-
Vážený Pane Zdeňu, s milým úsměvem a tolerancí...je podzim, doba nostalgie a vzpomínek na minulost neboť vzpomínky na současnost, myslím v politice, nepřinášejí nic pěkného. Dušičky, svátek zesnulých byl pro nás děti na horách opravdu svátek a těšily jsme se na ně jako na pouť. Chodily jsme po hřbitově "slejvat kalafáky" a tepláky jsme měly večer plné vosku. Mámy nám je čistily žehličkou přes kopírák a přitom vždy nějaký pohlavek přiletěl. Já tenkrát vymyslela, že uděláme mé babičce betlém na našem hrobě. Hroby byly plné andělíčků, čím více, tím větší úcta byla k zesnulým alespoň u nás v horách. Tak jsme si daly práci a hromady andělíčků přinášely z okolních hrobů na ten náš. Chodily jsme tenkrát do první třídy. Večer zapálily ručně uplácané svíčky a betlém byl překrásný. Jenomže...druhý den ráno v rozhlase bylo hlásání. Neznámý vandal odcizil andělíčky z mnoha hrobů na hřbitově, kdo něco ví ať podá informace.Jeden kluk rozhodl, aby to neodnesly všechny děti, že se musím přiznat. Tak jsem vyrazila s velikým pláčem za Paní učitelkou, měla vžy u nás respekt a řekla jí, že jsem andělíčky zcizila já. Proč jsi to udělala Mařenko ? Tázala se mne přísným hlasem. Já brečela a přitom vykřikovala, že jsem babičce chtěla udělat radost.Učitelka tenkrát pochopila moji bolavou dušičku, dvojku z chování jsem nedostala a lidé si přišly rozebrat andělíčky na náš hrob. Ztratil se nám tenkrát i ten náš ale to jsem oželela. Jenom ten kluk co mne poslal za Paní učitelkou skřípal zuby, neboť mne neměl rád a navíc mi záviděl moji popularitu. Tak pěkný den s úsměvem a zase někdy nashledanou. Marie
-
Vážený Pane Zdeňku, nejsem anonym neboť svoji internetovou adresu jsem Vám již psala dříve. Přihlásit znovu...se mi stále nedaří..nevadí, není to tema dnešní diskuse. Viděla jsem Vás včera v televizi a tak mne napadlo, dokud si ještě něco pamatuji, že v těch svých "pamětech" budu pokračovat. Dcera Martina Friče, pokud si vzpomínám jménem Marta, měla zálibu v kulinářských specialitách, což jsme jako horské děti, odkojené kyselem a brambory nechápaly. A naši rodiče již vůbec ne,tenkrát když mojí mámě vyprávěla,že na Vánoce musí mít šneky i s ulitou, udělalo se mé mámě špatně.My jako děti jsme dostaly od Paní Marty krabici od margarinu s tím, když ji nasbíráme plnou těch šneků, dostaneme dvacetikorunu. Krásná představa, pro chudé horaly. A vynalézavost dětí nezná mezí neboť nejtučnější a největší šneci byly na hřbitově na pomníku.Daly jhsme si práci a plnou krabici šneků přinesly večer tajně k baráku, přikryly jenom prkýnkem v domnění že šneci spí aby se neudusili. Jenže oni nespali, ráno zvedli víko od krabice a oblezli celý barák...ještě dodnes si pamatuji, jak táta mával dlouhou tyčí a ty šneky shazoval dolů a střídavě tou tyčí řezal i mne. Moc mne to tenkrát mrzelo, ne proto že jsem také dostala nářez ale proto že Ty stříbrné cestičky na domku byly opravdu nádherné ale doma to nikdo neocenil.Ubrečená jsem s krabicí utíkala k Paní Martě, ta mi dala dvacetikorunu pro všechny děti a ještě nás pochválila.Každý snědl tolik eskym kolik se do něho vešlo.Jooo,tenkrát stálo eskymo padesátník.
