Diskuze OSOBNOSTI.cz

Wim Wenders by si zasloužil více prostoru  v českých médiích, více pozornosti a zájmu českých filmových diváku, a stejně tak i nějakou tu diskuzi. Mě už tu docházejí slova.

Velká škoda že Wimovy Wendersovy česká média nevěnují větší zájem a pozornost, Wim by si to rozhodně zasloužil stejně jako i nějakou tu diskusi k němu. Docházejí mě tu slova... už ani nevím co dál tady psát.

"Dokonalé Dny", za kamerou Franz Lustig, oceněno na MFF. Právě v kinech.

Ernst Wilhelm Wenders při svém pobytu v Paříži nebyl přijat na zdejší Akademii Malířských Umění, tak si alespon přivydělával výpomocí v uměleckém ateliéru. A právě ve Francii, při svém pobytu v Paříži, v té době navštěvoval zdejší kino, kde se postupně zrodila jeho největší vášen začít kriticky psát recenze právě o filmech, které v kině shlédl, později coby profesí už mimořádně nadaný a ctižádostivý znamenitý filmový kritik. To samé platí pro něj i co pro fotografa a kameramana, Wim má nesmírně vyjímečný a vzácný cit pro fotografování i pro práci s kamerou. Wim psal své filmové kritiky pro listy "Filmkritik", "Suddeutsche Zeitung" a pro "Die Zeit". Uvědomil si že má v životě mnohem navíc než zustat jen u profese filmového kritika. Nedokončil svá studia semestru medicíny a filozofie, ačkoliv puvodně snil o tom že se stane knězem a Wim se zajímá též i o teologii, a krom toho že obdržel celou řadu vysokých čestných státních vyznamenání v roce 1988 získal čestný doktorát pařížské katolické teologické fakulty a v roce 1995 mu stejné vyznamenání udělila i fakulta ve švýcarském Fribourgu. Wim vždy rád cestoval a právě k cestování ho podle jeho slov hodně podněcovala klasická anglo (britsko) - americká rocková hudba, kterou si oblíbyl, pod jejímž vlivem zprvu natáčel krátkometrážní a středometrážní existenciální, později už road-movie snímky, kdy se roku 1967 do roku 1970 stal studentem Vysoké Filmové Školy v Mnichově, je univerzitním pedagogem a spisovatelem, a také vyučoval na fotografické škole v Hamburku a pořádal ve světě vernisáže svých fotografií, natáčel životopisné, cestopisné a hudební dokumenty od "Nickuv film - s podtitulem Blesky nad Vodou" (1979) po cestopisný "Tokyo-Ga" (1983) a hudební "Buena Vista Social Club" (1998) a "Duše Člověka" (2003). Uspěšně Wim také založil svou vlastní nezávislou filmově produkční společnost Road Movies Films-produktion, která se často dostávala do finančních problému. Tématicky se ve svých road-movie filmech Wim zabývá ztrátou domova v Německu a problémem mezilidské komunikace, Wim se osvědčil jako znamenitý filmový kritik, i jako vyjímečný kameraman, vynikající fotograf, je scénarista, dokumentarista, producent a nezávislý filmový režisér, a také i univerzitní pedagog, spisovatel a teolog.

