procítěnou a
dojemnou hudbou THOMA (zpěváka a člena Radiohead) a natolik už upřímným,
duvěryhodným a natolik už přesvědčivým křestanským kázáním zdejšího
faráře. Co k tomu více dodat? Michelle Williams je puvabná a krásná,
vstřícná a laskavá a empatická lištička, zatímco John Diehl je zatrpklý a
krajně neduvěřivý a krajně podezíravý. Ve konci filmu zazní i
optimistická písen "Land of Plenty" Leonarda Cohena a k závěrečným
titulkám zazní smutná "The Letters" též Leonarda Cohena a Sharon
Robinson, které je krásným a nadějným příslibem zakončení filmu ZEMĚ
HOJNOSTI o tom že slunce bude opět zítra zářit nad Amerikou každý den a
pravda bude v Americe každým dnem.Hodně často pláču a prolévám
slzy nad tímto filmem, pláču nad ní (nad Michelle Williams), nad její
nevinností a puvabem, nad její laskavostí, odvahou a upřímností, nad
jejím šarmem a nad jejím kouzlem osobnosti, nad její krásou a tím jak
sama dokáže druhé lidi věrohodně přesvědčit.Pro mě je to krásná
chvilková uleva a očista od všeho špatného co jsem v životě prožil.
Protože není to jen pouhý film, je to sám ŽIVOT ztvárněný Wimmem
Wendersem, dobrým a čestným člověkem, který toho (díky svému cestování a
zájmu o křestanství a teologii a univerzitní pedagogii) o životě ví
tolik že z jeho road-movie a nejen road-movie filmu se člověk muže lépe
učit o sobě samém. Muže už skrze jeho filmy WIMMA WENDERSE lépe poznávat
sám sebe. To je vyjímečné a mimořádné. Díky Wimme!! V tom tě natolik
ocenuji, obdivuji tě Wimme a uznávám tě Wimme a takhle si tě chci
především díky tomuto filmu ZEMĚ HOJNOSTI v životě i nejlíp zapamatovat
jako dobrého, srdečného a čestného člověka. Děkuji Wimme, je to pro mě
ctí vydět a snažit se pochopit tvé filmy. Děkuji ti za to Wimme!! -
nebe
Pro mě je jednoznačně nejlepší Nebe nad berlínem, nádherný film!!!!