-
V hostinci jsem slyšel o dosud neznámém poli působnosti pana Cimrmana:
Když Graham Bell sestrojil svůj první telefon a zapojil jej, zjistil, že má nepřijatý hovor od Cimrmana. -
Pan Zdeněk Svěrák
Pokračování o lidech slavných a skromných...Dcera režisera Martina Friče měla úplně červené vlasy a můj táta jí říkal liška. Chodila ráda na houby a vždy je tátovi vysbírala, naučila nás jíst muchomůrky, růžovky, osmažit malé hlavičky jako řízky a dát do nich majolku..to byla dobrota. Také měla nádhernou zahradu a plno vzácných květin v ní. Komunisti jí postupně zabírali její pozemek a stavěli si tam nevkusné vily, každou jiným směrem, ona pak chalupu prodala a odešla neznámo kam. Měla jsem ji ráda, učitelku baletu...kdoví jestli ještě žije...spala na peci na medvědí kůži a jezdil za ní z Prahy krásný chlap s kyticí růží. Ten jejich polibek si pamatuji dodnes, neboť jsme jako děti "šmírovali". Mějte krásné letní dny. Velice si Vás vážím. *5* -
Pan Zdeněk Svěrák
Vážený Pane Zdeňku, psala jsem Vám něco ze vzpomínek mého dětství, kde poblíž nás měl chalupu Pan Martin Frič se svojí manželkou, operní pěvkyní a když jsme s dětmi na louce hráli představení, vždy přišel, vydržel až do konce a dokonce nám dal korunu !! Jeho dcera Marta měla chalupu o kousek dál ta měla zase ráda hlemýždě, nasbírali jsme jí na hřbitově celou krabici od margarínu a dala nám za ně dvacetikorunu, to byly nějaké peníze pro děti !! Byli to hodní lidé ale přišla "výstavba socializmu" a jejich domečky byly zbourány...pěkné prázdniny a buďta zdráv. Marie -
Pan Zdeněk Svěrák
Vážený a milý, psala jsem Vám dojemný dopis, který asi neprošel cenzurou, ale žádná reklama to nebyla...opravdu.V sobotu jsem Vás náhodou viděla, moc jsem si přála si s Vámi popovídat...ale vzpomněla jsem si na moji maminku která mi vždy jako malé holce říkala : " Slavní a vzácní lidé to nemají lehké Mařenko, tak je neobtěžuj...a nečum." Snad někdy příště. Mějte samé krásné dny. Velice si Vás vážím. Marie *3* -
Nové jaro
Milý Pane Zdeňku, chtěla bych Vám popřát u příležitosti Velikonočních svátků hodně zdraví, radosti a lásky. Člověk nemá věk podle data v kalendáři ale podle toho jakou radost má v srdci. Ať je Ta Vaše radost neutuchající, ve stálé tvorbě a v běžném životě. A cituji, co mi napsala babička :" Každý má v srdci kousek Krista a tím, že z mrtvých znovu On vstal, víra a naděje zůstává dál."
Hezké svátky pro Vás a Vaše blízké. -
Pohled na svět
Dobrý den jak se Vám vede?Můžete mě řict nebo napsat jakej je smysl života?No nejdřív se musíme narodit a pak umřít.Ale co mezitím?Nejsou náhodou peníze tím nejvetším zlem?Proč se honit za penězma,když jsou zlo!A co dělaj historici?Proč třeba není výměnej obchod nebo něco takovýho?Byl by hazard,banky atd.Všechno zlo podle mě dělaj peníze!Kradlo by jse nebo zabíjelo a jestli jo tak jakej by musely mít ty lidi důvod to dělat?Proč nezkusíte natočit film jaký by to bylo bez peněz?Jinak Vám přeju hodně štestí a zdraví na to peníze nepotřebujete. -
Děkuji
Dobrý den. Chtěla bych vám řict, že jste mým velkým oblíbencem. Všechny hry z Divadla Járy Cimrmana umím téměř nazpaměť, ale i přes to se na vás vždy jedeme podívat, když hrajete třeba ve Žďáře nad sázavou nebo v Novém Městě na Moravě. To sice není moc často, ale o to víc je to pro mě vzácné, vidět Vás a vaše kolegy naživo. Proto bych Vám dnes chtěla popřát za sebe i celou moji rodinu všechno nejlepší k narozeninám. Už kolikrát mě napadlo, že takoví lidé jako Vy, pan Werich nebo pan Sovák, ale i spousta dalších včetně pana Smoljaka, by neměli umírat. Protože jestli je pravda, že smích prodlužuje život, tak to už mám teď 100 jistou, z velké části právě díky Vám a vašemu divadlu. Nevím, jak bych měla skončit. Napsala bych Vám toho víc, ale určitě máte podobných vzkazů spoustu, dokonce je docela možné, že si tohle ani nepřečtete, ale já budu mít alespoň lepší pocit z toho, že i Vy budete mít lepší pocit, protože o Vás lidí ví a mají Vás rádi. Ještě jednou všechno nejlepší, hodně zdraví, štěstí a ať jste ještě dlouho mezi námi, pane Svěráku :o) -
Přání a poděkování
Milý pane Svěráku, přeji Vám všechno nejlepší k Vašim krásným narozeninám, hlavně zdraví, optimismus a rodinnou pohodu.