A nebyl by to opět Wim Wenders, aby svému road-movie filmu "Land of Plenty" ("Země Hojnosti", 2003) nedal i především natolik něco sám ze sebe, s jasně už s psychologicky s terapeuticky s křestansky osobním zájmem - Wim Wenders ukazuje nesmírnou srdeční laskavost a skromnost, upřímnost a otevřenost, odvážnost a trpělivost, obětavost a duvěřivost ke druhým lidem už u mladé křestanské misionářky Lany Swansonové (Michelle Williams), vracející se z Blízkého Východu po mnoha svých letech strávených v Izraeli a v Palestině zpět do Ameriky, kde prožila své dětství, za svým strýcem Paulem (John Diehl), coby jinak Vietnamským veteránem a přespříliš velkým americkým vlastencem, který trpí post traumatickou stresovou poruchou osobnosti a svým ještě nevyřešeným neukončeným osobním traumatem z Vietnamské války, za kterým je jeho nezdravá podezíravost a svou paranoiou snová další konspirační teorie o terroristických bunkách a o dalších případných terroristických utocích na Ameriku, už bohužel pod silným a převažujícím vlivem amerických masových médií, která už po terroristických utocích na Světové Obchodní Středisko v New Yorku z 11. září 2001 přestala být nezávislá na americké politice, a jinak přímé politiky George Bushe ml. Právě Paul (John Diehl)  je přesným opakem charakteru své neteře Lany (Michelle Williams) - je neduvěřivý a uzavřený sám do sebe, je zatrpklí, je nezdravě podezíravý až paranoidní pod vlivem do jisté míry svého potlačeného traumatu z Vietnamské války, který přitom sám potřebuje uspěšně vyřešit, dokončit, porozumět mu a odpustit si sobě samému, a naskytne se mu k tomu příležitost teprve až prostřednictvým své neteře Lany, díky které poznává nenásilnost a srdečnost Arabu a skrze svou neteř Lanu teprve až potom dokáže plně přijmout své osobní válečné trauma a dokáže skrze sebe odpustit i blízkým lidem. Pracovní podtitul tohoto road-movie filmu zní "Angst nad Alienation in America" (Pocit Uzkosti a Odcizení v Americe). Na filmu se výrazně podílel dnes jeden z ocenovaných a z vubec nejlepších kameramanu Franz Lustig. Kéž bych příště dokázal krom toho i psát o mysteriozním road-movie "Přestřelka v Palermo" anebo o filmu "Až na Dno", nemám zatím tak dobře shlédnuto jako právě "Země Hojnosti".

"Kromě lásky není na světě nic jiného, pro co by stálo za to žít.", "Zlo není v lidech, nýbrž ve vzdálenosti mezi nimi.", "Násilí je citová msta, nedostatek lásky a strach, který nemá definované jasné hranice." Miluji u Wima Wenderse jeho nejlepší pozdní filmovou tvorbu v letech 2003 až 2017, která zahrnuje road-movie snímky "Land of Plenty" ("Země Hojnosti", 2003 s pracovním podtitulem "Angst and Alienation in America" - Pocit uzkosti a odcizení v Americe  a mysteriozní "Palermo Shooting" ("Přestřelka v Palermu", 2008), na kterých se podílel ocenovaný kameraman Franz Lustig až po komorní drama "Every Thing Will Be Fine" ("Všechno Bude v Pořádku", 2015) a "Submergence" ("Až na Dno", 2017), krom těchto filmu jeho uplně celou filmovou tvorbu dost dobře neznám. Filmy jsou to náročný, není snadné o nich psát. Miluji u Wima Wenderse v jeho filmech jeho schopnost nenásilné citlivé komunikace, výběr hudebního doprovodu (melodická a senzitivní rocková hudba) stejně jako vždy znamenité vizuální zpracování filmu (užasný vyjímečný cit pro kameru u Wima Wenderse tolik vychází z lásky k jeho fotografování), a také to že Wim vždy příběh vypráví pomalu a velice přehledně na dnešní poměry "uspěchaného amerického filmu", což je vždy typické pro jeho filmy, svými filmy Wim navrací životu vždy pevný řád i smysl a při sledování jeho filmu vždy mám krásný pocit že plně osobně zodpovídám za to co sleduji u hlavních hercu v jeho filmu, snad protože herci jakoby "nic nepředstírají", hlavní herci v jeho filmech jsou velice uvolněný, spontánní, jakoby vždy sami sebou před filmovými diváky, ten upřímný a duvěryhodný výraz ve tváři u jeho hlavních hercu v jeho filmech jakoby už nepotřeboval slova, to je to právě vyjímečné na jeho filmech a asi muj zatím nejlepší komentář. Upřímně se schizofrenií nepíše se mě snadno, ale velice pomalu a obtížně a jsem moc rád pokud to někdo tady ještě vubec čte a nevzdal to, moc děkuji, snažím se v tom neztratit a psát vždy alespon o něco málo líp, to je ted mé přání psát více stručně a do hloubky, a možná asi o to více jsem plný nenávisti právě kvuli schizofrenii, která mi v tom mím dezorganizovaným (neuspořádaným) myšlením brání a jak možná už asi víte u schizofrenie přijímám vždy více informací než kolik dokážu už zpracovat, typické.

Věnuji zdarma knihu "Dech Andělu" o Wimu Wendersovy, dobrý stav, vyšlo 1996 u nakl. Aurora, výbor z kritik, eseju a rozhovoru s Wimem Wendersem... Trutnov. Pište mě e-mail na martindyntarr@seznam.cz

Je mi líto mích rozporuplných komentářu na osobnostech, se schizofrenií psaní příliš kognitivně už nedávám, jiný zájmy v životě nemám než se ze všeho pořádně vypsat, schizofrenie mi tu schopnost a zájem vzala, už nepíšu rád a řekl bych o sobě že ty kontroverzní komentáře na osobnostech jsou o mě spíše nepravdivé, jsou zavádějící, nic moc nevýpovídají o tom jaký skutečně jsem - jsem melancholik, systematik, (z hlediska schizofrenie kognitivně nepříliš dobrý) analytik, povahově však ve mě zustalo, a jsem trochu citlivý romantik, ale také pacifista, ten co ve skutečnosti vubec nevyhledává konflikty a také to co uvnitř prožívám velice upřímně a hluboce, ale většinou hodně skepticky, pesimisticky nedávám ve skutečnosti navenek vubec znát. Kvuli schizofrenii trpím většími depresemi než kolik mám do jisté míry povahově melancholií v povaze, proto jsem myslím kognitivní a stejně tak negativní příznaky paranoidní schizofrenie v životě asi včas nerozpoznal, kterými to vše začalo, řekl bych jsem hodně frustrovaný morálně na dně a z některých kontroverzních komentářu je to také myslím pořádně znát, těžko si představit kolik duševní bolesti, nepohody i životního neštěstí, ztráty rodiny i domova, i druhých blízkých lidí s odcizením ve vztahu mám vše v životě za sebou, odpustit sobě za schizofrenii bude to poslední a nejtěžší. A nevím asi to jde, zatím v to příliš ještě nedoufám dokud nezačnu cítit se teprve skutečně s nějakou přítelkyní nebo partnerkou skutečně zamilovaný pak odpustit nejen sobě, ale i druhým lidem vím že bude jednou ze všeho v životě to snazší a nejduležitější.

Jeho sláva a duležitost zatím obchází Českou Republiku. Bohužel. Opakuji, představitel německého Nového Filmu, řada vysokých čestných státních vyznamenání, bývalí filmoví kritik, scénarista, režisér, fotograf, nezávislý film. producent, kameraman, dokumentarista, univerzitní pedagog, spisovatel, esejista, teolog, vášnivý cestovatel, a křestan-věřící evangelik-lutherán,protestant. Řada filmových ocenění na světovích MFF. A tímto zdaleka nekončí.

Vysoká čestná státní vyznamenání a za své filmy posbíral celou řadu ocenění na velkých MFF. Bývalí filmový kritik i politický aktivista, kameraman, scénarista, režisér a představitel Německého Nového Filmu, nezávislý filmový producent, dokumentarista, esejista, spisovatel, univerzitní pedagog, teolog a vášnivý cestovatel, milovník anglo-americké rockové hudby. V českých médiích není téměř vubec zmíněn. Škoda, znamenitý a duležitý člověk.