Chtěla bych Vám moc poděkovat za vše, co jste udělal, děláte a dělat budete - ani si nedovedete představit jak jste tím vším ovlivnil můj život, co jste mně všechno naučil...a mohu to tak jistě napsat - nepřímo jste mi pomohl i s výchovou mých tří synů *4*
Dnes jsem sledovala reprízu pořadu Ten starý song - snad Vám udělám aspoň malou radost tím, když Vám napíšu, že písnička věnovaná Jaroslavu Ježkovi patří k mým nejoblíbenějším a i já jí považuji za nedoceněnou...
Ještě jednou děkuji za vše...snad se má slova k Vám dostanou. -
-
Dopis od p.Maxové
Vážený pane Svěráku,
asi Vám to bude připadat velice troufalé, ale pokusila jsem se o napsání knihy (samozřejmě amatérským způsobem).Jmenuje se „POEZIE VŠEDNÍHO DNE ANEB VÝCHOVA DÍVEK V MINULÉM STOLETÍ“.Pojednává o mém dětství a mládí, prožitém v Lounech v druhé polovině minulého století na základě vyprávění mého otce a mých vlastních vzpomínek. Jedná se o takovou všehochuť – trochu smutku a nostalgie, ale i hodně legrace, prostě jakási tragikomedie. Jsou to sice vzpomínky na mé dětství a mládí, ale já jsem to napsala až ve svých 47 letech, takže je to psáno vlastně z pozice zralé ženy, takže s jistým nadhledem a jakýmsi kritickým a sebekritickým hodnocením i s jistou dávkou ironie. Tu knížku (tedy rukopis) jsem napsala už v r.2002 – pokoušela jsem se ji prosadit různými způsoby, ale moc se mi to nedařilo. Pouze některé kapitoly byly zveřejněny na pokračování v místním týdeníku nebo jsem je zasílala do různých literárních soutěží, kde byly celkem úspěšně hodnoceny. Až letos se mi za spolupráce několika přátel podařilo připravit knihu k vydání. Zatím jsem poslala svůj text s doprovodnými ilustracemi mého kolegy grafika Jana Šprynara do nakladatelství AKCENT v Třebíči – jejich vyjádření prý bude trvat 3 měsíce.
Povoláním jsem učitelka, ale chtěla jsem být odjakživa herečkou nebo spisovatelkou – od dětství se psaní věnuji a hodně čtu.
A proč Vám vlastně o tom všem píši? Ta moje kniha mi totiž tak trochu připomíná Vaši „OBECNOU ŠKOLU“. A teď přijde asi ta největší troufalost. Já bych v tom viděla námět k filmovému zpracování. Úplně živě si to dokážu představit. Myslím, že by to mohlo mít i velký význam pro město Louny jako takové, protože tam hodně píši o tom, jak vypadaly v druhé polovině minulého století (tedy hlavně ta historická část) a o tom, jak moc ovlivňovaly život můj i život mého otce. Práci mám samozřejmě uloženou v PC, takže by pro mě nebyl problém Vám ji v případě Všeho zájmu poslat k nahlédnutí.
Děkuji moc za Vaše shovívavé posouzení a jsem s pozdravem Maxová Michaela Dobroměřice
-
